Mozaika Adekji La Fey

Na lajně

2012-01-23T19:55:00.000+01:00

Facebook. Ta zelená tečka u jména je vtipná. Jako by si člověk vytvořil reflex. Třeba když má komu co napsat a po očku kouká a ona tam najednou naskočí a srdce poskočí, tep se zrychlí, dýchání taktéž. Co záleží na tom, že je to jen přes pár jedniček a nul, ten druhý tam teď je, zelená tečka u jeho jména svítí a ty do ní vpíjíš oči. Je tam, nehledě na to kde na světě. Je právě tam, tak blízko, tak strašně blízko pár slovům, která můžou změnit cokoli.

Prostě mi ta zelená tečka přijde vtipná.

Blue Foundation

2012-01-23T14:31:00.001+01:00

Skvělá hudba pro relax, doporučuji. Zrovna jsem tuhle kapelu našla, přes písničku Eyes on fire, která rozhodně stojí za zmínku (ze soundtracku k filmu Twilight).

Dopisy do světa

2012-01-04T18:05:00.002+01:00

.. aneb jak jsem psala mým kamarádům z jamboree. Paní pošťačka zřejmě už dlouho neviděla mapu světa :)

Archivní víno 2008: Žblepty ze schůzky s andělem

2012-01-04T11:41:00.001+01:00

Čas šel pozpátku, řasy na obloze byly černý

Odpovědi se třepetají nad hladinou zrcadlící tmu

brzdy křičí do noci jak raněná zvěř

NEJSEM IMPULZIVNÍ

spadané listí se válí po ulicích nepatřičně jako odpadky

dveře do kostela byly otevřený

Malířka

2011-12-05T01:34:00.002+01:00

Asi už bych měla být velká,

ale pořád jsem ta samá

malá hloupá holka

to osud netušil,

když rozdával mi karty,

že si to vyložím napůl jako velku výzvu

a napůl jako nekonečnou párty

a já znovu opakuju stejné chyby,

minulost i budoucnost

stále další „kdyby“

a když mi do klína padá hvězda

stejně nikdy neuvěřím,

že se mi to jen nezdá

jsem vděčná všemu a všem,

co mi otevíraj oči,

ikdyž pak málo chápou,

proč se často slané ke slunci či k zemi stočí

ale víc než pel smutných dnů

mne děsí, že zapomenu

...pročs lilie mi dal

a pak odešel

...proč jsi plakal

a pak odešel

...proč na harmoniku jsi mi hrál

a pak odešel

...proč pod okny jsem ti stála

a tys nepřišel

...proč šels se mnou nocí do rána

a paks' odešel

...pročs jeřába mi skládal

a pak ses odmlčel

...proč srdce jsi mi dal

a ani trochu strachy nekřičel

Ale já vám všem slibuju,

že neodejdu z tohoto světa

dobrovolně dřív, než pochopím,

že to, jak žiju,

je v každé chvíli smyslem

bez kontextu,

dokonalým pixelem abstraktního obrazu života

KDO JSEM

2011-11-21T23:31:00.004+01:00

Jsem něco.

Jsem.

Jsem jednotka víry.

Jsem hráč

hraju o prožití života

chci cítit víc

chci být

chci vědět

Jsem touha

po dosažení dokonalosti

po nekonečném rozhledu

pochopení

Touha je dynamická.

Nekonečnost je nedosažitelná.

Úvaha na téma "kdo jsem" z velikonočního putování Nangá parbat 2011

Fantastické vzpomínky senzaika

2011-11-10T23:10:00.003+01:00

Ráda se procházím touto čtvrtí města. Je plná ruin továren a domů, kdysi bývala honosnou periferní průmyslovou zónou. Miluji to ticho, co tu teď panuje. Žádné auto nebo elektromobily, žádné hulákající reklamy, stovky hučících lidí na ulicích, ale hlavně tu chybí ten charakteristický nikdy neutichající jekot nadzemních vlaků vznášejících se na magnetickém polštáři. Jekot, po kterém den nesnesitelně bolí hlava a další dva je na zvracení. Jisté vlnové frekvence, které my, senzaikové, nesnášíme. Ano, samozřejmě, že nevadí všem lidem, to by pak nadzemkou nikdo nejezdil. Ale pár vyvolených dětí, které jestě nemají úplně zdegenerované smysly, to pištění nenávidí.

Proto je mou oblíbenou čtvrtí tato. Bezpochyby, je to tu rájem bezdomovců. Většinou nejsou agresivní, ale pár z nich se vždycky najde. Proto tu nosím dlouhý kožený plášť s kapucí a výhružné ostny boxerů na obou pěstech. Téměř každou noc tu na ně dělá ochranná služba zátah, už se s pár hlídkami dost znám, vždycky mě varují, ať se tu nepotuluji, ale já se jim vždycky jen vysměju, protože vidím do těch jejich malých prázdných hlav. Jeden z nich, takový mladý a pohledný ochrankář už mě dokonce pozval na drink. Sice na druhou stranu města, ale začínám uvažovat o tom, že svolím. Přece jen, není až zas tak zábavné toulat se tu sama. Smutek ze smrti rodičů od velké havárie už vybledl, doma jen mladší bráška, postižený nesmyslnou touhou najít smysl všeho, co se kolem nás děje...

Dnes je nádherně. Naprosté jasno, nebe je temně indigové a blyští se na něm hvězdy, dokonce srpek měsíce shlíží na to, co z nás zbylo. Jsem z toho zmatená, je nezvyklé nemít neustálý přehled o čase, který je obvykle promítán na příkrov mraků, součást denní rutiny. A chybí i ty ohyzdné zářící reklamy. Perfektní.

Dostala jsem chuť podívat se na město odněkud shora. Popoběhla jsem ulicí, přeskočila pár trubek a převrácených laviček a skrz nejbližší budovu vyšplhala na chatrné zbytky střech. Ovanul mě svěží vítr, nadul plášť. Těšila jsem se na třpytící se záři města, na jeho vzdálený hukot, na útržky směšných myšlenek, vznášející se nad ním. Takhle z dálky bylo vlastně krásné.

Stála jsem na okraji a dívala se na černočernou díru v zemi. Ohromný kráter místo hlučného centra, prázdný jak jizva v srdci. Němá ústa otevřená k nebesům. Ach. Paměť je vrtkavá jako mladá jankovitá kobyla. Co bylo, není. Má fantazie tu díru nezakryje. Je načase jít zpátky a spánkem na chvíli zapomenout. Ano. Musím se vrátit. Ulehnout mezi své bratry bez domova.

Lev a laň

2011-10-07T23:06:00.001+02:00

to ta

nevyřčená něha

mezi námi, jako když

lev k lani si lehá

napětí

jiskřící ostrou tmou

tušíc a jen po paměti

bojující ticho, dech

vzdech, prach

půlnoc a kouř

pod rukou nic jen vlasy nadosah

vždycky stačil jen pohled

to ta

nevyřčená něha a napětí

ale kdo je laň a kde

Ty?

Not THAT good.

2011-09-08T23:09:00.003+02:00

Jealous. Angry.

... Better.

Deziluze.

2011-09-07T23:55:00.000+02:00

Jan Skácel, Krátký popis léta

2011-08-29T23:57:00.001+02:00

Požáry Ze čtyř stran hoří léto

Omamně kvetou akátové háje
zelená duše vína doutná na vinicích
krvácí vlčí máky v obilí

Přichází tma
a po stříbrném mostě kráčí luna

Svět je jak chleba vytažený z pece
a noc ujídá

William Blake

2011-08-29T23:30:00.005+02:00

Tiger! Tiger! burning bright

In the forests of the night,

What immortal hand or eye

Could frame thy fearful symmetry?

In what distant deeps or skies

Burnt the fire of thine eyes?

On what wings dare he aspire?

What the hand dare seize the fire?

And what shoulder, and what art,

Could twist the sinews of thy heart?

And when thy heart began to beat,

What dread hand? and what dread feet?

What the hammer? what the chain?

In what furnace was thy brain?

What the anvil? what dread grasp

Dare its deadly terrors clasp?

When the stars threw down their spears,

And watered heaven with their tears,

Did he smile his work to see?

Did he who made the Lamb make thee?

Tiger! Tiger! burning bright

In the forests of the night,

What immortal hand or eye

Dare frame thy fearful symmetry?

Pístovský ostroh

2011-08-25T21:42:00.000+02:00

Duha v souhvězdí hada,

kde každá druhá hvězda padá

Po nocích divné snění,

až v poledne jeho odeznění

Výhled na zelená luka

a chuť deště až srdce puká

Vzpomínky na chvíle, co se teprv stanou,

znám je a nemám na vybranou

Devil in church, Kristianstad, South Sweden

2011-08-10T15:00:00.000+02:00

Vřetenuška

2011-07-11T22:33:00.004+02:00

Vřetenuška obecná / tužebníková

Zygaena filipendulae

Denní motýl, žlázami za hlavou vylučuje jedovatý sekret, který obsahuje kyanovodík a histamin.

Vřetenuška na chrastavci rolním.

Zachyceno blízko Dřevčic na Kokořínsku.

Araneus alsine (Křižák načervenalý)

2011-07-11T19:19:00.004+02:00

Dle prof. RNDr. Miroslava Papáčka, CSc. z PF JU se vyskytuje v celé střední Evropě, ale velmi řídce. Obývá neovlivněné vlhké oblasti, zejména louky a okraje rašelinišť. V Německu a Rakousku je tento druh ohrožený. Na kořist číhá vždy u sítě v kornoutu svinutého z listu.

Foto pořízeno na táboře Kalahari 2011 v Roklici na Kokořínsku.

Pavouk objeven našimi rovery.

Děkuji autorům stránky http://www.ekokurz.wz.cz, díky níž jsem získala o tomto zviřátku alespoň nějakou informaci, a vlastně jedinou, kterou se mi povedlo vůbec v těch internetech sehnat, selhala i anglická teta Wiki...

Stav zrodu

2011-06-18T23:51:00.003+02:00

Červánky

2011-06-11T23:05:00.002+02:00

To tehdy, když půl dne zapadalo slunce

a tys měl dlaně pořezané od trávy

bylo mi smutno

že už nebudu malá

a bezstarostná

a bezelstná

že budu už jen

bezzubá

sípající stařena

a na svá stará kolena

tě stejně nepřestanu milovat

my nechtěli jsme ani na chvíli litovat

a taky jsme to nedělali

když jsme tak vedle sebe umírali

a bylo nám hej

to slunce tehdy

půl dne zapadalo pro nás

a pro tvé pořezané dlaně

jak upadls, když pokoušel ses klanět

nádherným červánkům

bolely nás z toho oči

a tma nás pak oslepila

ne, tma

věděli jsme přece, že něco končí

Principium

2011-06-11T22:45:00.004+02:00

Una empachosa y mucha verdadera...

2011-06-02T18:37:00.003+02:00

Noc, ticho, klid...

Vůně hvězd a vína,

k tomu něžně mandolína

Mimo prostor a čas, mimo lid,

bych si přála chvíli být.

Cesta z Mefista

2011-05-05T03:50:00.000+02:00

Noci užito do syta

s hudbou tepající v útrobách

ni kapka svědomí prolita

Ulehnout bez přání vstát

bolest svítání škube tělem

nad svou nízkostí střízlivi klejem

A pak do vlasů se vpletla

s trochou ranního světla

ta myšlenka...

Dynamic life

2011-04-06T23:31:00.002+02:00

Jak roztančená káča na hraně stolu

balancuju a radši nedívám se dolů

Bojím se nepoznané závratě

že přitáhne mi železné opratě

Zastavím se a spadnu z útesu

až váhu na svém hřbetě nesnesu

a nebudu křičet

... umřu bez hlesu

My

2011-03-14T21:18:00.000+01:00

my, co polykáme hvězdy místo

prášků na spaní

my, co s pláčem si k sobě leháme

malí trýznitelé

my, co plníme hlínou naše plíce

uvězněni

hledáme v ďáblu spasitele

Medvídci

2011-03-07T21:11:00.003+01:00

2011-03-07T20:59:00.002+01:00

Ze svahů bolestných rán

padá lavina

a ty vedle mne nepoznán

s rety od vína

Matrix girl

2011-03-04T14:29:00.003+01:00

Ve vteřině

2011-03-04T14:16:00.003+01:00

déšť padá na zem

cestou míjí tvoje rty

o boty se tříští do perleti

já pod hladinou ticha bez dechu

zatínám v bolesti

prsty do mechu

Splněný sen

2011-03-04T11:15:00.010+01:00

...Jen se chlubím, kdo by o téhle knížečce ještě nevěděl :) udělala jsem si radost a nechala ji vyrobit rodině k Vánocům. Je v ní 32 (dle mého subjektivního názoru) mých nejlepších či nejoblíbenějších básniček z let 2006 až 2010 a kdo by si ji chtěl prolistovat, je to samozřejmě možné :) Je ovšem pravdou, že pravidelní čtenáři mého blogu jen stěží budou hledat nějaké nové verše.

Nepokoje

2011-02-20T22:18:00.001+01:00

Být před sebou o krok napřed

nezešílet

mít kontrolu ve své hlavě

Krutě potlačovat každé povstání

není těžké,

vždyť mě nikdo nebrání

Ale vlastně

není snadné

jsem to já, kdo mým věžňům vládne

a bude to moje hlava,

která padne

Jsme šťastni

2011-02-18T18:03:00.000+01:00

Život splaven, zadýchán

splývá znaven na zádech,

kde nesl těžké osudy.

Pramen vyschl,

zapomenut,

v bílé mlze obyčejnství.

Co z nás zbylo?

Bože? Lásko? Duše?

Křehkost shozená z útesu.

Sníh pod letním sluncem.

Ale jsme šťastni.

Do zimy

2010-12-14T21:53:00.000+01:00

něco se mi rve v hrudi

něco mě v noci budí

chci to utopit lihem

chci to zahnat smíchem

je to tak cizí

jak tvoje teplo mizí

rty mě z tebe pálí

rozpouštím se v oblak páry

odcházím do zimy

nakonec změnili jsme se i my

Slepá

2010-12-06T23:40:00.001+01:00

Pohlcena mléčnou slepotou

nemohu svou holí

nahmatat

v závějích

to pak bolí

i popadnout dech

odcházím sama

mlžnou samotou

malůvky na zadýchaných sklech

podléhám mrazení

překročiv práh

časových rovin

kdosi narušil hladinu

s odrazem hvězd

to zanechá v iluzích

tančit sladkobolné blues

bez šrámu

Tebe

není radno si ji

s nočním nebem plést

Zimní zahrádka

2010-11-17T20:11:00.004+01:00

Křehká panenka schovaná za listy zrcadel

co po nocích se nechává unášet na křídlech letadel

a do konečků vlasů smáčených v krvi

vplétá jeřáby

složené z cizích životů a vůně tykvové polévky

a těch japonských jeřábů už je

...stovky

Tiše chodí po zeleném saténu

a koupe se ve vypuštěném bazénu

v ruinách městských lázní

kam chodí už jenom blázni

A všechny chvíle prožité

vetkává do řádek deníku

kdyby nepsala, zapomene - je to složité

ztracené obrovské srdce z perníku

V noci pláče a do slz křičí pohádky

pak ráno snídá rajčata a jahody ze zimní zahrádky

a u toho se usmívá, že ještě žije

dokud ji vlastní cit nezabije

možná už zítra

Všem Martinům

2010-11-11T11:11:00.001+01:00

Všem Martinům,

jezdcům na bílých koních

s šíjí býčí

v sluncem pobitých zbrojích

uhrančivých očí...

Všem Martinům

- Vás neměnila bych.

Fokus

2010-10-16T19:33:00.000+02:00

Zapékaný kuskus

2010-10-09T14:44:00.003+02:00

Nejlepší recepty vznikají u obědů typu CDD, neboli Co Dům Dal. A tak moje dnešní sólistické vaření a zapékání zrodilo lehkou pochoutku i na Váš stůl :)

Ingredience (hmotnosti a počty od oka):

- kuskus

- zeleninový bujón

- olivový olej

- sůl

- vegeta

- vejce

- smetana

- hořčice

- tvrdý sýr

- slanina

Kuskus jsem uvařila podle návodu, až na to, že místo osolené vody jsem použila vodu s rozpuštěnou kostkou zeleninového bujónu. Pak jsem vymastila vybranou nádobu na zapékání, na dno vyskládala plátky slaniny, přikryla uvařeným kuskusem a na vrch dala proužky tvrdého sýra. Šoupla jsem to do trouby nechat chvíli zapéct a mezitím si připravila směs, kterou to pak zaleji. Skládá se z rozšlehaných vajec, trochy smetany, lžičky plnotučné hořčice, špetky soli a jako dochucení vegeta.

A to je vlastně celé, až se kuskus trochu zapeče, stačí zalít směsí a čekat asi tak 15 minut a pochoutka je hotová.

Slanina se dá samozřejmě pro vegetariány nahradit třeba cibulí nebo jinou zeleninou - ovšem to nemám odzkoušeno.

Bílé prázdno

2010-10-08T22:28:00.004+02:00

Dnes už na tebe nechci myslet,

ale dochází mi síly,

děsí mě prostor,

obrovský, nekonečný, bílý,

probouzí ve mně hněv a vztek,

nutí zadržovat slzy;

přece jsi přede mnou neutek',

vše skončilo by příliš brzy.

Bez soudu do žaláře uvržená,

za city, jenž nebyly nadsázka.

Všechna znamení věštby potvrzená:

Ty, Marnost a Porážka.

Můj křik k tobě nedoléhá,

do tvého soukromého světa.

Snad ty se svým městem,

ale to spíš já jsem prokletá.

Pak noc co noc,

vize, obrazy.

Možná že škrtíš mě,

cítím, že mi dochází(š)

Limax maximus

2010-10-02T23:19:00.003+02:00

... Nelze se nezamilovat.

Upside down, falling

2010-10-01T20:17:00.003+02:00

Chci ovládat svůj život. Mít alespoň chvíli pocit, že nad ním mám kontrolu, že by něco mohlo být jinak, než tak, jak to zrovna je. Být se svým životem spojená a nedívat se na něj jako na divadelní představení. Cítím se jak v kleci, beznadějně, že se všechno musí dít podle osnovy. Cítím se jako nástroj něčeho přesahujícího. Bezmocně. A ztraceně. Kdo nebo co mi dá pocit, že jsem to skutečně já? Se svou minulostí, se svou osobností a svobodnými rozhodnutími? Jak spojit duši, tělo a osud?

Jak dlouho už se mi chce kvůli tomu křičet, dny a týdny. Chybí mi rovnováha, padám z hrany a nikdo se nedívá, natož aby mě chytal. Chybí řád, chybí směr. Přebývá prázdnota, emoce kynou a transformují se v jiné.

Zem není tam, kde má být. Pocit závratě mě děsí, strach z výšek neznám.

Dachstein

2010-09-27T12:00:00.001+02:00

Železná Ruda a cibule vs. cibule

2010-09-17T20:37:00.000+02:00

Kostel Panny Marie

Soudci

2010-09-14T14:11:00.000+02:00

Ne, přece jim neprozradím, že se mi chce plakat. Budu se usmívat, sice smutně, ale budu. Nebudou vědět, proč jsem se právě opařila horkým čajem a vylila ho na zem a proč dělám, že mi to nevadí. Dnes je mi pod jejich tvrdými pohledy úzko. Oni to nemyslí zle, jsou čestní a přímí, takoví, jací by měli být. Ale dnes... Dnes se mi chce schoulit do náruče, která už není. Do tepla peřiny, pod křídla papírových jeřábů. Zavřít oči, ale nespat, jen nechat fantazii, aby tahala za nitky a nechala plynout příběh tak, jak se mohl stát, kdyby něco bylo jinak. Jak odlišný by byl dnešní den, třeba by mi nebylo tak teskno. Ale slzy dnes soudcům neukážu. Možná, v noci do polštáře skane jedna nebo dvě, budou horké a slané. Koncentuju do nich všechno, co mě teď bolí. Všechny touhy a myšlenky, vzpomínky. Pak se budu cítit uvolněně a tak hezky melancholicky a ráno mi bude báječně. Líp, než kdy dřív. Neměla bych teď přisypávat sůl do rány, cos zanechal, neměla bych se mučit... Ale já chci, to svírání hrudníku tolik připomíná tvé objetí a to mne konejší a uklidňuje. Postupně budu zapomínat, den za dnem budou unikat promile chuti tvých rtů a vůně tvojí kůže, těch jiskrných pohledů, vzpomínek na tvou dokonalost. Barvy budou blednout, obrysy se ztrácet a já časem zapomenu. Zapomenu i na to, že možná ta myšlenka, co probleskuje jak vlnka na jezeře pochyb je pravdivá. Zapomenu, že líbal a objímal bys mě stejně, i kdybych to nebyla já.

Skoba ve zdi duše

2010-09-12T23:16:00.000+02:00

Jsme zapadaní lítostí

oba

zbyla železná studená

skoba

po našem společném obraze v mé mysli

nezbývá než mlčet a začít kreslit

znova

stejně už mi nějak docházely

slova

Brno milované, Brno prokleté

2010-09-09T09:09:00.001+02:00

Skulptura a její fotograf před Mahenovo divadlem

Katedrála sv. Petra a Pavla

Kostel sv. Jakuba

Ještě než vítr dozpívá

2010-08-23T18:08:00.000+02:00

Ve vlnící se trávě

lehám na tvé břicho

oči nám svítí, nic neříkáme,

je ticho

Stromy šuměly překvapením

a připadaly si méněcenně

před námi dvěma a před souzněním,

naší snadnou hrou na mlčení

krásou podplácené

Tak nedívej se do země,

zazpívej mi a pohlaď mě,

ještě než vítr dozpívá,

pak, jak zmizíš ty,

zmizím i já

Malá zlodějka

2010-08-17T16:00:00.000+02:00

Za tvými zády

copatá holka, co tě tahá za kabát,

co jiného ti zbývá

než se jejímu dotírání shovívavě smát.

Malá zlodějka tvých chvil,

co ses jí tolik zalíbil...

Ona ví, že jsi lhář

a budeš si s ní jen chvilku hrát

ale kdyby ses otočil,

zjistil bys, že má mojí tvář.

Denní snění

2010-08-17T15:17:00.001+02:00

Srdce tluče o mříže z žeber,

chce bít duet, nemá s kým.

Noc co noc já sotva spím,

tak poslední naději mi neber.

A skrze denní snění,

že po mně budeš toužit,

slyším v dáli hřmění

a vidím supy kroužit,

však pro mne není odrazení...

Nakonec zajdu,

utopená vlastní představou,

aniž tě v ní najdu.

Srdce tluče o mříže z žeber,

chce bít duet s tvým, můj pane,

i když se tak málo známe,

smyčku dotáhni a svobody mi uber.

Benátky

2010-08-16T15:15:00.000+02:00

Dolomity

2010-08-14T15:25:00.000+02:00

v trní

2010-08-11T12:00:00.002+02:00

můj drahý

jenž nejsi můj

možná bys raděj nahý

v trní byl

než se mnou

Nechtěná povodňová turistika

2010-08-09T00:08:00.000+02:00

Před povodní

2010-08-06T00:00:00.001+02:00

Venku prší

mě prší v duši

ty sis nevšim'

všimli si naši

ty ses totiž vůbec nedíval

omlouvá tě, že jsi daleko?

Ta jiná

2010-08-04T11:58:00.005+02:00

Sama na sebe si splétám past,

když kus tvého srdce

chci pro sebe si krást.

Mladé, čisté, žádná zrada,

žádný podvod ani klam,

tak proč se tak snažím

udělat ten první šrám,

proč chci být ta,

co jinak obejme a pohladí,

ta, které tvůj pohled

do mé hlavy nevadí

Mezi mnou a tebou

už navždycky to bude jiné,

ale nás to nezměnilo,

nás ne.

Pondělní ráno

2010-08-02T16:24:00.002+02:00

Prší

dětská pískoviště prázdnotou zejí

Prší

moje ústa pro sebe se trpce smějí

Prší

tvé ruce se od mých neohřejí

Prší

My lidé

2010-07-28T11:25:00.001+02:00

Rodíme se a umíráme, my lidé, přemnožení škůdci planety Země. A je nás stále více a naše díla jsou stále méně hmotná. A až nás jednou konečně něco vyhubí, nezbyde po nás nic. Jen možná pár větrem ošlehaných pyramid, pár podivných soch ze železa a spoustu součástek z plastu, hlavně taková malá placatá kolečka s jemnými rýhami a malinké zlaté plíšky, které už nikdy nikdo nepřečte - jak a proč by vlastně měl či chtěl. Asi bychom měli začít tesat všechny ty naše vědomosti a poznatky do skal, jinak i ony zemřou spolu s naší civilizací, upadnou v zapomnění, protože tu nebude nikdo, kdo by řekl, jak daleko došly naše výzkumy v oblastech genetiky a astronomie. Snad ti, co přijdou po nás, budou mít přírodu ve větší úctě. Snad budou rádi dýchat čerstvý vzduch a pít vodu z potoků. Pokud budou mít tu možnost a my jim tu alespoň něco z čistého bohatství Gaiy zanecháme.

Cesta srdce

2010-07-27T14:22:00.000+02:00

Zaplaň, má naděje

ať roztají ledové hradby

pokoř můj strach

a veď mne cestou srdce.

Struna osudu zapěje

uvalí nás do své klatby

sevře okovy

a dá vizi svobody

bez bolesti

zápěstí

Tarot

2010-07-27T11:20:00.001+02:00

Pod žhnoucím sluncem

vprostřed pouště studna

a nad ní v konopné smyčce

kotník viselce

z vyděšených úst kape krev

supi už se slétají

ale žízeň

vítězí

Pár letních haiku z Vysočiny

2010-07-18T13:16:00.007+02:00

molo rybníka

hvězdy se vpíjí do slov

čekám na tebe

japonské hůlky

ukryté mezi rákosem

ve vlasech ženy

skrze hladinu

zrcadlící oblaka

kapra neuvidíš

Praha --> Plzeň

2010-06-17T21:20:00.000+02:00

A vlak už mě zas obejmul a kolíbá mě svojí písní

dnes nějaká smutná

protkaná vší únavou,

zlobou a tísní

těch, co ráno nevstanou

a já jsem taky vyčerpaná,

plná chuti žít

po dnešku mě bolí nohy a pálí rty

ve vzduchu to páchlo osudovostí už od rána

a to mě štvalo

srdce prostě odmítalo pochopit, že o nic nejde,

ale ono možná o něco jde,

to zas odmítala pochopit hlava

Epitaf

2010-05-17T00:05:00.001+02:00

nedej se zlákat

dívenko mladá

nedej se zlákat

vábením vraha

sladkými slovy

tvé srdce klame

co zbyde ti víc

než slzy slané?

už v síti chycená

už není návratu

žehlím si kapesník

chystám si lopatu

"zde leží nebohá

má sestra nejdražší

skonala bolestně

se srdcem na kaši!"

Pěna prošlých dnů

2010-05-16T00:13:00.003+02:00

v tmavém koutě

ve stínu

sbírá se pěna

prošlých dnů

ulpívá v kruzích na sklenici

pokrývá prachem klávesnici

zhasíná světla na ulici

stala se

mořem bez břehů

součástí

tělních oběhů

V atlase květin

2010-05-15T23:45:00.000+02:00

Založená v atlase květin

mezi blínem a rulíkem

vylisovaná a vybledlá

křehká a nádherná

zapomenutá vzpomínka

s křídly jak babočka

drolí se v prstech

nepočká

uniká

bolí mne

jak pláče a naříká

Bohémská

2010-05-09T22:12:00.000+02:00

Zkouřená a zpitá

- docela jinej pohled na svět

tenhle stav skýtá

Zmámená mysl najednou neví

a morálka - děvka

moc snadno sleví

hlava těžká - sama netečnost

něco mi říká "tvoje budoucnost"

a tomu bych se zasmála

Štamgastova noční polemika

2010-05-07T23:49:00.000+02:00

Už piju jen tequilu

ten muj drink svatej

na stesk a na smůlu

léčim se na svej barovej židli vyhřátej

Každej další den prohranej v pokeru,

kdy se s opicí v objetí ve svý posteli sama proberu

je jak čárka na účtě života

a on mi to nakonec někdo spočítá

Docela mě zajímá kdy, a čím se vlastně platí

- jestli, když nemam nic, mě na ulici hodí a zmlátí

a kdo za mě mý dluhy vrátí

(nebo jestli se to mezi těma ostatníma ztratí?)

...

"Tak co? Eště jednu zlatou?"

"Jo, jo, ale ta už bude poslední, radši."

"Hele, kotě, nepřemejšlej moc, prej to bolí."

"Nebudu, slibuju."

2010-04-30T21:23:00.003+02:00

Vzduch byl těžký každou vůní
v ten večer předmájový
sny duní

čarodejnice plakaly, psi vyli
ohně do tmy zaplály

a zdálo se, že na chvíli
lehký déšť vpíjející se do rtů
nutí ke smíchu
tušíc, že noc nebude bez hříchu

Útěk do divočiny

2010-04-07T12:27:00.004+02:00

Tam za hranicí všedního bytí

jsou hvězdy blíž a víc se třpytí

V horách, co do srdce zasejí

zas trochu tuláctví, radosti a nadějí

Zjišťujem, že v nás zbyla unce života,

ta s každým hltem z potoka víc procitá

Na duši pohnuti, vnitřně zocelení,

toužíme utéct a nebýt nikdy nalezeni

foto by Danick

Chybí jen horká vana, nůž a odvaha

2010-03-06T22:57:00.006+01:00

Existuje i básnička, kterou jsem k tomu psala, samozřejmě. Ale nedám ji sem, vy byste zas řekli, že člověk, kterej má v sobě takovýhle hnusy, nemůže bejt normální, že potřebuje pomoct (což jste si stejně řekli nejspíš už při čtení nadpisu).

Takže si radši vychutnejte jen tuhle nádheru, Vivaldiho, naprostýho génia.

Edited: 9/10/2010

A víte co? Já sem tu básničku přece jen dám, číst ji přece nemusíte, že jó.

Moje srdce

chce dávit

a v žilách teče dehet

hnus

chorobný plamen

stravuje duši

děje se to znovu

svědomí je mokvající ranou

jak jen můžu vydržet

v tomhle těle

s tímhle vědomím

třesu se odporem k sobě samé

hořící svíce

a Vivaldi

chybí jen horká vana

nůž

a odvaha

Některé myšlenky by se neměly ztratit

2010-03-06T18:15:00.002+01:00

Vyhrabáno z archivu - podzim 2009

Vidím věci, které nejsou,

slyším slova, která nikdo neřekl.

Sním cizí sny

a žiju cizí život.

Možná ani tyhle pocity nejsou moje.

Ale nechci, aby mi je někdo bral, jsou mou součástí, stejně jako radost a štěstí.

Je těžké porozumnět mojí duši, pokouším se o to už pár let.

Třeba to není nutné.

Svěřím to novému listu ve wordu ;)

a pak půjdu spát...

Některé myšlenky by se neměly ztratit...

necitim se byt velka... odmlouvam si a neposloucham se... tresty nevykonavam... jim sladkosti, i kdyz jsem si je zakazala a chodim pozde spat a nechce se mi vstavat... v noci se mi styska a brecim u romantickych filmu, skacu do kaluzi a smeju se v desti, sbiram listi a hazu ho nad sebe, cmaram si obrazky do sesitu a potajmu posloucham za dvermi, kopu do kaminku a plivu z balkonu, po pivu se hloupe smeju, koukam se do slunicka, kreslim prstem na sklo, zpivam si ve sprse a loudam se i kdyz jdu pozde,

ale,

jen samota polyká moje mlčení, jen víčka skrývají zmatek v myšlenkách.

..::milý Ježíšku, prosím přines mi pod stromeček růžové brýle, opravdu nutně bych je do příštího roku potřebovala::..

Chtěla bych tančit valčík na ledě.

Am I insane..?

Čmáranice ze školního sešitu...

2010-03-03T12:16:00.003+01:00

Soapy lady

Etheric lady

Concentrated depression

Ztráty a nálezy

2010-02-26T16:27:00.001+01:00

Obloha šedivá snad už tisíce let. Domy prázdné a tiché. Ulice osamocené a bez duše. Jako by je někdo dusil. Žádný zvuk se tu nerozléhá přirozeně. Lidé tu také žijí. Přežívají. Dožívají. Chodí se skloněnými hlavami. Pomalu se plouží, těžce. Jako by tu snad byla větší gravitace. Jsou prázdní a tiší jako všechny chátrající budovy. Jsou přesně jako ty zdi, popraskaní, poznamenaní, ošlehaní, mlčenliví. Slepí. Bloudí nesměle po chodnících, které nikdo neuklízí.

Město se rozprostírá v docela jiné dimenzi. Je obrovské. Lidé do něj přicházejí a zase z něj odcházejí.Občas má někdo to štěstí, že chytne ten správný vlak, páchnoucí a oprýskaný, který ho vyveze pryč z tohohle pekla.

Nezáleželo na tom, jaký byl den. Nestalo se nic, co by se nedělo jiné dny. Plynuly líně, jako řeka v deltě. A byly zrovna tak špinavé. Nad městem ležel jako balvan ocelový příkrov mraků. Místo deště se na zem snášel jemný popílek. Dýchalo se těžce, ale na to tu byli zvyklí všichni.

Mladík se zastavil na rohu a opřel se o stěnu. Namáhavě oddychoval. Měl vlasy černé jako noc, která už zapomněl jak vypadá a voní. A na nich a na ramenou mu ležel prach. Díval se na pukliny v asfaltovém chodníku. Z oka mu vypadla slza a roztříštila se mu u nohou. Kdyby tak mohl něco cítit. Byl k smrti unavený věčným chozením. Vzmohl se a šel dál. Procházel ulicemi tohohle nekonečně ohromného města, rozvážně a chladně. Očima nepřítomně bloudil po zemi. Občas zaslechl další páry nohou v podivných ozvěnách. Nevnímal je. Ani oni jeho. Neexistovali. Ani on. Ani město, jehož ulicemi bloudil. Byl ztracený v hledání. Byl ztracený ve své hlavě a ve svých myšlenkách. Přestože nad ničím nepřemýšlel. Náhle, snad poprvé, ho něco vytrhlo z netečnosti. Do zorného pole se mu dostala pata železného zdobeného sloupku. Pokusil se pomalu zvednout hlavu. Ztuhlý krk ho příliš neposlouchal. Sloupů se mu táhla přes cestu celá řada. Nesly děravou stříšku zakrývající perón. Nádraží. Mýtické místo. Táhlo se snad donekonečna, koleje, peróny a zase koleje. V očích bez lesku se snad mohlo zračit něco jako překvapení.Nestál tu žádný vlak, kterým by mohl odjet. Vpravo se krčil malý domek s vylámanými dveřmi a omšelým nápisem "Ztráty a nálezy". A za matnými špinavými okny plápolala svíce. Mladíka to zasáhlo.Skoro nedočkavě zamířil ke třem schůdkům, překročil práh. Když se rozkoukal, spatřil proti dveřím pult, za nímž byla židle. V ní se krčil seschlý stařík s lesknoucíma se očima. Zvědavě si mladíka prohlížel. Pak energicky vyskočil a beze slova vytáhl odněkud tenkou knížku. Nalistoval asi třetí stránku s pár neumělými obrázky načmáranými tuší. Mladík si je bez zájmu prohlížel, pak však na jeden ukázal. Stařeček se na něj usmál a pak ukázal na schody vedoucí někam pod povrch.

Dole bylo chladno. Drápy zimy se do mladíkova těla zaťaly bez varování. Od úst mu stoupaly obláčky páry. Opatrně se rozhlédl po rozlehlém sklepení. Celé ho zaplňovaly police naplněné neskutečným harampádím. Visely od vysokého stropu jedna pod druhou na řetězech.

Stařík ho táhl někam dozadu. Kolem regálu s deštníky, taškami, brýlemi. Až někam nakonec. Až k posledním policím. Mladík se usmál. Našel. Bylo tam vedle sebe poskládáno tisíce ztracených lidských srdcí. Mezi nimi bezpečně poznal to svoje.

Kudy jít a kam se dát? Koho minout s kým se znát?

2010-02-26T16:09:00.001+01:00

Dendrobátky

2010-02-25T16:57:00.008+01:00

... Nelze si je nezamilovat. Tyhle malinký žabičky asi při tvoření světa naskákaly Bohu do palety a pořádně tam řádily...

Každopádně, mám dneska takovou radost, že mám konečně hotovou seminárku, že z ní sem snad i kus dam, právě kvůli těmhle roztomilým stvořením. Enjoy :)

Zařazení:

říše: Živočichové (Animalia)

kmen: Strunatci (Chordata)

podkmen: Obratlovci (Vertebrata)

třída: Obojživelníci (Amphibia)

podtřída: Bezocasí (Ecaudata)

řád: Žáby (Anura)

čeleď: Pralesničky (Dendrobatidae)

rod: Dendrobates, Phyllobates

Dnes je známo přibližně 170 druhů pralesniček. Zástupci této čeledi jsou drobné žáby žijící v tropické Střední a Jižní Americe, od Nikaraguy po Brazílii a Bolívii, nejvíce druhů obývá Kolumbii, Ekvádor a Peru. Mnoho druhů je velmi pestře zabarveno, což u nich má, jako u většiny nápadně zbarvených živočichů, varovnou funkci, ovšem u těchto obojživelníků opodstatněnou. Zdaleka ne všechny druhy jsou nebezpečné, skutečně jedovatých je asi třetina (Dendrobatinae). Ostatní pralesničky využívají toho, že svou barvou "kamuflují" nebezpečnost. Navíc jsou některé svým zbarvením spíše "zneviditelněny" v terénu. Ovšem ty, co svou výstrahu myslí vážně, jsou extrémně jedovaté. Avšak je tomu tak pouze u jedinců, kteří se pohybují ve svém přirozeném prostředí. Teprve nedávno bylo zjištěno, že jejich jedovatost je podmíněná stravou. Ti, kteří jsou chovaní v zajetí, nemají jed prakticky žádný, protože v potravě, kterou přijímají, chybějí složky, které jsou nutné pro jeho tvorbu. Jedovatí mravenci, termiti, pavouci a také některé druhy jedovatých rostlin, obsahující nebezpečné alkaloidy, tvoří více než 50% jejich potravního spektra, což způsobuje jejich sekundární toxicitu.

Je známo přes 220 typů toxických alkaloidů pralesniček: batrachotoxiny, pumiliotoxiny, histrionicotoxiny a další formy toxinů. Slouží primárně k ochraně před predátory.

Kožní žlázy žáby Phyllobates aurotaenia a Phyllobates terribilis obsahují steroidní alkaloid batrachotoxin. Sekret je používán Indiány ze západní Kolumbie k lovu - je základem šípového jedu, který slouží k výrobě otrávených šipek do foukaček. Jedná se o silný a rychle působící jed. Odtud jsou pralesničky nazývány "šípové žabky".

Nebezpečnost batrachotoxinu spočívá v přerušení přenosu signálů z nervové soustavy k hladkému svalstvu a výsledkem je zástava dýchání a ochromení srdeční činnosti.

Letální dávka pro 68kg člověka může být přibližně 100 mikrogramů, tedy ekvivalent váhy dvou zrnek jemné kuchyňské soli.

Batrachotoxin

Podle údajů domorodci nachytají žáby a vězní je v dutém kmeni dokud nepotřebují jed. Potřebují-li ho, vyjmou žábu a do krku jí zasadí dřevěné ostří. Toto utrpení způsobí, že žába se začne "potit", zejména na zádech, kde se vytvoří vrstva bílé pěny. Ta je nejsilnějším jedem, jenž dokáže vyprodukovat, a domorodci v něm namáčejí hroty svých šípů. Ty si uchovají svou smrtící sílu po celý rok.

Podle jiných zdrojů domorodci žáby nabodnou na zahrocené větve a otáčejí jimi nad ohněm, dokud nezačnou vylučovat sekret, který zachytávají do nastavených nádobek, případně zahřívají žáby uzavřené přímo v bambusové tyči, a vyloučený sekret mísí s výtažkem amarylkovité rostliny Buphane toxicaria. Takto připravené šípové jedy mohou být účinné i několik desítek let.

Apocalypse

2010-02-19T22:11:00.000+01:00

Pátého dne

se spustil lijavec

a pršelo až místo cest

potoky a říčky

se začaly pod nohy plést

pak vše utichlo

i stálý tep

olověných kapek do listoví

a bušilo to ticho v nás

každý měl strach

setmělo se vprostřed dne

a dusno nás k zemi připoutalo okovy

pak přiřítil se ďáblů konvoj

a nad hlavami nebeský řev

pořád bylo ticho

jen místo potoků tekla krev

a my skřípěli zuby bolestí

plakali

a zatínali pěsti

když brali nám svobodu

jako vítr bere dech

jako když nezůstane ani lístek

na stromech

naše utrpení trvalo věčnost

a když ďáblové odešli

nezůstalo v nás nic

jen slepé vypálené oči

a slepá vypálená srdce

Láska k matematikovi

2010-02-17T16:24:00.003+01:00

Přála bych si,

aby o mně mohl říct

"tahle slečna

je jiná,

je výjimečná,

chytrá,

vtipná, sličná"

a on zatím jen

"dávej pozor,

tady je tečna,

ta je zákeřná

a nebezpečná,"

s vášní v očích

... pro ni,

mrchu.

Před bouří

2010-02-13T20:26:00.002+01:00

Na obzoru se valí černá mračna, bouře se nám žene vstříc jako stádo bizonů. Je slyšet dunění tisíců kopyt a občas lze zahlédnout výboj spojující jejich žíznivé oči s chvějící se zemí. Můj koníček neklidně pohazuje hlavou. Hrabe kopyty, řičí a vzpouzí se. Vyhazuje. V očích mu hoří ohníčky a trhá starou uzdou, dávno zakoupenou od Rozumu. Je to překrásný kůň, temný jako nitro země, silný jako příboj. Ale nezkrotný a plachý.

Cítím jeho zrychlený tep, jeho zpocené plece ozařují blesky. Zvířený prach kolem nás začínají dusit kapky těžké jako ocelové hřeby. Zatančil na místě a svaly se napjaly. Zavírám oči. Své klisně nikdy neporučím. Zkrotit ji může jedině mužská ruka. Jen ta má tu sílu, jen ta má tu moc.

...Má klisna nese jméno Vášeň.

Mentální detox

2010-02-11T21:22:00.002+01:00

Nehýbala by se, ale třas ji nutí. Težko říct, čím to je, v pokoji je teplo. Možná probíhajícím detoxem... Ještě v poledne nebyla střízlivá. Je jí dost divně. Chladnou jí konečky prstů. Chladnou její touhy. Chladne celá společně s počasím. Kalamita, závěje. Kolaps. I ona kolabuje. Má pocit, že se všechny pochody v jejím těle zastavují. Cítí se zvrhle probuzená. Čeká, co se stane. Přemýšlí a dost ji to bolí. Nic se jí nechce. Spát. Ani bdít. Nehce jíst. Nechce se dívat na pitomé americké filmy. Bez děje. Bez inteligentního dialogu. Ano, nechce mít život jako americký film. Hledá přidanou hodnotu. Cíl. Jenže teď jí jeden zmizel a ona je náhle bezradná. Co dělat? Nevidí do budoucnosti. Ale přesto je přece všechno podle jejích představ a plánů, tak proč se cítí tak zmatená?

Odhodlala se a zvedla se z křesla. Potřebuje něčím pohnout. Možná se to od ní teď očekává. Prohlíží svůj zrcadlový obraz. Proč tolik vrásek na čele? Kde se tam vzaly? A oči bez jiskry. Vzepřít se... Jenže čemu? Vždyť ani to neví. Smutný úsměv. Je to k smíchu. Jo, je to k smíchu. Tyhle její nálady. Už ví, proč je jí divně. Už ví, co je příčina. Je to samota. Samota uvnitř sebe sama.

...Hladina se vyrovnává, myšlenky se uklidňují. Zaklání hlavu, nechává spadnout párek slz do vlasů. Po páteři jí projede mráz, až se z toho otřese. Pouští tichou, uklidňující hudbu, zapaluje svíčku ve tvaru srdce, co na tom, že ráno bude vyhořelá. Konečky prstů proudí teplo. I s pocitem samoty se dá žít. Každý občas musí. Nebude se bránit. Není těžké se s tím srovnat. Pohled do budoucna s odhodláním... No, spíš smířením. Má ze sebe radost. A ona to zas nechápe. Jak se jí může nálada změnit v takovéhle míře? Zřejmě snadno... Ale uvidí se ráno.

Chladnu

2010-02-07T18:16:00.003+01:00

Bílá mlha,

bílý sníh,

tvoje ústa

samý smích

Mrtvou naději

dávám k ledu

v mrazu doufat

nedovedu

v mrazu doufat

zapomínám

Bílá mlha,

bílý sníh,

tvoje oči

samý hřích

Chladnu

v tichu dlouhých nocí

chladnu

v tichu závějí

tvé rty už se mi nesmějí

Klec v kleci

2010-02-01T15:23:00.001+01:00

Autorka si takhle jednou odpoledne zdřímne a zdá se jí sen...

Je podzim. Plave oblečená a v tanečních botách v plaské přehradě s rozečtenou knížkou o farmakologii a že je to hrozně monotónní pohyb, tak při tom plavání usne. No a najednou jí dojde, že se nějak nemůže nadechnout. Ví že je to jenom sen, ale - sakra - vůbec se nemůže probudit. Najednou je ve značně omámeném stavu nad hladinou a knížka je skoro celá mokrá a ještě k tomu asi ztratila jednu botičku. A navíc teď se teprv pořádně začíná topit, protože voda nějak podezřele zhoustla.

No zabte mě, takovýhle sny... xD

4:20

2010-01-30T04:20:00.000+01:00

4:20, Múza bdí

zatahám ji za vlasy

pak ji praštím lopatou

snad zas usne

a nebude mě otravovat v tuhle hodinu

o kterej většinou ani nevim, že existuje...

Bác!

Na hranici

2010-01-30T04:18:00.000+01:00

Jdou si

pro mě

zapalte

pochodně

šílí

zvoníci

upalují

čarodějnici

... a ani nevědí, že se zrovna nespletli

Šachta

2010-01-30T04:15:00.001+01:00

Potmě

v časovym výtahu

svý budoucnosti

stojíme na prahu

s opicí za krkem

jak po tahu

blížíme se do posledního patra

a jestli si do tý doby neprochlastáme játra

(zdviž chátrá a chátrá)

nebo neprokouříme plíce

první, co pak selže

bude nejspíš srdce

tenhle barák

má hodně poschodí

možná proto

v něm nikdo pěšky nechodí

Malé ranní smrti

2010-01-27T23:09:00.002+01:00

Po noci nadejde úsvit

a my už nikdy nebudeme stejní

zbyde šmouha na duši

vzpomínka na vůni, pohlazení

pohled jak nůž vášně, jak krápník ledu

vražen okem do hlavy

viník, vrah se najde snadno

- nechal otisky prstů na osrdečníku

Pro nikoho, kdo má dobrou náladu

2010-01-09T19:59:00.002+01:00

Zemřelo pár nadějí

v propasti všednosti nepochopení

ke slovu se dostává realita

demonstruje

svítá

a mělo by být líp

místo toho je jen nijak

sny se rozplynuly v horkém dešti

a zatím venku závěje

třeba se časem pochopí

že takhle je to pro všechny nejlepší

a už se nebudu drát

proti proudu téže řeky,

do které jsem vstoupila už tolikrát

a že každá noc je smazána ránem

nikdo nic neví a všichni ví všechno

drží nás pohromadě tahle tajemství?

Svazují nás dohromady?

Je těžké se nevracet

nedělat ty samé chyby

když vlastně chceme

a jsme tak rozpolcení

tak roztříštění

ve vlastních závějích minulosti

zaprášení a de facto mrtví

jak ožít

jak se očistit

smýt a prohlédnout

odprostit to mezi řádky

od beznaděje a smutku

možná, že ...

tajemství je ukryto uprostřed lží

ve štiplavém kouři

ve třpytícím se sněhu

prosvítá za záclonou

jako olejová lampa

nebo v kapkách lechtajících na zádech po koupeli

stravuje nás svět

svazuje nás mysl

tělo je hrobem duše

v němž zvolna zhasínáme

aniž bychom něco zanechali

nakonec i popel odvane ledový vítr ze severu

nikdo nevěří, že se něco stane

usínají s klidem

s pomalým tepem

nebudí se ze spaní

zděšení

nikdo necítí to napětí

které nás nutí dělat věci

ale čert to vem

jak často se smějem

jen tak z radosti žití

jak často pláčem štěstím

kolik dní se snažíme prožívat, ne přežívat

jak málo se divíme

jak málo se pozastavujeme

a jak málo pěšky chodíme

a proč tvrdíme

že čerstvý vzduch nás otravuje

kdo je teď zdrcen?

Kdo zpytuje?

Nikdo.

To je náš svět, vítejte.

A ráno na shledanou.

Nádvoří

2009-12-30T19:06:00.001+01:00

Má duše bloudí chodbami emocí

smečka vlků vyje na dvoře

pětkrát šestkrát uhodil zvon

láska se pro mne stává nemocí

kdosi zhurta tluče na dveře

na mou duši je pořádán hon

slyším, jak otevírá se brána

zdá se, že nedožiji rána

Snář

2009-12-14T20:38:00.001+01:00

Zhasla dvě světla
- oči pod peřinou
usnulo vědomí
společně s elektřinou

těžká hlava padá
do polštáře
noc otevírá
stránky snáře

v pokoji mrtvé ticho
hraje na struny klavíru
neměří čas metronom
ani hodiny z papíru

za půl dne svítá
tma je zlá
snář nalistoval
“noc bezesná”

Nedokončené verše

2009-12-07T00:23:00.000+01:00

Papír počmáraný pokusy o verše se rozplynul v myšlenkách. Taneční krok propisky se zastavil v hlubokém záklonu. Předměty ve ztichlém pokoji jako diváci čekaly na dramatický zvrat, ale ten nepřišel. Noc se zakuckala půlnocí a začala dávit minuty nového dne. Bylo slyšet tlukot srdce Gaiy, rytmické pulsování tmy, hvězd, továren, srdcí. Tužka udělala pár elegantních otoček, dlouhých a komplikovaných kroků, než autorovi definitivně vypadla z prstů. Poslední tečka, dneska se z toho zase nevypíšu. Slova zvolna navazují na jedny z nedopsaných veršů...

Ještě mi
zbyla víra
a kolo osudu
se zas roztáčí
něco za něco
ale třeba to tentokrát bude jackpot

Přichází noc
a mé srdce už zase bije
v rytmu “life is easy”
nevěřím, že se zase neopije
a neskončí pod stolem
na mol a ještě kdo ví s kým

opět podléhám
pocitům beztíže

na odumřelých zlatých perutích

usazuje se čas
v zákrutu řeky

Kometa

2009-11-29T00:05:00.003+01:00

Duše je kometa,
co pozemským bytím prolétá

Dlouho padající hvězda, co na nebi zaplane,
pak odletí, zhasne a víc se nestane

V noci

2009-11-17T00:05:00.001+01:00

pět minut po půlnoci
mění nebeskou konstelaci
bez příčiny budíme se ze spaní
zmatení

s ránem přichází
nová realita plná nesnází
pár lidí má divnou náladu
a dělají věci, o kterých tu psát nebudu

Nic zvláštního se nestalo...

2009-11-11T23:30:00.000+01:00

Ještě příští rok a stane se to tradicí...

Nic zvláštního se nestalo
jenom pršelo a pak přestalo,
jak to bejvá, když je listopad.
Nic zas tolik zvláštního,
myslim, bylo pátýho,
promiň, ale nebudem, už nebudem si lhát...

Žádná velká věc se nestala,
jen ty ses náhle zeptala:
"Máš mě vlastně ještě vůbec rád?"
Na nic míň a na nic víc,
jenže nevím, jak ti říct,
promiň, ale nebudem, už nebudem si lhát...

... Krev žádná, jen fleky od vína,
budeme zas od nuly začínat.
Jo, holka znáš to, je to divnej svět,
tak neptej se, když nechceš znát odpověď.

Život a čas jdou někam spolu...

2009-11-11T23:07:00.002+01:00

Zase jsem sama

mám prázdné ruce

černé od krve

a prázdné oči

neschopné slz

hlava se točí

přede mnou tma

utkaná nicotou

v ní šedá zeď

nemůžu skrz

pocit zmaru

a bezmoci

Velen Fanderlik - Listy Jurovi

2009-11-09T19:36:00.002+01:00

...Přátelství je nejkrásnější stavba lidského ducha – vzniká z rozumových důvodů na základě rozvahy a úvahy, je to cosi hluboce promyšleného, protože jen toho si volím za přítele, koho si dovedu skutečně plně vážit.

Nad přátelství je jedině láska. Ta je nekonečná a není lidským výmyslem. I smrtelní bohové jí podléhají. Přichází bez rozmyšlení, bez úvah a celé srdce zaleje. Rozumem se jí nikdy neubráníš, ani ji rozumem nepochopíš. Jenom v srdci ji budeš cítit. Láska je něco jiného než přátelství. Není nezištná, klidná a rozvážná, není rozumná jako muž. Je to rozmarná, nevyzpytatelná a nepoznatelná žena. Sama Ti nestačí, abys byl spokojen. Neboť není upřímná. Té, kterou miluješ, nedovedl bys nikdy říci nic, co by ji zarmoutilo. Budeš to skrývat na dně své duše, abys nevyryl vrásku na jejím hladkém čele, a podobně i ona bude skrývat, co by Tebe zarmoutilo...

Při hledání Kouzla jsem zakopla akorát o chapadlo koncentrované deprese

2009-11-05T20:31:00.004+01:00

Zachytit štěstí
a zatím
cesta samoty do nikam
střepy v zatnuté pěsti
zdmi křik proniká
na kolenou v dešti
cíl v překážkách zaniká
s hlavou co třeští

- něco ani kouzlo nezlomí

ztraceni v zatracení

Studená myšLenka páteční noci

2009-10-16T23:35:00.006+02:00

... Stačí jen čekat..?
Smát se, bát se, vztekat?

Stačí jen snít?
Skrz slzy do noci klít?

Stačí přijmout skutečnost?
Upadnout v němou netečnost?

Mě nedostanou. Nikdy nepřestanu bušit pěstmi do zdí, co přede mne staví.

Ze záhrobí přítomnosti

2009-09-30T20:29:00.003+02:00

Lehce přepsáno a poupraveno 9/10/09

Až povolí kravata osudu
vyklouznu z ní
a už nebudu

ztratím se v trávě
zmatním
skanu

zajdu smutkem
usnu
vzplanu

tisícem slzí stříbrných promočím tě
jak moc pálí vzpomínky abys věděl

a trest tě skolí
shodí dolů, do soukolí

jak červená pro býka
budu já pro tebe
a to tebe se týká

navždy

naděje
tě ubije
jako dvanáctá o půlnoci
tak pozdě je
tak těžká hodina

pomalu kape
zatím
rozum temnotou tápe

svědomí kope
doufá, že prokope
se stropem

to dřív zešílíš
pak pochopíš

proč jsem tam, kde jsem
-proč nejsem

proč ztrácím se vtrávě
právě
...teď

Někdy se fakt divím na jak nepravděpodobných místech se ukrývá naděje - chci říct...

2009-09-22T13:52:00.001+02:00

Utápím se...

2009-09-21T21:37:00.001+02:00

Bereš mě do dlaní
Tvé ruce mě ještě neznají

oči zavírám
do sta pomalu počítám

dotyk lehký jako dech
vychutnávám rty na rtech

světlo lampy dere se do pokoje
ač okno otevřené, v tvé náruči jak v pekle je

spánek bojuje, prohrává

v neděli ráno přece nikdo nevstává

Povídka o notách

2009-09-01T21:07:00.003+02:00

Důkaz mé talentovanosti, povídka napsaná 13.12.1997 (v mých 6ti letech) jako dárek mému bratrovi k narozeninám...

Byla jednou jedna Cesta a ta šla krajinou. Na cestě se objevil červený Deštníček a pod ním se schovávala Evička, aby jí nezmokly Fialky. Cestou potkala pana Generála a ten měl v ruce Aktovku a v aktovce měl Hada.

Mít pořád takovou fantazii... A kdybyste viděli to umělecké zpracování textu (pravopisné chyby jsem vyladila, ovšem kdyby byl zájem o doslovný přepis, mohu poskytnout :)) !

WANTED alife or dead

2009-08-31T14:29:00.003+02:00

V nekonečném tichu samoty
v zajetí klamné slepoty
čekám na znamení
zatím se nic nemění

V nekonečném tichu samoty
v zajetí plaché němoty
budím se noc co noc bez křiku
v domnění, že už bereš za kliku

V nekonečném tichu samoty

bloudím v kruhu

možná ten, koho hledám, jsi právě Ty

Hectic

2009-08-20T13:49:00.000+02:00

Ve městě se nedá najít inspirace
pro klidnej verš
lidi lítaj z práce do práce
večer v hospodě rychlý pivo
je jejich poslední štace
pak mrtví
padnou na matrace
ráno
se ve vlastním bytě začínaj ztrácet
jejich cíl
je strom života pod sebou skácet
z jejich morálních dluhů
se mi chce zvracet,
jenže oni nevědí, že maj něco splácet

kdyby šli do lesa

a zastavili se

přestali křičet

už by se jim nikdy
nechtělo vracet

...

2009-08-18T23:00:00.000+02:00

Stále jednou nohou v pekle
rohatí s lesklými
umouněnými svaly
s bederní rouškou
rvou ze mě kůži
… tak trochu chci

Stále jednou nohou v řece smrti
zubatá mě hladí
ostřím po krku
mám v očích děs
a pára jde mi od úst
… tak trochu to tak chci

Stále jednou nohou v cirkusu šílenství
válím se v oblacích fantazie
vysoko nad zemí
a asi brzo slítnu
a natluču si
… jenže přesně tak to chci

Stále tančící na hraně
hledající rovnováhu, vyvanutí,
krásu a dokonalost
... snad to tak zůstane