úterý 29. října 2013

Linka N

buď se zblázním
nebo mi to začne být jedno
a první varianta
víc než slibná
ale na to jsem zatím dost klidná

přes chtěnou pověst samotáře
mi vítr žene
slzy na chladné tváře

kdy podlehnu a přestanu
chtít bojovat jako každý
kdy odešlu zprávu končící
„bez boha, ale navždy“

možná v prvním sněhu
pohřbím svou trpělivost
zestudím tvou
mnou smyšlenou něhu

co nikdy nebylo ani nebude
jiná dimenze či svět
kdy se konečně přestanu pokoušet
lámat osud v kole
(naříká)

a slzu nejlíp
otře vlastní ruka
okovy mříže
má dobrovolná muka

poslední zastávka na lince
„Nadhled“ je svoboda
výš než záchranná síť
garantuje zachování existence

úterý 22. října 2013

Plasy

 


pondělí 21. října 2013

Nihil

včera v noci
jsem měla drobnou existenční krizi
konečně jsem plně pochopila
význam nihilismu
svět na chvíli přestal existovat
úplně ztratil obrysy i plasticitu
a pak jsem z něj na chvíli
zmizela i já
úplně bez varování
... nikdo si toho ani nevšiml
ale mě z toho bylo
fakt špatně

sobota 19. října 2013

Chci:

se nebát, že mi zmizíš
.
s tebou sedět na hradbách a mlčet
.
tě umět obejmout na rozloučenou
.
se červenat, až mi dáš první květinu
.
sledovat, jak běží žirafy
a držet tě při tom za ruku
.
s tebou tančit na blues
tváří opřená o tvůj krk
.
tě už nikdy znovu nevidět, 
pokud mi nedovolíš poslouchat
tlukot tvého srdce

Kladruby

Klášter, kde lišky dávají dobrou noc.
(Opravdu jsme na procházce křížovými chodbami dormitáře viděly v druhém patře lišku :)







neděle 13. října 2013

Milenec Podzim

... Šla jsem ven být se světem











středa 9. října 2013

Vzpomínky

Včera jsme stěhovali stůl, který jsem kdysi obývala, ke spolubydlům do pokoje. Navrhovala jsem si ho sama, takže má pár much, třeba to, že je neuvěřitelně těžký. Ještě těžší byla ale jiná věc. Stěhování znamená, že se ze stolu vyndají šuplíky, aby ses ním lépe manipulovalo. Věděla jsem, že v nich zbyly nepodstatné věci, když jsem pokoj, kde stůl stál, opouštěla. Třeba mimo důležitý archivní šuplík tam byl i jeden, který jsem netušila, že bude tak složité vyklidit. Součást každého běžného kancelářského pokoje - štosy čistých i popsaných papírů.
Dneska jsem se pustila do překlízení, aby spolubydlové měli stůl kompletní. Začala jsem papírovou sekcí. A hodně jsem se zmýlila, když jsem si říkala, že to bude méně časově náročné. Fascinovalo mě prohlížet si druhé strany papírů, které kdysi sloužily k úplně jiným účelům a nechávat pomalu vynořovat dávno zapadlé vzpomínky staré tři, pět, deset i třeba patnáct (!) let. Vypočítané matematické příklady, kterým už dnes nerozumím, test na horniny z biologie. Příprava družinových schůzek, ale i rádcovského kurzu, kde jsem vypomáhala. Útržky neodeslaných dopisů, nedodělaných kreseb, nedopsaných povídek, črtaných pozvánek na oslavy narozenin. Psaníčka, která jsme si s kamarádkami posílaly na gymplu po třídě. Vzkazy, které jsme si doma nechávali s bráchou. Nevypsané diplomy, zkažené kartičky ke hře. Pololetní výpisy známek, omluvenka z tělocviku, protože jsem měla naražené koleno. Stovky a stovky písmen černých, zelených, modrých a růžových na bílém, které měly význam větší nebo menší a já je teď znovu četla a po každém zajímavém listu jsem musela vydechnout. Tohle, že jsem uměla? Tohle jsem dokázala napsat? Tohle jsem dokázala připravit? Postupně jsem začala pociťovat hrdost vůči svému minulému já. Těžko říct, jestli jsem k sobě teď o tolik kritičtější, ale mám pocit, že toho zvládám mnohem méně a jsem k sobě neskutečně pohodlná a nerada si na svůj hřbet nakládám víc, než musím.
Ale nevím, jak to bylo tehdy. Neumím říct. Pokaždé, když se dostanu ke svým vzpomínkám, jsou neskutečné. A obzvláště dneska jsem měla pocit, že ani nejsou mé. Že žiju jen teď, teď, teď a že každá minulá vteřina už je implantovaná vzpomínka a že jsem ji snad nemohla prožít. Všechno, čím víc do minulosti, tím více dýchá neskutečnem a nerealitou a já musím pokaždé přemýšlet, jestli jsem je opravdu žila já, když jsem byla tehdy tak jiná a když všechno bylo jiné. A navíc nemám žádnou záruku, žádné ujištění a vzpomínky jsou tak bezzubé a bez hran. Prostě divné. Ale baví mě nad tím přemýšlet, baví mě hýčkat si některé vzácné chvíle a pocity, co se staly, vybavovat si je pořád dokola, ať už byly minulé úterý nebo v létě na táboře, nebo pod stanem na sněhu na začátku roku. A tak nelituji toho času, stráveného na zemi obklopena papíry v absolutní fascinaci mimo čas. Nelituji, protože jsem se nad tím mohla zamyslet, zavzpomínat a najít třeba tohle:

Nedatováno. Přeškrtaný nadpis: Tohle je hrozně těžká těžká těžká

Nevím. Nevím, protože až o něj přijdu, tak (pravděpodobně) nebudu moci zhodnotit, kolik pro mě znamenal, než jsem ho ztratila. Života si hrozně moc vážím, jsem šťastná, že mi byl dán a když se nad tím zamyslím, tak mi přijde, že některé věci, které se ve světě řeší, nebo které řeším já jsou malichernosti.

  • Zůstane duše bez těla?
  • Když nebudu znát odpověď na tuhle otázku, zemřu šťastně?
  • Co je za vesmírem? (A neříkej, že nic)