pondělí 28. září 2015

Terapie prací 2. aneb psychické a fyzické postupy

Pořád se mi nedaří přestat utíkat sama před sebou. Ale přináší to místy i pozitivní věci, když se zrovna schovávám před svými myšlenkami v práci. Tentokrát to, díky mé nepříznivé psychicko-fyzické kondici a tudíž neschopnosti opustit domov, schytal náš špajz. Doteď díra veskrze špinavá - a to nechceš...

Celkem mě tahle terapie prací naplňuje, člověk za sebou alespoň vidí výsledky. Sice to pak v sobě nese jisté stigma, ale vnímám ho jen já, tak což. Taky občas neuškodí si připomenout...

Původně šlo jen o to špajz vybílit. Ale jak to tak už chodí, není to nikdy tak jednoduché, obzvlášť pro mě, jakožto člověka, co nerad dělá věci napůl. A tak jsem vyklidila obsah, odebrala fochy, vyndala žebříčky, na kterých desky držely, vysadila oboje dveře, odšroubovala pantíky, abych je nemusela obmalovávat. Pak jsem vysmejčila vnitřek od pavučin a prachu, natřela první vrstvou, obílila rám ze všech stran první vrstvou, nabílila žebříčky první vrstvou, sundala z desek plastovou krytinu přišpendlenou tisíci napínáčků a šla spát.
 Ráno jsem vstala, přebílila špajz druhou vrstvou, zrovna tak futra, zrovna tak žebříčky. Pak ještě horní i dolní dvířka z vnitřní strany, všechny desky jsem vzala dráťákem a pak rejžákem a jarovou vodou. Mezitím všechno proschlo, i druhá vrstva na obou dvířkách, tak jsem vytřela podlahu uvnitř a jala se zpět přišroubovávat pantíčky a podobné nesmysly, které jsem předtím odmontovala. Nejvtipnější však byl závěr, kdy jsem vítězoslavně vmanipulovala oba žebříčky dovnitř, vše řádně zdokumentovala a těšila se na třešničku, kterak vezmu desky a ladně je tam zpět usadím. 
  Ale chybička - ne vždy jde všechno podle plánu a tak po asi 20 minutách mordování, vzteklého nadávání a používání celé váhy mého těla, jsem je tam s absolutním vypětím všech sil narvala - a přitom odřela mé pracně natřené žebříčky :(


Toliko asi k fyzickému postupu prací.

Snažila jsem se nemyslet - to byl původní účel. Ale ani hudbou myšlenky nelze vyhnat a ty se točily v kruzích. Měla jsem radost. Jak mi jde práce od ruky a že v podstatě všechny dílčí úkony celkem v pohodě zvládám. Zvládám sama. A to byla ta nebezpečná hrana, přes kterou poslední dobou tak často padám. V podstatě od mala se snažím být soběstačná v co nejvíce věcech - přijde mi to velmi logické a životu-příchylné. Vystačit si sama, nemuset se v základu na nikoho spoléhat. Což se asi zřejmě neslučuje s obrazem křehké dívky volající po záchraně. Jenže já nejsem chlap a druhou silnější polovičku k sobě chci a potřebuju, to už jsem si uvědomila dávno. Jak se mám vyrovnat s tím, že většina z mých odfajfkovaných "vyhovujících" mi řekne, že se mě bojí? Jsem silná a díky tomu zvládám být sama - ale nezůstávám sama, právě protože jsem silná? Jenže síla je opojná a nehodlám se jí vzdát.
Takže nezbývá, než hledat dál a doufat, že přece jen se najde někdo ... někdo ...

Autorka na samospoušť,
předstírající, že nepřemýšlí o divných věcech
a že je děsně cool a šťastná.
 
První tři šťastní obyvatelé nové špajzovny.

Strach z pozítří

myšlenky odírají vědomí
bolest bdění
temná hodina
ale tělo žije
krev šumí v uších

strach z pozítří
oprávněný? ptáš se
kdo ví, je to jen předtucha
ale noční děsy až moc opravdové

dokonalé linie
vedle sápání se po životě
náhle nedávají smysl
a my bráníme tu hladkost a eleganci?

čtvrtek 24. září 2015

Adekjino období

unikla mi ta chvíle
kdy začaly okraje listů řeřavět
tep se zpomalil
jako ranní pára, co jde od úst

duše se chumlá
do hřejivých vzpomínek
a šály fantazie

i po tolika létech
zůstává podzim mou větší láskou
jsme si tak podobní
studení
přesto plni teplých barev
a touhy po pohlazení

pondělí 21. září 2015