stavy

Regrese – Retrakce – Restrukturalizace

Pár věcí odložit
Pár věcí nechat jít

Po tom si zasteskout
Tomu odpustit

Taková může být
dlouhá noc u lahve vína
když tě chytne slina
a fotky, vzpomínky, rozhovory
hašlerky, kostely a ranní mlhy
videa, útržky, fotky sebe
jak jsem silná, šťastná a krásná
a jak mi jebe

třísky časů zhnisaných
pod nehty se ozývají
byli jsme – nejsme už
prázdní, plní, stejní

kdo jsem, jak to najít
každou vteřinou jiná
nechá se formovat
a přitom zapomíná

na své tvary, obrysy
na svoje přání
jak je tu šance hned plní
svojí dlaň tvou horkou dlaní

... říká si:


být sama sebou
možná jen prostý strach

holkou co stíní si
kloboukem oči

o samotě na cestách

mažu tě

Ahoj
Umm, my se známe?
No, možná? ..Kdysi?

Co jsme si to jsme si
Víš, někdo musí bejt moje největší životní zklamání

Tak připni si ten řád
a tvař se jako chlap
Až tě na ulici minu
a ani si tě
nevšimnu

A tak nesmím tě potkat
protože bych ti místo toho
odpustila

každý hledá svůj úděl a účel..

já zatím došla k tomu, že si chci od každého, kdo se mne dotkne, něco odnést a něco mu dát

nikdy jsem neudělala nic hodnotnýho, nic, co by stálo za zmínku

doufám, že mě vytvarují věci, u kterých musím jít na hranici... že mi pomůžou zjistit, kdo jsem a nějak posbírat sílu pro to, abych se rozhodla, jakej život chci vlastně žít

ale třeba časem prostě zjistím, že nic takovýho nejde a budu další plovoucí entita v tomhle tekutym světě, kde není nic jistýho a žádný vzorce neexistujou... možná to tak ve skutečnosti prostě je, ale já nevím, jestli se s tím smířím a hlavně jestli tak budu umět žít.. bez původu, bez cíle, bez hranic, bez pevný půdy pod nohama...

na návštěvě

přichází má milá temná
svírat žebra
až v nich praští
v hávu vzteku, smutku, zášti
s nákladem kamení
co na má bedra
odkládá si bez ptaní

přichází má milá jemná
našeptává sladkobolně do uší
v hodinu kdy odbíjí zvony i srdce
a většina spí a nic netuší

přichází má milá, známá
já přebírám si od ní závaží
však řekla mi
že právem mi náleží

Kruhy a nedokončené verše vlající v prostoru

Je potřeba se smířit s tím, že některé příběhy nelze dokončit. Že některé události nemají smysl ani pointu. Že se nelze stále pohybovat v kruzích, že je třeba se zastavit, zatnout zuby, otočit se ke kruhům  zády a odejít. Protože jediný způsob jak se posouvat kupředu, je dávat jednu nohu před druhou, pokračovat. Kruhy, chorobné myšlenky otravující mysl, ubírající barvu dnům a důležitost maličkostem života. Kruhy mohou jako zlaté náramky s rytím zdobit zápěstí, cinkat, připomínat uložené, prožité. Cink, cink. Tohle byly pěkné časy a nebudou jen tak zapomenuty. Cink, cink. Příště, až pro tebe někdo nebude chtít obětovat svůj čas a své pohodlí, zbystři. Cink, cink. Nevzdávej se svých citů, ztrácí tím na vážnosti. Cink. Náramky o sebe ťukají, jak se ruka houpe v rytmu chůze. Kupředu.

Měl to být takový lehký úvod k poslední tvorbě, který už tak trochu naznačil, že nemá pointu a žádný z následujících slovních výronů není ani dopsán. Prostě tak vlají v prostoru. Nicméně, třeba se někoho dotknou... 

10.12.2018
Kolečka
Soukolí
Všechno klape
Nic nebolí

Tvůj věčný sen
A mezitím
Sny tě budí

19.1.2019
Znáš zelené nebe nad obzorem?
Obzor je místo, kam se nikdy nedostanem
Obzor ti hrůzu nahání
Jako šelma ve stráni
Protože za obzorem leží poznání

Znáš mrazení v zádech, když padá hvězda?
Možná bys znal, kdybys přání už dávno nevzdal
Na obloze mezi hvězdami
Za obzorem a na stráni
Žije se život a plní sny na počkání

Znáš horkost dechu za krkem a prsty zatnuté ve svých ramenou?
Možná bys znal, kdybys myšlenkami nechodil za jinou
Minulost ve tvé hlavě tě poutá a znovu potrestá
Nutí tě znovu vzpomínky odečítat ode sta


19.1.2019
V dnešku je něco definitivního
Vždycky je naděje, že už se nevrátím
Nastavuji se slunci
Vnitřní klid prostoupil všechny kouty duše
Ty jsi mým domovem
A je tu krásně

Zeptáš se
Zapláčeš
Nezdáš se
Neznáš se

20.2.2019
Člověk se může chtít vzepřít proti osudu
Říct "vole, já už tu tvojí pitomou hru hrát nebudu"
Postavit se proti světu
Zahořknout, bít se za odvetu
Ale...
Nikdy nevíš, co je lepší
Jestli prohlédnout nebo žít ve lži
Jestli se nechat svázat a mít svoje jistý
Nebo se pachtit dál s duší optimisty
A pak si je už duše jistá
že nehledá jiný přístav

20.2.
Tmou černou zázračnou
jiskřivou a sopečnou
prachem potem a popelem
slzami krví
závějí rtutí
pomalu se bez dechu
škrceni v běhu
po železném mechu

Stručná historie času

Prázdné kanceláře
Uprostřed má postel, můj život

Vykácená mýtina
Uprostřed má postel, můj život

Mezihvězdný prostor
Opuštěná porodnice

Všechny chyby života
Stěsnané pod nehtem palce
Se připomenou při každém kroku

Prozření o vlastní důležitosti
A smrti laně
Vyvolá výboj o síle vyhlazení
Mozkových závitů

Vůně nedělních koláčů
Vůně kvarků
Uvázaná kravata
Na holém vyhublém těle

Sny rušící skutečnosti rána
Studený pot místo slz
A plátno kam otisknou se
Naše hříchy
Už nikdy nebude bílé

Arboretum snů

Arboretum snů

Jak velké sousto
ukousnu
jak vysoký práh
ještě překročím
kolik tíhy na ramenech vah
unesu
než se rozlomí
kolik chladu
v kotníkách
z ledových vod
a princů
z ledových království
a ledových vín
slíbaných z jejich úst

Ráno to všechno vezme

teplo tvých rukou

odpojení II.

Člověk je zahalen
zavalen
práce
počasí
špatné zprávy
tuna prádla na vyprání
kila a kila očekávání
a malé maličké sny
čekající na kapku vláhy aby mohly vypučet a vyrůst

ale my je necháme uschnout
jen je občas trochu orosíme
ale
hory a hory práce
nádobí
starostí
jimiž se necháme svázat
a spousty obav a myšlenek, co nám zevnitř zastřou mysl a zrak
a my přestaneme vidět krásu v ranních mlhách a cítit vůni tlejícího listí
a zapomeneme, jaký zázrak je, že nás má někdo rád
i když jsme takoví malí
průhlední duchové

jasně že je to o mě
vůbec si to neberte
osobně

Dětské a naivní

Psáno před několika dny...

Potřebovala bych něco hezkého. Teď. Heute. Etwas Schönes, naskakujou mi v hlavě slovíčka. Spolu s němčinou mi za očima probíhají obrázky dneska projetých křižovatek a situací, kdy jsem brzo pustila spojku nebo nedala přednost zprava. Doléhá na mne hektičnost posledních pár týdnů a propadám se dolů, do mého známého "comfortably numb" stavu, chuti na všechno se vykašlat, spát, pít, přemýšlet o životě a ignorovat všechno zvenčí.
Tak. Třeba je to s tímhle mým stavem jinak, než jsem si myslela. Třeba není defektem, ale naopak obranným mechanismem, jak nezapomenout na to, že v téhle myslící schránce, co o půlnoci místo potřebného spánku píše svoje výlevy, je duše, která potřebuje péči. Čas pro sebe. Zamyslet se. Ta myšlenka občas probleskne jak paprsek hladinou kalné řeky: kam se to zatraceně řítím? Dokážu to ještě ovládat?
Jasně, člověk má jisté představy a sny o tom, kde bude za pár let. Měla jsem vždycky za to, že by si za tím měl stát a příliš z nich neslevovat, snažit se je zrealizovat úměrně podmínkám. Nepřipadalo mi to nemožné, zřejmě proto, že jsem vždycky měla kontrolu nad tím, co se v mém životě děje. Dobře, tak aspoň pocit kontroly - never mind. Jenže tenhle rok se současně začalo dít víc věcí, které ovládám spíše méně, než více. Jako noha zachycená v třmenu... Pár z nich je ještě ovladatelných, jako autoškola a jazykovka, kam chodím. Asi nejméně ovladatelnou je můj muž. Příjemně neovladatelnou, nutno podotknout. On ne, že by měnil úhly pohledu na moje sny - moje sny dostaly pěknou archivní krabičku s nadpisem "dětské a naivní" a už se na ně práší v nějakém méně používaném koutě mojí hlavy. A stavíme nanovo.
Tím se vracím ke své úvaze. Jak moc bych měla lpět na tom, co jsem si kdysi přála? Co když to bylo úplně mimo? Čeho si můžu dovolit se vzdát, aby to neublížilo našemu vztahu? Čeho se musím vzdát? Který sen si můžu nechat a jít za ním? Kam mě žene moje současná situace? Skoro to vypadá, že mi nahrává na ideální život jako ze škatulky... To ale budu muset ještě hodně ze sebe odřezat, abych se do té škatulky vešla. Což není úplně můj styl, co si budeme povídat.
Zřejmě nezbyde, než čekat, vytvářet kompromisy, sny přiohnout a vytvořit něco nového, vyhovujícího, krásného a funkčního - nějak se to tu přece musí přežít, aby měl člověk aspoň trochu aspoň jednou každej den radost ze života...

Čistka

Když jsem naštvaná na svět, na boha, na osud, když nevím kudy dál, když se cítím ztraceně a zrazeně, jedna z ulevujících věcí je úklid. Resp. vyhazování. Je na tom něco fakt moc uklidňujícího. Obzvlášť skvělý to je, když tuším, že se sentimentálně nezaseknu nad vším, co uvidím, o to líp to pak lítá. Stejně to ale zavoní prachem časů dávno minulých a vytane nejedna zajímavá vzpomínka.

Dnes to bylo třeba tohle: vyhazuju sešity z gymplu a říkám si: no, možná jsem si je schovala, protože jsou v nich vtipné vpisky nebo obrázky na okrajích, jak to ostatně mam skoro u všech svých učebních poznámek. Listuju sešity a nic nenacházím. Jak to? Hodně mě to překvapuje. A pak si vzpomenu. Na malém gymplu nám ze začátku nějaký čas (kolik let fakt nevím) kontrolovali poznámky, úhlednost, jak si je píšem a tak. Nějaké vpisky na okrajích sešitů byly absolutně nemyslitelné. Na vyšším gymplu jsou moje poznámky o dost úhlednější, ale vypadá to, jako bych při hodinách jen psala, dávala pozor a učila se (a vím, že taková jsem rozhodně nebyla).

Jedna z mála výjimek... (rok 2009/2010)

Příprava na maturitu. Plány jsou furt stejný :D jen to "graduate" už mam za sebou... (2010)

Další vzácná stránka s malůvkou z gymplu...

Nějak mě při tom přepadl smutek. Na vejšce jsou moje poznámky skoro minoritou na papíře, převažujou čmáranice, kusy básniček, zkoušení různých typů fontů, hlášky padající při přednáškách, vzdychy a vzlyky nad mým životem, prostě všechno. Jsem kreativní typ. A tohle ve mně celou dobu gympl vlastně zabíjel.

Taky mě to nutí se trochu zamyslet nad tím, proč tohle uklízení přišlo. Jasně, že to má na svědomí víc věcí. Děda, kterej umřel. Moje (ano, další) platonická láska, která mě poslala do háje (jasně, je to vytržený z kontextu a jestli si to čte, bude naštvanej, že to píšu takhle a tohle vyjádření není vůči němu rozhodně fér, protože.. milion věcí). Ukončení školy, nepřijetí na navazující studium (nepřijetí na 4 školy, kámo. Není ta holka trochu blbá?)...
Když si tak ale punkově vařím večeři ve 3/4 na půlnoc uprostřed rozbordelené kuchyně a musím improvizovat otvírák na druhý pivo k uklízení,  připomíná mi to stav předtím, než se mi sem nastěhovali moji spolubydlící. To byl panečku Punk jaksepatří. Takže... že by to bylo tím, že se před pár dny odstěhovali? To by vysvětlovalo tu absenci otvíráku minimálně...

Vykořenění, totální. Co mě tu drží..? Vůbec nevím, kdo jsem, vůbec nevím, kam patřím. Vyhazuju sešity nějaký gymplačky a vůbec se s ní neztotožňuju. Kdo byla ona? A kdo je ten člověk, co se uklidňuje tím, že se zbavuje starých věcí? Chce se tahle Adekja odpoutat od tý minulý? Vždyť po ní ani nic nezdědila. Možná žárlivost v situacích, kdy na ni nemá nejmenší právo. Možná příchylnost k pivu.
Jaká jsem já? Tak trochu doufám, že se to dozvím v následujících 14 dnech, kdy vyrážím poprvý sama na dovolenou za hranice, mimo jiné srovnat si ty výše zmíněné věci. A najít sebe sama. Myslím, že to spíš nestihnu, ale minimálně je to dobrej začátek podle mě. Nevím jak Vás, co to čtete, ale mě teda vytáčí, že nevím, kdo jsem. Že bych se neuměla charakterizovat. Že nevím, co jsou jen moje masky a kde začíná můj skutečnej charakter. Pokud nějakej mam.

Ale whatever. Dneska holt mam trochu víc sdílecí náladu, než jindy. A kreativnější, než jindy. Když se mi tak připomněly doby, kdy jsem si psala povídky a příběhy jen tak do šuplíku. Ale život je stejně nejlepší story, to může hodně mých přátel potvrdit.

Jo a btw., věřte nebo ne, při psaní tohohle příspěvku spadnul v předsíni z nad dveří obrázek v klaprámu. Fotky mě v psychedelických barvách v koláži. Byla to fotka z gymplu a když jsem ji tam před lety věšela, dělala jsem si v duchu srandu, že to je svatej obrázek paní domácí, která tu vládne. To teda nevím, co se mi tim Universum snaží naznačit :D
Asi už mam vypadnout, když mě tu teda nic nedrží.

Rozhovory za zavřenýma očima

Kolik tepů trvá,

než steče jedna slza po tváři?

Dokážu to vydržet bez nádechu?

A teď: hluboký nádech. A výdech.

Žebra se při tom pohybu pnou.

A za nimi tak sladce bolí.

Nádech.

Za zavřenýma očima barevné fantazie.

Zmuchlat a zahodit.

Výdech.

Najít skutečnost. Nelhat si.

Složité. Přece vím kde je pravda, jen ji nechci znát.

Nádech.

Kolik zabolení za hrudní kostí mě to ještě bude stát?

Učím se. Učím se trýzněním sebe sama.

Výdech.

Neobviňuj ostatní z té bolesti. Je tvá.

Nemohli by ji způsobit i kdyby chtěli. Jen ty sama můžeš.

Nádech.

Netrestej ostatní za tu bolest.

Oni ji nezpůsobili, jen tvá očekávání a domněnky.

Výdech.

Vidět. Žít. Najít přítomnost.

Umět žít, zbytečně netrpět, najít klid, hloubku, vášeň.

Nádech.

Dýchat. A milovat stejně snadno.

Kolik tepů to ještě potrvá? Kolik životů..?

Výdech.
A opakovat. Nezapomenout.

Žádná lítost

Nechápu nic

a nechci už víc

přemýšlet nad životem

chci ho jen žít

tady a teď

letní bouřka smyla

šeď zase na barvy

ve mně je to naopak

je těžké věřit

že všechno má svůj účel

když mám strach otevřít oči

peru se v sobě

s tekutým smutkem

- nejde utopit

a nejde spálit

zdi už stačily

ty zbořit a stavět radši mosty

a přestat se domnívat

zmizels mi

můj jeden smysle života

a já se cítím neobvykle prázdně

ale jsem to já sama

žádná lítost mi nepomůže

musím se sebou žít dál

dokud musím

písně jsou dozpívané

je na místě slza

a odejít

Konfjůžn

Jako kdybys mohl

jako kdybys mohl

jako bys mě mohl zastavit

řekni „nechoď“

a já půjdu

řekni „nechoď, prosím“

a já budu ztracená

protože

tohle už najednou není jen

není o mně

ona přichází

něžná zmatenost

a bojuje

s ďábly a strážci bran mých pekel

snaží se prolnout mou realitu

a jak dávno tomu

už neumím, už se nepamatuji

výmluvy kámo

Medium rare, please

Slyším

jak se křiví realita

kolečka skřípou

v lanech to praští

už bylo načase

přestavět tohle soukolí

ale neboj, budeme v něm oba

a možná i ruku v ruce

pokud dovolí

tahle nová fáze světa

Chyba

Tohle už nezachrání

žádná Kniha o štěstí

Vyprahlé srdce a vyprahlá náruč
slzami rozpitá klávesnice
a posedlost hledáním důvodů
naivní naděje točícího se soukolí

Ztrácím sílu a iluze, ztrácím čas čekáním a očekáváním
hledáním smyslu a spravedlnosti

Je chyba ve mně nebo ve světě?

Možná žádná chyba není

Terapie prací 2. aneb psychické a fyzické postupy

Pořád se mi nedaří přestat utíkat sama před sebou. Ale přináší to místy i pozitivní věci, když se zrovna schovávám před svými myšlenkami v práci. Tentokrát to, díky mé nepříznivé psychicko-fyzické kondici a tudíž neschopnosti opustit domov, schytal náš špajz. Doteď díra veskrze špinavá - a to nechceš...

Celkem mě tahle terapie prací naplňuje, člověk za sebou alespoň vidí výsledky. Sice to pak v sobě nese jisté stigma, ale vnímám ho jen já, tak což. Taky občas neuškodí si připomenout...

Původně šlo jen o to špajz vybílit. Ale jak to tak už chodí, není to nikdy tak jednoduché, obzvlášť pro mě, jakožto člověka, co nerad dělá věci napůl. A tak jsem vyklidila obsah, odebrala fochy, vyndala žebříčky, na kterých desky držely, vysadila oboje dveře, odšroubovala pantíky, abych je nemusela obmalovávat. Pak jsem vysmejčila vnitřek od pavučin a prachu, natřela první vrstvou, obílila rám ze všech stran první vrstvou, nabílila žebříčky první vrstvou, sundala z desek plastovou krytinu přišpendlenou tisíci napínáčků a šla spát.

 Ráno jsem vstala, přebílila špajz druhou vrstvou, zrovna tak futra, zrovna tak žebříčky. Pak ještě horní i dolní dvířka z vnitřní strany, všechny desky jsem vzala dráťákem a pak rejžákem a jarovou vodou. Mezitím všechno proschlo, i druhá vrstva na obou dvířkách, tak jsem vytřela podlahu uvnitř a jala se zpět přišroubovávat pantíčky a podobné nesmysly, které jsem předtím odmontovala. Nejvtipnější však byl závěr, kdy jsem vítězoslavně vmanipulovala oba žebříčky dovnitř, vše řádně zdokumentovala a těšila se na třešničku, kterak vezmu desky a ladně je tam zpět usadím. 

  Ale chybička - ne vždy jde všechno podle plánu a tak po asi 20 minutách mordování, vzteklého nadávání a používání celé váhy mého těla, jsem je tam s absolutním vypětím všech sil narvala - a přitom odřela mé pracně natřené žebříčky :(


Toliko asi k fyzickému postupu prací.

Snažila jsem se nemyslet - to byl původní účel. Ale ani hudbou myšlenky nelze vyhnat a ty se točily v kruzích. Měla jsem radost. Jak mi jde práce od ruky a že v podstatě všechny dílčí úkony celkem v pohodě zvládám. Zvládám sama. A to byla ta nebezpečná hrana, přes kterou poslední dobou tak často padám. V podstatě od mala se snažím být soběstačná v co nejvíce věcech - přijde mi to velmi logické a životu-příchylné. Vystačit si sama, nemuset se v základu na nikoho spoléhat. Což se asi zřejmě neslučuje s obrazem křehké dívky volající po záchraně. Jenže já nejsem chlap a druhou silnější polovičku k sobě chci a potřebuju, to už jsem si uvědomila dávno. Jak se mám vyrovnat s tím, že většina z mých odfajfkovaných "vyhovujících" mi řekne, že se mě bojí? Jsem silná a díky tomu zvládám být sama - ale nezůstávám sama, právě protože jsem silná? Jenže síla je opojná a nehodlám se jí vzdát.
Takže nezbývá, než hledat dál a doufat, že přece jen se najde někdo ... někdo ...

Autorka na samospoušť,
předstírající, že nepřemýšlí o divných věcech
a že je děsně cool a šťastná.

 

První tři šťastní obyvatelé nové špajzovny.

Strach z pozítří

myšlenky odírají vědomí
bolest bdění
temná hodina
ale tělo žije
krev šumí v uších

strach z pozítří
oprávněný? ptáš se
kdo ví, je to jen předtucha
ale noční děsy až moc opravdové

dokonalé linie
vedle sápání se po životě
náhle nedávají smysl
a my bráníme tu hladkost a eleganci?

Na trati

Zamlžené slunce
zpívám si naposled
trať ubíhá

kolik sevření
skrývá pozdní jaro
vím už po 24.
... a znovu jinak
(a víc)

čekám a čekám
a klišé se hromadí
ve stozích mých básní

stohy o větru o čase
o rytířích srdce
a trať stále ubíhá

včera jsem umřela
v minulém životě
dnes jsem našla
sílu bojovat

často se ptám
proč je tak těžké
pěstovat štěstí
proč stále uvadá
čím ho mám živit
jak ho vychovat
a trať dál ubíhá

kostky jsou vrženy
přehrady strženy
a já dýchám dál
oproti plánům

Volný pád

padám dolů
do sebe
do temných zákoutí
noční můry se zas
hlásí o slovo

slunce svítí
a všechno kvete
a já nemůžu ven
tma je tu
uvnitř mě
a ruce i oči chladné
jed začíná působit

dívej se na mne
a nepoznáš
jen když mne
uvidíš samotnou sedět
v parku a přemýšlet
zjistíš
že se nesměji
a v očích mám nepřítomný stín

možná když mi
půjčíš trochu
radosti
vrátím ti ji
i s úroky vděku
a kdo ví
třeba i lásky
ať už je to cokoliv

můžem v parku
sedět dva
nechám se objímat
a budu mlčky kreslit
léto
ale ani nevím
jestli je to to
co chci

plynu světem
jak rychlá řeka
a nemám čeho
se zachytit

Podkres přítomnosti

Začínám se bát, že začínám chápat a vidět.

Příliš často se přistihnu, že vědomě uvolňuji zatnuté ruce.

Mám pocit, jako by právě dozněl nějaký monotónní zvuk, který zněl tak dlouho, že už ani nevím odkdy. Dozněl, ztichl, právě před chvílí, a teď už ani nevím, co to bylo za zvuk, jen jako by najednou něco chybělo, podkresová hudba na pozadí života. Melodie, co činila svět měkčí a neskutečnější a náhle tu není, vše je ostré a já jsem až příliš vzhůru.

Kdo ví, co se ve skutečnosti děje.