co bylo ve hvězdách

Zvláštní vítr dnes v noci foukal 

Zvláštní vítr vál 

Svou rukou strhával z měsíce mraky 

Svou rukou mě hladil 

chladil 

a zároveň hřál 

Zpíval mi píseň jemnou 

Slova útěchy 

do vlasů vplet

Že co zdá se strženo 

vodami divoké řeky 

To vrátí se s jarními paprsky zpět 

Křupavé lístky lip a javorů

padají v světle lamp potichu k nohám 

Od nich se odlepí a letí zas nahoru 

Co bylo ve hvězdách 

Vrací se hvězdám

Náslechy

Končíme druhý kolo
Nechci to pro sebe
Chci to pro sebe
Jsi sám

Končíme druhý kolo
To něco málo
co mám já pro sebe
To ti dám

Končíme druhý kolo
Teď už to bude sólo
Co jsem kdy měla
Byl klam

Před startem třetího kola
Natahuju ruku k nebi
Jestli by tam někdo nebyl
K náslechu modlitbám

K nicotě před ránem
K prázdnotě v duši
K absenci srdce
čekejte na mě
Už jsem skoro tam

Znát svoje zásluhy
Placený peřinou
Splácený nevinou
Za týden za jinou
Přes řeku prám
Už jsem tam

na návštěvě

přichází má milá temná
svírat žebra
až v nich praští
v hávu vzteku, smutku, zášti
s nákladem kamení
co na má bedra
odkládá si bez ptaní

přichází má milá jemná
našeptává sladkobolně do uší
v hodinu kdy odbíjí zvony i srdce
a většina spí a nic netuší

přichází má milá, známá
já přebírám si od ní závaží
však řekla mi
že právem mi náleží

Co dovolí mi slzy

Jsem magor jsem magor jsem magor
Proč to dělám?
Ztěžuju si život
Co je už tak těžkej
Dobrovolně
Miluju chlapi, co to se mnou nevydrží
Bojuju za naději co umírá
I když poslední
Takže
Je ještě před čím utíkat?
Když mě to takhle baví?
Jako se svaly zocelují když bolí,
Je to snad stejné s duší
Jenže srdce víc když buší
Dřív jeho čas přijde
Snad aspoň litovat nebudu
No to by bylo špatný
Protože litovat lze jen věcí co člověk neudělal
Tak jedeme dál
Zahazujem splíny a pocity viny
Co nabalí se do kufru
A kostlivci do skříní
Což, bolí to, bolí
Jak psa když bijou
Po žebrech holí
Ale já bych žila za cokoli
Tak jedeme dál
Protančit boty a celý bál
Jít do dálky sama, dál a dál
Až k moři cítit spršku slanou
Co dělat nemám na vybranou
Člověk míní, život mění
A já, co dovolí mi slzy
Přijdu a políbím už brzy
Déšť a vůni setmění

odpojení

mám v hlavě
nášlapný miny

BUM

BUM

BUM

jedna za druhou
za očima se blýská
jsou to slzy
nebo střepiny
nebo moře o kameny
co se tříští
zítřek je příští stanice
projedem tunelem
se zadrženým dechem
a mezitím
nám vymažou vzpomínky na dnešek
věčný svit
věčné svítání
věčný listopad
věčný pád

a my pokračujeme dobrovolně
v komplikování svých životů
- co bychom jinak dělali
- čím bychom se jinak bavili

ona to řekla
a zahřála u srdce
"vnášíš do toho něco navíc"
okamžik blaženosti
možná nejsem zbytečná,
možná jsem v něčem
přece jen dobrá
možná je naděje

čas je plochý kruh a vše se
stane znova

BUM
BUM
BUM

duše co nedojde klidu,
vykoupení
dokud nerozluští hádanku

deconnection
brainxit
bolestné odpojení
jak od Matrixu
svět je šedivější,
ale dává víc smysl

dává?

BUM
BUM
BUM
až se vlna výbuchů utiší
možná zas bude čisto
jako na jezeře Gosausee
ani vlnka
jen listopad dýchá mlhu
do dlaní

BUM
BUM
BUM

zatraceně
ani teď mi
není líp
...

Nedotkne

odraz volavky nízko letící nad hladinou
a to ticho
to ticho
ticho omrzlých okolíků vratiče

nedotkne se vody křídly
nedotkne
a když
zvuk jak výstřel z kuše
z kuše
a je pryč

pryč v mlze za nehty vlezlých rán

Medium rare, please

Slyším

jak se křiví realita

kolečka skřípou

v lanech to praští

už bylo načase

přestavět tohle soukolí

ale neboj, budeme v něm oba

a možná i ruku v ruce

pokud dovolí

tahle nová fáze světa

Adekjino období

unikla mi ta chvíle
kdy začaly okraje listů řeřavět
tep se zpomalil
jako ranní pára, co jde od úst

duše se chumlá
do hřejivých vzpomínek
a šály fantazie

i po tolika létech
zůstává podzim mou větší láskou
jsme si tak podobní
studení
přesto plni teplých barev
a touhy po pohlazení

Na trati

Zamlžené slunce
zpívám si naposled
trať ubíhá

kolik sevření
skrývá pozdní jaro
vím už po 24.
... a znovu jinak
(a víc)

čekám a čekám
a klišé se hromadí
ve stozích mých básní

stohy o větru o čase
o rytířích srdce
a trať stále ubíhá

včera jsem umřela
v minulém životě
dnes jsem našla
sílu bojovat

často se ptám
proč je tak těžké
pěstovat štěstí
proč stále uvadá
čím ho mám živit
jak ho vychovat
a trať dál ubíhá

kostky jsou vrženy
přehrady strženy
a já dýchám dál
oproti plánům

Volný pád

padám dolů
do sebe
do temných zákoutí
noční můry se zas
hlásí o slovo

slunce svítí
a všechno kvete
a já nemůžu ven
tma je tu
uvnitř mě
a ruce i oči chladné
jed začíná působit

dívej se na mne
a nepoznáš
jen když mne
uvidíš samotnou sedět
v parku a přemýšlet
zjistíš
že se nesměji
a v očích mám nepřítomný stín

možná když mi
půjčíš trochu
radosti
vrátím ti ji
i s úroky vděku
a kdo ví
třeba i lásky
ať už je to cokoliv

můžem v parku
sedět dva
nechám se objímat
a budu mlčky kreslit
léto
ale ani nevím
jestli je to to
co chci

plynu světem
jak rychlá řeka
a nemám čeho
se zachytit

Rošáda

Jsem prostou ozvěnou
sebe v tvé mysli
neviděn ryju ti vzkazy
do zdí tvého vězení
za chvíli zešílíš

znáš barvy bolesti
co tlačí tě pod žebry
přijdu si pro tebe
znám tě
má sklenko vína
neodmítneš
nabízené rámě

oči plné ledu
ruce žhnou
… měl jsem tě raději
když to bývalo opačně

První a poslední my

přes noc pod duchnou
rozpustím se v tvých rukách
a do rána ztratím obrysy
a možná zapomenu
kdo jsem

budu pak mlčet
a poslouchat
vzpomínat kdy je teď a kde skutečnost
a kdo jsi ty mi s překvapením potichu dojde
až když promluvíš

co máme je nic a plány a spoustu času
a já ho marním strachem
kdy se probudím v pasti
celý je to těžší
než jsem čekala

... III.

Včera v noci jsem se pokoušela
přikrýt hvězdami a lahví vína
byla mi hrozná zima
ale aspoň jsem měla pocit
že usínam mezi svýma

zamotaná ve smyčkách reality
dovolávám se 
a slibuju mým svatým
kteří mlčí a posílají znamení
která neumím číst

Karibik

Průtrž

Těžké provazce deště
Ještě, ještě!
Smývají z rukou hlínu
A vinu
Buší do týla

Co všechno jsem chtěla
Pohřbívám hluboko
Nechám si jen
surovost žití
Neoddám se bolesti
Má duše je silná
a širá a nemá strach

Pohoníme si egíčko

Jedna z mých oblíbených básní ochutnala dotek skutečného periodika! A já na ni narazila absolutně nepřipravená bez varování... A to obyčejně Roverský kmen nevybalím ani z onoho ochranného igelitu :D

Zima s andělem

cáry mlhy
ovíjí zápěstí
teplo z krbu
zbytečných bolestí

chybí strana
v knize mých zítřků
ulicí hnána
větrem bez kontextu

sedám ti na klín
anděli prokletý
hřej mě až do jara
v náruči z perutí

Šedá zóna

noční obloha
plná snů
vábí mne
přesto neusnu

černá jsou slova
bílá setkání
ale šedá je to
co hrůzu mi nahání

večer mne uspává
ráno mne budí
stínová naděje
v nohách mě studí

teď hledám pevný bod
ve zmateném vesmíru
snad jiný osud
v souhvězdích bez štírů

Linka N

buď se zblázním
nebo mi to začne být jedno
a první varianta
víc než slibná
ale na to jsem zatím dost klidná

přes chtěnou pověst samotáře
mi vítr žene
slzy na chladné tváře

kdy podlehnu a přestanu
chtít bojovat jako každý
kdy odešlu zprávu končící
„bez boha, ale navždy“

možná v prvním sněhu
pohřbím svou trpělivost
zestudím tvou
mnou smyšlenou něhu

co nikdy nebylo ani nebude
jiná dimenze či svět
kdy se konečně přestanu pokoušet
lámat osud v kole
(naříká)

a slzu nejlíp
otře vlastní ruka
okovy mříže
má dobrovolná muka

poslední zastávka na lince
„Nadhled“ je svoboda
výš než záchranná síť
garantuje zachování existence

Věčnost

Už se opět našla?

Co? Věčnost.

Jsou to moře, zašlá

se sluncem.

Ó, má strážná duše,

šeptejme svůj slib,

noci, jež zní hluše,

dne, jenž nezní líp.

Tak se zbavíš zlosti,

souhlasů a tíh,

lidské poslušnosti;

poletíš jak vích...

Z atlasových pecí

dýchá povinnost,

aniž možno říci:

Už je toho dost.

Není východiska,

není naděje,

člověku se stýská...

jen klid prospěje.

Už se opět našla.

Co? Věčnost.

Jsou to moře, zašlá

se sluncem.

A. Rimbaud (Opilý koráb; 1872)