neděle 18. prosince 2016

Nedotkne

odraz volavky nízko letící nad hladinou
a to ticho
to ticho
ticho omrzlých okolíků vratiče

nedotkne se vody křídly
nedotkne
a když
zvuk jak výstřel z kuše
z kuše
a je pryč

pryč v mlze za nehty vlezlých rán

čtvrtek 15. prosince 2016

Dětské a naivní

Psáno před několika dny...

Potřebovala bych něco hezkého. Teď. Heute. Etwas Schönes, naskakujou mi v hlavě slovíčka. Spolu s němčinou mi za očima probíhají obrázky dneska projetých křižovatek a situací, kdy jsem brzo pustila spojku nebo nedala přednost zprava. Doléhá na mne hektičnost posledních pár týdnů a propadám se dolů, do mého známého "comfortably numb" stavu, chuti na všechno se vykašlat, spát, pít, přemýšlet o životě a ignorovat všechno zvenčí.
Tak. Třeba je to s tímhle mým stavem jinak, než jsem si myslela. Třeba není defektem, ale naopak obranným mechanismem, jak nezapomenout na to, že v téhle myslící schránce, co o půlnoci místo potřebného spánku píše svoje výlevy, je duše, která potřebuje péči. Čas pro sebe. Zamyslet se. Ta myšlenka občas probleskne jak paprsek hladinou kalné řeky: kam se to zatraceně řítím? Dokážu to ještě ovládat?
Jasně, člověk má jisté představy a sny o tom, kde bude za pár let. Měla jsem vždycky za to, že by si za tím měl stát a příliš z nich neslevovat, snažit se je zrealizovat úměrně podmínkám. Nepřipadalo mi to nemožné, zřejmě proto, že jsem vždycky měla kontrolu nad tím, co se v mém životě děje. Dobře, tak aspoň pocit kontroly - never mind. Jenže tenhle rok se současně začalo dít víc věcí, které ovládám spíše méně, než více. Jako noha zachycená v třmenu... Pár z nich je ještě ovladatelných, jako autoškola a jazykovka, kam chodím. Asi nejméně ovladatelnou je můj muž. Příjemně neovladatelnou, nutno podotknout. On ne, že by měnil úhly pohledu na moje sny - moje sny dostaly pěknou archivní krabičku s nadpisem "dětské a naivní" a už se na ně práší v nějakém méně používaném koutě mojí hlavy. A stavíme nanovo.
Tím se vracím ke své úvaze. Jak moc bych měla lpět na tom, co jsem si kdysi přála? Co když to bylo úplně mimo? Čeho si můžu dovolit se vzdát, aby to neublížilo našemu vztahu? Čeho se musím vzdát? Který sen si můžu nechat a jít za ním? Kam mě žene moje současná situace? Skoro to vypadá, že mi nahrává na ideální život jako ze škatulky... To ale budu muset ještě hodně ze sebe odřezat, abych se do té škatulky vešla. Což není úplně můj styl, co si budeme povídat.
Zřejmě nezbyde, než čekat, vytvářet kompromisy, sny přiohnout a vytvořit něco nového, vyhovujícího, krásného a funkčního - nějak se to tu přece musí přežít, aby měl člověk aspoň trochu aspoň jednou každej den radost ze života...

neděle 20. listopadu 2016

Šankhaprakšálana aneb Durch očista

Nedařilo se mi si vyhradit tři dny relativního klidu na půst a tak jsem zapátrala po něčem rychlejším. Při brouzdání internetem jsem pátrala hlavně po důkladné očistě střev.
Za pár let, co mě trápí sebevědomí srážející akné v podstatě po celém těle, jsem přišla na spoustu věcí. Třeba, že (některé) kosmetické přípravky zabírají, ale řeší logicky jen následek jiného problému. Že se říká, že kůže je odrazem stavu střev. A moje střeva jsou líná, prý jsem snad i zdědila průvěs příčného tračníku.
Není asi složité si představit, že střeva jsou dimenzovaná na určitou optimální rychlost peristaltiky, tak aby zvládla vstřebat do nejvíce živin, ale aby tam zbytky jídel zbytečně nehnily. To u mě dlouhodobě nefunguje. Ano, dalším bodem v mém plánu je jíst zdravěji, poněvadž každé smažené jídlo, každá nedobrota, co pozřu, mi moje tělo okamžitě připomene a náležitě vyčte výsevem ekzému. Některých věcí je ale obtížné se vzdát, to určitě zná každý. Takže se obloukem vracím k oné očistě střev. Přes spoustu blogů a diskuzí jsem je propletla až ke stránce zivotni-energie.cz, kde jsem se dočetla o jógové technice očisty, která se zdála být rychlá a účinná. Vzhledem k tomu, že jsem měla volné odpoledne, řekla jsem si, že to rovnou vyzkouším.
Princip je vcelku jednoduchý. Střídavě se pije teplá slaná voda a následně provádí 4 jednoduché jógové cviky, které jsou důležité k posunutí vody do střeva. Bez nich by zůstala v žaludku a ... to nechcete. Ani žaludek to nechce. Takhle se ale posouvá hned dál a vzhledem k obsažené soli ji střevo považuje za pevnou stravu a nevstřebá ji, jako by to udělalo s vodou bez soli.
Nejdřív se provede jedna série pití a cvičení, které se 6x opakuje, než dojde k tzv. "Prvnímu vyprázdnění". Poté vždy sklenička, cvičení a vyprázdnění. Doporučuje se až do chvíle, kdy to, co z vás vychází má stejnou barvu jako to, co vchází.
Nebudu tady přesně popisovat postup, ten je k nalezení na výše uvedené stránce nebo v knize od André Van Lysbetha "Cvičíme jógu" z roku 1973. Zajímavější asi bude říct osobnější zážitky, vzhledem k tomu, že jsem si po měsíci dnes prošla druhým očistným kolem.

1) Těžko uvěřit, že lžíce soli v litru vody je tak moc.
2) V knize je považováno za velmi nestandardní, když k vyprázdnění nedojde hned. Doporučují pak klystýr. Já říkám "nezoufejte a poslouchejte svoje tělo". Při prvním pokusu jsem čekala hodinu, než se ve mně něco pohnulo.
3) Na první vyprázdnění si vezměte plynovou masku. Protože to bude páchnout, jako by ve vás něco umřelo. A to před hodně dlouhou dobou. Člověka děsí, co v sobě musí mít za usazeniny.
4) Vyhraďte si celkem dost času. Zase - v knížce píšou přes hodinu, mně se zatím celý proces nepovedlo stáhnout pod tři hodiny, přičemž počítám i "návratovku" - nahození zpět do normálního režimu požitím půl hodiny po posledním vyprázdnění něčeho tuhého (rýže nebo těstovin).
5) Připravte se na to, že když střeva očistíte, budou logicky lépe vstřebávat. Čaje, alkohol, ale i jedy, takže bacha.
6) Během procesu se opravdu doslova nevzdalujte od toalety.
7) Chce to trochu přemáhání, dovést očistu k dokonalosti. První litr se ještě dá, druhý se sebezapřením, třetí už velmi ztěžka. V diskuzi pod článkem na životní energii cz psala jedna slečna, že zvládla 4 litry. Brr.
8) Hádám, že množství vody k propláchnutí "dočista" je individuální a závisí jak na člověku, peristaltice, tak i zanesení střev. Při prvním pokusu jsem zvládla dva litry a voda, co ze mě vycházela nebyla ani zdaleka čistá, spíš takový hnědý zákal. Dneska po druhém litru byla voda čirá a nažloutlá míň než ranní moč. Takže zřejmě změna k lepšímu.
9) Připravte se na žízeň. Bylo opravdu nesmírně těžké odolat a pít až po prvním jídle. Sůl z vás totiž navíc ještě vodu vytahuje. Ale pak ta chuť čisté studené vody... Nepřekonatelná.
10) A teď ta pozitiva:
- Vyloučíte hnijící zbytky jídel ze střev. I ze zákrut, kam fakt slunce nesvítí.
- Bez hnilobných procesů je prej menší riziko rakoviny střev. Dobrý, ne? To stojí za trochu diskomfortu.
- Stačí jíst mnohem míň, protože si střevo dokáže vytáhnout víc energie ze stejného množství jídla.
- Kůže se vyčistí. (Yes!) Aspoň do doby, než se střevo zas zanese, nebo než pozřu něco jako brambůrky, achjo.
- Prý se zlepší spánek, dech bude svěžejší a pot nebude tak cítit.
- A navíc to prý nefunguje jen na střeva, stimuluje játra a slinivku, tudíž orgány spolupracující na trávení.
Těžko říct, pozoruju určitě menší potřebu jídla a čistší kůži, dlouhodobě to na mou peristaltiku vliv nemá, je pořád stejně pomalá, hm.

Toť k mému reportu z již dvou zkušeností s Šankhaprakšálanou. Rozhodně doporučuji, moc si nedokážu představit, že by to mohlo někomu ublížit. Pozitiva jsou lákavá a rozhodně to je jednodušší, než držet třídenní půst. (Ale kdyby přece jen někdo chtěl, o půstu píšu tady a tady.)

Já teď už jen doufám, že příště už budu psát o tom, jak konečně jím zdravě :)

úterý 16. srpna 2016

Pohádka o perlách a zlatavých strážcích

Stalo se to desátý den od překročení hranic z Čech. Procházela jsem se za měkkého západu slunce Lovaní a směřovala k mému dočasnému domovu. Poslední večer. Poslední noc. Další postel, ve které budu usínat, bude moje. V mém bytě, v Plzni.
Nadhodila jsem si na ramenou batoh a znova se rozhlédla po cihlových budovách kolem mě. Nepřestávaly mě fascinovat. Dokázala bych se na ně dívat klidně ještě 14 dní. Ještě 14 dní, možná měsíc, možná i déle bych dokázala být hostem v téhle krásné zemi, v Belgii. Nepromarnila jsem tu ani minutu, každá byla užita do sytosti.


... Tak, jak se to ostatně snažím dělat s každou perleťovou minutou, která se sype z roztrženého náhrdelníku života. Nechat ji se protočit ve vzduchu, zalesknout, sledovat její výjimečnost, zahlédnout v ní můj vlastní odraz reality a pak ji nechat s cinknutím dopadnout na zem. Tyhle perly tady a v Nizozemí byly tak snadno líbivé. Tak snadno k obdivování. Krásně se prožívaly. I ty líné, osobní chvilky hledání v mapách, hledání na internetu, hledání vlakových spojení. Ty chvíle sdílení, otevřenosti a vlídnosti ke ztracené cizince. A pak, ty okamžiky neskutečných odlesků, výjevů, co se zarývají hluboko. Myšlenek, které mohly být o samotě v cizí zemi probuzeny. Probuzeny, uspořádány, zformovány, zapsány. Ty unavené chvíle, kdy nohy odmítaly udělat další krok a já je poslechla a na chvíli nechala spočinout a mezitím se bavila sledováním náhodných kolemjdoucích a v pár vteřinách si představovala jejich životní příběh.

Je mnoho obyčejné dokonalosti na světě.

A v tuhle chvíli, na Brusselsestraat v Lovani, při přemítání nad tím, že už za chvíli nebudu její součástí, se to stalo. Pocítila jsem najednou obrovský příval radosti, který vyplňoval celý můj hrudník a zevnitř tlačil na žebra, jak chtěl ven. Celkem nový pocit, obyčejně stejnou měrou tlačí smutek na žebra zvenčí, když je svazuje. Tlačí a bolí. Ale teď... Jen čirá radost, výboj, hluboký a rozlehlý pocit štěstí, které trvá. Protože když odezněl, zůstalo po něm zvláštní místo za horními žebry. Zlatavé, vzdušné, dávající pocit bezpečí. Možná, kdybych věděla, jaký pocit je otevřít v sobě nějakou čakru, mohl by to být tenhle.
A je tam, pořád. Občas myšlenkou do toho místa sáhnu a cítím, že tam stále je.



pátek 29. července 2016

Čistka

Když jsem naštvaná na svět, na boha, na osud, když nevím kudy dál, když se cítím ztraceně a zrazeně, jedna z ulevujících věcí je úklid. Resp. vyhazování. Je na tom něco fakt moc uklidňujícího. Obzvlášť skvělý to je, když tuším, že se sentimentálně nezaseknu nad vším, co uvidím, o to líp to pak lítá. Stejně to ale zavoní prachem časů dávno minulých a vytane nejedna zajímavá vzpomínka.

Dnes to bylo třeba tohle: vyhazuju sešity z gymplu a říkám si: no, možná jsem si je schovala, protože jsou v nich vtipné vpisky nebo obrázky na okrajích, jak to ostatně mam skoro u všech svých učebních poznámek. Listuju sešity a nic nenacházím. Jak to? Hodně mě to překvapuje. A pak si vzpomenu. Na malém gymplu nám ze začátku nějaký čas (kolik let fakt nevím) kontrolovali poznámky, úhlednost, jak si je píšem a tak. Nějaké vpisky na okrajích sešitů byly absolutně nemyslitelné. Na vyšším gymplu jsou moje poznámky o dost úhlednější, ale vypadá to, jako bych při hodinách jen psala, dávala pozor a učila se (a vím, že taková jsem rozhodně nebyla).

Jedna z mála výjimek... (rok 2009/2010)
Příprava na maturitu. Plány jsou furt stejný :D jen to "graduate" už mam za sebou... (2010)
Další vzácná stránka s malůvkou z gymplu...

Nějak mě při tom přepadl smutek. Na vejšce jsou moje poznámky skoro minoritou na papíře, převažujou čmáranice, kusy básniček, zkoušení různých typů fontů, hlášky padající při přednáškách, vzdychy a vzlyky nad mým životem, prostě všechno. Jsem kreativní typ. A tohle ve mně celou dobu gympl vlastně zabíjel.

Taky mě to nutí se trochu zamyslet nad tím, proč tohle uklízení přišlo. Jasně, že to má na svědomí víc věcí. Děda, kterej umřel. Moje (ano, další) platonická láska, která mě poslala do háje (jasně, je to vytržený z kontextu a jestli si to čte, bude naštvanej, že to píšu takhle a tohle vyjádření není vůči němu rozhodně fér, protože.. milion věcí). Ukončení školy, nepřijetí na navazující studium (nepřijetí na 4 školy, kámo. Není ta holka trochu blbá?)...
Když si tak ale punkově vařím večeři ve 3/4 na půlnoc uprostřed rozbordelené kuchyně a musím improvizovat otvírák na druhý pivo k uklízení,  připomíná mi to stav předtím, než se mi sem nastěhovali moji spolubydlící. To byl panečku Punk jaksepatří. Takže... že by to bylo tím, že se před pár dny odstěhovali? To by vysvětlovalo tu absenci otvíráku minimálně...

Vykořenění, totální. Co mě tu drží..? Vůbec nevím, kdo jsem, vůbec nevím, kam patřím. Vyhazuju sešity nějaký gymplačky a vůbec se s ní neztotožňuju. Kdo byla ona? A kdo je ten člověk, co se uklidňuje tím, že se zbavuje starých věcí? Chce se tahle Adekja odpoutat od tý minulý? Vždyť po ní ani nic nezdědila. Možná žárlivost v situacích, kdy na ni nemá nejmenší právo. Možná příchylnost k pivu.
Jaká jsem já? Tak trochu doufám, že se to dozvím v následujících 14 dnech, kdy vyrážím poprvý sama na dovolenou za hranice, mimo jiné srovnat si ty výše zmíněné věci. A najít sebe sama. Myslím, že to spíš nestihnu, ale minimálně je to dobrej začátek podle mě. Nevím jak Vás, co to čtete, ale mě teda vytáčí, že nevím, kdo jsem. Že bych se neuměla charakterizovat. Že nevím, co jsou jen moje masky a kde začíná můj skutečnej charakter. Pokud nějakej mam.

Ale whatever. Dneska holt mam trochu víc sdílecí náladu, než jindy. A kreativnější, než jindy. Když se mi tak připomněly doby, kdy jsem si psala povídky a příběhy jen tak do šuplíku. Ale život je stejně nejlepší story, to může hodně mých přátel potvrdit.

Jo a btw., věřte nebo ne, při psaní tohohle příspěvku spadnul v předsíni z nad dveří obrázek v klaprámu. Fotky mě v psychedelických barvách v koláži. Byla to fotka z gymplu a když jsem ji tam před lety věšela, dělala jsem si v duchu srandu, že to je svatej obrázek paní domácí, která tu vládne. To teda nevím, co se mi tim Universum snaží naznačit :D
Asi už mam vypadnout, když mě tu teda nic nedrží.

čtvrtek 21. července 2016

Rozhovory za zavřenýma očima

Kolik tepů trvá,
než steče jedna slza po tváři?
Dokážu to vydržet bez nádechu?

A teď: hluboký nádech. A výdech.
Žebra se při tom pohybu pnou.
A za nimi tak sladce bolí.

Nádech.
Za zavřenýma očima barevné fantazie.
Zmuchlat a zahodit.

Výdech.
Najít skutečnost. Nelhat si.
Složité. Přece vím kde je pravda, jen ji nechci znát.

Nádech.
Kolik zabolení za hrudní kostí mě to ještě bude stát?
Učím se. Učím se trýzněním sebe sama.

Výdech.
Neobviňuj ostatní z té bolesti. Je tvá.
Nemohli by ji způsobit i kdyby chtěli. Jen ty sama můžeš.

Nádech.
Netrestej ostatní za tu bolest.
Oni ji nezpůsobili, jen tvá očekávání a domněnky.

Výdech.
Vidět. Žít. Najít přítomnost.
Umět žít, zbytečně netrpět, najít klid, hloubku, vášeň.

Nádech.
Dýchat. A milovat stejně snadno.
Kolik tepů to ještě potrvá? Kolik životů..?

Výdech.
A opakovat. Nezapomenout.

neděle 26. června 2016

Žádná lítost

Nechápu nic
a nechci už víc
přemýšlet nad životem

chci ho jen žít
tady a teď

letní bouřka smyla
šeď zase na barvy
ve mně je to naopak

je těžké věřit
že všechno má svůj účel
když mám strach otevřít oči

peru se v sobě
s tekutým smutkem
- nejde utopit
a nejde spálit

zdi už stačily
ty zbořit a stavět radši mosty
a přestat se domnívat

zmizels mi
můj jeden smysle života
a já se cítím neobvykle prázdně

ale jsem to já sama
žádná lítost mi nepomůže
musím se sebou žít dál
dokud musím

písně jsou dozpívané
je na místě slza
a odejít



středa 27. dubna 2016

Tak.


Jsem zasažena.
Rozložena.
Vše je zpochybněno.
Tváří v tvář čiré nádheře ztrácím pojem o tom, kdo jsem, a cítím, co bych mohla být.
Tam někde pod ošlapanými slupkami a nánosy po čase zas slyším bít své srdce.
Oči vidoucí, obraz proniká hluboko a osvěcuje temná místa.
V takových chvílích chci být. V takových chvílích chci existovat.

středa 17. února 2016

Konfjůžn

Jako kdybys mohl
jako kdybys mohl
jako bys mě mohl zastavit

řekni „nechoď“
a já půjdu
řekni „nechoď, prosím“
a já budu ztracená

protože
tohle už najednou není jen
není o mně
ona přichází
něžná zmatenost

a bojuje
s ďábly a strážci bran mých pekel
snaží se prolnout mou realitu
a jak dávno tomu
už neumím, už se nepamatuji


výmluvy kámo

čtvrtek 11. února 2016

Moderato

Už vím. Něco se ve mně propojilo a začalo to dávat trochu větší smysl. Samozřejmě, slova jsou ošidná a už teď, když to píšu, cítím, že pointa je kapalná a proměnná. Ale za pokus o zachycení to stojí.

Zrovna jsem se dívala na fotky kamarádky, která se vdala a má už děti. Kdysi jsme spolu byly v zahraničí, ale už jsem ji sedm let neviděla. Říkala jsem si „vida, potkala muže, má děti, nalinkovanej život - od kterýho mě vlastně dělí jen ten muž, kterýho jsem před sedmi lety nepotkala...“

A najednou to asi chápu. Kdybych ho potkala, možná už bych v tom soukolí byla taky. 
Pravděpodobně. Ale nezabránilo mi v tom nic jinýho, než zase já sama. Tak dlouho už omílám, že se tomu soukolí chci vyhnout. Tak dlouho už omílám, že chci věci chápat, že chci vidět dál. A tahle myšlenka už je silně zakořeněná - sama si bráním v tom, spadnout mezi kolečka a nechat se semlít sladce nevědomým a nalajnovaným životem, kde není prostor pro chyby, kde není prostor pro nádech, kde zapomenu na své sny. To mystické místo, které jsem si vybájila, mé soukromé peklo, které se fyzicky ani místně neliší od světa, kde právě tohle píšu. 

A příliš se bojím, že se ve dvou neubráním. Že se podvolím, že nebudu mít prostor na zkoumání světa a svých myšlenek. Že ještě potřebuju čas, abych na něco přišla, na něco moc důležitýho. Tak proto. 

Buď se najde někdo, s kým nebudu mít pocit, že by mi v tom bránil, nebo budu sama. Než na to přijdu.

pondělí 8. února 2016

Medium rare, please

Slyším
jak se křiví realita
kolečka skřípou
v lanech to praští

už bylo načase
přestavět tohle soukolí
ale neboj, budeme v něm oba
a možná i ruku v ruce
pokud dovolí
tahle nová fáze světa

úterý 12. ledna 2016

Slané muffiny z listového těsta

 Ano, moje první muffiny na světě jsou na slano. V listovém košíčku je směs listového špenátu, česneku, smetany, vajíčka a nivy. Žádné dochucovadlo nebylo třeba.


A prý jsou dobré, říká maminka :)


pondělí 4. ledna 2016

Suma 2015

... Už tradiční pohled zpět do právě uniklého roku...

Pár vybraných čísel roku 2015

nocí strávených mimo domov: 131
- z toho
  • pod stanem: 28 (3 na sněhu)
  • pod širákem 25 
sportovní vyžití: 71
- z toho
  • stěna: 35x (26 in : 9 out); skála: 6x; boulder: 3x
  • běh: celkem 103.5km (průměr 5.75km na výběh)
  • bazén: 13x

navštívená místa: Japonsko (Honšú), Španělsko (Barcelona), Slovensko x2

kulturní vyžití: 2 (Aida a Acoreakro Cirkus)



Pár vybraných obrázků roku 2015

Zimní praxe v brněnské dětské nemocnici
Zimní táboření v Adršpachu
Čerchov - na běžkách s maminkou
Velikonoce Jizerské hory
Praxe v Janských lázních

Tábor Kalahari pod šumavskou vsí Platoř

Japonsko
Barcelona
Om X
Silvestr v Nízkých Tatrách