Perfektní plán a zlaťák v kapse

Na konci minulého reportu z aktuálního životního dění jsem vznášela do povětří otázky, na které dnes již existuje odpověď. To je vždycky celkem vtipná skutečnost, přijdu si pak trochu, že umím cestovat časem, protože si celkem dobře vybavuji, jak jsem se cítila, když jsem ty otázky psala a jak nesmírně zvědavá jsem byla, jak to za pár měsíců bude.
Pojala jsem toto životní období asi jako "děj se vůle boží". Dostala jsem se totiž na celkem zásadní rozcestí, u kterého prostě nebylo možné se rozhodnout. Pro a proti byla na každé straně vyvážená. A navíc už jsem toho stresu měla celkem dost. Takže jsem si říkala, že nebudu zbytečně bojovat, když ani nevím, na kterou stranu se přiklonit.
Rozcestí bylo poměrně malebné, ale nebylo vidět z obou pokračujících cest ani za nejbližší zatáčku. Ta cesta vpravo vedla směrem práce. Nořila se hned do hlubokého úvozu a ještě skýtala výhled na jedno rozcestí v dálce. Symbolizovala hned dvě poměrně lukrativní nabídky na pracovní pozice, ovšem, jak se jednou vůz dostane do úvozu... Druhá cesta vedla vlevo, směrem ke skalám a už zkraje, kam jsem dohlédla, vypadala dost výmolovitě a samé nahoru a dolů - směr Brno a pokračování ve studiu. A tak jsem tam stála a koukala vlevo vpravo a pak jsem si sedla doprostřed té křižovatky a řekla si: "No do háje, tak dlouho jsem se stresovala, než tohle rozcestí přijde, tak teď, teď už se teda stresovat nebudu." Vytáhla jsem zlaťák, jak už to v příbězích o rozcestích bývá, a hodila.
 Oním okamžikem, kdy se mince točí ve vzduchu a nejdříve stoupá a potom padá zpátky na mou dlaň, byly samozřejmě přijímačky. Proč samozřejmě? Proč, když jsem do Brna moc chtěla a slibovala si, jak se na ně budu celý rok poctivě připravovat? Zajímavá otázka, zkrátka rok s deadlinem až v dalekém červnu, se tak nějak udál rychleji, než by člověk čekal. A náhle tu máme poslední měsíc a i ten se nějak smrskl spíše do jednoho týdne, kdy jsem se snažila  přečíst učivo bakalářského studia na 700 stranách. Hmm, 100 stran denně, dobře já! Perfektní plán.
Sedím v aule Masarykovy univerzity v Brně a nadávám si tiše, pro sebe, jaký jsem pako. Zároveň ale vím, že není neštěstí, když se sem nedostanu, mám dvě nabídky na práci a navíc muže, kterému v případě úspěchu budu až nelidsky krutě daleko. Taky ale hlodá druhá myšička, která ví, že pokud odsud jednou odejdu s nepořízenou, už se sem nikdy nevrátím. Takže to jsem já na konci června 2017, v posluchárně, mezi stovkou dalších bakalářů, co více či méně zkoušejí štěstí.
Testy jsou rozdány, kostky jsou vrženy. Jsem klidná, žádný výsledek není špatný. Tahle myšlenka mi hodně pomáhá. Rychle projíždím všechny otázky. Kroužkuji ty, u kterých znám odpověď. Je to asi půlka. Což je málo. Znovu projíždím otázky. Kroužkuji ty, u kterých tuším. To je další čtvrtina. To by, za podmínky, že budou všechny správně, stačit mohlo. Vnitřně se směju, je jasné, že tam bude chyb dost. A tak vyplním odpovědní list těmito třemi čtvrtinami křížků. Co teď? Teď spoléhám na vůli Universa. Mince se točí a padá volným pádem zpět na dlaň. Hele, ty tam nahoře. Nevím, co se má stát. Zařiď to tak, ať to dopadne, jak má. (Ale ještě se nestalo, aby to nijak nedopadlo, že.) Stylem sportka doplňuji poslední čtvrtinu otázek a s poměrně lehkým srdcem odevzdávám. Mince dopadla, zavírám dlaň a bojím se ji otevřít, abych viděla výsledek.

Vsuvka: víte proč si lidi hází mincí? Je to ne proto, aby rozhodla za ně, ale aby si v okamžiku, kdy ji vyhodí do vzduchu uvědomili, co chtějí, aby padlo.

Pár dní na to se dozvídám, že jsem prošla. Následovala trocha euforie a pak hodně smutku.

Ale vlastně jsem původně chtěla psát spíš o tom jak se mám teď, po týdnu tady v Brně. Musím říct, že to fakt byla zatím jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy v životě udělala. Asi nejtěžší, no. Nepomohlo tomu moc ani to, že jsem celý první týden promarodila a tak se ani pořádně nemohla družit ve škole. Místo toho sama v polosklepním bytě, s myšlenkou, že jsem si nejspíš právě vyrvala zaživa srdce z těla. Jo, tohle je skutečnej důvod k tomu, bejt v opravdu mizernej náladě. Tma a odtržení, nepamatuju si, kdy jsem měla skutečnější důvod k depresi. A je mi jasný, že lidi, co jsem nechala na západě, to nemůžou vnímat s takovou intenzitou, jejich životy se zas tak moc nezměnily. Můj docela.
Ale nebudu dramatizovat, dneska poprvé vysvitlo sluníčko, už tu mám pár kamarádů a ačkoli mi fyzicky pořád není nejlíp, psychicky už jsem téměř na normálu. Nebude to lehký, ale tak to asi nikdo netvrdil. Ale už jsem jednou vyrazila po téhle cestě, tak asi stojí za to prozkoumat, jestli fakt nevede na nějaký zajímavý místa...

Průkopník bez lopaty po kolena v dehtu

Nezaměstnaná jsem od července loňského roku. Před mojí první návštěvou pracáku jsem se ptala rodičů, jakožto životem protřelých a znalých osob, jak to tam chodí. Nevěděli - protože tam nikdy nebyli. Tak jsem to vzala jako sondu. Jsem ráda průkopník. Vše nové je (alespoň pro mě) zpočátku zajímavé - asi tak dokud je to nové, že. Nutno říct, že na úřadu práce opravdu není o co stát, ani z objevitelského hlediska. Člověk zjistí, že je to na úřadech přesně takové, jaké si myslel, že to tam je. A že úřednice skutečně vypadají, tak jak si vždycky stereotypně myslel, že vypadají. A že se o jeho situaci starají asi tak, jako že je jim to úplně jedno. Nevím, jestli jsem ráda nebo nerada, že se moje domněnky potvrdily. Toliko k průkopnictví.
Po cca šesti měsících občasných návštěv, na kterých jsme řešily akorát bezvýchodnost mojí situace (brigáda nerovná se důvod k nezaměstnaní, intenzivní denní kurz němčiny bez statutu studenta taktéž), se mě paní úřednice rozhodla přesunout do jiné kanceláře. Jak říkala naše angličtinářka na gymplu - "každá změna k horšímu" - a tak jsem se obávala, jak to vlastně ještě může být horší. A bylo, ale jen v jistém smyslu: kancelář už byla skutečně místností a ne pouze přepážku, ke které přistoupí nepracant pod vyvolaným číslem - první pozitivum. Druhé: Za stolem neseděla brýlatá úřednice, ale mladý sympatický referent, který se - třetí pozitivum - skutečně zajímal o to, v jaké situaci se nacházím. Nevýhody: za prvé, musela jsem začít skutečně dělat, že si sháním práci. Za druhé: mezery mezi schůzkami se začaly velmi zkracovat. Dnes jsem tam byla po dvanácté, což je v průměru jedna schůzka na 14 dní.
Nicméně - docela dlouho se to dalo snášet. Hodně mi to totiž připomíná skautskou hru "Byrokracie". Při ní má člověk formulář a musí si oběhat spoustu razítek, aby dostal závěrečné povolení. Problém je ale ten, že úřady, které s papírem obíhá, mají různé otevírací doby, fronty a hlavně požadavky na jiná doplňující potvrzení a razítka. Každopádně musím uznat, že zpočátku mi hra "Nenech si vnutit práci, ale zároveň se nenech vyhodit z pracáku" přišla poměrně přijatelná - člověk totiž nesmí na pohovoru s doporučeným zaměstnavatelem danou práci odmítnout, ale musí to skoulet tak, jako že není vhodným kandidátem nebo že práci ze závažných důvodů nemůže přijmout. Pokud by byla totiž na Doporučence zaškrtnutá kolonka "uchazeč pracovní poměr odmítl", je zle a na půl roku máte s pracovním úřadem utrum (i když bez černého puntíku do budoucna).
Takže jsem obíhala různé firmy a zařízení a leckde měli pochopení a akorát mi papír orazili. Když už to vypadalo špatně, že budu muset jít na výběrové řízení nebo si sehnat potvrzení, že mě tam nechtějí, vpadla mi do toho týdne náhle střevní chřipka a potvrzení od doktorky to zachránilo.
A tak už bojuji pátý měsíc o placení zdravotního pojištění pracovním úřadem ale nutno říct, že poslední dobou už je to boj, který se těžko snáší. Jednak protože je tahle "hra" časově dost vytěžující a druhak...
Když vylezu z úřadu práce, padne na mě hrozná tíseň. Jako by to místo bylo prosáklé beznadějí a sebepohrdáním. Je jedno, jaký je den, jestli se mám jinak dobře nebo špatně, vlna tohohle pocitu mě vždycky za těma automatickýma šoupačkama venku úplně přemůže. Mozek je ochromen a ani tělo není příliš schopno fungovat. Poslední dobou dokonce musím při cestě zpátky chvíli vést kolo, zhruba až k Borkému parku, a vklidu se vydýchávat. Nicméně - to nepomáhá. Pocit zůstává, nejméně několik hodin. Ta budova určitě zažila tisíce a tisíce příběhů lidí a lze si domyslet, že nebyly pozitivně laděné. Věřím, že tam z každého člověka kousek té beznaděje ulpěl, jinak si tu sílu nedokážu vysvětlit. U mě je to pokaždé jako poslední kapka a pak se protrhne celá hráz všech mých nejistot a obav, které jsem jinak schopná během každodenního života celkem v pohodě přejít: zvládnu udělat přijímačky na magistra? Chci je udělat? Když je udělám, budu se muset na dva roky odstěhovat do Brna, sama od muže a od přátel a rodiny a naši do mě opět budou muset ládovat peníze, protože na školné mít nebudu. Jak to asi bude vypadat, jak často budu jezdit domů? Brno je daleko, dojíždět bude drahé, nebudu mít pak už ani peníze na rajzování po světě, kterých je už takhle málo... A co když se nedostanu? Pracovní místo sice jisté, ale chci tam opravdu zůstat a zakrnět? A chci pracovat v Plzni? Chci pracovat, když pak nebude už nikdy čas na nic?...
Myšlení zaplaví pomalu tekoucí zoufalství husté jako dehet a obalí všechny pozitivní skutečnosti do své černé hmoty. A ačkoli mě většinou o nic zásadního nejde, krom oběhnutí pár razítek, stejně ve mě každá návštěva rozhýbe tyhle temné vody. Tak děsivou a zvláštní má tenhle úřad moc. A nevím, zda to ostatní uchazeči o zaměstnání vnímají nebo ne, ale už jen tohle by pro mě byl důvod jít raději zkusit nějaký job, než snášet tyhle emocionální bouře.
Takže vzhůru do budoucnosti bez pracáku! Ono už to nějak bude - ještě se totiž nestalo, aby to nebylo nijak, že...

Šankhaprakšálana aneb Durch očista

Nedařilo se mi si vyhradit tři dny relativního klidu na půst a tak jsem zapátrala po něčem rychlejším. Při brouzdání internetem jsem pátrala hlavně po důkladné očistě střev.
Za pár let, co mě trápí sebevědomí srážející akné v podstatě po celém těle, jsem přišla na spoustu věcí. Třeba, že (některé) kosmetické přípravky zabírají, ale řeší logicky jen následek jiného problému. Že se říká, že kůže je odrazem stavu střev. A moje střeva jsou líná, prý jsem snad i zdědila průvěs příčného tračníku.
Není asi složité si představit, že střeva jsou dimenzovaná na určitou optimální rychlost peristaltiky, tak aby zvládla vstřebat do nejvíce živin, ale aby tam zbytky jídel zbytečně nehnily. To u mě dlouhodobě nefunguje. Ano, dalším bodem v mém plánu je jíst zdravěji, poněvadž každé smažené jídlo, každá nedobrota, co pozřu, mi moje tělo okamžitě připomene a náležitě vyčte výsevem ekzému. Některých věcí je ale obtížné se vzdát, to určitě zná každý. Takže se obloukem vracím k oné očistě střev. Přes spoustu blogů a diskuzí jsem je propletla až ke stránce zivotni-energie.cz, kde jsem se dočetla o jógové technice očisty, která se zdála být rychlá a účinná. Vzhledem k tomu, že jsem měla volné odpoledne, řekla jsem si, že to rovnou vyzkouším.
Princip je vcelku jednoduchý. Střídavě se pije teplá slaná voda a následně provádí 4 jednoduché jógové cviky, které jsou důležité k posunutí vody do střeva. Bez nich by zůstala v žaludku a ... to nechcete. Ani žaludek to nechce. Takhle se ale posouvá hned dál a vzhledem k obsažené soli ji střevo považuje za pevnou stravu a nevstřebá ji, jako by to udělalo s vodou bez soli.
Nejdřív se provede jedna série pití a cvičení, které se 6x opakuje, než dojde k tzv. "Prvnímu vyprázdnění". Poté vždy sklenička, cvičení a vyprázdnění. Doporučuje se až do chvíle, kdy to, co z vás vychází má stejnou barvu jako to, co vchází.
Nebudu tady přesně popisovat postup, ten je k nalezení na výše uvedené stránce nebo v knize od André Van Lysbetha "Cvičíme jógu" z roku 1973. Zajímavější asi bude říct osobnější zážitky, vzhledem k tomu, že jsem si po měsíci dnes prošla druhým očistným kolem.

1) Těžko uvěřit, že lžíce soli v litru vody je tak moc.
2) V knize je považováno za velmi nestandardní, když k vyprázdnění nedojde hned. Doporučují pak klystýr. Já říkám "nezoufejte a poslouchejte svoje tělo". Při prvním pokusu jsem čekala hodinu, než se ve mně něco pohnulo.
3) Na první vyprázdnění si vezměte plynovou masku. Protože to bude páchnout, jako by ve vás něco umřelo. A to před hodně dlouhou dobou. Člověka děsí, co v sobě musí mít za usazeniny.
4) Vyhraďte si celkem dost času. Zase - v knížce píšou přes hodinu, mně se zatím celý proces nepovedlo stáhnout pod tři hodiny, přičemž počítám i "návratovku" - nahození zpět do normálního režimu požitím půl hodiny po posledním vyprázdnění něčeho tuhého (rýže nebo těstovin).
5) Připravte se na to, že když střeva očistíte, budou logicky lépe vstřebávat. Čaje, alkohol, ale i jedy, takže bacha.
6) Během procesu se opravdu doslova nevzdalujte od toalety.
7) Chce to trochu přemáhání, dovést očistu k dokonalosti. První litr se ještě dá, druhý se sebezapřením, třetí už velmi ztěžka. V diskuzi pod článkem na životní energii cz psala jedna slečna, že zvládla 4 litry. Brr.
8) Hádám, že množství vody k propláchnutí "dočista" je individuální a závisí jak na člověku, peristaltice, tak i zanesení střev. Při prvním pokusu jsem zvládla dva litry a voda, co ze mě vycházela nebyla ani zdaleka čistá, spíš takový hnědý zákal. Dneska po druhém litru byla voda čirá a nažloutlá míň než ranní moč. Takže zřejmě změna k lepšímu.
9) Připravte se na žízeň. Bylo opravdu nesmírně těžké odolat a pít až po prvním jídle. Sůl z vás totiž navíc ještě vodu vytahuje. Ale pak ta chuť čisté studené vody... Nepřekonatelná.
10) A teď ta pozitiva:
- Vyloučíte hnijící zbytky jídel ze střev. I ze zákrut, kam fakt slunce nesvítí.
- Bez hnilobných procesů je prej menší riziko rakoviny střev. Dobrý, ne? To stojí za trochu diskomfortu.
- Stačí jíst mnohem míň, protože si střevo dokáže vytáhnout víc energie ze stejného množství jídla.
- Kůže se vyčistí. (Yes!) Aspoň do doby, než se střevo zas zanese, nebo než pozřu něco jako brambůrky, achjo.
- Prý se zlepší spánek, dech bude svěžejší a pot nebude tak cítit.
- A navíc to prý nefunguje jen na střeva, stimuluje játra a slinivku, tudíž orgány spolupracující na trávení.
Těžko říct, pozoruju určitě menší potřebu jídla a čistší kůži, dlouhodobě to na mou peristaltiku vliv nemá, je pořád stejně pomalá, hm.

Toť k mému reportu z již dvou zkušeností s Šankhaprakšálanou. Rozhodně doporučuji, moc si nedokážu představit, že by to mohlo někomu ublížit. Pozitiva jsou lákavá a rozhodně to je jednodušší, než držet třídenní půst. (Ale kdyby přece jen někdo chtěl, o půstu píšu tady a tady.)

Já teď už jen doufám, že příště už budu psát o tom, jak konečně jím zdravě :)

Třídenní půst č.2: Report přímo z terénu.

Hrozně jsem se na něj těšila, beze srandy. Už je to přece jen skoro dva roky, co jsem držela ten první. A teď to jaro a s ním jisté nutkání se po zimě pročistit. Takže jsem se v neděli rozhodla, v pondělí dala odlehčovací stravu a už to jede naplno. Nějaké kecy o výhodách a dalších věcech kolem půstů jsem psala v minulém článku, komu je libo, ať se začte. Následuje průběžně aktualizovaný report.

Den první.
Přípravu jsem nepodcenila, hlad nemám. Tentokrát ani žádné kručení v žaludku. Zatím žádná slabost i přes dopravu do školy kolmo. Mírný tlak v hlavě, těžko říct, jak moc velká souvislost tam je.
Ale chutě, ty jo, ty by byly. Obzvlášť když na člověka najednou jídlo čumí úplně odevšaď. A to jsou prosím teprve 3 odpoledne.
Stále lehká bolest hlavy. Zkoušela jsem to zaspat, ale zdálo se mi o tom, že jsem zapomněla, že nejím a zrovna žvýkám strašně dobrou čokoládu. Pomalu začíná souboj vůle.
Tak jo, tomuhle se říká mučení. Dostali jsme od švagrové domácí máslo. A já si ho budu muset nechat až na pátek. Prej je fakt dobrý. Achjo. :D
Jinak se obávám, že jsem to dneska trochu přehnala s aktivitou. Dvakrát do města na kole a zpátky a ve škole cvičení na didaktice a večer jóga. No, uvidíme zítra. Snad to bude v pohodě.

Den druhý.
Hlad nikde. Pořádně jsem se vyspala, čímž jsem se zbavila i bolesti hlavy. Nemohla jsem usnout, protože mi docela bušilo srdce a jak nemám nic moc v břiše, tak byla krásně cítit i břišní aorta. To je pak jak koncert, co nejde vypnout.
Do školy jsem radši jela trolejbusem a je fakt, že i po té jedné zastávce pěšky lýtka docela protestovala.
Pět odpoledne. Pořád se dá. Už mám půlku za sebou, yes! I když, jak se říká, člověk by to neměl chtít mít za sebou, ale prožívat si přítomnou chvíli. Myslet na to, jak se mu to tam všechno krásně čistí a regeneruje a mít z toho patřičnou radost.

Den třetí.
Pohoda. Nejlepší den. Pocit dokonalé lehkosti. Musím se dostat k delšímu půstu, protože takhle si to člověk "oddře" a pak hned končí. Jediný problém jsou křeče v lýtkách po delší chůzi a schodech dolů. Jinak absolutně nic. Už ani chutě mě nijak nehoní, jako po minulém půstu se mi ani zítra nechce začít jíst.
Teď je nejdůležitější si dobře naplánovat zítřejší návratovku. Něco jsem po internetech četla, radí vařenou zeleninu, ale moc si nedokážu představit, že bych ji do sebe po ránu natlačila. Takže nakoupím nějaký jogurt a rohlík a uvidíme, co do sebe ráno dostanu, na co bude chuť.

Návratovka byla dobře odhadnutá. Rohlík máčený v teplém mléce s medem mi sednul jako ulitý. Pořád jsem měla v hlavě nějakou varovnou kontrolku, že bych měla doplnit to, o co jsem během těch tří dní přišla. Ovšem sobotní oběd, který jsem málem vrhla, když jsem se do sebe pokusila natlačit víc než obvykle, mě o tom nepřesvědčil. Je pondělí a pořád se cítím výborně a lehce.

City Walker

V půli ledna jsem začala chodit po městě pěšky. A udělala jsem to z čisté lenosti. Po zimě jsem se cítila zatuhlá a balónovitá, jenže už se trochu znám a vím, že předsevzetí, že "začnu doma cvičit" jsou utopická a tudíž nesmyslná. Tak jsem se to rozhodla vyřešit tím, že si poprvé asi po deseti, patnácti letech nezaplatím celoroční lítačku na hromadnou dopravu. Přišlo mi to geniální - ušetřím 2 tisíce a ještě si naženu kondičku. Naučím se vstávat brzo, budu sedět u počítače o pár hodin týdne méně. Zkrátka samá pozitiva.
První krok - tzn. nezaplatit si lítačku, byl poměrně jednoduchý. Prostě jsem do dopravních podniků nešla a nezaplatila ji. Druhý krok, a to opravdu začít chodit pěšky, byl o něco náročnější. Šlo to ztuha, tři týdny v kuse mě bolely nohy, protože jsem za týden nachodila třeba o 30 nebo 40 kilometrů více, než normálně. Ale bavilo mě to. Když už se mi cesty do města ochodily, znovuobjevila jsem náš bezplatný tesco bus, který mi ušetřil mnoho cest do centra podél rušné silnice.
Krom všech přímých efektů na mou osobu se ale objevily i efekty vedlejší, které jsem samozřejmě mohla čekat, ale rozhodně jsem je neplánovala. A bavily mne snad ještě víc, než ty přímé. Jako vždycky, když děláte něco jinak, než zbytek stádečka, začnou si lidi nejdřív šuškat a pak se ptát, někteří se pak dokonce inspirují. Projevilo se to u skupiny, se kterou jsem nejvíce času - u mých spolužáků. Přišla za mnou kamarádka a ptala se proč chodím pěšky. "My jsme se o tom s holkama bavily. Ty si myslíš, že chodit po městě je zdravější? Podél těch silnic?" Tak jsem jí to vysvětlila, že jsem líná a tak. Za nějaký čas se mnou šly prvně dvě spolužačky z Bolevce do města, pak ještě párkrát. Vůbec jsem je nemusela nutit, prostě se přidaly. Následoval spolužák. Cestou ze školy do menzy si nechal vyložit, co že je na tom teda tak dobrého. Až jsem se divila, kolik jsem toho vymyslela. Krom těch zásadních věcí, jako že splňuju to, že by se člověk měl každý den alespoň 40 minut hýbat, že si stihnu za chůze promyslet spoustu věcí také třeba to, že se mi krutě zlepšil krevní oběh a tudíž už nemívám problémy se studenýma rukama a nohama, že jsem si zvykla na nepřízně počasí a tak dále.
Včerejškem, zdá se, jsem své chodecké období ukončila. Prvně jsem sedla na kolo, protože bych pěšky nestihla oběhnout všechno, co jsem potřebovala. A rychlost přesunů mi učarovala. Takže sbohem ošmajdané nožičky, šlápnem do pedálů!

Z ranní Kilometrovky.
Moje nejoblíbenější cesta v pondělí ráno na praxi do nemocnice vždy korunovaná zamlženým a ojíněným východem slunce.

Playground

Při tradičním líném podvečeru jsem se proklikávala skrze články na internetu. Pár z nich mě docela zaujalo, spíše tématem, než formou, protože ta byla poměrně žalostná. Pojednávaly o životě po smrti, o zkušenostech s klinickou smrtí, o návratech zpět do těla. Pod jedním z článků bylo vloženo video z youtube s prostým názvem Afterlife. Mělo hodinu. Tušila jsem, že ho dokoukám, ačkoli bylo už po půlnoci, když jsem ho spouštěla.
Tento hodinový program byl pojat velice americky. Rozdělen na kapitoly, obohacen o osobní zkušenosti svědků, názory renomovaných odborníků a diplomovaných profesorů. Jeden z nich, Raymond Moody, byl můj oblíbenec už jako autor, nicméně to, co z něj vyzařovalo v tomto pořadu, mě přesvědčilo, že je to sympatický chlapík i naživo.
Dramatickými důkazy se skrze minuty video dobralo konce. Vědoucní páni mě zas po čase uklidnili. Dokázali mi, že existuje život po životě, respektive, že smrt je vlastně nadbytečný výraz všech světových jazyků. Taky mi dodali opět chuť nebát se jít mimo proud, protože krom toho, že čas na Zemi je omezený, máme pravděpodobně víc pokusů si ho prožít. Ovšem, tito pánové mě také lehce namíchli a zklamali, protože jako už to u badatelů bývá zvykem, položili spoustu otázek a už se na ně nenamáhali odpovědět. Ale já, posilněna noční hodinou, jsem se rozhodla, že se nedám, že si na své otázky najdu odpovědi.

Souhlasím s tezí, že těla jsou jen fyzickými schránkami pro naše duše, které mají v porovnání s masem, kostrou a orgány nezměrnou hodnotu. Že duše je to, o co tu jde. Také se shoduji s těmi, co tvrdí, že pokud schránka z nějakého důvodu nevydrží, duše se od ní odpoutá a vrací se kamsi zpět. Do nebe, do ráje, k Bohu, každý tomu říká jinak. Já si to představuji jako místo, kde jsou všechny duše shromážděny a ve skutečnosti tvoří dohromady právě to, co my nazýváme vyšší mocí. Tak, jako jednotlivé neurony tvoří mozek, i jednotlivé duše tvoří naše Universum (Boha, whatever). To jsou mé poměrně čerstvé myšlenky, ještě se stále formují. Rozhodla jsem se ale, že se zamyslím nad tím, k čemu jsou nám tyhle naše pozemské schránky. Ve videu Afterlife všichni úspěšně navrátivší se ze "záhrobí" vypráví s rozzářenýma očima, že tam nahoře, za tím tunelem, je to pravé doma. Že cítili spoustu světla a lásky a že se jim vůbec nechtělo zpátky do hmotného těla. Tak proč tedy vlastně všichni žijeme? Nemyslím si, že by nás někdo tam nahoře nutil, abychom šli na Zemi. Zkusila jsem si představit, jak to na takovém místě asi vypadá. Ta láska, sdílení, světlo, nádhera, radost... Nemůžu si pomoct, ale nedokážu si v tom představit dynamiku. Všechna ta slova mají nekonečně táhlý, hebký, trvalý a statický charakter. Takže, má nová myšlenka: naše Universum se potřebuje vyvíjet, posouvat. Ale ve svém skvělém sdílení a dokonalosti a velikosti to prostě nelze. A tak se skrze své části, které posílá žít lidské životy na Zem, učí, seberealizuje, pozoruje. Poznává možná i samo sebe. Vždyť jak bychom mohli cítit nekonečnou lásku, kdyby si nikdo z nás během života neprožil bolest? Jak bychom ocenili božské světlo, kdybychom neznali temnotu noci a šeď sychravých dní? Co když je tedy Země opravdu jen hřiště, které existuje, abychom se učili? Jestli ano, pak krutě selháváme. Zapomněli jsme ohlížet se vzhůru, zabředli do starostí o peníze a majetek. Ztratili jsme to opravdu důležité - spojení se svou duší. Zemi drancujeme a z jejích darů vymýšlíme jedy a těmi pak trávíme ji i sebe. Smutné.
Přemýšlela jsem také o Darwinovi, jestli to nakonec přece jen není jedna velká lež (cítila bych obrovské zadostiučinění). Nicméně, mohl mít pravdu, možná existuje evoluce, možná naše první podoba opravdu byla opice. Možná Universum jednou za čas Zemi trochu upgraduje.
Taky mě napadlo - pokud je Země naše hřiště, jsou tedy zvířata, stromy, vody jen kulisy? Naše "hračky"? Proto nejsou schopny "vyšších citů"? Protože jen lidská těla jsou schránkami pro duše Universa? I tak by to mohlo být. Ale jsme si jistá, že Gaia, Země jako celek, je živám či minimáoně centrálně řízená. A pokud ano, a má spojení s Universem, pak není čemu se divit, že nám posílá takové facky, zřejmě se vzkazem: "Proboha probuďte se a přestaňte řešit kokotiny. Začněte řešit opravdu důležité věci!" Třeba umět žít pospolu, vzájemně se učit, milovat, prostě se duševně rozvíjet...
Také jsem přemýšlela o lidské lásce. Do konceptu by zapadala tím, že - vulgárně materialisticky řečeno - Universum potřebuje přísun těl pro své duše. A tak se zamilováváme a plodíme. A většinou si pěkně projdeme celou životní lekcí díky strachu ze smrti, který je pojistkou, aby se nám odsud hned tak nechtělo.

A tak mi to teď přijde krásně křišťálově průzračné. Jen ten smysl pokulhává. Protože člověk s takovými myšlenkami zůstává v naší společnosti povětšinou nepochopen. "Cože? Ty se neženeš za penězi?! Ty mluvíš s větrem a se stromy?" - a když už jsme u toho: "Cože, co to proboha vůbec píšeš za bláboly?" :D Prostě jedna radost, tenhle svět. Nějak se bojím, že nám Universum skrze jednotlivé zabedněné dušičky kolektivně hloupne.

Mimochodem - báječně mi do tohohle konceptu zapadají práničtí lidé, reiki, telepatie, psychosomatika,... Ale o tom zas jindy.

Ibišek II., zrod Karkade

Nápoj ze sušeného květu Ibišku nese egyptské jméno Karkade, v Kamenné čajovně je s oblibou nazýván dětskou krví. A není se čemu divit. 

Připravený nápoj je kyselý, proto se hojně sladí. Má silné antioxidační účinky dané obsahem anthokyanu. 

Anthokyan je ve vodě rozpustný pigment měnící barvu podle pH, od modré v zásaditém prostředí (odtud název z řečtiny: ánthos = květ, kyanos = ocelově modrý) po červenou v kyselém. Nejlepší demonstrací je květ plicníku lékařského, který v poupěti je červený, po rozpuku fialový a po opylení zmodrá. Stejné barvivo obsahují třeba pomněnky, vlčí máky nebo růže.

Anthokyany spadají do skupiny flavonoidů. Flavonoidy jsou sekundární metabolity vyskytující se v rostlinách, hlavně v bobulích, tmavých plodech jako je arónie, černý rybíz, borůvky, ostružiny, ale i v zelenině, ve vrbové či borové kůře, v kakau, bylinkách (rozmarýn) a ve velké míře v čaji. (Prostě si představte všechny možné zdravé věci, a tam to určitě je. Jako tofu. Nebo sója. Luštěniny taky.) A hlavně ve starém červeném víně (hurá). Je prokázán jejich pozitivní vliv na zdraví, blíže kardiovaskulární systém, ve smyslu snižování krevního tlaku, antitrombického efektu (tím pádem obrovského snížení rizika infarktu a mrtvice), prevence koronárních onemocnění.

Celá pointa toho, proč jsou takovým zázrakem, tkví v oněch antioxidačních účincích. Různými vlivy (UV záření, gama paprsky,...) a pochody jak fyziologickými, tak patologickými, se v těle tvoří volné radikály - částice s nepárovým elektronem, které jsou silně reaktivní, narušují fyziologické pochody, struktury bílkovin, lipidové membrány molekul nebo i strukturu DNA, což může vést k rakovinnému bujení a další nekalé věci. Antioxidanty však celou beznadějnou situaci zachraňují a to tím, že umí tyto radikály "zhášet" - předávají jim ten elektron, který jim chybí k uklidnění se. 

Konec dobrý, všechno dobré. Vidíte, proto máme jíst zeleninku a ne hamburgr, vysvětleno na základě biochemických pochodů lidského těla.

O flavonoidech jsem čerpala z tohoto článku. A z wikipedie, ale pssst.

Začátky bylinkaření

     Já vždycky v každém RPGčku chtěla být healer. Ani nevím proč, bylinky mě vždycky fascinovaly, i všichni ti sachemové a šamani, co s sebou nosili váčky plné sušeného bejlí a vždycky věděli co a jak a zachránili na poslední chvíli umírajícího. Možná tohle zakořeněné „healerství“ mě podvědomě dovedlo k tomu, že chci studovat medicínu. Škoda, že až velmi velmi pozdě (zas tak pozdě ne) mi došlo, že to vlastně nemá moc společného. Spíš nic.
     Dnešní zdravotnictví a ta naše skvělá „klasická“ medicína a ta vysmívaná „alternativní“ medicína... Klasická medicína je robot, alespoň pro mne má pachuť kovu. Altenativka je jako květina, živoucí a přirozená, přírodní a voňavá. Mám o ní doma tolik knížek, o aromaterapii, o léčivých rostlinách, o reflexologii, akupresuře, masážích, autogenním cvičení a mě to vlastně nikdy doopravdy nezajímalo. Ale cítila jsem v sobě jakous vazbu na tyhle knížky, přišly mi vnitřně důležité, vždycky zaujímaly přední pozice v mé malé knihovně. Ale až dneska jsem první otevřela. Byla to aromaterapie a otevřela jsem ji, protože mne o to zoufale prosil usychající vlaštovičník v květníku na balkóně. Ne, že bych se o něj kdovíjak starala, to ne. Jen jsem ho vyrvala i s kořeny a donesla domů. To bylo ve snaze o kontinuálnější léčení bradavic, než jednou-za-měsíc-když-vidim-kytku-a-vzpomenu-si-a-ještě-k-tomu-se-mi-chce-zout...

     Tak jsem si početla v aromaterapii. Není to moc dobrá knížka, ale jako kopanec do zadku zhýčkaného sezením u pí-sí to stačilo. Ačkoli teda u pí-sí jsem i začala, samozřejmě. Abych dostála tomu, že dnešní mládež přece všechno najde v těch internetech, že.
     Takže hledám. Blogy o bylinkaření, o uchovávání léčivých látek z rostlin. Jak se to vlastně dělá? Sušit? Louhovat? Zavařovat? Dělat masti či tinktury? A jak se vůbec dají jednotlivé komponenty sehnat?
     Docela mě překvapilo, že sehnat líh či glycerin není tak snadné, alespoň co se týče prvního průzkumu na internetu. A to jsem si myslela, že se po netu prodává všechno a v jakémkoli množství.
     Také po vzevrubném prolétnutí odkazů na blogy zabývající se bylinkařením jsem nebyla úplně mile překvapena. Takže hurá zpátky do knihoven a za babičkou, vyučenou zahradnicí. A taky hurá ven, s atlasem květin, asi je čas, abych se ty léčivky naučila pořádně a ne jen z donucení.

Hoho, takže mi držte palce, aby mi to nadšení vydrželo. Budu se snažit o mém snažení podávat průběžné reporty, třeba až se mi něco povede :)

Happy hunger games!..

... Aneb něco o mém dobrovolném třídenním půstu.

Půst = dny jen o vodě, snaha o psychickou a fyzickou očistu. Půst není dieta!
95% mých přátel, kamarádů a známých si to absolutně nedokáže představit.
Proč to děláme? A jak to děláme? O co nám jde?

Když někomu řeknu, že držím půst, nastanou zpravidla 3 situace:
1) absolutní nepochopení: "Cože?! Proč to proboha děláš? Proč si takhle ubližuješ? Vždyť jídlo je tak dobrý! To bych nikdy neudělal!"
2) obdiv: "Jakože vůbec nejíš? Tak to bych nikdy nezvládla, ani jeden den! Leda by byla prázdná lednička..."
3) zvědavost: "Jak to zvládáš? Co cítíš? A to nemáš hlad?"
Většinou se kombinují reakce 1+2 a 2+3, ale každopádně mě vždycky spolehlivě donutí k úsměvu.

Půst se obyčejně drží 1, 3, 7, 21 a 40 dní. V těchto intervalech se tělo čistí a jsou ověřené mnoha půstaři. Člověk může vždy předávat zkušenosti jen z toho, co už zažil, tudíž se nebudu rozepisovat o teoriích půstů delších - to až ho budu mít za sebou :)
Jednodenní půst už jsem držela, ale musím říct, že mi to ani nepřišlo jako nějaká výzva. Možná si říkáte: 24 hodin bez jídla, to se mi leckdy stane, že se prostě nestihnu najíst. Ale to není půst jako takový. Chybí tam ta psychická složka, kdy to děláte vědomě, kdy se pokoušíte očistit se. Taky to podle toho probíhá, místo uvolnění pociťujete křeče v břiše a nevolnost. To se vám u půstu nestane, pokud se na něj dobře připravíte.

Jak jsem se připravovala?
Vhodná doba k držení půstu je ta, kdy neočekáváte žádné psychické ani fyzické vypětí. Ne, že by člověk měl ležet doma a myslet na to, že má hlad. Můžete normálně fungovat, jen se nepřepínat.
U mě tato doba přišla konečně po vyřízení všech nezbytností kolem školy. Je to taková dobrá tečka. Nebo spíš dobrý začátek.
To, že budu držet půst, jsem si rozmyslela dost dlouho předem, řekněme cca týden. Psychická příprava je ta nejdůležitější. Jaroslav Dušek tvrdí, že svoje tělo dokážete připravit na cokoli. Vaše tělo, to jste vy a nic jiného, tudíž můžete promlouvat ke každé buňce a připravit ji tak na to, že nebudete -kupříkladu- jíst. Naprosto s ním souhlasím, vždyť člověk je schopen přesvědčit sám sebe o lecčem, ačkoli to tak ve skutečnosti není. Dobrým příkladem za všechny jsou psychosomatické nemoci, ty, které si sami vsugerujeme  tak dokonale, že pak opravdu máme jejich příznaky.
Po psychické přípravě následuje fyzická - nájezdový den, kdy je na pořadu lehká strava, končila jsem večeří, která se skládala z eidamu a mléka. Od rána následovala konzumace pouze pitné neperlivé vody. Denně jsem jí vypila přes tři litry.

Jak to probíhalo a co jsem pociťovala?
1. den
Ráno kručení v žaludku, což ale velmi rychle ustalo, k večeru počínající bolest hlavy (musím říct, že pravděpodobně z velké části z jiného důvodu).
2. den
Celodenní lehká bolest hlavy, což je dle pust.cz normální, uvolňují se toxiny a hlava prostě bolí. Pro dost lidí je to nepřekonatelná část půstu, v tomto okamžiku nevydrží a začnou jíst.
Pociťuji také snížení tlaku, studené ruce a nohy, výraznější tlukot srdce.
Zbystřují se smysly, obzvláště čich.
Kapacita mozku, jindy zabraná přemýšlením o tom, kde si dám co k jídlu, je uvolněná pro jiné procesy. Cítím se velmi klidně a psychicky uvolněně.
3. den
Ráno slabost, chvíli mi trvalo, než jsem se dostala na "provozní teplotu".
Odpoledne na procházce tendence ke křečím lýtek, únava.
Večer úplně nejkrásnější pocit, lehkost, vyrovnanost. Kvůli tomuhle pocitu jsem si jistá, že se pustím i do půstu týdenního.
4.den - návratovka (ošemetná to věc)
Večer jsem si rozvařila jablka s pudinkem, že to bude dokonalá snídaně. Musím říct, že jsem se velmi přepočítala. Stačilo si k nim přičichnout a moje tělo silně protestovalo - něco, co voní takhle aromaticky rozhodně jíst nebude. Takže jsem do sebe natlačila suchý rohlík s mlékem a tělo bylo spokojeno. Po pár hodinách jsem si dala jogurt s piškoty, potom tvrdý sýr a trochu šunky a kolem poledne už to bylo v pohodě. Nicméně ani na večer jsem neměla pocit, že bych nutně musela dohánět to, co jsem za poslední 3 dny nesnědla, spíš naopak.

Musím důrazně podotknout, že jsem v žádném momentu půstu neměla pocit hladu. Chuť, to už je něco jiného, ale kdybych se vyhýbala pokušením jako prodávání ve stánku s pečivem a koláčky nebo společenskému smažení jablečných lívanců, bylo by to určitě jednodušší.

Optimistická tečka na závěr - výhody půstu:

• spousta času navíc (fakt byste netušili, kolik času strávíte vařením/nakupováním jídla/jezením/přemýšlením o jídle...)
• pročištění organismu
• otevření očí - ve směru tom, že zjistíte, že lze nejíst; při důkladnějším osvícení pochopíte, že ani v běžném životě rozhodně nemusíme jíst tolik, kolik jíme, že je to jen zvyk
• úspora peněz - já jsem třeba jeden den půstu trávila v Praze... To by se mi jinak prodražilo :)
• výzva - když to dokážu já, proč ne vy?
• pár kilo dole - já shodila něco kolem 2,5kg, jak s úbytkem naložíte po skončení půstu je už na vás, žádný jojo efekt bych ale nečekala
• dodatečně zjištěno: přestalo mi křupat v krku a kolenou a vyčistila se mi kůže

Dotazy pište do komentářů, co budu vědět, na to ráda odpovím. Jinak velmi poučná je již zmíněná stránka pust.cz a pak jakékoli materiály od Jaroslava Duška.