pondělí 26. března 2018

Karma, rána, měsíc


Hluboká

Obsáhlá

Ionizující


Ruce ztvrdlé na kámen, bolavé klouby, odřená kůže

Ale co hůř, co hůř... salto s tvrdým dopadem na záda je každý úder srdce
Žebra už jsou z toho celá polámaná
A co hůř, co hůř… srdce a mozek si nerozumí, dávají si normálně do držky
Tak krutě spolu nesouhlasí
Ale co hůř... tělo už je tak vyčerpané. Nemůžu to vypnout. Myšlenky, emoce, tlukot, ticho. Cítím ještě vůbec? Sledovat to je těžké.
A těžká jsou rána, těžká jsou odpoledne, těžké jsou noci plné snů. Olovo mi naplnilo kosti místo dřeně. A olovo tráví každou buňku.
Je to zkouška, je to výzva, čelím tomu, říkám si. Ale co hůř, nevěřím tomu a bojím se. Nevěřím sobě, svým slovům, svým činům, naprosto a absolutně se ztrácím, protože možná svůj vesmír už nezachráním. Co má pak smysl..?
A co hůř, už dochází slova. Už chci jen mlčet, sedět v rohu a nechat se hřát jarním sluncem. Už se mi nechce dodávat vůbec nic, nikomu nic říkat. Vše je tak, jak je. 
Nezbývá než doufat, že z toho vyjdem živí. Ale to z života nevyjde nikdo. Tak co už.