každý hledá svůj úděl a účel..
já zatím došla k tomu, že si chci od každého, kdo se mne dotkne, něco odnést a něco mu dát
nikdy jsem neudělala nic hodnotnýho, nic, co by stálo za zmínku
doufám, že mě vytvarují věci, u kterých musím jít na hranici... že mi pomůžou zjistit, kdo jsem a nějak posbírat sílu pro to, abych se rozhodla, jakej život chci vlastně žít
ale třeba časem prostě zjistím, že nic takovýho nejde a budu další plovoucí entita v tomhle tekutym světě, kde není nic jistýho a žádný vzorce neexistujou... možná to tak ve skutečnosti prostě je, ale já nevím, jestli se s tím smířím a hlavně jestli tak budu umět žít.. bez původu, bez cíle, bez hranic, bez pevný půdy pod nohama...
Zobrazují se příspěvky se štítkemAlternativní Adekja. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemAlternativní Adekja. Zobrazit všechny příspěvky
úterý 13. srpna 2019
neděle 20. listopadu 2016
Šankhaprakšálana aneb Durch očista
Nedařilo se mi si vyhradit tři dny relativního klidu na půst a tak jsem zapátrala po něčem rychlejším. Při brouzdání internetem jsem pátrala hlavně po důkladné očistě střev.
Za pár let, co mě trápí sebevědomí srážející akné v podstatě po celém těle, jsem přišla na spoustu věcí. Třeba, že (některé) kosmetické přípravky zabírají, ale řeší logicky jen následek jiného problému. Že se říká, že kůže je odrazem stavu střev. A moje střeva jsou líná, prý jsem snad i zdědila průvěs příčného tračníku.
Není asi složité si představit, že střeva jsou dimenzovaná na určitou optimální rychlost peristaltiky, tak aby zvládla vstřebat do nejvíce živin, ale aby tam zbytky jídel zbytečně nehnily. To u mě dlouhodobě nefunguje. Ano, dalším bodem v mém plánu je jíst zdravěji, poněvadž každé smažené jídlo, každá nedobrota, co pozřu, mi moje tělo okamžitě připomene a náležitě vyčte výsevem ekzému. Některých věcí je ale obtížné se vzdát, to určitě zná každý. Takže se obloukem vracím k oné očistě střev. Přes spoustu blogů a diskuzí jsem je propletla až ke stránce zivotni-energie.cz, kde jsem se dočetla o jógové technice očisty, která se zdála být rychlá a účinná. Vzhledem k tomu, že jsem měla volné odpoledne, řekla jsem si, že to rovnou vyzkouším.
Princip je vcelku jednoduchý. Střídavě se pije teplá slaná voda a následně provádí 4 jednoduché jógové cviky, které jsou důležité k posunutí vody do střeva. Bez nich by zůstala v žaludku a ... to nechcete. Ani žaludek to nechce. Takhle se ale posouvá hned dál a vzhledem k obsažené soli ji střevo považuje za pevnou stravu a nevstřebá ji, jako by to udělalo s vodou bez soli.
Nejdřív se provede jedna série pití a cvičení, které se 6x opakuje, než dojde k tzv. "Prvnímu vyprázdnění". Poté vždy sklenička, cvičení a vyprázdnění. Doporučuje se až do chvíle, kdy to, co z vás vychází má stejnou barvu jako to, co vchází.
Nebudu tady přesně popisovat postup, ten je k nalezení na výše uvedené stránce nebo v knize od André Van Lysbetha "Cvičíme jógu" z roku 1973. Zajímavější asi bude říct osobnější zážitky, vzhledem k tomu, že jsem si po měsíci dnes prošla druhým očistným kolem.
1) Těžko uvěřit, že lžíce soli v litru vody je tak moc.
2) V knize je považováno za velmi nestandardní, když k vyprázdnění nedojde hned. Doporučují pak klystýr. Já říkám "nezoufejte a poslouchejte svoje tělo". Při prvním pokusu jsem čekala hodinu, než se ve mně něco pohnulo.
3) Na první vyprázdnění si vezměte plynovou masku. Protože to bude páchnout, jako by ve vás něco umřelo. A to před hodně dlouhou dobou. Člověka děsí, co v sobě musí mít za usazeniny.
4) Vyhraďte si celkem dost času. Zase - v knížce píšou přes hodinu, mně se zatím celý proces nepovedlo stáhnout pod tři hodiny, přičemž počítám i "návratovku" - nahození zpět do normálního režimu požitím půl hodiny po posledním vyprázdnění něčeho tuhého (rýže nebo těstovin).
5) Připravte se na to, že když střeva očistíte, budou logicky lépe vstřebávat. Čaje, alkohol, ale i jedy, takže bacha.
6) Během procesu se opravdu doslova nevzdalujte od toalety.
7) Chce to trochu přemáhání, dovést očistu k dokonalosti. První litr se ještě dá, druhý se sebezapřením, třetí už velmi ztěžka. V diskuzi pod článkem na životní energii cz psala jedna slečna, že zvládla 4 litry. Brr.
8) Hádám, že množství vody k propláchnutí "dočista" je individuální a závisí jak na člověku, peristaltice, tak i zanesení střev. Při prvním pokusu jsem zvládla dva litry a voda, co ze mě vycházela nebyla ani zdaleka čistá, spíš takový hnědý zákal. Dneska po druhém litru byla voda čirá a nažloutlá míň než ranní moč. Takže zřejmě změna k lepšímu.
9) Připravte se na žízeň. Bylo opravdu nesmírně těžké odolat a pít až po prvním jídle. Sůl z vás totiž navíc ještě vodu vytahuje. Ale pak ta chuť čisté studené vody... Nepřekonatelná.
10) A teď ta pozitiva:
- Vyloučíte hnijící zbytky jídel ze střev. I ze zákrut, kam fakt slunce nesvítí.
- Bez hnilobných procesů je prej menší riziko rakoviny střev. Dobrý, ne? To stojí za trochu diskomfortu.
- Stačí jíst mnohem míň, protože si střevo dokáže vytáhnout víc energie ze stejného množství jídla.
- Kůže se vyčistí. (Yes!) Aspoň do doby, než se střevo zas zanese, nebo než pozřu něco jako brambůrky, achjo.
- Prý se zlepší spánek, dech bude svěžejší a pot nebude tak cítit.
- A navíc to prý nefunguje jen na střeva, stimuluje játra a slinivku, tudíž orgány spolupracující na trávení.
Těžko říct, pozoruju určitě menší potřebu jídla a čistší kůži, dlouhodobě to na mou peristaltiku vliv nemá, je pořád stejně pomalá, hm.
Toť k mému reportu z již dvou zkušeností s Šankhaprakšálanou. Rozhodně doporučuji, moc si nedokážu představit, že by to mohlo někomu ublížit. Pozitiva jsou lákavá a rozhodně to je jednodušší, než držet třídenní půst. (Ale kdyby přece jen někdo chtěl, o půstu píšu tady a tady.)
Já teď už jen doufám, že příště už budu psát o tom, jak konečně jím zdravě :)
Za pár let, co mě trápí sebevědomí srážející akné v podstatě po celém těle, jsem přišla na spoustu věcí. Třeba, že (některé) kosmetické přípravky zabírají, ale řeší logicky jen následek jiného problému. Že se říká, že kůže je odrazem stavu střev. A moje střeva jsou líná, prý jsem snad i zdědila průvěs příčného tračníku.
Není asi složité si představit, že střeva jsou dimenzovaná na určitou optimální rychlost peristaltiky, tak aby zvládla vstřebat do nejvíce živin, ale aby tam zbytky jídel zbytečně nehnily. To u mě dlouhodobě nefunguje. Ano, dalším bodem v mém plánu je jíst zdravěji, poněvadž každé smažené jídlo, každá nedobrota, co pozřu, mi moje tělo okamžitě připomene a náležitě vyčte výsevem ekzému. Některých věcí je ale obtížné se vzdát, to určitě zná každý. Takže se obloukem vracím k oné očistě střev. Přes spoustu blogů a diskuzí jsem je propletla až ke stránce zivotni-energie.cz, kde jsem se dočetla o jógové technice očisty, která se zdála být rychlá a účinná. Vzhledem k tomu, že jsem měla volné odpoledne, řekla jsem si, že to rovnou vyzkouším.
Princip je vcelku jednoduchý. Střídavě se pije teplá slaná voda a následně provádí 4 jednoduché jógové cviky, které jsou důležité k posunutí vody do střeva. Bez nich by zůstala v žaludku a ... to nechcete. Ani žaludek to nechce. Takhle se ale posouvá hned dál a vzhledem k obsažené soli ji střevo považuje za pevnou stravu a nevstřebá ji, jako by to udělalo s vodou bez soli.
Nejdřív se provede jedna série pití a cvičení, které se 6x opakuje, než dojde k tzv. "Prvnímu vyprázdnění". Poté vždy sklenička, cvičení a vyprázdnění. Doporučuje se až do chvíle, kdy to, co z vás vychází má stejnou barvu jako to, co vchází.
Nebudu tady přesně popisovat postup, ten je k nalezení na výše uvedené stránce nebo v knize od André Van Lysbetha "Cvičíme jógu" z roku 1973. Zajímavější asi bude říct osobnější zážitky, vzhledem k tomu, že jsem si po měsíci dnes prošla druhým očistným kolem.
1) Těžko uvěřit, že lžíce soli v litru vody je tak moc.
2) V knize je považováno za velmi nestandardní, když k vyprázdnění nedojde hned. Doporučují pak klystýr. Já říkám "nezoufejte a poslouchejte svoje tělo". Při prvním pokusu jsem čekala hodinu, než se ve mně něco pohnulo.
3) Na první vyprázdnění si vezměte plynovou masku. Protože to bude páchnout, jako by ve vás něco umřelo. A to před hodně dlouhou dobou. Člověka děsí, co v sobě musí mít za usazeniny.
4) Vyhraďte si celkem dost času. Zase - v knížce píšou přes hodinu, mně se zatím celý proces nepovedlo stáhnout pod tři hodiny, přičemž počítám i "návratovku" - nahození zpět do normálního režimu požitím půl hodiny po posledním vyprázdnění něčeho tuhého (rýže nebo těstovin).
5) Připravte se na to, že když střeva očistíte, budou logicky lépe vstřebávat. Čaje, alkohol, ale i jedy, takže bacha.
6) Během procesu se opravdu doslova nevzdalujte od toalety.
7) Chce to trochu přemáhání, dovést očistu k dokonalosti. První litr se ještě dá, druhý se sebezapřením, třetí už velmi ztěžka. V diskuzi pod článkem na životní energii cz psala jedna slečna, že zvládla 4 litry. Brr.
8) Hádám, že množství vody k propláchnutí "dočista" je individuální a závisí jak na člověku, peristaltice, tak i zanesení střev. Při prvním pokusu jsem zvládla dva litry a voda, co ze mě vycházela nebyla ani zdaleka čistá, spíš takový hnědý zákal. Dneska po druhém litru byla voda čirá a nažloutlá míň než ranní moč. Takže zřejmě změna k lepšímu.
9) Připravte se na žízeň. Bylo opravdu nesmírně těžké odolat a pít až po prvním jídle. Sůl z vás totiž navíc ještě vodu vytahuje. Ale pak ta chuť čisté studené vody... Nepřekonatelná.
10) A teď ta pozitiva:
- Vyloučíte hnijící zbytky jídel ze střev. I ze zákrut, kam fakt slunce nesvítí.
- Bez hnilobných procesů je prej menší riziko rakoviny střev. Dobrý, ne? To stojí za trochu diskomfortu.
- Stačí jíst mnohem míň, protože si střevo dokáže vytáhnout víc energie ze stejného množství jídla.
- Kůže se vyčistí. (Yes!) Aspoň do doby, než se střevo zas zanese, nebo než pozřu něco jako brambůrky, achjo.
- Prý se zlepší spánek, dech bude svěžejší a pot nebude tak cítit.
- A navíc to prý nefunguje jen na střeva, stimuluje játra a slinivku, tudíž orgány spolupracující na trávení.
Těžko říct, pozoruju určitě menší potřebu jídla a čistší kůži, dlouhodobě to na mou peristaltiku vliv nemá, je pořád stejně pomalá, hm.
Toť k mému reportu z již dvou zkušeností s Šankhaprakšálanou. Rozhodně doporučuji, moc si nedokážu představit, že by to mohlo někomu ublížit. Pozitiva jsou lákavá a rozhodně to je jednodušší, než držet třídenní půst. (Ale kdyby přece jen někdo chtěl, o půstu píšu tady a tady.)
Já teď už jen doufám, že příště už budu psát o tom, jak konečně jím zdravě :)
úterý 16. srpna 2016
Pohádka o perlách a zlatavých strážcích
Stalo se to desátý den od překročení hranic z Čech. Procházela jsem se za měkkého západu slunce Lovaní a směřovala k mému dočasnému domovu. Poslední večer. Poslední noc. Další postel, ve které budu usínat, bude moje. V mém bytě, v Plzni.
Nadhodila jsem si na ramenou batoh a znova se rozhlédla po cihlových budovách kolem mě. Nepřestávaly mě fascinovat. Dokázala bych se na ně dívat klidně ještě 14 dní. Ještě 14 dní, možná měsíc, možná i déle bych dokázala být hostem v téhle krásné zemi, v Belgii. Nepromarnila jsem tu ani minutu, každá byla užita do sytosti.
... Tak, jak se to ostatně snažím dělat s každou perleťovou minutou, která se sype z roztrženého náhrdelníku života. Nechat ji se protočit ve vzduchu, zalesknout, sledovat její výjimečnost, zahlédnout v ní můj vlastní odraz reality a pak ji nechat s cinknutím dopadnout na zem. Tyhle perly tady a v Nizozemí byly tak snadno líbivé. Tak snadno k obdivování. Krásně se prožívaly. I ty líné, osobní chvilky hledání v mapách, hledání na internetu, hledání vlakových spojení. Ty chvíle sdílení, otevřenosti a vlídnosti ke ztracené cizince. A pak, ty okamžiky neskutečných odlesků, výjevů, co se zarývají hluboko. Myšlenek, které mohly být o samotě v cizí zemi probuzeny. Probuzeny, uspořádány, zformovány, zapsány. Ty unavené chvíle, kdy nohy odmítaly udělat další krok a já je poslechla a na chvíli nechala spočinout a mezitím se bavila sledováním náhodných kolemjdoucích a v pár vteřinách si představovala jejich životní příběh.
Je mnoho obyčejné dokonalosti na světě.
A v tuhle chvíli, na Brusselsestraat v Lovani, při přemítání nad tím, že už za chvíli nebudu její součástí, se to stalo. Pocítila jsem najednou obrovský příval radosti, který vyplňoval celý můj hrudník a zevnitř tlačil na žebra, jak chtěl ven. Celkem nový pocit, obyčejně stejnou měrou tlačí smutek na žebra zvenčí, když je svazuje. Tlačí a bolí. Ale teď... Jen čirá radost, výboj, hluboký a rozlehlý pocit štěstí, které trvá. Protože když odezněl, zůstalo po něm zvláštní místo za horními žebry. Zlatavé, vzdušné, dávající pocit bezpečí. Možná, kdybych věděla, jaký pocit je otevřít v sobě nějakou čakru, mohl by to být tenhle.
A je tam, pořád. Občas myšlenkou do toho místa sáhnu a cítím, že tam stále je.
Nadhodila jsem si na ramenou batoh a znova se rozhlédla po cihlových budovách kolem mě. Nepřestávaly mě fascinovat. Dokázala bych se na ně dívat klidně ještě 14 dní. Ještě 14 dní, možná měsíc, možná i déle bych dokázala být hostem v téhle krásné zemi, v Belgii. Nepromarnila jsem tu ani minutu, každá byla užita do sytosti.
... Tak, jak se to ostatně snažím dělat s každou perleťovou minutou, která se sype z roztrženého náhrdelníku života. Nechat ji se protočit ve vzduchu, zalesknout, sledovat její výjimečnost, zahlédnout v ní můj vlastní odraz reality a pak ji nechat s cinknutím dopadnout na zem. Tyhle perly tady a v Nizozemí byly tak snadno líbivé. Tak snadno k obdivování. Krásně se prožívaly. I ty líné, osobní chvilky hledání v mapách, hledání na internetu, hledání vlakových spojení. Ty chvíle sdílení, otevřenosti a vlídnosti ke ztracené cizince. A pak, ty okamžiky neskutečných odlesků, výjevů, co se zarývají hluboko. Myšlenek, které mohly být o samotě v cizí zemi probuzeny. Probuzeny, uspořádány, zformovány, zapsány. Ty unavené chvíle, kdy nohy odmítaly udělat další krok a já je poslechla a na chvíli nechala spočinout a mezitím se bavila sledováním náhodných kolemjdoucích a v pár vteřinách si představovala jejich životní příběh.
Je mnoho obyčejné dokonalosti na světě.
A v tuhle chvíli, na Brusselsestraat v Lovani, při přemítání nad tím, že už za chvíli nebudu její součástí, se to stalo. Pocítila jsem najednou obrovský příval radosti, který vyplňoval celý můj hrudník a zevnitř tlačil na žebra, jak chtěl ven. Celkem nový pocit, obyčejně stejnou měrou tlačí smutek na žebra zvenčí, když je svazuje. Tlačí a bolí. Ale teď... Jen čirá radost, výboj, hluboký a rozlehlý pocit štěstí, které trvá. Protože když odezněl, zůstalo po něm zvláštní místo za horními žebry. Zlatavé, vzdušné, dávající pocit bezpečí. Možná, kdybych věděla, jaký pocit je otevřít v sobě nějakou čakru, mohl by to být tenhle.
A je tam, pořád. Občas myšlenkou do toho místa sáhnu a cítím, že tam stále je.
pátek 29. července 2016
Čistka
Když jsem naštvaná na svět, na boha, na osud, když nevím kudy dál, když se cítím ztraceně a zrazeně, jedna z ulevujících věcí je úklid. Resp. vyhazování. Je na tom něco fakt moc uklidňujícího. Obzvlášť skvělý to je, když tuším, že se sentimentálně nezaseknu nad vším, co uvidím, o to líp to pak lítá. Stejně to ale zavoní prachem časů dávno minulých a vytane nejedna zajímavá vzpomínka.
Dnes to bylo třeba tohle: vyhazuju sešity z gymplu a říkám si: no, možná jsem si je schovala, protože jsou v nich vtipné vpisky nebo obrázky na okrajích, jak to ostatně mam skoro u všech svých učebních poznámek. Listuju sešity a nic nenacházím. Jak to? Hodně mě to překvapuje. A pak si vzpomenu. Na malém gymplu nám ze začátku nějaký čas (kolik let fakt nevím) kontrolovali poznámky, úhlednost, jak si je píšem a tak. Nějaké vpisky na okrajích sešitů byly absolutně nemyslitelné. Na vyšším gymplu jsou moje poznámky o dost úhlednější, ale vypadá to, jako bych při hodinách jen psala, dávala pozor a učila se (a vím, že taková jsem rozhodně nebyla).
Nějak mě při tom přepadl smutek. Na vejšce jsou moje poznámky skoro minoritou na papíře, převažujou čmáranice, kusy básniček, zkoušení různých typů fontů, hlášky padající při přednáškách, vzdychy a vzlyky nad mým životem, prostě všechno. Jsem kreativní typ. A tohle ve mně celou dobu gympl vlastně zabíjel.
Taky mě to nutí se trochu zamyslet nad tím, proč tohle uklízení přišlo. Jasně, že to má na svědomí víc věcí. Děda, kterej umřel. Moje (ano, další) platonická láska, která mě poslala do háje (jasně, je to vytržený z kontextu a jestli si to čte, bude naštvanej, že to píšu takhle a tohle vyjádření není vůči němu rozhodně fér, protože.. milion věcí). Ukončení školy, nepřijetí na navazující studium (nepřijetí na 4 školy, kámo. Není ta holka trochu blbá?)...
Když si tak ale punkově vařím večeři ve 3/4 na půlnoc uprostřed rozbordelené kuchyně a musím improvizovat otvírák na druhý pivo k uklízení, připomíná mi to stav předtím, než se mi sem nastěhovali moji spolubydlící. To byl panečku Punk jaksepatří. Takže... že by to bylo tím, že se před pár dny odstěhovali? To by vysvětlovalo tu absenci otvíráku minimálně...
Vykořenění, totální. Co mě tu drží..? Vůbec nevím, kdo jsem, vůbec nevím, kam patřím. Vyhazuju sešity nějaký gymplačky a vůbec se s ní neztotožňuju. Kdo byla ona? A kdo je ten člověk, co se uklidňuje tím, že se zbavuje starých věcí? Chce se tahle Adekja odpoutat od tý minulý? Vždyť po ní ani nic nezdědila. Možná žárlivost v situacích, kdy na ni nemá nejmenší právo. Možná příchylnost k pivu.
Jaká jsem já? Tak trochu doufám, že se to dozvím v následujících 14 dnech, kdy vyrážím poprvý sama na dovolenou za hranice, mimo jiné srovnat si ty výše zmíněné věci. A najít sebe sama. Myslím, že to spíš nestihnu, ale minimálně je to dobrej začátek podle mě. Nevím jak Vás, co to čtete, ale mě teda vytáčí, že nevím, kdo jsem. Že bych se neuměla charakterizovat. Že nevím, co jsou jen moje masky a kde začíná můj skutečnej charakter. Pokud nějakej mam.
Ale whatever. Dneska holt mam trochu víc sdílecí náladu, než jindy. A kreativnější, než jindy. Když se mi tak připomněly doby, kdy jsem si psala povídky a příběhy jen tak do šuplíku. Ale život je stejně nejlepší story, to může hodně mých přátel potvrdit.
Jo a btw., věřte nebo ne, při psaní tohohle příspěvku spadnul v předsíni z nad dveří obrázek v klaprámu. Fotky mě v psychedelických barvách v koláži. Byla to fotka z gymplu a když jsem ji tam před lety věšela, dělala jsem si v duchu srandu, že to je svatej obrázek paní domácí, která tu vládne. To teda nevím, co se mi tim Universum snaží naznačit :D
Asi už mam vypadnout, když mě tu teda nic nedrží.
Dnes to bylo třeba tohle: vyhazuju sešity z gymplu a říkám si: no, možná jsem si je schovala, protože jsou v nich vtipné vpisky nebo obrázky na okrajích, jak to ostatně mam skoro u všech svých učebních poznámek. Listuju sešity a nic nenacházím. Jak to? Hodně mě to překvapuje. A pak si vzpomenu. Na malém gymplu nám ze začátku nějaký čas (kolik let fakt nevím) kontrolovali poznámky, úhlednost, jak si je píšem a tak. Nějaké vpisky na okrajích sešitů byly absolutně nemyslitelné. Na vyšším gymplu jsou moje poznámky o dost úhlednější, ale vypadá to, jako bych při hodinách jen psala, dávala pozor a učila se (a vím, že taková jsem rozhodně nebyla).
 |
| Jedna z mála výjimek... (rok 2009/2010) |
 |
| Příprava na maturitu. Plány jsou furt stejný :D jen to "graduate" už mam za sebou... (2010) |
 |
| Další vzácná stránka s malůvkou z gymplu... |
Nějak mě při tom přepadl smutek. Na vejšce jsou moje poznámky skoro minoritou na papíře, převažujou čmáranice, kusy básniček, zkoušení různých typů fontů, hlášky padající při přednáškách, vzdychy a vzlyky nad mým životem, prostě všechno. Jsem kreativní typ. A tohle ve mně celou dobu gympl vlastně zabíjel.
Taky mě to nutí se trochu zamyslet nad tím, proč tohle uklízení přišlo. Jasně, že to má na svědomí víc věcí. Děda, kterej umřel. Moje (ano, další) platonická láska, která mě poslala do háje (jasně, je to vytržený z kontextu a jestli si to čte, bude naštvanej, že to píšu takhle a tohle vyjádření není vůči němu rozhodně fér, protože.. milion věcí). Ukončení školy, nepřijetí na navazující studium (nepřijetí na 4 školy, kámo. Není ta holka trochu blbá?)...
Když si tak ale punkově vařím večeři ve 3/4 na půlnoc uprostřed rozbordelené kuchyně a musím improvizovat otvírák na druhý pivo k uklízení, připomíná mi to stav předtím, než se mi sem nastěhovali moji spolubydlící. To byl panečku Punk jaksepatří. Takže... že by to bylo tím, že se před pár dny odstěhovali? To by vysvětlovalo tu absenci otvíráku minimálně...
Vykořenění, totální. Co mě tu drží..? Vůbec nevím, kdo jsem, vůbec nevím, kam patřím. Vyhazuju sešity nějaký gymplačky a vůbec se s ní neztotožňuju. Kdo byla ona? A kdo je ten člověk, co se uklidňuje tím, že se zbavuje starých věcí? Chce se tahle Adekja odpoutat od tý minulý? Vždyť po ní ani nic nezdědila. Možná žárlivost v situacích, kdy na ni nemá nejmenší právo. Možná příchylnost k pivu.
Jaká jsem já? Tak trochu doufám, že se to dozvím v následujících 14 dnech, kdy vyrážím poprvý sama na dovolenou za hranice, mimo jiné srovnat si ty výše zmíněné věci. A najít sebe sama. Myslím, že to spíš nestihnu, ale minimálně je to dobrej začátek podle mě. Nevím jak Vás, co to čtete, ale mě teda vytáčí, že nevím, kdo jsem. Že bych se neuměla charakterizovat. Že nevím, co jsou jen moje masky a kde začíná můj skutečnej charakter. Pokud nějakej mam.
Ale whatever. Dneska holt mam trochu víc sdílecí náladu, než jindy. A kreativnější, než jindy. Když se mi tak připomněly doby, kdy jsem si psala povídky a příběhy jen tak do šuplíku. Ale život je stejně nejlepší story, to může hodně mých přátel potvrdit.
Jo a btw., věřte nebo ne, při psaní tohohle příspěvku spadnul v předsíni z nad dveří obrázek v klaprámu. Fotky mě v psychedelických barvách v koláži. Byla to fotka z gymplu a když jsem ji tam před lety věšela, dělala jsem si v duchu srandu, že to je svatej obrázek paní domácí, která tu vládne. To teda nevím, co se mi tim Universum snaží naznačit :D
Asi už mam vypadnout, když mě tu teda nic nedrží.
čtvrtek 21. července 2016
Rozhovory za zavřenýma očima
Kolik tepů trvá,
než steče jedna
slza po tváři?
Dokážu to vydržet
bez nádechu?
A teď: hluboký
nádech. A výdech.
Žebra se při tom
pohybu pnou.
A za nimi tak sladce
bolí.
Nádech.
Za zavřenýma očima
barevné fantazie.
Zmuchlat a zahodit.
Výdech.
Najít skutečnost.
Nelhat si.
Složité. Přece
vím kde je pravda, jen ji nechci znát.
Nádech.
Kolik zabolení za
hrudní kostí mě to ještě bude stát?
Učím se. Učím se
trýzněním sebe sama.
Výdech.
Neobviňuj ostatní
z té bolesti. Je tvá.
Nemohli by ji
způsobit i kdyby chtěli. Jen ty sama můžeš.
Nádech.
Netrestej ostatní
za tu bolest.
Oni ji nezpůsobili,
jen tvá očekávání a domněnky.
Výdech.
Vidět. Žít. Najít
přítomnost.
Umět žít,
zbytečně netrpět, najít klid, hloubku, vášeň.
Nádech.
Dýchat. A milovat
stejně snadno.
Kolik tepů to ještě
potrvá? Kolik životů..?
Výdech.
A opakovat. Nezapomenout.
Výdech.
A opakovat. Nezapomenout.
středa 27. dubna 2016
Tak.
Jsem zasažena.
Rozložena.
Vše je zpochybněno.
Tváří v tvář čiré nádheře ztrácím pojem o tom, kdo jsem, a cítím, co bych mohla být.
Tam někde pod ošlapanými slupkami a nánosy po čase zas slyším bít své srdce.
Oči vidoucí, obraz proniká hluboko a osvěcuje temná místa.
V takových chvílích chci být. V takových chvílích chci existovat.
pátek 9. října 2015
Jablečná sezóna
Křížaly. Kdo by je nemiloval.
Oproti loňsku přišlo pár vylepšení postupu a mechanismu výroby:
1) Doubledecker.
Hodně praktické a urychlující a zjednodušující. Chci mít víc křížal. Hehe.
2) Odšťavňovač.
A ne ledajaký. V dnešní době elektronických, elektrotechnických a elektromechanických vymožeností jsem při výmalbě špajzu našla tenhle skvost, o kterém jsem si původně myslela, že je mlýnek na maso. Maminka mě vyvedla z omylu.
A tak jsem ho chtěla co nejdříve zužitkovat. A abych byla správně alternativně "bio" a "eko", sešrotovala jsem zbytky z výroby křížalek ještě na jablečnou šťávu. Yamii.
Teď už jen na balkóně založit kompost a budu aspoň částečně spokojená. Hehe.
Tolik z reportu od kuchyňské linky.
Zásoby jablečných ňaminek se rozšiřují, zima může pomalu přijít :)
neděle 7. června 2015
Skutečné začátky bylinkaření
Je to sice už nějaký čas, co jsem se velmi vehementně hrnula do různých alternativních věcí, jako je třeba pěstování bylinek, ale člověk si časem uvědomí, že nic nejde lámat přes koleno. Že pokud pro to není ten správný čas, tak to nejde a už vůbec ne samo. A pak se jednoho dne ráno vzbudíte a víte, že je TEN den. Den přesně stvořený pro to si zajet koupit hlínu a se spolubydlící vytvořit spoustu budoucí radosti :)
Sušená majoránka a sušící se tymián...
Naše ochucené květníčky, krom výše zmíněné majoránky a tymiánu ještě všeobecné známá bazalka, pozůstatky řeřichy a neustále se znovuzrozující máta :)
středa 11. února 2015
úterý 27. ledna 2015
Brian L. Weiss: Jen láska je skutečná
...
"Láska je definitivní odpověď. Láska není abstrakcí, nýbrž skutečnou energií nebo spektrem, které můžete 'vytvořit' a udržovat ve své bytosti. Buďte zkrátka milující. Začínáte se dotýkat Boha uvnitř sebe. Ciťte se milujícími. Vyjádřete svou lásku.
Láska rozpouští strach. Nemůžete se bát, když cítíte lásku. Protože všechno je energie a protože láska zahrnuje všechny energie, je všechno láska. Toto je silné vodítko k povaze Boha.
Když jste milující a beze strachu, dokážete odpustit. Dokážete odpustit druhým a dokážete odpustit sobě. Začínáte vidět správným pohledem. Vina a hněv jsou odrazem téhož strachu. Vina je subtilní strach namířený dovnitř. Odpuštění vinu a strach odstraňuje. Jsou to zbytečné, škodlivé emoce. Odpusťte. To je čin lásky.
Pýcha se může bránit odpuštění. Pýcha je jedním z projevů ega. Ego je pomíjivé, nepravé já. Vy nejste svoje tělo. Nejste svůj mozek. Nejste svoje ego. Jste větší než toto všechno dohromady. Potřebujete, aby vaše ego přežilo v trojrozměrném světě, ale potřebujete jen tu část ega, která zpracovává informace. Zbytek - pýcha, arogance, obrana, strach - je víc než zbytečný. Zbytek ega vás odděluje od moudrosti, radosti a Boha. Musíte přesáhnout své ego a najít své pravé já. Pravé já je vaše stálá, nejhlubší část. Je moudrá, milující, bezpečná a radostná.
Intelekt je v trojrozměrném světě důležitý, ale intuice je důležitější.
Zaměnili jste realitu s iluzí. Realita je poznání vaší nesmrtelnosti, božskosti a bezčasovosti. Iluze je váš pomíjivý trojrozměrný svět. Tato záměna vám škodí. Prahnete po iluzi bezpečí místo po bezpečí moudrosti a lásky. Prahnete po tom, být přijati, když ve skutečnosti nemůžete být odmítnuti. Ego vytváří iluzi a skrývá pravdu. Ego musí být odstraněno, aby bylo možno vidět pravdu.
S láskou a porozuměním přichází vyhlídka na nekonečnou trpělivost. K čemu je vám spěch? Stejně neexistuje čas, to vám jen tak připadá. Když neprožíváte přítomnost, když jste pohrouženi do minulosti nebo si děláte starosti s budoucností, působíte si velkou bolest a smutek. Čas je také iluze. Dokonce i v trojrozměrném světě je budoucnost jen souborem pravděpodobností. Tak proč si kvůli tomu děláte starosti?
Vlastní já může podstoupit terapii. Terapií je porozumění. Láska je ta největší terapie. Terapeuti, učitelé a guru vám můžou také pomoct, ale jen na omezenou dobu. Cesta vede dovnitř a dřív nebo později po té stezce musíte šlapat sami. I když ve skutečnosti nejste nikdy sami.
Měřte čas, pokud musíte, podle toho, co jste se naučili; ne na minuty, hodiny nebo roky. Můžete se vyléčit během pěti minut, když dojdete k řádnému porozumění. Nebo za padesát let. Obojí je stejné.
Minulost musí být připomenuta a potom zapomenuta. Nechte ji být. Platí to o traumatech z dětství a traumatech z minulých životů. Totéž ale platí pro postoje, špatné představy, systém víry, který do vás tlučou, pro všechny staré myšlenky. Skutečně pro všechny myšlenky. Jak můžete vidět se všemi těmi myšlenkami čerstvě a jasně? Co když se potřebujete naučit něco nového? S čerstvým pohledem na věc?
Myšlenky vytvářejí iluzi oddělenosti a rozdílu. Ego tuto iluzi zachovává a ta iluze vytváří strach, úzkost a obrovský smutek. Strach, úzkost a smutek zase vytváří strach a násilí. Jak může na světě existovat mír, když převládají tyto chaotické emoce? Jen to rozřešte. Vraťte se ke zdroji problému. Jste zpátky u myšlenek, starých myšlenek. Přestaňte myslet. Místo toho využijte své intuitivní moudrosti k opětovnému prožitku lásky. Meditujte. Přesvědčte se, že všechno je propojeno a závislé na sobě navzájem. Vizte jednotu, ne rozdíly. Vizte své pravé já. Vizte Boha.
Meditace a zrakové představy vám pomůžou přestat tolik přemýšlet a pomůžou vám vykročit na cestu zpět. Nastane léčení. Začnete používat svou nevyužitou mysl. Prohlédnete. Pochopíte. A zmoudříte. Pak nastane mír.
Máte vztah sami se sebou i s ostatními. A žili jste v mnoha tělech a mnoha podobách. Tak se zeptejte svého současného já, proč se tak bojí. Proč se bojíte rozumně riskovat? Bojíte se o svou pověst, bojíte se toho, co si myslí ostatní? Tyto strachy mají kořeny v dětství nebo ještě předtím.
Položte si tyto otázky: Co ztratím? Co nejhoršího se může stát? Stačí mi ke spokojenosti prožít zbytek života takhle? Přihlédnu-li ke smrti, je toto takový risk?
Nebojte se při svém růstu u ostatních lidí vyvolávat hněv. Hněv je jen projevem jejich nejistoty. Když se budete tohoto hněvu bát, bude vás to brzdit. Hněv by byl jen hloupost, kdyby nevytvářel tolik smutku. Rozpusťte svůj vlastní hněv v lásce a odpuštění.
Nedovolte, aby vás deprese nebo úzkost brzdila v růstu. Deprese je ztráta perspektivy, zapomínání a považování věcí za samozřejmé. Zostřete svůj pohled. Znovu si sestavte žebříček hodnot. Pamatujte si to, co by se nemělo pokládat za samozřejmé. Posuňte svůj pohled na věci a pamatujte si, co je důležité a co je méně důležité. Opusťte vyjetou kolej. Nezapomeňte doufat.
Úzkost neznamená být ztracen v egu. Je to ztráta vlastních hranic. Je tam matně připomenutá ztráta lásky, zraněná pýcha, ztráta trpělivosti a míru. Pamatujte si, že nejste nikdy sami.
Nikdy neztrácejte odvahu riskovat. Jste nesmrtelní. Nikdy vám nikdo nemůže ublížit."
...
"Láska je definitivní odpověď. Láska není abstrakcí, nýbrž skutečnou energií nebo spektrem, které můžete 'vytvořit' a udržovat ve své bytosti. Buďte zkrátka milující. Začínáte se dotýkat Boha uvnitř sebe. Ciťte se milujícími. Vyjádřete svou lásku.
Láska rozpouští strach. Nemůžete se bát, když cítíte lásku. Protože všechno je energie a protože láska zahrnuje všechny energie, je všechno láska. Toto je silné vodítko k povaze Boha.
Když jste milující a beze strachu, dokážete odpustit. Dokážete odpustit druhým a dokážete odpustit sobě. Začínáte vidět správným pohledem. Vina a hněv jsou odrazem téhož strachu. Vina je subtilní strach namířený dovnitř. Odpuštění vinu a strach odstraňuje. Jsou to zbytečné, škodlivé emoce. Odpusťte. To je čin lásky.
Pýcha se může bránit odpuštění. Pýcha je jedním z projevů ega. Ego je pomíjivé, nepravé já. Vy nejste svoje tělo. Nejste svůj mozek. Nejste svoje ego. Jste větší než toto všechno dohromady. Potřebujete, aby vaše ego přežilo v trojrozměrném světě, ale potřebujete jen tu část ega, která zpracovává informace. Zbytek - pýcha, arogance, obrana, strach - je víc než zbytečný. Zbytek ega vás odděluje od moudrosti, radosti a Boha. Musíte přesáhnout své ego a najít své pravé já. Pravé já je vaše stálá, nejhlubší část. Je moudrá, milující, bezpečná a radostná.
Intelekt je v trojrozměrném světě důležitý, ale intuice je důležitější.
Zaměnili jste realitu s iluzí. Realita je poznání vaší nesmrtelnosti, božskosti a bezčasovosti. Iluze je váš pomíjivý trojrozměrný svět. Tato záměna vám škodí. Prahnete po iluzi bezpečí místo po bezpečí moudrosti a lásky. Prahnete po tom, být přijati, když ve skutečnosti nemůžete být odmítnuti. Ego vytváří iluzi a skrývá pravdu. Ego musí být odstraněno, aby bylo možno vidět pravdu.
S láskou a porozuměním přichází vyhlídka na nekonečnou trpělivost. K čemu je vám spěch? Stejně neexistuje čas, to vám jen tak připadá. Když neprožíváte přítomnost, když jste pohrouženi do minulosti nebo si děláte starosti s budoucností, působíte si velkou bolest a smutek. Čas je také iluze. Dokonce i v trojrozměrném světě je budoucnost jen souborem pravděpodobností. Tak proč si kvůli tomu děláte starosti?
Vlastní já může podstoupit terapii. Terapií je porozumění. Láska je ta největší terapie. Terapeuti, učitelé a guru vám můžou také pomoct, ale jen na omezenou dobu. Cesta vede dovnitř a dřív nebo později po té stezce musíte šlapat sami. I když ve skutečnosti nejste nikdy sami.
Měřte čas, pokud musíte, podle toho, co jste se naučili; ne na minuty, hodiny nebo roky. Můžete se vyléčit během pěti minut, když dojdete k řádnému porozumění. Nebo za padesát let. Obojí je stejné.
Minulost musí být připomenuta a potom zapomenuta. Nechte ji být. Platí to o traumatech z dětství a traumatech z minulých životů. Totéž ale platí pro postoje, špatné představy, systém víry, který do vás tlučou, pro všechny staré myšlenky. Skutečně pro všechny myšlenky. Jak můžete vidět se všemi těmi myšlenkami čerstvě a jasně? Co když se potřebujete naučit něco nového? S čerstvým pohledem na věc?
Myšlenky vytvářejí iluzi oddělenosti a rozdílu. Ego tuto iluzi zachovává a ta iluze vytváří strach, úzkost a obrovský smutek. Strach, úzkost a smutek zase vytváří strach a násilí. Jak může na světě existovat mír, když převládají tyto chaotické emoce? Jen to rozřešte. Vraťte se ke zdroji problému. Jste zpátky u myšlenek, starých myšlenek. Přestaňte myslet. Místo toho využijte své intuitivní moudrosti k opětovnému prožitku lásky. Meditujte. Přesvědčte se, že všechno je propojeno a závislé na sobě navzájem. Vizte jednotu, ne rozdíly. Vizte své pravé já. Vizte Boha.
Meditace a zrakové představy vám pomůžou přestat tolik přemýšlet a pomůžou vám vykročit na cestu zpět. Nastane léčení. Začnete používat svou nevyužitou mysl. Prohlédnete. Pochopíte. A zmoudříte. Pak nastane mír.
Máte vztah sami se sebou i s ostatními. A žili jste v mnoha tělech a mnoha podobách. Tak se zeptejte svého současného já, proč se tak bojí. Proč se bojíte rozumně riskovat? Bojíte se o svou pověst, bojíte se toho, co si myslí ostatní? Tyto strachy mají kořeny v dětství nebo ještě předtím.
Položte si tyto otázky: Co ztratím? Co nejhoršího se může stát? Stačí mi ke spokojenosti prožít zbytek života takhle? Přihlédnu-li ke smrti, je toto takový risk?
Nebojte se při svém růstu u ostatních lidí vyvolávat hněv. Hněv je jen projevem jejich nejistoty. Když se budete tohoto hněvu bát, bude vás to brzdit. Hněv by byl jen hloupost, kdyby nevytvářel tolik smutku. Rozpusťte svůj vlastní hněv v lásce a odpuštění.
Nedovolte, aby vás deprese nebo úzkost brzdila v růstu. Deprese je ztráta perspektivy, zapomínání a považování věcí za samozřejmé. Zostřete svůj pohled. Znovu si sestavte žebříček hodnot. Pamatujte si to, co by se nemělo pokládat za samozřejmé. Posuňte svůj pohled na věci a pamatujte si, co je důležité a co je méně důležité. Opusťte vyjetou kolej. Nezapomeňte doufat.
Úzkost neznamená být ztracen v egu. Je to ztráta vlastních hranic. Je tam matně připomenutá ztráta lásky, zraněná pýcha, ztráta trpělivosti a míru. Pamatujte si, že nejste nikdy sami.
Nikdy neztrácejte odvahu riskovat. Jste nesmrtelní. Nikdy vám nikdo nemůže ublížit."
...
sobota 9. srpna 2014
Vzory, struktury, synkretismus a zatajený dech
Ještě před nějakou - blíže neurčenou - dobou jsem pátrala po smyslu života. Jako spousta jiných lidí. Samozřejmě otázka je, nakolik se jím ti, co to tvrdí, opravdu zabývají. A na kolik je to jen drsná, nebo spíš už omletá, průpovídka, dramatická póza. O smyslu života jsem se napřemýšlela asi dost. Nikdy příliš hluboce, protože jsem pro to zřejmě sama sobě odmítala otevřít větší myšlenkové kapacity. Asi to bylo dobře. Svoje "bádání" jsem pro sebe uzavřela s tím, že smysl života je neuchopitelný a nadrozměrný a mně není dáno ho nikterak zachytit.
Myslím, že nejsem zdaleka ojedinělá v tom, že mě přepadají stavy, kdy chci "vědět víc" a "vidět dál". Často mívám pocit, že všechno, co si přejeme znát, je nám servírováno na stříbrném podnose, jen my jsme se zapomněli tímhle způsobem (směrem?) dívat. A tak jsem začala zase hledat a přemýšlet a inspirovat se. Jak jsem psala už v článku o buddhismu, sice je velké nebezpečí, že mne to ovlivní a zahubí ryze mé myšlenky, ale nepodlehnout lákadlu sepsaných stovky či tisíce let starých myšlenek je příliš těžké. Ano, sice se jako první v mé knihovně objevila jména Junga a Nietzscheho, ale přes jejich velké a zajímavé nápady mi to nepřineslo kýžené uspokojení. Proto jsem začala znovu, od samých základů - myšlenek starých tak, že nikdo nemůže ani hádat, kdo je první zachytil a které jsou pro miliardy lidí stále platné a zásadní a neumí si bez nich život, svět ani vesmír představit. Zatím jsem se od buddhismu samotného plynule přesunula k židovství díky knize Židovská dharma, kterou napsala Brenda Shoshanna, židovka, která už jako velmi mladá tíhla k zen-buddhismu a celý svůj život hledala cestu, jak tyto dvě vyznání spojit. V knize pak dokazuje, že ačkoli se zdají být často protichůdná, jsou nakonec velmi podobná, jen jinými slovy popisují totéž. A to mi skvěle hraje do karet, do mého myšlenkového konceptu toho, že původní základní idea všech náboženství, směrů uvažování a všeho chodu světa je jedna. Spousta myšlenek buddhismu i židovství je skvělá a zvyky smysluplné, ale jsem moc zbabělá na to, abych se k jedněm z nich hlásila. Příliš se bojím, že bych ztratila svou touženou objektivitu, kdybych pojala za své jejich zákony. Ačkoli je to opět lákavé, řídit se podle jasně daných pravidel...
Kdyby se mě někdo zeptal, co tam mezi řádky hledám, myslím, že hledám ta pravidla. Že hledám řád světa, vzory, podle kterých se věci dějí. Že to je to, co nahradilo moje hledání smyslu života. A jsou chvíle, kdy musím náhle přestat číst, kdy se mi zatají dech nebo musím zavřít oči. Někdy z překvapení, jindy ze strachu. To když najdu záblesk toho, co hledám.
Myslím, že nejsem zdaleka ojedinělá v tom, že mě přepadají stavy, kdy chci "vědět víc" a "vidět dál". Často mívám pocit, že všechno, co si přejeme znát, je nám servírováno na stříbrném podnose, jen my jsme se zapomněli tímhle způsobem (směrem?) dívat. A tak jsem začala zase hledat a přemýšlet a inspirovat se. Jak jsem psala už v článku o buddhismu, sice je velké nebezpečí, že mne to ovlivní a zahubí ryze mé myšlenky, ale nepodlehnout lákadlu sepsaných stovky či tisíce let starých myšlenek je příliš těžké. Ano, sice se jako první v mé knihovně objevila jména Junga a Nietzscheho, ale přes jejich velké a zajímavé nápady mi to nepřineslo kýžené uspokojení. Proto jsem začala znovu, od samých základů - myšlenek starých tak, že nikdo nemůže ani hádat, kdo je první zachytil a které jsou pro miliardy lidí stále platné a zásadní a neumí si bez nich život, svět ani vesmír představit. Zatím jsem se od buddhismu samotného plynule přesunula k židovství díky knize Židovská dharma, kterou napsala Brenda Shoshanna, židovka, která už jako velmi mladá tíhla k zen-buddhismu a celý svůj život hledala cestu, jak tyto dvě vyznání spojit. V knize pak dokazuje, že ačkoli se zdají být často protichůdná, jsou nakonec velmi podobná, jen jinými slovy popisují totéž. A to mi skvěle hraje do karet, do mého myšlenkového konceptu toho, že původní základní idea všech náboženství, směrů uvažování a všeho chodu světa je jedna. Spousta myšlenek buddhismu i židovství je skvělá a zvyky smysluplné, ale jsem moc zbabělá na to, abych se k jedněm z nich hlásila. Příliš se bojím, že bych ztratila svou touženou objektivitu, kdybych pojala za své jejich zákony. Ačkoli je to opět lákavé, řídit se podle jasně daných pravidel...
Kdyby se mě někdo zeptal, co tam mezi řádky hledám, myslím, že hledám ta pravidla. Že hledám řád světa, vzory, podle kterých se věci dějí. Že to je to, co nahradilo moje hledání smyslu života. A jsou chvíle, kdy musím náhle přestat číst, kdy se mi zatají dech nebo musím zavřít oči. Někdy z překvapení, jindy ze strachu. To když najdu záblesk toho, co hledám.
 |
| Můj oblíbený základní kámen zenové stezky :) |
pondělí 14. dubna 2014
Blíž k Zemi
Místo abych se přidala ke spolužákům, co šli do hospody, jela jsem na kole domů. Delší klidnější trasou, kolem rybníků. Začalo pršet a mně se to líbilo. Měla jsem radost, že přišlo trochu vláhy pro vyprahlou zemi. Občas mě minulo auto a já jsem měla dojem, že mě všichni ti řidiči hrozně litují, že jedu na kole a moknu. Já jsem se ale přistihla, že lituju je, protože sedí zavření v autě a necítí, jak nádherně ten déšť voní a chutná.
Když jsem byla dost mokrá na to, aby už nemělo smysl spěchat, zastavila jsem se u březového hájku a natrhala plný pytel kopřiv na čaj (který je naprosto famózní!).
Zbytek cesty domů jsem sledovala odkvétající stromy. Vzpomínala jsem na loňské jaro, kdy jako bych snad poprvé v životě doopravdy sledovala zázrak proměny pupenů v listy a kdy jsem naprosto uhranutě hltala tu nenapodobitelnou zeleň, kterou pak v jiné roční období už na stromech neuvidíte. A letos jsem zašla ještě o krok před a poprvé si všimla, jak úžasně některé stromy kvetou. Nemluvím o třešních, ale třeba o javorech. Kvetou zeleně, takže je to v té záplavě snadno přehlédnutelné. Jenže jakmile jsem si jich všimla, už nešlo odtrhnout pohled.
Když jsem byla malá, milovala jsem přírodu, ryzím dětským způsobem. Když jsem se pozorně zaposlouchala, slýchávala jsem tlukot Země. Přišlo mi to neobyčejné. Jako bych jen já měla ten dar, hýčkala jsem si to spojení a nikdy o tom nikomu neřekla. Pak jsem ale tuhle zvláštní schopnost ztratila, když jsem začala příliš hledět do sebe a z lásky k přírodě se stala spíše póza.
Chci ho zase slyšet. Ten krásný tlukot, spojení se Zemí. Chci to víc, než cokoli jiného a víc než kdy dřív. A pomalu si začínám myslet, že bych si to zas po letech mohla zasloužit.
Když jsem byla dost mokrá na to, aby už nemělo smysl spěchat, zastavila jsem se u březového hájku a natrhala plný pytel kopřiv na čaj (který je naprosto famózní!).
Zbytek cesty domů jsem sledovala odkvétající stromy. Vzpomínala jsem na loňské jaro, kdy jako bych snad poprvé v životě doopravdy sledovala zázrak proměny pupenů v listy a kdy jsem naprosto uhranutě hltala tu nenapodobitelnou zeleň, kterou pak v jiné roční období už na stromech neuvidíte. A letos jsem zašla ještě o krok před a poprvé si všimla, jak úžasně některé stromy kvetou. Nemluvím o třešních, ale třeba o javorech. Kvetou zeleně, takže je to v té záplavě snadno přehlédnutelné. Jenže jakmile jsem si jich všimla, už nešlo odtrhnout pohled.
Když jsem byla malá, milovala jsem přírodu, ryzím dětským způsobem. Když jsem se pozorně zaposlouchala, slýchávala jsem tlukot Země. Přišlo mi to neobyčejné. Jako bych jen já měla ten dar, hýčkala jsem si to spojení a nikdy o tom nikomu neřekla. Pak jsem ale tuhle zvláštní schopnost ztratila, když jsem začala příliš hledět do sebe a z lásky k přírodě se stala spíše póza.
Chci ho zase slyšet. Ten krásný tlukot, spojení se Zemí. Chci to víc, než cokoli jiného a víc než kdy dřív. A pomalu si začínám myslet, že bych si to zas po letech mohla zasloužit.
úterý 8. dubna 2014
Třídenní půst č.2: Report přímo z terénu.
Hrozně jsem se na něj těšila, beze srandy. Už je to přece jen skoro dva roky, co jsem držela ten první. A teď to jaro a s ním jisté nutkání se po zimě pročistit. Takže jsem se v neděli rozhodla, v pondělí dala odlehčovací stravu a už to jede naplno. Nějaké kecy o výhodách a dalších věcech kolem půstů jsem psala v minulém článku, komu je libo, ať se začte. Následuje průběžně aktualizovaný report.
Den první.
Přípravu jsem nepodcenila, hlad nemám. Tentokrát ani žádné kručení v žaludku. Zatím žádná slabost i přes dopravu do školy kolmo. Mírný tlak v hlavě, těžko říct, jak moc velká souvislost tam je.
Ale chutě, ty jo, ty by byly. Obzvlášť když na člověka najednou jídlo čumí úplně odevšaď. A to jsou prosím teprve 3 odpoledne.
Stále lehká bolest hlavy. Zkoušela jsem to zaspat, ale zdálo se mi o tom, že jsem zapomněla, že nejím a zrovna žvýkám strašně dobrou čokoládu. Pomalu začíná souboj vůle.
Tak jo, tomuhle se říká mučení. Dostali jsme od švagrové domácí máslo. A já si ho budu muset nechat až na pátek. Prej je fakt dobrý. Achjo. :D
Jinak se obávám, že jsem to dneska trochu přehnala s aktivitou. Dvakrát do města na kole a zpátky a ve škole cvičení na didaktice a večer jóga. No, uvidíme zítra. Snad to bude v pohodě.
Den druhý.
Hlad nikde. Pořádně jsem se vyspala, čímž jsem se zbavila i bolesti hlavy. Nemohla jsem usnout, protože mi docela bušilo srdce a jak nemám nic moc v břiše, tak byla krásně cítit i břišní aorta. To je pak jak koncert, co nejde vypnout.
Do školy jsem radši jela trolejbusem a je fakt, že i po té jedné zastávce pěšky lýtka docela protestovala.
Pět odpoledne. Pořád se dá. Už mám půlku za sebou, yes! I když, jak se říká, člověk by to neměl chtít mít za sebou, ale prožívat si přítomnou chvíli. Myslet na to, jak se mu to tam všechno krásně čistí a regeneruje a mít z toho patřičnou radost.
Den třetí.
Pohoda. Nejlepší den. Pocit dokonalé lehkosti. Musím se dostat k delšímu půstu, protože takhle si to člověk "oddře" a pak hned končí. Jediný problém jsou křeče v lýtkách po delší chůzi a schodech dolů. Jinak absolutně nic. Už ani chutě mě nijak nehoní, jako po minulém půstu se mi ani zítra nechce začít jíst.
Teď je nejdůležitější si dobře naplánovat zítřejší návratovku. Něco jsem po internetech četla, radí vařenou zeleninu, ale moc si nedokážu představit, že bych ji do sebe po ránu natlačila. Takže nakoupím nějaký jogurt a rohlík a uvidíme, co do sebe ráno dostanu, na co bude chuť.
Návratovka byla dobře odhadnutá. Rohlík máčený v teplém mléce s medem mi sednul jako ulitý. Pořád jsem měla v hlavě nějakou varovnou kontrolku, že bych měla doplnit to, o co jsem během těch tří dní přišla. Ovšem sobotní oběd, který jsem málem vrhla, když jsem se do sebe pokusila natlačit víc než obvykle, mě o tom nepřesvědčil. Je pondělí a pořád se cítím výborně a lehce.
Den první.
Přípravu jsem nepodcenila, hlad nemám. Tentokrát ani žádné kručení v žaludku. Zatím žádná slabost i přes dopravu do školy kolmo. Mírný tlak v hlavě, těžko říct, jak moc velká souvislost tam je.
Ale chutě, ty jo, ty by byly. Obzvlášť když na člověka najednou jídlo čumí úplně odevšaď. A to jsou prosím teprve 3 odpoledne.
Stále lehká bolest hlavy. Zkoušela jsem to zaspat, ale zdálo se mi o tom, že jsem zapomněla, že nejím a zrovna žvýkám strašně dobrou čokoládu. Pomalu začíná souboj vůle.
Tak jo, tomuhle se říká mučení. Dostali jsme od švagrové domácí máslo. A já si ho budu muset nechat až na pátek. Prej je fakt dobrý. Achjo. :D
Jinak se obávám, že jsem to dneska trochu přehnala s aktivitou. Dvakrát do města na kole a zpátky a ve škole cvičení na didaktice a večer jóga. No, uvidíme zítra. Snad to bude v pohodě.
Den druhý.
Hlad nikde. Pořádně jsem se vyspala, čímž jsem se zbavila i bolesti hlavy. Nemohla jsem usnout, protože mi docela bušilo srdce a jak nemám nic moc v břiše, tak byla krásně cítit i břišní aorta. To je pak jak koncert, co nejde vypnout.
Do školy jsem radši jela trolejbusem a je fakt, že i po té jedné zastávce pěšky lýtka docela protestovala.
Pět odpoledne. Pořád se dá. Už mám půlku za sebou, yes! I když, jak se říká, člověk by to neměl chtít mít za sebou, ale prožívat si přítomnou chvíli. Myslet na to, jak se mu to tam všechno krásně čistí a regeneruje a mít z toho patřičnou radost.
Den třetí.
Pohoda. Nejlepší den. Pocit dokonalé lehkosti. Musím se dostat k delšímu půstu, protože takhle si to člověk "oddře" a pak hned končí. Jediný problém jsou křeče v lýtkách po delší chůzi a schodech dolů. Jinak absolutně nic. Už ani chutě mě nijak nehoní, jako po minulém půstu se mi ani zítra nechce začít jíst.
Teď je nejdůležitější si dobře naplánovat zítřejší návratovku. Něco jsem po internetech četla, radí vařenou zeleninu, ale moc si nedokážu představit, že bych ji do sebe po ránu natlačila. Takže nakoupím nějaký jogurt a rohlík a uvidíme, co do sebe ráno dostanu, na co bude chuť.
Návratovka byla dobře odhadnutá. Rohlík máčený v teplém mléce s medem mi sednul jako ulitý. Pořád jsem měla v hlavě nějakou varovnou kontrolku, že bych měla doplnit to, o co jsem během těch tří dní přišla. Ovšem sobotní oběd, který jsem málem vrhla, když jsem se do sebe pokusila natlačit víc než obvykle, mě o tom nepřesvědčil. Je pondělí a pořád se cítím výborně a lehce.
středa 12. března 2014
City Walker
V půli ledna jsem začala chodit po městě pěšky. A udělala jsem to z čisté lenosti. Po zimě jsem se cítila zatuhlá a balónovitá, jenže už se trochu znám a vím, že předsevzetí, že "začnu doma cvičit" jsou utopická a tudíž nesmyslná. Tak jsem se to rozhodla vyřešit tím, že si poprvé asi po deseti, patnácti letech nezaplatím celoroční lítačku na hromadnou dopravu. Přišlo mi to geniální - ušetřím 2 tisíce a ještě si naženu kondičku. Naučím se vstávat brzo, budu sedět u počítače o pár hodin týdne méně. Zkrátka samá pozitiva.
První krok - tzn. nezaplatit si lítačku, byl poměrně jednoduchý. Prostě jsem do dopravních podniků nešla a nezaplatila ji. Druhý krok, a to opravdu začít chodit pěšky, byl o něco náročnější. Šlo to ztuha, tři týdny v kuse mě bolely nohy, protože jsem za týden nachodila třeba o 30 nebo 40 kilometrů více, než normálně. Ale bavilo mě to. Když už se mi cesty do města ochodily, znovuobjevila jsem náš bezplatný tesco bus, který mi ušetřil mnoho cest do centra podél rušné silnice.
Krom všech přímých efektů na mou osobu se ale objevily i efekty vedlejší, které jsem samozřejmě mohla čekat, ale rozhodně jsem je neplánovala. A bavily mne snad ještě víc, než ty přímé. Jako vždycky, když děláte něco jinak, než zbytek stádečka, začnou si lidi nejdřív šuškat a pak se ptát, někteří se pak dokonce inspirují. Projevilo se to u skupiny, se kterou jsem nejvíce času - u mých spolužáků. Přišla za mnou kamarádka a ptala se proč chodím pěšky. "My jsme se o tom s holkama bavily. Ty si myslíš, že chodit po městě je zdravější? Podél těch silnic?" Tak jsem jí to vysvětlila, že jsem líná a tak. Za nějaký čas se mnou šly prvně dvě spolužačky z Bolevce do města, pak ještě párkrát. Vůbec jsem je nemusela nutit, prostě se přidaly. Následoval spolužák. Cestou ze školy do menzy si nechal vyložit, co že je na tom teda tak dobrého. Až jsem se divila, kolik jsem toho vymyslela. Krom těch zásadních věcí, jako že splňuju to, že by se člověk měl každý den alespoň 40 minut hýbat, že si stihnu za chůze promyslet spoustu věcí také třeba to, že se mi krutě zlepšil krevní oběh a tudíž už nemívám problémy se studenýma rukama a nohama, že jsem si zvykla na nepřízně počasí a tak dále.
Včerejškem, zdá se, jsem své chodecké období ukončila. Prvně jsem sedla na kolo, protože bych pěšky nestihla oběhnout všechno, co jsem potřebovala. A rychlost přesunů mi učarovala. Takže sbohem ošmajdané nožičky, šlápnem do pedálů!
První krok - tzn. nezaplatit si lítačku, byl poměrně jednoduchý. Prostě jsem do dopravních podniků nešla a nezaplatila ji. Druhý krok, a to opravdu začít chodit pěšky, byl o něco náročnější. Šlo to ztuha, tři týdny v kuse mě bolely nohy, protože jsem za týden nachodila třeba o 30 nebo 40 kilometrů více, než normálně. Ale bavilo mě to. Když už se mi cesty do města ochodily, znovuobjevila jsem náš bezplatný tesco bus, který mi ušetřil mnoho cest do centra podél rušné silnice.
Krom všech přímých efektů na mou osobu se ale objevily i efekty vedlejší, které jsem samozřejmě mohla čekat, ale rozhodně jsem je neplánovala. A bavily mne snad ještě víc, než ty přímé. Jako vždycky, když děláte něco jinak, než zbytek stádečka, začnou si lidi nejdřív šuškat a pak se ptát, někteří se pak dokonce inspirují. Projevilo se to u skupiny, se kterou jsem nejvíce času - u mých spolužáků. Přišla za mnou kamarádka a ptala se proč chodím pěšky. "My jsme se o tom s holkama bavily. Ty si myslíš, že chodit po městě je zdravější? Podél těch silnic?" Tak jsem jí to vysvětlila, že jsem líná a tak. Za nějaký čas se mnou šly prvně dvě spolužačky z Bolevce do města, pak ještě párkrát. Vůbec jsem je nemusela nutit, prostě se přidaly. Následoval spolužák. Cestou ze školy do menzy si nechal vyložit, co že je na tom teda tak dobrého. Až jsem se divila, kolik jsem toho vymyslela. Krom těch zásadních věcí, jako že splňuju to, že by se člověk měl každý den alespoň 40 minut hýbat, že si stihnu za chůze promyslet spoustu věcí také třeba to, že se mi krutě zlepšil krevní oběh a tudíž už nemívám problémy se studenýma rukama a nohama, že jsem si zvykla na nepřízně počasí a tak dále.
Včerejškem, zdá se, jsem své chodecké období ukončila. Prvně jsem sedla na kolo, protože bych pěšky nestihla oběhnout všechno, co jsem potřebovala. A rychlost přesunů mi učarovala. Takže sbohem ošmajdané nožičky, šlápnem do pedálů!
 |
| Z ranní Kilometrovky. Moje nejoblíbenější cesta v pondělí ráno na praxi do nemocnice vždy korunovaná zamlženým a ojíněným východem slunce. |
pátek 14. února 2014
Valentýnské rozjímání.
Musím si taky přisadit, nejde to jinak. Beru to spíš ale jako příležitost sepsat si něco, co se mi už pár dní formuje v hlavě.
Po hrozně dlouhé době jsem zase začala číst. Vzpomněla jsem si totiž, že knihy jsou mocné. Že spoustu moudrých lidí napsalo spoustu moudrých vět. A že v knihovnách to jimi voní a síla těch milionů tištěných slov dokáže člověku zamotat hlavu. Nečetla jsem asi tři roky - tedy až na učebnice lékařské fakulty. Právě díky nim jsem ke čtení "obyčejných" knížek získala odpor. Neviděla jsem důvod, proč si ke spoustě zbytečných informací, které si chvíli musím pamatovat, cpát do hlavy ještě další. Ale je to pryč a já zas bohémsky rozhazuji za upomínky na nevrácené svazky.
Jak už to bývá, s proměnami mé osobnosti se obměnila i jména na hřbetech knížek. Dřív nemohla chybět taková jako Asimov, Sapkowski, Gaiman, Bradburry, Nix, Mitchell, prostě fantasačka jak poleno. Teď se tam ale pozvolna začala líhnout jména jako Brian Weiss, Nikola Tesla, Thor Heyerdahl a v úplně poslední vlně Jung, Freud, Nietzsche a tituly Bible, Korán, Buddhismus.
Jaký konkrétně byl důvod už nevím. Asi jsem si říkala, proč si nepřečíst něco, co mě vždycky zajímalo. A ty nábožensky laděné texty? Nikdy jsem žádné náboženství neodsuzovala, jen jsem nechápala, co vidí taková kvanta lidí na vzývání někoho, kdo možná nikdy ani nežil, co je dokáže zaslepit tak, že páchají vskutku zvláštní skutky. A tak místo nechápání jsem se rozhodla to zjistit. Mimo to jsem si přála rozšířit své obzory, protože se už nějaký čas zabývám podstatou bytí, universem, časem, životem a smrtí - a kde jinde hledat, než v těch nejstarších knihách a myšlenkách.
Poslední z jmenovaných knih - Buddhismus od Johna Snellinga - mě naprosto uchvátila. O buddhismu jsem něco málo věděla, ale jeho příjemné přelíčení všech myšlenek a spojitostí s obrovským nadhledem mě nutilo obracet stránku za stránkou a jsem si docela jistá, že až dolistuji na tu poslední, zaklapnu desky a hned ji zas otevřu na úvodu, abych si to pěkně srovnala. Celkem se mi tenhle styl žití, smýšlení a meditování jako cesta k "probuzení" líbí.
A to je právě to, o čem tak poslední týden přemítám a Valentýn mě donutil to sepsat. Probuzení. Už se u mne na blogu pár příspěvků s takovým nadpisem objevilo. Už několik měsíců stoupám na horu a poslední dobou se mi snad i zdá, že už mlha a smogy zůstávají v údolí a já konečně vidím nad mraky, že se můžu zhluboka nadechnout a rozhlédnout. Z vrchu koukám na naši společnost, na její hodnoty, závislosti, jednání, vynálezy. Na hon za bohatstvím, které si myslíme, že vězí ve vlastnění, v moci, v penězích. Na nekonečnou lopotu, abychom toho dosáhli a stres a depresi, smutek, samotu, žárlivost a sobectví, které nám při té honbě stojí po boku. Na touhu žít ve lži a klamu, v mlze.
Litujeme sami sebe, neschopni být šťastní. Nenapadne nás, že to nikdy nemůže změnit žádná vnější okolnost, že začít musíme u sebe, ve vlastní hlavě. Ale kolik z nás má tu odvahu? Čelit sám sobě, svým myšlenkám? Kolik z nás se má rádo a vydrží sám se sebou déle než pár minut?
Koukám na to a mám strach. Cítím se oddělená od stáda. Poslouchám rozhovory, ale nerozumím. Čím víc si myslím, že tuším o tom, jak a proč funguje svět a život, tím méně rozumím lidem. Připadají mi stále hloupější a hloupější a činy a věty, které vypouští z úst, dávají stále méně smysl. Čím jsem klidnější a šťastnější, tím mi přijde chod společnosti zběsilejší a bez pointy. Bojím se toho, co vidím. Dokážu to akceptovat, ale mnohem víc se mi chce utéct někam do hor, jako staří poustevníci, urovnat si myšlenky, najít to, čemu věřím. Vím, že to neudělám, ale bojím se, že to nevydržím.
Mám strach jít výš. Mám strach z toho nadhledu, z toho, že prohlédnu a pak už mi nikdo nikdy nebude rozumět a ani já nikomu jinému. Už zase balancuju, jako tolikrát ve svém životě. Vidím nahoru i dolů a nevím ke které straně se dát. Zůstat zaslepena a prožít si život podle pravidel naší společnosti? Být obklopena přáteli a smíchem, zůstat pěkně při zemi, ve víru peněz a vášní? Nebo jít výš, do absolutního ticha, kde už možná nepotkám nikdy nikoho, s kým bych mohla bok po boku ruku v ruce kráčet životem a objevovat další jeho tajemství? Nebo lze zůstat na téhle hraně?...
Po hrozně dlouhé době jsem zase začala číst. Vzpomněla jsem si totiž, že knihy jsou mocné. Že spoustu moudrých lidí napsalo spoustu moudrých vět. A že v knihovnách to jimi voní a síla těch milionů tištěných slov dokáže člověku zamotat hlavu. Nečetla jsem asi tři roky - tedy až na učebnice lékařské fakulty. Právě díky nim jsem ke čtení "obyčejných" knížek získala odpor. Neviděla jsem důvod, proč si ke spoustě zbytečných informací, které si chvíli musím pamatovat, cpát do hlavy ještě další. Ale je to pryč a já zas bohémsky rozhazuji za upomínky na nevrácené svazky.
Jak už to bývá, s proměnami mé osobnosti se obměnila i jména na hřbetech knížek. Dřív nemohla chybět taková jako Asimov, Sapkowski, Gaiman, Bradburry, Nix, Mitchell, prostě fantasačka jak poleno. Teď se tam ale pozvolna začala líhnout jména jako Brian Weiss, Nikola Tesla, Thor Heyerdahl a v úplně poslední vlně Jung, Freud, Nietzsche a tituly Bible, Korán, Buddhismus.
Jaký konkrétně byl důvod už nevím. Asi jsem si říkala, proč si nepřečíst něco, co mě vždycky zajímalo. A ty nábožensky laděné texty? Nikdy jsem žádné náboženství neodsuzovala, jen jsem nechápala, co vidí taková kvanta lidí na vzývání někoho, kdo možná nikdy ani nežil, co je dokáže zaslepit tak, že páchají vskutku zvláštní skutky. A tak místo nechápání jsem se rozhodla to zjistit. Mimo to jsem si přála rozšířit své obzory, protože se už nějaký čas zabývám podstatou bytí, universem, časem, životem a smrtí - a kde jinde hledat, než v těch nejstarších knihách a myšlenkách.
Poslední z jmenovaných knih - Buddhismus od Johna Snellinga - mě naprosto uchvátila. O buddhismu jsem něco málo věděla, ale jeho příjemné přelíčení všech myšlenek a spojitostí s obrovským nadhledem mě nutilo obracet stránku za stránkou a jsem si docela jistá, že až dolistuji na tu poslední, zaklapnu desky a hned ji zas otevřu na úvodu, abych si to pěkně srovnala. Celkem se mi tenhle styl žití, smýšlení a meditování jako cesta k "probuzení" líbí.
A to je právě to, o čem tak poslední týden přemítám a Valentýn mě donutil to sepsat. Probuzení. Už se u mne na blogu pár příspěvků s takovým nadpisem objevilo. Už několik měsíců stoupám na horu a poslední dobou se mi snad i zdá, že už mlha a smogy zůstávají v údolí a já konečně vidím nad mraky, že se můžu zhluboka nadechnout a rozhlédnout. Z vrchu koukám na naši společnost, na její hodnoty, závislosti, jednání, vynálezy. Na hon za bohatstvím, které si myslíme, že vězí ve vlastnění, v moci, v penězích. Na nekonečnou lopotu, abychom toho dosáhli a stres a depresi, smutek, samotu, žárlivost a sobectví, které nám při té honbě stojí po boku. Na touhu žít ve lži a klamu, v mlze.
Litujeme sami sebe, neschopni být šťastní. Nenapadne nás, že to nikdy nemůže změnit žádná vnější okolnost, že začít musíme u sebe, ve vlastní hlavě. Ale kolik z nás má tu odvahu? Čelit sám sobě, svým myšlenkám? Kolik z nás se má rádo a vydrží sám se sebou déle než pár minut?
Koukám na to a mám strach. Cítím se oddělená od stáda. Poslouchám rozhovory, ale nerozumím. Čím víc si myslím, že tuším o tom, jak a proč funguje svět a život, tím méně rozumím lidem. Připadají mi stále hloupější a hloupější a činy a věty, které vypouští z úst, dávají stále méně smysl. Čím jsem klidnější a šťastnější, tím mi přijde chod společnosti zběsilejší a bez pointy. Bojím se toho, co vidím. Dokážu to akceptovat, ale mnohem víc se mi chce utéct někam do hor, jako staří poustevníci, urovnat si myšlenky, najít to, čemu věřím. Vím, že to neudělám, ale bojím se, že to nevydržím.
Mám strach jít výš. Mám strach z toho nadhledu, z toho, že prohlédnu a pak už mi nikdo nikdy nebude rozumět a ani já nikomu jinému. Už zase balancuju, jako tolikrát ve svém životě. Vidím nahoru i dolů a nevím ke které straně se dát. Zůstat zaslepena a prožít si život podle pravidel naší společnosti? Být obklopena přáteli a smíchem, zůstat pěkně při zemi, ve víru peněz a vášní? Nebo jít výš, do absolutního ticha, kde už možná nepotkám nikdy nikoho, s kým bych mohla bok po boku ruku v ruce kráčet životem a objevovat další jeho tajemství? Nebo lze zůstat na téhle hraně?...
pátek 20. prosince 2013
Moji mentoři
Nietzsche (Nečasové úvahy)
"Kdo vás nutí, abyste soudili? Jako soudcové byste museli stát výše než ten, koho máte soudit; zatímco vy jste pouze přišli později."
Weiss (Poselství Mistrů)
"Odpustit neznamená zapomenout, ale porozumět."
"Doufat je v pořádku, očekávat nikoli."
"Kdo vás nutí, abyste soudili? Jako soudcové byste museli stát výše než ten, koho máte soudit; zatímco vy jste pouze přišli později."
Weiss (Poselství Mistrů)
"Odpustit neznamená zapomenout, ale porozumět."
"Doufat je v pořádku, očekávat nikoli."
úterý 12. listopadu 2013
Playground
Při tradičním líném podvečeru jsem se proklikávala skrze články na internetu. Pár z nich mě docela zaujalo, spíše tématem, než formou, protože ta byla poměrně žalostná. Pojednávaly o životě po smrti, o zkušenostech s klinickou smrtí, o návratech zpět do těla. Pod jedním z článků bylo vloženo video z youtube s prostým názvem Afterlife. Mělo hodinu. Tušila jsem, že ho dokoukám, ačkoli bylo už po půlnoci, když jsem ho spouštěla.
Tento hodinový program byl pojat velice americky. Rozdělen na kapitoly, obohacen o osobní zkušenosti svědků, názory renomovaných odborníků a diplomovaných profesorů. Jeden z nich, Raymond Moody, byl můj oblíbenec už jako autor, nicméně to, co z něj vyzařovalo v tomto pořadu, mě přesvědčilo, že je to sympatický chlapík i naživo.
Dramatickými důkazy se skrze minuty video dobralo konce. Vědoucní páni mě zas po čase uklidnili. Dokázali mi, že existuje život po životě, respektive, že smrt je vlastně nadbytečný výraz všech světových jazyků. Taky mi dodali opět chuť nebát se jít mimo proud, protože krom toho, že čas na Zemi je omezený, máme pravděpodobně víc pokusů si ho prožít. Ovšem, tito pánové mě také lehce namíchli a zklamali, protože jako už to u badatelů bývá zvykem, položili spoustu otázek a už se na ně nenamáhali odpovědět. Ale já, posilněna noční hodinou, jsem se rozhodla, že se nedám, že si na své otázky najdu odpovědi.
Souhlasím s tezí, že těla jsou jen fyzickými schránkami pro naše duše, které mají v porovnání s masem, kostrou a orgány nezměrnou hodnotu. Že duše je to, o co tu jde. Také se shoduji s těmi, co tvrdí, že pokud schránka z nějakého důvodu nevydrží, duše se od ní odpoutá a vrací se kamsi zpět. Do nebe, do ráje, k Bohu, každý tomu říká jinak. Já si to představuji jako místo, kde jsou všechny duše shromážděny a ve skutečnosti tvoří dohromady právě to, co my nazýváme vyšší mocí. Tak, jako jednotlivé neurony tvoří mozek, i jednotlivé duše tvoří naše Universum (Boha, whatever). To jsou mé poměrně čerstvé myšlenky, ještě se stále formují. Rozhodla jsem se ale, že se zamyslím nad tím, k čemu jsou nám tyhle naše pozemské schránky. Ve videu Afterlife všichni úspěšně navrátivší se ze "záhrobí" vypráví s rozzářenýma očima, že tam nahoře, za tím tunelem, je to pravé doma. Že cítili spoustu světla a lásky a že se jim vůbec nechtělo zpátky do hmotného těla. Tak proč tedy vlastně všichni žijeme? Nemyslím si, že by nás někdo tam nahoře nutil, abychom šli na Zemi. Zkusila jsem si představit, jak to na takovém místě asi vypadá. Ta láska, sdílení, světlo, nádhera, radost... Nemůžu si pomoct, ale nedokážu si v tom představit dynamiku. Všechna ta slova mají nekonečně táhlý, hebký, trvalý a statický charakter. Takže, má nová myšlenka: naše Universum se potřebuje vyvíjet, posouvat. Ale ve svém skvělém sdílení a dokonalosti a velikosti to prostě nelze. A tak se skrze své části, které posílá žít lidské životy na Zem, učí, seberealizuje, pozoruje. Poznává možná i samo sebe. Vždyť jak bychom mohli cítit nekonečnou lásku, kdyby si nikdo z nás během života neprožil bolest? Jak bychom ocenili božské světlo, kdybychom neznali temnotu noci a šeď sychravých dní? Co když je tedy Země opravdu jen hřiště, které existuje, abychom se učili? Jestli ano, pak krutě selháváme. Zapomněli jsme ohlížet se vzhůru, zabředli do starostí o peníze a majetek. Ztratili jsme to opravdu důležité - spojení se svou duší. Zemi drancujeme a z jejích darů vymýšlíme jedy a těmi pak trávíme ji i sebe. Smutné.
Přemýšlela jsem také o Darwinovi, jestli to nakonec přece jen není jedna velká lež (cítila bych obrovské zadostiučinění). Nicméně, mohl mít pravdu, možná existuje evoluce, možná naše první podoba opravdu byla opice. Možná Universum jednou za čas Zemi trochu upgraduje.
Taky mě napadlo - pokud je Země naše hřiště, jsou tedy zvířata, stromy, vody jen kulisy? Naše "hračky"? Proto nejsou schopny "vyšších citů"? Protože jen lidská těla jsou schránkami pro duše Universa? I tak by to mohlo být. Ale jsme si jistá, že Gaia, Země jako celek, je živám či minimáoně centrálně řízená. A pokud ano, a má spojení s Universem, pak není čemu se divit, že nám posílá takové facky, zřejmě se vzkazem: "Proboha probuďte se a přestaňte řešit kokotiny. Začněte řešit opravdu důležité věci!" Třeba umět žít pospolu, vzájemně se učit, milovat, prostě se duševně rozvíjet...
Také jsem přemýšlela o lidské lásce. Do konceptu by zapadala tím, že - vulgárně materialisticky řečeno - Universum potřebuje přísun těl pro své duše. A tak se zamilováváme a plodíme. A většinou si pěkně projdeme celou životní lekcí díky strachu ze smrti, který je pojistkou, aby se nám odsud hned tak nechtělo.
A tak mi to teď přijde krásně křišťálově průzračné. Jen ten smysl pokulhává. Protože člověk s takovými myšlenkami zůstává v naší společnosti povětšinou nepochopen. "Cože? Ty se neženeš za penězi?! Ty mluvíš s větrem a se stromy?" - a když už jsme u toho: "Cože, co to proboha vůbec píšeš za bláboly?" :D Prostě jedna radost, tenhle svět. Nějak se bojím, že nám Universum skrze jednotlivé zabedněné dušičky kolektivně hloupne.
Mimochodem - báječně mi do tohohle konceptu zapadají práničtí lidé, reiki, telepatie, psychosomatika,... Ale o tom zas jindy.
Tento hodinový program byl pojat velice americky. Rozdělen na kapitoly, obohacen o osobní zkušenosti svědků, názory renomovaných odborníků a diplomovaných profesorů. Jeden z nich, Raymond Moody, byl můj oblíbenec už jako autor, nicméně to, co z něj vyzařovalo v tomto pořadu, mě přesvědčilo, že je to sympatický chlapík i naživo.
Dramatickými důkazy se skrze minuty video dobralo konce. Vědoucní páni mě zas po čase uklidnili. Dokázali mi, že existuje život po životě, respektive, že smrt je vlastně nadbytečný výraz všech světových jazyků. Taky mi dodali opět chuť nebát se jít mimo proud, protože krom toho, že čas na Zemi je omezený, máme pravděpodobně víc pokusů si ho prožít. Ovšem, tito pánové mě také lehce namíchli a zklamali, protože jako už to u badatelů bývá zvykem, položili spoustu otázek a už se na ně nenamáhali odpovědět. Ale já, posilněna noční hodinou, jsem se rozhodla, že se nedám, že si na své otázky najdu odpovědi.
Souhlasím s tezí, že těla jsou jen fyzickými schránkami pro naše duše, které mají v porovnání s masem, kostrou a orgány nezměrnou hodnotu. Že duše je to, o co tu jde. Také se shoduji s těmi, co tvrdí, že pokud schránka z nějakého důvodu nevydrží, duše se od ní odpoutá a vrací se kamsi zpět. Do nebe, do ráje, k Bohu, každý tomu říká jinak. Já si to představuji jako místo, kde jsou všechny duše shromážděny a ve skutečnosti tvoří dohromady právě to, co my nazýváme vyšší mocí. Tak, jako jednotlivé neurony tvoří mozek, i jednotlivé duše tvoří naše Universum (Boha, whatever). To jsou mé poměrně čerstvé myšlenky, ještě se stále formují. Rozhodla jsem se ale, že se zamyslím nad tím, k čemu jsou nám tyhle naše pozemské schránky. Ve videu Afterlife všichni úspěšně navrátivší se ze "záhrobí" vypráví s rozzářenýma očima, že tam nahoře, za tím tunelem, je to pravé doma. Že cítili spoustu světla a lásky a že se jim vůbec nechtělo zpátky do hmotného těla. Tak proč tedy vlastně všichni žijeme? Nemyslím si, že by nás někdo tam nahoře nutil, abychom šli na Zemi. Zkusila jsem si představit, jak to na takovém místě asi vypadá. Ta láska, sdílení, světlo, nádhera, radost... Nemůžu si pomoct, ale nedokážu si v tom představit dynamiku. Všechna ta slova mají nekonečně táhlý, hebký, trvalý a statický charakter. Takže, má nová myšlenka: naše Universum se potřebuje vyvíjet, posouvat. Ale ve svém skvělém sdílení a dokonalosti a velikosti to prostě nelze. A tak se skrze své části, které posílá žít lidské životy na Zem, učí, seberealizuje, pozoruje. Poznává možná i samo sebe. Vždyť jak bychom mohli cítit nekonečnou lásku, kdyby si nikdo z nás během života neprožil bolest? Jak bychom ocenili božské světlo, kdybychom neznali temnotu noci a šeď sychravých dní? Co když je tedy Země opravdu jen hřiště, které existuje, abychom se učili? Jestli ano, pak krutě selháváme. Zapomněli jsme ohlížet se vzhůru, zabředli do starostí o peníze a majetek. Ztratili jsme to opravdu důležité - spojení se svou duší. Zemi drancujeme a z jejích darů vymýšlíme jedy a těmi pak trávíme ji i sebe. Smutné.
Přemýšlela jsem také o Darwinovi, jestli to nakonec přece jen není jedna velká lež (cítila bych obrovské zadostiučinění). Nicméně, mohl mít pravdu, možná existuje evoluce, možná naše první podoba opravdu byla opice. Možná Universum jednou za čas Zemi trochu upgraduje.
Taky mě napadlo - pokud je Země naše hřiště, jsou tedy zvířata, stromy, vody jen kulisy? Naše "hračky"? Proto nejsou schopny "vyšších citů"? Protože jen lidská těla jsou schránkami pro duše Universa? I tak by to mohlo být. Ale jsme si jistá, že Gaia, Země jako celek, je živám či minimáoně centrálně řízená. A pokud ano, a má spojení s Universem, pak není čemu se divit, že nám posílá takové facky, zřejmě se vzkazem: "Proboha probuďte se a přestaňte řešit kokotiny. Začněte řešit opravdu důležité věci!" Třeba umět žít pospolu, vzájemně se učit, milovat, prostě se duševně rozvíjet...
Také jsem přemýšlela o lidské lásce. Do konceptu by zapadala tím, že - vulgárně materialisticky řečeno - Universum potřebuje přísun těl pro své duše. A tak se zamilováváme a plodíme. A většinou si pěkně projdeme celou životní lekcí díky strachu ze smrti, který je pojistkou, aby se nám odsud hned tak nechtělo.
A tak mi to teď přijde krásně křišťálově průzračné. Jen ten smysl pokulhává. Protože člověk s takovými myšlenkami zůstává v naší společnosti povětšinou nepochopen. "Cože? Ty se neženeš za penězi?! Ty mluvíš s větrem a se stromy?" - a když už jsme u toho: "Cože, co to proboha vůbec píšeš za bláboly?" :D Prostě jedna radost, tenhle svět. Nějak se bojím, že nám Universum skrze jednotlivé zabedněné dušičky kolektivně hloupne.
Mimochodem - báječně mi do tohohle konceptu zapadají práničtí lidé, reiki, telepatie, psychosomatika,... Ale o tom zas jindy.
středa 4. září 2013
Mezi živými
Už dost dlouho se mi zdálo, že tak nějak jen jsem, ale ne aktivně. Že žiju, přijímám a skrytě obdivuju všechny, co jsou schopní vytvářet, přispívat. Byla jsem si vědoma, že pouze existuju, zaklíněná v jakémsi mezičasí a že se bojím pohnout. A sváděla to na rovnováhu, které ale zoufale chyběla dynamika.
A tady to je. Letošní rok jsem přepadla přes pomyslnou hranu. Těžko říct, co přesně mě nakonec zezadu koplo pod koleno, jisté je, že padám a že v tom letu je neuvěřitelně energie, konečně! Někde jsem v sobě našla bránu k nekonečnému zdroji nadšení a touze nejen myslet, co všechno bych mohla dělat, ale dokončit cestu těch myšlenek. A je to nekonečný koloběh, dokončené myšlenky, rozbíhající se projekty, všechno mi zas dává novou energii a odměňuje vložené úsilí.
Někdy stačí si sepsat svoje sny a postupně je začít realizovat. Dokud jsem si neudělala seznam, netušila jsem, jak snadné to vlastně je. A tak už jsem přihlášená na kurzy jógy a lekce francouzštiny, vyhlížím si gramofon, vyrábím prototypy zboží, které chci prodávat na Fleru a za týden jedu na seznamovací kurz mé nové alma mater.
Nikdy v životě mi nebylo tak lehko a dobře jako teď. Není nic lepšího, než si plnit své sny.
A tady to je. Letošní rok jsem přepadla přes pomyslnou hranu. Těžko říct, co přesně mě nakonec zezadu koplo pod koleno, jisté je, že padám a že v tom letu je neuvěřitelně energie, konečně! Někde jsem v sobě našla bránu k nekonečnému zdroji nadšení a touze nejen myslet, co všechno bych mohla dělat, ale dokončit cestu těch myšlenek. A je to nekonečný koloběh, dokončené myšlenky, rozbíhající se projekty, všechno mi zas dává novou energii a odměňuje vložené úsilí.
Někdy stačí si sepsat svoje sny a postupně je začít realizovat. Dokud jsem si neudělala seznam, netušila jsem, jak snadné to vlastně je. A tak už jsem přihlášená na kurzy jógy a lekce francouzštiny, vyhlížím si gramofon, vyrábím prototypy zboží, které chci prodávat na Fleru a za týden jedu na seznamovací kurz mé nové alma mater.
Nikdy v životě mi nebylo tak lehko a dobře jako teď. Není nic lepšího, než si plnit své sny.
neděle 18. srpna 2013
středa 7. srpna 2013
Ibišek II., zrod Karkade
Nápoj ze sušeného květu Ibišku nese egyptské jméno Karkade, v Kamenné čajovně je s oblibou nazýván dětskou krví. A není se čemu divit.
Připravený nápoj je kyselý, proto se hojně sladí. Má silné antioxidační účinky dané obsahem anthokyanu.
Anthokyan je ve vodě rozpustný pigment měnící barvu podle pH, od modré v zásaditém prostředí (odtud název z řečtiny: ánthos = květ, kyanos = ocelově modrý) po červenou v kyselém. Nejlepší demonstrací je květ plicníku lékařského, který v poupěti je červený, po rozpuku fialový a po opylení zmodrá. Stejné barvivo obsahují třeba pomněnky, vlčí máky nebo růže.
Anthokyany spadají do skupiny flavonoidů. Flavonoidy jsou sekundární metabolity vyskytující se v rostlinách, hlavně v bobulích, tmavých plodech jako je arónie, černý rybíz, borůvky, ostružiny, ale i v zelenině, ve vrbové či borové kůře, v kakau, bylinkách (rozmarýn) a ve velké míře v čaji. (Prostě si představte všechny možné zdravé věci, a tam to určitě je. Jako tofu. Nebo sója. Luštěniny taky.) A hlavně ve starém červeném víně (hurá). Je prokázán jejich pozitivní vliv na zdraví, blíže kardiovaskulární systém, ve smyslu snižování krevního tlaku, antitrombického efektu (tím pádem obrovského snížení rizika infarktu a mrtvice), prevence koronárních onemocnění.
Celá pointa toho, proč jsou takovým zázrakem, tkví v oněch antioxidačních účincích. Různými vlivy (UV záření, gama paprsky,...) a pochody jak fyziologickými, tak patologickými, se v těle tvoří volné radikály - částice s nepárovým elektronem, které jsou silně reaktivní, narušují fyziologické pochody, struktury bílkovin, lipidové membrány molekul nebo i strukturu DNA, což může vést k rakovinnému bujení a další nekalé věci. Antioxidanty však celou beznadějnou situaci zachraňují a to tím, že umí tyto radikály "zhášet" - předávají jim ten elektron, který jim chybí k uklidnění se.
Konec dobrý, všechno dobré. Vidíte, proto máme jíst zeleninku a ne hamburgr, vysvětleno na základě biochemických pochodů lidského těla.
O flavonoidech jsem čerpala z tohoto článku. A z wikipedie, ale pssst.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)