Místo abych se přidala ke spolužákům, co šli do hospody, jela jsem na kole domů. Delší klidnější trasou, kolem rybníků. Začalo pršet a mně se to líbilo. Měla jsem radost, že přišlo trochu vláhy pro vyprahlou zemi. Občas mě minulo auto a já jsem měla dojem, že mě všichni ti řidiči hrozně litují, že jedu na kole a moknu. Já jsem se ale přistihla, že lituju je, protože sedí zavření v autě a necítí, jak nádherně ten déšť voní a chutná.
Když jsem byla dost mokrá na to, aby už nemělo smysl spěchat, zastavila jsem se u březového hájku a natrhala plný pytel kopřiv na čaj (který je naprosto famózní!).
Zbytek cesty domů jsem sledovala odkvétající stromy. Vzpomínala jsem na loňské jaro, kdy jako bych snad poprvé v životě doopravdy sledovala zázrak proměny pupenů v listy a kdy jsem naprosto uhranutě hltala tu nenapodobitelnou zeleň, kterou pak v jiné roční období už na stromech neuvidíte. A letos jsem zašla ještě o krok před a poprvé si všimla, jak úžasně některé stromy kvetou. Nemluvím o třešních, ale třeba o javorech. Kvetou zeleně, takže je to v té záplavě snadno přehlédnutelné. Jenže jakmile jsem si jich všimla, už nešlo odtrhnout pohled.
Když jsem byla malá, milovala jsem přírodu, ryzím dětským způsobem. Když jsem se pozorně zaposlouchala, slýchávala jsem tlukot Země. Přišlo mi to neobyčejné. Jako bych jen já měla ten dar, hýčkala jsem si to spojení a nikdy o tom nikomu neřekla. Pak jsem ale tuhle zvláštní schopnost ztratila, když jsem začala příliš hledět do sebe a z lásky k přírodě se stala spíše póza.
Chci ho zase slyšet. Ten krásný tlukot, spojení se Zemí. Chci to víc, než cokoli jiného a víc než kdy dřív. A pomalu si začínám myslet, že bych si to zas po letech mohla zasloužit.
Žádné komentáře:
Okomentovat