každý hledá svůj úděl a účel..

já zatím došla k tomu, že si chci od každého, kdo se mne dotkne, něco odnést a něco mu dát

nikdy jsem neudělala nic hodnotnýho, nic, co by stálo za zmínku

doufám, že mě vytvarují věci, u kterých musím jít na hranici... že mi pomůžou zjistit, kdo jsem a nějak posbírat sílu pro to, abych se rozhodla, jakej život chci vlastně žít

ale třeba časem prostě zjistím, že nic takovýho nejde a budu další plovoucí entita v tomhle tekutym světě, kde není nic jistýho a žádný vzorce neexistujou... možná to tak ve skutečnosti prostě je, ale já nevím, jestli se s tím smířím a hlavně jestli tak budu umět žít.. bez původu, bez cíle, bez hranic, bez pevný půdy pod nohama...

Moje mantra, můj vnitřní hlas

Tohle, přítomnost, to je všechno, co dostaneš. Není žádné zítra a příště. Nemusí ani nastat. Teď je teď a to je ta chvíle, kdy musíš jednat. Protože víc ti nikdo nedá. Tohle je top, maximum. Všechno. Udělej to nejlepší, co dokážeš. Vylepši svět o trochu. Posuň o kousek dál sebe, nebo někomu změň život. Anebo udělej něco hezkého, co ale nikdy nikdo neocení. Zahřej svoji duši. Zaraduj se, usměj se, zhluboka se nadechni. A nevyčítej si, když to zrovna nejde, neciť se kvůli tomu hůř. Svět to unese.

Pohádka o perlách a zlatavých strážcích

Stalo se to desátý den od překročení hranic z Čech. Procházela jsem se za měkkého západu slunce Lovaní a směřovala k mému dočasnému domovu. Poslední večer. Poslední noc. Další postel, ve které budu usínat, bude moje. V mém bytě, v Plzni.
Nadhodila jsem si na ramenou batoh a znova se rozhlédla po cihlových budovách kolem mě. Nepřestávaly mě fascinovat. Dokázala bych se na ně dívat klidně ještě 14 dní. Ještě 14 dní, možná měsíc, možná i déle bych dokázala být hostem v téhle krásné zemi, v Belgii. Nepromarnila jsem tu ani minutu, každá byla užita do sytosti.

... Tak, jak se to ostatně snažím dělat s každou perleťovou minutou, která se sype z roztrženého náhrdelníku života. Nechat ji se protočit ve vzduchu, zalesknout, sledovat její výjimečnost, zahlédnout v ní můj vlastní odraz reality a pak ji nechat s cinknutím dopadnout na zem. Tyhle perly tady a v Nizozemí byly tak snadno líbivé. Tak snadno k obdivování. Krásně se prožívaly. I ty líné, osobní chvilky hledání v mapách, hledání na internetu, hledání vlakových spojení. Ty chvíle sdílení, otevřenosti a vlídnosti ke ztracené cizince. A pak, ty okamžiky neskutečných odlesků, výjevů, co se zarývají hluboko. Myšlenek, které mohly být o samotě v cizí zemi probuzeny. Probuzeny, uspořádány, zformovány, zapsány. Ty unavené chvíle, kdy nohy odmítaly udělat další krok a já je poslechla a na chvíli nechala spočinout a mezitím se bavila sledováním náhodných kolemjdoucích a v pár vteřinách si představovala jejich životní příběh.

Je mnoho obyčejné dokonalosti na světě.

A v tuhle chvíli, na Brusselsestraat v Lovani, při přemítání nad tím, že už za chvíli nebudu její součástí, se to stalo. Pocítila jsem najednou obrovský příval radosti, který vyplňoval celý můj hrudník a zevnitř tlačil na žebra, jak chtěl ven. Celkem nový pocit, obyčejně stejnou měrou tlačí smutek na žebra zvenčí, když je svazuje. Tlačí a bolí. Ale teď... Jen čirá radost, výboj, hluboký a rozlehlý pocit štěstí, které trvá. Protože když odezněl, zůstalo po něm zvláštní místo za horními žebry. Zlatavé, vzdušné, dávající pocit bezpečí. Možná, kdybych věděla, jaký pocit je otevřít v sobě nějakou čakru, mohl by to být tenhle.
A je tam, pořád. Občas myšlenkou do toho místa sáhnu a cítím, že tam stále je.

Čistka

Když jsem naštvaná na svět, na boha, na osud, když nevím kudy dál, když se cítím ztraceně a zrazeně, jedna z ulevujících věcí je úklid. Resp. vyhazování. Je na tom něco fakt moc uklidňujícího. Obzvlášť skvělý to je, když tuším, že se sentimentálně nezaseknu nad vším, co uvidím, o to líp to pak lítá. Stejně to ale zavoní prachem časů dávno minulých a vytane nejedna zajímavá vzpomínka.

Dnes to bylo třeba tohle: vyhazuju sešity z gymplu a říkám si: no, možná jsem si je schovala, protože jsou v nich vtipné vpisky nebo obrázky na okrajích, jak to ostatně mam skoro u všech svých učebních poznámek. Listuju sešity a nic nenacházím. Jak to? Hodně mě to překvapuje. A pak si vzpomenu. Na malém gymplu nám ze začátku nějaký čas (kolik let fakt nevím) kontrolovali poznámky, úhlednost, jak si je píšem a tak. Nějaké vpisky na okrajích sešitů byly absolutně nemyslitelné. Na vyšším gymplu jsou moje poznámky o dost úhlednější, ale vypadá to, jako bych při hodinách jen psala, dávala pozor a učila se (a vím, že taková jsem rozhodně nebyla).

Jedna z mála výjimek... (rok 2009/2010)

Příprava na maturitu. Plány jsou furt stejný :D jen to "graduate" už mam za sebou... (2010)

Další vzácná stránka s malůvkou z gymplu...

Nějak mě při tom přepadl smutek. Na vejšce jsou moje poznámky skoro minoritou na papíře, převažujou čmáranice, kusy básniček, zkoušení různých typů fontů, hlášky padající při přednáškách, vzdychy a vzlyky nad mým životem, prostě všechno. Jsem kreativní typ. A tohle ve mně celou dobu gympl vlastně zabíjel.

Taky mě to nutí se trochu zamyslet nad tím, proč tohle uklízení přišlo. Jasně, že to má na svědomí víc věcí. Děda, kterej umřel. Moje (ano, další) platonická láska, která mě poslala do háje (jasně, je to vytržený z kontextu a jestli si to čte, bude naštvanej, že to píšu takhle a tohle vyjádření není vůči němu rozhodně fér, protože.. milion věcí). Ukončení školy, nepřijetí na navazující studium (nepřijetí na 4 školy, kámo. Není ta holka trochu blbá?)...
Když si tak ale punkově vařím večeři ve 3/4 na půlnoc uprostřed rozbordelené kuchyně a musím improvizovat otvírák na druhý pivo k uklízení,  připomíná mi to stav předtím, než se mi sem nastěhovali moji spolubydlící. To byl panečku Punk jaksepatří. Takže... že by to bylo tím, že se před pár dny odstěhovali? To by vysvětlovalo tu absenci otvíráku minimálně...

Vykořenění, totální. Co mě tu drží..? Vůbec nevím, kdo jsem, vůbec nevím, kam patřím. Vyhazuju sešity nějaký gymplačky a vůbec se s ní neztotožňuju. Kdo byla ona? A kdo je ten člověk, co se uklidňuje tím, že se zbavuje starých věcí? Chce se tahle Adekja odpoutat od tý minulý? Vždyť po ní ani nic nezdědila. Možná žárlivost v situacích, kdy na ni nemá nejmenší právo. Možná příchylnost k pivu.
Jaká jsem já? Tak trochu doufám, že se to dozvím v následujících 14 dnech, kdy vyrážím poprvý sama na dovolenou za hranice, mimo jiné srovnat si ty výše zmíněné věci. A najít sebe sama. Myslím, že to spíš nestihnu, ale minimálně je to dobrej začátek podle mě. Nevím jak Vás, co to čtete, ale mě teda vytáčí, že nevím, kdo jsem. Že bych se neuměla charakterizovat. Že nevím, co jsou jen moje masky a kde začíná můj skutečnej charakter. Pokud nějakej mam.

Ale whatever. Dneska holt mam trochu víc sdílecí náladu, než jindy. A kreativnější, než jindy. Když se mi tak připomněly doby, kdy jsem si psala povídky a příběhy jen tak do šuplíku. Ale život je stejně nejlepší story, to může hodně mých přátel potvrdit.

Jo a btw., věřte nebo ne, při psaní tohohle příspěvku spadnul v předsíni z nad dveří obrázek v klaprámu. Fotky mě v psychedelických barvách v koláži. Byla to fotka z gymplu a když jsem ji tam před lety věšela, dělala jsem si v duchu srandu, že to je svatej obrázek paní domácí, která tu vládne. To teda nevím, co se mi tim Universum snaží naznačit :D
Asi už mam vypadnout, když mě tu teda nic nedrží.

Moderato

Už vím. Něco se ve mně propojilo a začalo to dávat trochu větší smysl. Samozřejmě, slova jsou ošidná a už teď, když to píšu, cítím, že pointa je kapalná a proměnná. Ale za pokus o zachycení to stojí.

Zrovna jsem se dívala na fotky kamarádky, která se vdala a má už děti. Kdysi jsme spolu byly v zahraničí, ale už jsem ji sedm let neviděla. Říkala jsem si „vida, potkala muže, má děti, nalinkovanej život - od kterýho mě vlastně dělí jen ten muž, kterýho jsem před sedmi lety nepotkala...“

A najednou to asi chápu. Kdybych ho potkala, možná už bych v tom soukolí byla taky. 

Pravděpodobně. Ale nezabránilo mi v tom nic jinýho, než zase já sama. Tak dlouho už omílám, že se tomu soukolí chci vyhnout. Tak dlouho už omílám, že chci věci chápat, že chci vidět dál. A tahle myšlenka už je silně zakořeněná - sama si bráním v tom, spadnout mezi kolečka a nechat se semlít sladce nevědomým a nalajnovaným životem, kde není prostor pro chyby, kde není prostor pro nádech, kde zapomenu na své sny. To mystické místo, které jsem si vybájila, mé soukromé peklo, které se fyzicky ani místně neliší od světa, kde právě tohle píšu. 

A příliš se bojím, že se ve dvou neubráním. Že se podvolím, že nebudu mít prostor na zkoumání světa a svých myšlenek. Že ještě potřebuju čas, abych na něco přišla, na něco moc důležitýho. Tak proto. 

Buď se najde někdo, s kým nebudu mít pocit, že by mi v tom bránil, nebo budu sama. Než na to přijdu.

Po-zimní poznámky z notýsku.

Hledání odpovědí.
Vůně jarní energie v běhu. Klidně se ptej
Rozpínání srdce
Chuť obejmout svět.
Budeme jediní?
Najdeme odpovědi?
Nebo se ztratíme v prachu, ačkoli nechci.

Píšu si do notesu, když o nás přemýšlím, a pořád dokola mi vychází jen:

"Věci prostě jsou. Záleží jen na Tobě, jak s nimi naložíš."

...

Hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do Tebe.
F. Nietzsche

Čtyři dohody

Jaroslav Dušek to umí neuvěřitelně vystihnout...

Brian L. Weiss: Jen láska je skutečná

...
"Láska je definitivní odpověď. Láska není abstrakcí, nýbrž skutečnou energií nebo spektrem, které můžete 'vytvořit' a udržovat ve své bytosti. Buďte zkrátka milující. Začínáte se dotýkat Boha uvnitř sebe. Ciťte se milujícími. Vyjádřete svou lásku.
Láska rozpouští strach. Nemůžete se bát, když cítíte lásku. Protože všechno je energie a protože láska zahrnuje všechny energie, je všechno láska. Toto je silné vodítko k povaze Boha.
Když jste milující a beze strachu, dokážete odpustit. Dokážete odpustit druhým a dokážete odpustit sobě. Začínáte vidět správným pohledem. Vina a hněv jsou odrazem téhož strachu. Vina je subtilní strach namířený dovnitř. Odpuštění vinu a strach odstraňuje. Jsou to zbytečné, škodlivé emoce. Odpusťte. To je čin lásky.
Pýcha se může bránit odpuštění. Pýcha je jedním z projevů ega. Ego je pomíjivé, nepravé já. Vy nejste svoje tělo. Nejste svůj mozek. Nejste svoje ego. Jste větší než toto všechno dohromady. Potřebujete, aby vaše ego přežilo v trojrozměrném světě, ale potřebujete jen tu část ega, která zpracovává informace. Zbytek - pýcha, arogance, obrana, strach - je víc než zbytečný. Zbytek ega vás odděluje od moudrosti, radosti a Boha. Musíte přesáhnout své ego a najít své pravé já. Pravé já je vaše stálá, nejhlubší část. Je moudrá, milující, bezpečná a radostná.
Intelekt je v trojrozměrném světě důležitý, ale intuice je důležitější.
Zaměnili jste realitu s iluzí. Realita je poznání vaší nesmrtelnosti, božskosti a bezčasovosti. Iluze je váš pomíjivý trojrozměrný svět. Tato záměna vám škodí. Prahnete po iluzi bezpečí místo po bezpečí moudrosti a lásky. Prahnete po tom, být přijati, když ve skutečnosti nemůžete být odmítnuti. Ego vytváří iluzi a skrývá pravdu. Ego musí být odstraněno, aby bylo možno vidět pravdu.
S láskou a porozuměním přichází vyhlídka na nekonečnou trpělivost. K čemu je vám spěch? Stejně neexistuje čas, to vám jen tak připadá. Když neprožíváte přítomnost, když jste pohrouženi do minulosti nebo si děláte starosti s budoucností, působíte si velkou bolest a smutek. Čas je také iluze. Dokonce i v trojrozměrném světě je budoucnost jen souborem pravděpodobností. Tak proč si kvůli tomu děláte starosti?
Vlastní já může podstoupit terapii. Terapií je porozumění. Láska je ta největší terapie. Terapeuti, učitelé a guru vám můžou také pomoct, ale jen na omezenou dobu. Cesta vede dovnitř a dřív nebo později po té stezce musíte šlapat sami. I když ve skutečnosti nejste nikdy sami.
Měřte čas, pokud musíte, podle toho, co jste se naučili; ne na minuty, hodiny nebo roky. Můžete se vyléčit během pěti minut, když dojdete k řádnému porozumění. Nebo za padesát let. Obojí je stejné.
Minulost musí být připomenuta a potom zapomenuta. Nechte ji být. Platí to o traumatech z dětství a traumatech z minulých životů. Totéž ale platí pro postoje, špatné představy, systém víry, který do vás tlučou, pro všechny staré myšlenky. Skutečně pro všechny myšlenky. Jak můžete vidět se všemi těmi myšlenkami čerstvě a jasně? Co když se potřebujete naučit něco nového? S čerstvým pohledem na věc?
Myšlenky vytvářejí iluzi oddělenosti a rozdílu. Ego tuto iluzi zachovává a ta iluze vytváří strach, úzkost a obrovský smutek. Strach, úzkost a smutek zase vytváří strach a násilí. Jak může na světě existovat mír, když převládají tyto chaotické emoce? Jen to rozřešte. Vraťte se ke zdroji problému. Jste zpátky u myšlenek, starých myšlenek. Přestaňte myslet. Místo toho využijte své intuitivní moudrosti k opětovnému prožitku lásky. Meditujte. Přesvědčte se, že všechno je propojeno a závislé na sobě navzájem. Vizte jednotu, ne rozdíly. Vizte své pravé já. Vizte Boha.
Meditace a zrakové představy vám pomůžou přestat tolik přemýšlet a pomůžou vám vykročit na cestu zpět. Nastane léčení. Začnete používat svou nevyužitou mysl. Prohlédnete. Pochopíte. A zmoudříte. Pak nastane mír.
Máte vztah sami se sebou i s ostatními. A žili jste v mnoha tělech a mnoha podobách. Tak se zeptejte svého současného já, proč se tak bojí. Proč se bojíte rozumně riskovat? Bojíte se o svou pověst, bojíte se toho, co si myslí ostatní? Tyto strachy mají kořeny v dětství nebo ještě předtím.
Položte si tyto otázky: Co ztratím? Co nejhoršího se může stát? Stačí mi ke spokojenosti prožít zbytek života takhle? Přihlédnu-li ke smrti, je toto takový risk?
Nebojte se při svém růstu u ostatních lidí vyvolávat hněv. Hněv je jen projevem jejich nejistoty. Když se budete tohoto hněvu bát, bude vás to brzdit. Hněv by byl jen hloupost, kdyby nevytvářel tolik smutku. Rozpusťte svůj vlastní hněv v lásce a odpuštění.
Nedovolte, aby vás deprese nebo úzkost brzdila v růstu. Deprese je ztráta perspektivy, zapomínání a považování věcí za samozřejmé. Zostřete svůj pohled. Znovu si sestavte žebříček hodnot. Pamatujte si to, co by se nemělo pokládat za samozřejmé. Posuňte svůj pohled na věci a pamatujte si, co je důležité a co je méně důležité. Opusťte vyjetou kolej. Nezapomeňte doufat.
Úzkost neznamená být ztracen v egu. Je to ztráta vlastních hranic. Je tam matně připomenutá ztráta lásky, zraněná pýcha, ztráta trpělivosti a míru. Pamatujte si, že nejste nikdy sami.
Nikdy neztrácejte odvahu riskovat. Jste nesmrtelní. Nikdy vám nikdo nemůže ublížit."
...

Richard Bach: Most přes navždy

...
"Já mám otázku pro Leslie. Jak člověk pozná, že se setkal se svým životním druhem?"
Má žena se na mě na zlomek sekundy podívala ustrašeně, posunula si mikrofon.
"Jak člověk pozná, že potkal svého životního druha?" opakovala tak klidně, jako by to dělala stále. "Já jsem to nepoznala. Bylo to ve výtahu. 'Jedete nahoru?' zeptala jsem se. 'Ano,' odpověděl. Ani jeden z nás nevěděl, co budou ta slova znamenat pro lidi, kterými jsme nyní.
O čtyři roky později jsme se poznali a náhle se z nás stali nejlepší přátelé. Čím víc jsem ho znala, tím víc jsem ho obdivovala, tím víc jsem si myslela, jaký je to překrásný člověk!
To je klíč. Hledejte milostné aféry, které se časem zlepšují, obdiv roste, důvěra se posiluje i přes bouře.
S tímto mužem jsem poznala, že mohu prožívat hlubokou intimitu a radost. Dřív jsem si myslela, že jsou to jen mé zvláštní potřeby, osobní znaky životního druha. Teď mám za to, že to platí pro všechny, ale protože je tak zoufale toužíme najít, snažíme se smířit s něčím menším. Jak se můžeme opovažovat žádat intimitu a radost, když to nejlepší, co můžeme najít, je vlažný milenec a mírné štěstí?
V našich srdcích však víme, že to, co je vlažné, se změní ve studené; mírné štěstí se stane jistým druhem bezejmenného smutku, dotěrných otázek: Je tohle láska mého života, je tohle všechno, proč jsem tady? A naše srdce vědí, že tady musí být něco víc, a my toužíme po někom, s kým jsme se nikdy nesetkali.
Velmi často se jedna polovina páru snaží vzlétnout, zatímco druhá klesá dolů. Jeden jde kupředu a ten druhý se ujišťuje, že při každých dvou krocích dopředu udělají tři kroky dozadu. Myslím, že je lepší se naučit být šťastný sám, milovat své přátele a svou kočku a čekat svého životního druha, který nikdy nepřijde, než dělat takovýto tupý kompromis.
Životní druh je někdo, kdo má zámek, do něhož zapadne náš klíč, a klíč, který zapadne do našeho zámku. Když se cítíme dostatečně v bezpečí, abychom otevřeli své zámky, vystoupí naše pravé já a my jsme naprosto upřímně těmi, kým opravdu jsme; můžeme být milováni pro to, kým jsme, a ne pro to, co předstíráme, že jsme. Každý odhaluje tu nejlepší část toho druhého. Nezáleží na tom, co se kolem nás děje. S tímto člověkem jsem v bezpečí v našem vlastním ráji. Náš životní druh je někdo, kdo sdílí naše nejhlubší touhy, náš smysl pro směr. Když jsme dva balóny a náš společný směr je vzhůru, je šance, že jsme našli toho pravého člověka. Náš životní druh je ten, kdo uvádí život v život."
...

Vodní svět

Občas jsem tak hrozně ztracená ve svém životě, že už to snad ani víc nejde. Tak ztracená, že se mi chce udělat nějakou šílenost a doufat, že se tím najdu. Won't help and I know it...

Po probuzení mi buší srdce, jako bych právě zapomněla navždy něco nesmírně cenného.
Žiju ve vodním světě. Prší tu a málo se tu tančí valčík. Málo se cení smíchu a dokonalosti vesmíru.

Co udělám, až jednou otevřu oči? Přijmu svou roli?
Nebo budu doufat, že najdu někoho, s kým se bude přijímat snáze? - Ano. Už doufám, vlastně. Strašně doufám, že se mi podaří najít někoho, kdo mi tu pomůže žít.

Vzory, struktury, synkretismus a zatajený dech

Ještě před nějakou - blíže neurčenou - dobou jsem pátrala po smyslu života. Jako spousta jiných lidí. Samozřejmě otázka je, nakolik se jím ti, co to tvrdí, opravdu zabývají. A na kolik je to jen drsná, nebo spíš už omletá, průpovídka, dramatická póza. O smyslu života jsem se napřemýšlela asi dost. Nikdy příliš hluboce, protože jsem pro to zřejmě sama sobě odmítala otevřít větší myšlenkové kapacity. Asi to bylo dobře. Svoje "bádání" jsem pro sebe uzavřela s tím, že smysl života je neuchopitelný a nadrozměrný a mně není dáno ho nikterak zachytit.
Myslím, že nejsem zdaleka ojedinělá v tom, že mě přepadají stavy, kdy chci "vědět víc" a "vidět dál". Často mívám pocit, že všechno, co si přejeme znát, je nám servírováno na stříbrném podnose, jen my jsme se zapomněli tímhle způsobem (směrem?) dívat. A tak jsem začala zase hledat a přemýšlet a inspirovat se. Jak jsem psala už v článku o buddhismu, sice je velké nebezpečí, že mne to ovlivní a zahubí ryze mé myšlenky, ale nepodlehnout lákadlu sepsaných stovky či tisíce let starých myšlenek je příliš těžké. Ano, sice se jako první v mé knihovně objevila jména Junga a Nietzscheho, ale přes jejich velké a zajímavé nápady mi to nepřineslo kýžené uspokojení. Proto jsem začala znovu, od samých základů - myšlenek starých tak, že nikdo nemůže ani hádat, kdo je první zachytil a které jsou pro miliardy lidí stále platné a zásadní a neumí si bez nich život, svět ani vesmír představit. Zatím jsem se od buddhismu samotného plynule přesunula k židovství díky knize Židovská dharma, kterou napsala Brenda Shoshanna, židovka, která už jako velmi mladá tíhla k zen-buddhismu a celý svůj život hledala cestu, jak tyto dvě vyznání spojit. V knize pak dokazuje, že ačkoli se zdají být často protichůdná, jsou nakonec velmi podobná, jen jinými slovy popisují totéž. A to mi skvěle hraje do karet, do mého myšlenkového konceptu toho, že původní základní idea všech náboženství, směrů uvažování a všeho chodu světa je jedna. Spousta myšlenek buddhismu i židovství je skvělá a zvyky smysluplné, ale jsem moc zbabělá na to, abych se k jedněm z nich hlásila. Příliš se bojím, že bych ztratila svou touženou objektivitu, kdybych pojala za své jejich zákony. Ačkoli je to opět lákavé, řídit se podle jasně daných pravidel...
Kdyby se mě někdo zeptal, co tam mezi řádky hledám, myslím, že hledám ta pravidla. Že hledám řád světa, vzory, podle kterých se věci dějí. Že to je to, co nahradilo moje hledání smyslu života. A jsou chvíle, kdy musím náhle přestat číst, kdy se mi zatají dech nebo musím zavřít oči. Někdy z překvapení, jindy ze strachu. To když najdu záblesk toho, co hledám.

Můj oblíbený základní kámen zenové stezky :)

Valentýnské rozjímání.

Musím si taky přisadit, nejde to jinak. Beru to spíš ale jako příležitost sepsat si něco, co se mi už pár dní formuje v hlavě.
Po hrozně dlouhé době jsem zase začala číst. Vzpomněla jsem si totiž, že knihy jsou mocné. Že spoustu moudrých lidí napsalo spoustu moudrých vět. A že v knihovnách to jimi voní a síla těch milionů tištěných slov dokáže člověku zamotat hlavu. Nečetla jsem asi tři roky - tedy až na učebnice lékařské fakulty. Právě díky nim jsem ke čtení "obyčejných" knížek získala odpor. Neviděla jsem důvod, proč si ke spoustě zbytečných informací, které si chvíli musím pamatovat, cpát do hlavy ještě další. Ale je to pryč a já zas bohémsky rozhazuji za upomínky na nevrácené svazky.
Jak už to bývá, s proměnami mé osobnosti se obměnila i jména na hřbetech knížek. Dřív nemohla chybět taková jako Asimov, Sapkowski, Gaiman, Bradburry, Nix, Mitchell, prostě fantasačka jak poleno. Teď se tam ale pozvolna začala líhnout jména jako Brian Weiss, Nikola Tesla, Thor Heyerdahl a v úplně poslední vlně Jung, Freud, Nietzsche a tituly Bible, Korán, Buddhismus.
Jaký konkrétně byl důvod už nevím. Asi jsem si říkala, proč si nepřečíst něco, co mě vždycky zajímalo. A ty nábožensky laděné texty? Nikdy jsem žádné náboženství neodsuzovala, jen jsem nechápala, co vidí taková kvanta lidí na vzývání někoho, kdo možná nikdy ani nežil, co je dokáže zaslepit tak, že páchají vskutku zvláštní skutky. A tak místo nechápání jsem se rozhodla to zjistit. Mimo to jsem si přála rozšířit své obzory, protože se už nějaký čas zabývám podstatou bytí, universem, časem, životem a smrtí - a kde jinde hledat, než v těch nejstarších knihách a myšlenkách.

Poslední z jmenovaných knih - Buddhismus od Johna Snellinga - mě naprosto uchvátila. O buddhismu jsem něco málo věděla, ale jeho příjemné přelíčení všech myšlenek a spojitostí s obrovským nadhledem mě nutilo obracet stránku za stránkou a jsem si docela jistá, že až dolistuji na tu poslední, zaklapnu desky a hned ji zas otevřu na úvodu, abych si to pěkně srovnala. Celkem se mi tenhle styl žití, smýšlení a meditování jako cesta k "probuzení" líbí.
A to je právě to, o čem tak poslední týden přemítám a Valentýn mě donutil to sepsat. Probuzení. Už se u mne na blogu pár příspěvků s takovým nadpisem objevilo. Už několik měsíců stoupám na horu a poslední dobou se mi snad i zdá, že už mlha a smogy zůstávají v údolí a já konečně vidím nad mraky, že se můžu zhluboka nadechnout a rozhlédnout. Z vrchu koukám na naši společnost, na její hodnoty, závislosti, jednání, vynálezy. Na hon za bohatstvím, které si myslíme, že vězí ve vlastnění, v moci, v penězích. Na nekonečnou lopotu, abychom toho dosáhli a stres a depresi, smutek, samotu, žárlivost a sobectví, které nám při té honbě stojí po boku. Na touhu žít ve lži a klamu, v mlze.
Litujeme sami sebe, neschopni být šťastní. Nenapadne nás, že to nikdy nemůže změnit žádná vnější okolnost, že začít musíme u sebe, ve vlastní hlavě. Ale kolik z nás má tu odvahu? Čelit sám sobě, svým myšlenkám? Kolik z nás se má rádo a vydrží sám se sebou déle než pár minut?
Koukám na to a mám strach. Cítím se oddělená od stáda. Poslouchám rozhovory, ale nerozumím. Čím víc si myslím, že tuším o tom, jak a proč funguje svět a život, tím méně rozumím lidem. Připadají mi stále hloupější a hloupější a činy a věty, které vypouští z úst, dávají stále méně smysl. Čím jsem klidnější a šťastnější, tím mi přijde chod společnosti zběsilejší a bez pointy. Bojím se toho, co vidím. Dokážu to akceptovat, ale mnohem víc se mi chce utéct někam do hor, jako staří poustevníci, urovnat si myšlenky, najít to, čemu věřím. Vím, že to neudělám, ale bojím se, že to nevydržím.
Mám strach jít výš. Mám strach z toho nadhledu, z toho, že prohlédnu a pak už mi nikdo nikdy nebude rozumět a ani já nikomu jinému. Už zase balancuju, jako tolikrát ve svém životě. Vidím nahoru i dolů a nevím ke které straně se dát. Zůstat zaslepena a prožít si život podle pravidel naší společnosti? Být obklopena přáteli a smíchem, zůstat pěkně při zemi, ve víru peněz a vášní? Nebo jít výš, do absolutního ticha, kde už možná nepotkám nikdy nikoho, s kým bych mohla bok po boku ruku v ruce kráčet životem a objevovat další jeho tajemství? Nebo lze zůstat na téhle hraně?...

Časoprostor

Snažím se nebýt konzervativní. A jsem hrozně ráda, když můžu přiznat, že se mi na něco změnil názor. Nevím, proč to lidé neradi dělají, proč lpí na jistých myšlenkách či stranách kvůli pár věcem a nedají nikomu ani ničemu šanci, aby jejich názor vystředil, opravil, obrátil. Nejsme programy, abychom zastávali ten samý názor věčně, protože nám ho někdo narval do hlavy. Jsem na sebe vždycky v jistém smyslu hrdá, když uznám, že to, co jsem považovala za pravdu tehdy, se změnilo. Jiné okolnosti, nové souvislosti a voilá, máme tu zbrusu nový názor.
Teď se mi to děje s mým náhledem na náhodu. Tvrdošíjně jsem dlouhé roky zastávala tvrzení, že "náhoda neexistuje". Že se všechno děje z určitého důvodu, protože na to, aby to byla náhoda, je to prostě příliš neuvěřitelné. Že kdyby nikdo neřídil chod věcí, tak se to prostě nestane. Že osud je mazaný a pečlivě tahá za nitky tak, aby to dopadlo přesně tak, jak to má být. Měla jsem pro to stovky důkazů, událostí, které by se nestaly, kdybych neposlechla své impulzivní já a nezachovala se tak, jak jsem měla původně v plánu. Kdybych neposlouchala ten dobrodružný šepot v mé hlavě "udělej to", "jdi tam," "skoč!" Toho bych nepotkala. Tím by zbytek mého života byl úplně odlišný. A jeho taky. Osud. Pche.
Čím dál víc si začínám myslet, že to všechno naopak náhoda je. Že to nemá žádný smysl, že události se dějí random a proto je to tak spletité a zajímavé a proto jsem si tolikrát říkala, že tohle by nikdo nevymyslel, že se to muselo stát, jedno jakými cestami.
Chod věcí si představuji jako prostor, ve kterém jsou určité "panely" - události, lidé, cokoli. A přítomnost, kterou žijeme, je kulička, kterou někdo pustil shora a ona přirozeně vlastní vahou padá a naráží do těch panelů v prostoru. Těmi odrazy se směřuje dál a dál, proto někdy můžu mít pocit, že by se to samé mohlo stát jinou cestou. Mohlo, protože tam ten panel existuje, záleží jen na předchozí dráze, na úhlech odrazů, na ostatních kuličkách, skákajících kolem. Tenhle časoprostor obsahuje nejrozmanitější alternativy našich životních příběhů.
A tak možná jen záleží na místě, kde jsme do života vypuštěni. Ale ani to ne, protože dostat se lze kamkoli. Chce to jen čas.

Playground

Při tradičním líném podvečeru jsem se proklikávala skrze články na internetu. Pár z nich mě docela zaujalo, spíše tématem, než formou, protože ta byla poměrně žalostná. Pojednávaly o životě po smrti, o zkušenostech s klinickou smrtí, o návratech zpět do těla. Pod jedním z článků bylo vloženo video z youtube s prostým názvem Afterlife. Mělo hodinu. Tušila jsem, že ho dokoukám, ačkoli bylo už po půlnoci, když jsem ho spouštěla.
Tento hodinový program byl pojat velice americky. Rozdělen na kapitoly, obohacen o osobní zkušenosti svědků, názory renomovaných odborníků a diplomovaných profesorů. Jeden z nich, Raymond Moody, byl můj oblíbenec už jako autor, nicméně to, co z něj vyzařovalo v tomto pořadu, mě přesvědčilo, že je to sympatický chlapík i naživo.
Dramatickými důkazy se skrze minuty video dobralo konce. Vědoucní páni mě zas po čase uklidnili. Dokázali mi, že existuje život po životě, respektive, že smrt je vlastně nadbytečný výraz všech světových jazyků. Taky mi dodali opět chuť nebát se jít mimo proud, protože krom toho, že čas na Zemi je omezený, máme pravděpodobně víc pokusů si ho prožít. Ovšem, tito pánové mě také lehce namíchli a zklamali, protože jako už to u badatelů bývá zvykem, položili spoustu otázek a už se na ně nenamáhali odpovědět. Ale já, posilněna noční hodinou, jsem se rozhodla, že se nedám, že si na své otázky najdu odpovědi.

Souhlasím s tezí, že těla jsou jen fyzickými schránkami pro naše duše, které mají v porovnání s masem, kostrou a orgány nezměrnou hodnotu. Že duše je to, o co tu jde. Také se shoduji s těmi, co tvrdí, že pokud schránka z nějakého důvodu nevydrží, duše se od ní odpoutá a vrací se kamsi zpět. Do nebe, do ráje, k Bohu, každý tomu říká jinak. Já si to představuji jako místo, kde jsou všechny duše shromážděny a ve skutečnosti tvoří dohromady právě to, co my nazýváme vyšší mocí. Tak, jako jednotlivé neurony tvoří mozek, i jednotlivé duše tvoří naše Universum (Boha, whatever). To jsou mé poměrně čerstvé myšlenky, ještě se stále formují. Rozhodla jsem se ale, že se zamyslím nad tím, k čemu jsou nám tyhle naše pozemské schránky. Ve videu Afterlife všichni úspěšně navrátivší se ze "záhrobí" vypráví s rozzářenýma očima, že tam nahoře, za tím tunelem, je to pravé doma. Že cítili spoustu světla a lásky a že se jim vůbec nechtělo zpátky do hmotného těla. Tak proč tedy vlastně všichni žijeme? Nemyslím si, že by nás někdo tam nahoře nutil, abychom šli na Zemi. Zkusila jsem si představit, jak to na takovém místě asi vypadá. Ta láska, sdílení, světlo, nádhera, radost... Nemůžu si pomoct, ale nedokážu si v tom představit dynamiku. Všechna ta slova mají nekonečně táhlý, hebký, trvalý a statický charakter. Takže, má nová myšlenka: naše Universum se potřebuje vyvíjet, posouvat. Ale ve svém skvělém sdílení a dokonalosti a velikosti to prostě nelze. A tak se skrze své části, které posílá žít lidské životy na Zem, učí, seberealizuje, pozoruje. Poznává možná i samo sebe. Vždyť jak bychom mohli cítit nekonečnou lásku, kdyby si nikdo z nás během života neprožil bolest? Jak bychom ocenili božské světlo, kdybychom neznali temnotu noci a šeď sychravých dní? Co když je tedy Země opravdu jen hřiště, které existuje, abychom se učili? Jestli ano, pak krutě selháváme. Zapomněli jsme ohlížet se vzhůru, zabředli do starostí o peníze a majetek. Ztratili jsme to opravdu důležité - spojení se svou duší. Zemi drancujeme a z jejích darů vymýšlíme jedy a těmi pak trávíme ji i sebe. Smutné.
Přemýšlela jsem také o Darwinovi, jestli to nakonec přece jen není jedna velká lež (cítila bych obrovské zadostiučinění). Nicméně, mohl mít pravdu, možná existuje evoluce, možná naše první podoba opravdu byla opice. Možná Universum jednou za čas Zemi trochu upgraduje.
Taky mě napadlo - pokud je Země naše hřiště, jsou tedy zvířata, stromy, vody jen kulisy? Naše "hračky"? Proto nejsou schopny "vyšších citů"? Protože jen lidská těla jsou schránkami pro duše Universa? I tak by to mohlo být. Ale jsme si jistá, že Gaia, Země jako celek, je živám či minimáoně centrálně řízená. A pokud ano, a má spojení s Universem, pak není čemu se divit, že nám posílá takové facky, zřejmě se vzkazem: "Proboha probuďte se a přestaňte řešit kokotiny. Začněte řešit opravdu důležité věci!" Třeba umět žít pospolu, vzájemně se učit, milovat, prostě se duševně rozvíjet...
Také jsem přemýšlela o lidské lásce. Do konceptu by zapadala tím, že - vulgárně materialisticky řečeno - Universum potřebuje přísun těl pro své duše. A tak se zamilováváme a plodíme. A většinou si pěkně projdeme celou životní lekcí díky strachu ze smrti, který je pojistkou, aby se nám odsud hned tak nechtělo.

A tak mi to teď přijde krásně křišťálově průzračné. Jen ten smysl pokulhává. Protože člověk s takovými myšlenkami zůstává v naší společnosti povětšinou nepochopen. "Cože? Ty se neženeš za penězi?! Ty mluvíš s větrem a se stromy?" - a když už jsme u toho: "Cože, co to proboha vůbec píšeš za bláboly?" :D Prostě jedna radost, tenhle svět. Nějak se bojím, že nám Universum skrze jednotlivé zabedněné dušičky kolektivně hloupne.

Mimochodem - báječně mi do tohohle konceptu zapadají práničtí lidé, reiki, telepatie, psychosomatika,... Ale o tom zas jindy.

Mezi živými

Už dost dlouho se mi zdálo, že tak nějak jen jsem, ale ne aktivně. Že žiju, přijímám a skrytě obdivuju všechny, co jsou schopní vytvářet, přispívat. Byla jsem si vědoma, že pouze existuju, zaklíněná v jakémsi mezičasí a že se bojím pohnout. A sváděla to na rovnováhu, které ale zoufale chyběla dynamika.
A tady to je. Letošní rok jsem přepadla přes pomyslnou hranu. Těžko říct, co přesně mě nakonec zezadu koplo pod koleno, jisté je, že padám a že v tom letu je neuvěřitelně energie, konečně! Někde jsem v sobě našla bránu k nekonečnému zdroji nadšení a touze nejen myslet, co všechno bych mohla dělat, ale dokončit cestu těch myšlenek. A je to nekonečný koloběh, dokončené myšlenky, rozbíhající se projekty, všechno mi zas dává novou energii a odměňuje vložené úsilí.
Někdy stačí si sepsat svoje sny a postupně je začít realizovat. Dokud jsem si neudělala seznam, netušila jsem, jak snadné to vlastně je. A tak už jsem přihlášená na kurzy jógy a lekce francouzštiny, vyhlížím si gramofon, vyrábím prototypy zboží, které chci prodávat na Fleru a za týden jedu na seznamovací kurz mé nové alma mater.
Nikdy v životě mi nebylo tak lehko a dobře jako teď. Není nic lepšího, než si plnit své sny.

První půlrok (života a) utříděných myšlenek

• Štěstí je stav mysli, ne okolnost.

• Duality jsou jen dvěma stranami jedné mince.

• Samota není negativum. Samota neexistuje. Jsem součástí všeho. Všechno jedno jest.

• Minulost nelze přepsat (netřeba litovat), budoucnost nelze naplánovat (netřeba doufat). Lze jen žít, tvořit a užívat si příběh svého života. V přítomnosti, ta jediná je "skutečná".

• Netřeba se ptát, odpovědi přijdou samy. Stačí poslouchat. Ale beztak už je známe. Jen z nich máme strach. Nebo snad ne? Bububu :)

První krok

A tak se mi začíná zdát, že prvním krokem k pointě toho všeho, je najít sám sebe. Pochopit, kdo jsem já a jaké zaujímám postavení v tomhle světě. Kdo jsem vůči ostatním, vůči vesmíru. Vymezit se natolik, abych zjistila, že vlastně nemám žádné hranice, zaškatulkovat se natolik, abych zjistila, že nikam nepatřím, najít konkrétní domov, abych zjistila, že domov není jedno místo na zemi. Procítit a pojmenovat všechny emoce, které mnou prochází, vztáhnout je vůči všem kolem sebe, abych zjistila, že jsou bezzubé a bez hran, že je to bezmezné všechno, že je to Láska s nuancemi, že vše je v mé hlavě a že ta je součástí veškerého života.

Brouzdám po naší planetě, někdy až příliš zamyšlena, abych dokázala jen a pouze vnímat přítomnost, dech, barvy, vůně. Přesto podaří-li se mi najít vhodné místo a čas, zavřu oči, vyprázdním svou mysl a dokážu být.

To jest krok první. A ten druhý? Otevřít se, najít cestu k ostatním, pochopit principy a fungování lidí a přírody? Najít někoho a něco, v co budu věřit, kromě sebe?


Attraversiamo.