mažu tě

Ahoj
Umm, my se známe?
No, možná? ..Kdysi?

Co jsme si to jsme si
Víš, někdo musí bejt moje největší životní zklamání

Tak připni si ten řád
a tvař se jako chlap
Až tě na ulici minu
a ani si tě
nevšimnu

A tak nesmím tě potkat
protože bych ti místo toho
odpustila

Karma, rána, měsíc

Hluboká

Obsáhlá

Ionizující

Ruce ztvrdlé na kámen, bolavé klouby, odřená kůže

Ale co hůř, co hůř... salto s tvrdým dopadem na záda je každý úder srdce

Žebra už jsou z toho celá polámaná

A co hůř, co hůř… srdce a mozek si nerozumí, dávají si normálně do držky

Tak krutě spolu nesouhlasí

Ale co hůř... tělo už je tak vyčerpané. Nemůžu to vypnout. Myšlenky, emoce, tlukot, ticho. Cítím ještě vůbec? Sledovat to je těžké.

A těžká jsou rána, těžká jsou odpoledne, těžké jsou noci plné snů. Olovo mi naplnilo kosti místo dřeně. A olovo tráví každou buňku.

Je to zkouška, je to výzva, čelím tomu, říkám si. Ale co hůř, nevěřím tomu a bojím se. Nevěřím sobě, svým slovům, svým činům, naprosto a absolutně se ztrácím, protože možná svůj vesmír už nezachráním. Co má pak smysl..?

A co hůř, už dochází slova. Už chci jen mlčet, sedět v rohu a nechat se hřát jarním sluncem. Už se mi nechce dodávat vůbec nic, nikomu nic říkat. Vše je tak, jak je. 

Nezbývá než doufat, že z toho vyjdem živí. Ale to z života nevyjde nikdo. Tak co už.

odpojení

mám v hlavě
nášlapný miny

BUM

BUM

BUM

jedna za druhou
za očima se blýská
jsou to slzy
nebo střepiny
nebo moře o kameny
co se tříští
zítřek je příští stanice
projedem tunelem
se zadrženým dechem
a mezitím
nám vymažou vzpomínky na dnešek
věčný svit
věčné svítání
věčný listopad
věčný pád

a my pokračujeme dobrovolně
v komplikování svých životů
- co bychom jinak dělali
- čím bychom se jinak bavili

ona to řekla
a zahřála u srdce
"vnášíš do toho něco navíc"
okamžik blaženosti
možná nejsem zbytečná,
možná jsem v něčem
přece jen dobrá
možná je naděje

čas je plochý kruh a vše se
stane znova

BUM
BUM
BUM

duše co nedojde klidu,
vykoupení
dokud nerozluští hádanku

deconnection
brainxit
bolestné odpojení
jak od Matrixu
svět je šedivější,
ale dává víc smysl

dává?

BUM
BUM
BUM
až se vlna výbuchů utiší
možná zas bude čisto
jako na jezeře Gosausee
ani vlnka
jen listopad dýchá mlhu
do dlaní

BUM
BUM
BUM

zatraceně
ani teď mi
není líp
...

Čistka

Když jsem naštvaná na svět, na boha, na osud, když nevím kudy dál, když se cítím ztraceně a zrazeně, jedna z ulevujících věcí je úklid. Resp. vyhazování. Je na tom něco fakt moc uklidňujícího. Obzvlášť skvělý to je, když tuším, že se sentimentálně nezaseknu nad vším, co uvidím, o to líp to pak lítá. Stejně to ale zavoní prachem časů dávno minulých a vytane nejedna zajímavá vzpomínka.

Dnes to bylo třeba tohle: vyhazuju sešity z gymplu a říkám si: no, možná jsem si je schovala, protože jsou v nich vtipné vpisky nebo obrázky na okrajích, jak to ostatně mam skoro u všech svých učebních poznámek. Listuju sešity a nic nenacházím. Jak to? Hodně mě to překvapuje. A pak si vzpomenu. Na malém gymplu nám ze začátku nějaký čas (kolik let fakt nevím) kontrolovali poznámky, úhlednost, jak si je píšem a tak. Nějaké vpisky na okrajích sešitů byly absolutně nemyslitelné. Na vyšším gymplu jsou moje poznámky o dost úhlednější, ale vypadá to, jako bych při hodinách jen psala, dávala pozor a učila se (a vím, že taková jsem rozhodně nebyla).

Jedna z mála výjimek... (rok 2009/2010)

Příprava na maturitu. Plány jsou furt stejný :D jen to "graduate" už mam za sebou... (2010)

Další vzácná stránka s malůvkou z gymplu...

Nějak mě při tom přepadl smutek. Na vejšce jsou moje poznámky skoro minoritou na papíře, převažujou čmáranice, kusy básniček, zkoušení různých typů fontů, hlášky padající při přednáškách, vzdychy a vzlyky nad mým životem, prostě všechno. Jsem kreativní typ. A tohle ve mně celou dobu gympl vlastně zabíjel.

Taky mě to nutí se trochu zamyslet nad tím, proč tohle uklízení přišlo. Jasně, že to má na svědomí víc věcí. Děda, kterej umřel. Moje (ano, další) platonická láska, která mě poslala do háje (jasně, je to vytržený z kontextu a jestli si to čte, bude naštvanej, že to píšu takhle a tohle vyjádření není vůči němu rozhodně fér, protože.. milion věcí). Ukončení školy, nepřijetí na navazující studium (nepřijetí na 4 školy, kámo. Není ta holka trochu blbá?)...
Když si tak ale punkově vařím večeři ve 3/4 na půlnoc uprostřed rozbordelené kuchyně a musím improvizovat otvírák na druhý pivo k uklízení,  připomíná mi to stav předtím, než se mi sem nastěhovali moji spolubydlící. To byl panečku Punk jaksepatří. Takže... že by to bylo tím, že se před pár dny odstěhovali? To by vysvětlovalo tu absenci otvíráku minimálně...

Vykořenění, totální. Co mě tu drží..? Vůbec nevím, kdo jsem, vůbec nevím, kam patřím. Vyhazuju sešity nějaký gymplačky a vůbec se s ní neztotožňuju. Kdo byla ona? A kdo je ten člověk, co se uklidňuje tím, že se zbavuje starých věcí? Chce se tahle Adekja odpoutat od tý minulý? Vždyť po ní ani nic nezdědila. Možná žárlivost v situacích, kdy na ni nemá nejmenší právo. Možná příchylnost k pivu.
Jaká jsem já? Tak trochu doufám, že se to dozvím v následujících 14 dnech, kdy vyrážím poprvý sama na dovolenou za hranice, mimo jiné srovnat si ty výše zmíněné věci. A najít sebe sama. Myslím, že to spíš nestihnu, ale minimálně je to dobrej začátek podle mě. Nevím jak Vás, co to čtete, ale mě teda vytáčí, že nevím, kdo jsem. Že bych se neuměla charakterizovat. Že nevím, co jsou jen moje masky a kde začíná můj skutečnej charakter. Pokud nějakej mam.

Ale whatever. Dneska holt mam trochu víc sdílecí náladu, než jindy. A kreativnější, než jindy. Když se mi tak připomněly doby, kdy jsem si psala povídky a příběhy jen tak do šuplíku. Ale život je stejně nejlepší story, to může hodně mých přátel potvrdit.

Jo a btw., věřte nebo ne, při psaní tohohle příspěvku spadnul v předsíni z nad dveří obrázek v klaprámu. Fotky mě v psychedelických barvách v koláži. Byla to fotka z gymplu a když jsem ji tam před lety věšela, dělala jsem si v duchu srandu, že to je svatej obrázek paní domácí, která tu vládne. To teda nevím, co se mi tim Universum snaží naznačit :D
Asi už mam vypadnout, když mě tu teda nic nedrží.

Tak.

Jsem zasažena.
Rozložena.
Vše je zpochybněno.
Tváří v tvář čiré nádheře ztrácím pojem o tom, kdo jsem, a cítím, co bych mohla být.
Tam někde pod ošlapanými slupkami a nánosy po čase zas slyším bít své srdce.
Oči vidoucí, obraz proniká hluboko a osvěcuje temná místa.
V takových chvílích chci být. V takových chvílích chci existovat.

Suma 2014

Drobný sebezpyt z loňského roku :) Loni to mělo úspěch, tak to tu máte letos zas.

2014 v číslech:

Víkendů mimo domov: 32
Nocí pod teepee/podsadou: 25
Nocí pod širákem: 6 (hrozně málo! Musím se polepšit :)
Nachozených km na puťácích (Velikonoce, léto, podzim): ~ 240

Plesů: 4
Běhání: 6
Plavání: 13
Stěna + skály: 14 + 1

Navštívených zemí: 2 (Ukrajina, Belgie)
Nově poznaných měst: 4 (Brusel, Bruggy, Jičín, Pardubice)

Změna školy: 0 :)
Změna barvy vlasů: 3
Platonických lásek: 2
Srdečních zklamání: 2
Velkých kulturních zážitků: 4

2014 v obrazech:

Velikonoční putování po Šumavě

Zuzanky svatba

Tábor pod Přimdou

Fonticulus

Puťák "Z lágru do lágru"

Vinobraní

Podzimní cyklojízda

Lezení na skalách u Polínka

Podzimní Chlum

Podzimní Sofronka

Silvestrovské táboření

Stav nula

Vnímám, vážně. Ačkoli tak asi nevypadám. Jen bych nedokázala adekvátně reagovat. Neměla bych sílu tvářit se tak, jak je očekáváno. A tak jsem se na chvíli zabarikádovala ve své hlavě.
Ale je to zvláštní stav. Překvapivě to nebolí. Jen jako by mi něco hodně pomalu docházelo. Jako bych potřebovala extra čas na úklid, srovnání si událostí posledního měsíce. ... Kolik se toho za tak krátkou dobu dokáže stát. Asi je na každém, jak se věcmi nechá ovlivnit. Docela jsem si věřila, že to zvládám hravě, ale tenhle stav je varovnou kontrolkou. Ona ale určitě brzy přestane blikat, až se vyrovnám s několika zklamáními, až si upravím názor na některé lidi, až překousnu některé skutečnosti. Pak se snad začnu zase chovat normálně a budu oceňovat dokonalé okamžiky, které mi za posledních pár dní klouzaly mezi prsty.

Noční pozorování tramvají, dokonalý gin fizz, měsíc v okně, snídaně do postele. 
Káva v kelímku se srdíčkem, prosluněné pivo na nábřeží. Zpoždění vlaku, ruch nádraží.
Příprava pokrmů s čerstvými bylinkami. 
Masáž, palačinky s mojitem k obědosnídani, památné fotky na nové lavičce na zahradě.
Bazén jen pro sebe, překonání se jen tak pro radost, vířivka, akorát horká pára
Tíha batohu na zádech a šlapky tlačící skrz příliš tenké podrážky do chodidel. 
Paprsky zapadajícího slunce skrz bukové listí a hrající si veverky. Tužka a prázdný papír. Lenost rovnat si myšlenky a tvořit.
Vůně vína a chuť, která vždy vykouzlí moravský sklípek. 
Film s dobrým koncem. 
Všichni ti skvělí lidé, které mohu znát či poznávat, kteří pro pochopení a objetí nejdou daleko. 

... A sametová samota. Dnes večer je v ní útulně a neskutečně příjemně.

Suma 2013

To je tak, když si do diáře píšete každou blbost. Člověka to pak svádí dělat grafy a závěry a sumy... :)

ROK 2013 v číslech:

boulder + stěna + skála: 9 + 9 + 1
bazén: 26x
jóga: 12x
plesů: 5
návštěv Prahy: 13 (průjezdy nepočítaje)
nocí pod širákem: 18 (první 3.května, poslední 1.prosince)
nocí na sněhu: 4
víkendů mimo Plzeň: 28
navštívených zemí: 6 (Rakousko, Anglie, Německo, Polsko, Řecko, Ukrajina)
nově poznaných měst: 5 (Londýn, Drážďany, Zakynthos, Vídeň, Regensburg)

změna školy: 1
změna barvy vlasů: 3
platonických lásek: 1
divadelních představení: 1
oper: 1

ROK 2013 v obrazech:

únor, lyžovačka v Alpách

únor, Posázaví

březen, zimní táboření Gory Stolowe

duben, grilovačka na kolejích

duben, Velikonoce ve Žďárských vrších

duben, Londýn

květen, jarní Křivoklátsko

květen, kvetoucí Průhonice

květen, Drážďany

srpen, průtrže mračen nad Plzní

červenec, tábor u Úterského potoka

srpen, roverský kurz Fonticulus

červenec, putování po Rychlebkách a Jeseníkách

srpen, Zakynthos a pohoda s maminkou

září, sólo cyklo výlet do Klášterce nad Ohří

září, seznamovací kurz FZS

říjen, sólo vycházka podzimem do Kladrub

říjen, poslední venkovní lezení

říjen, Vídeň

prosinec, Vánoční trhy v Regensburgu

prosinec, Silvestr na Ukrajině

Těžká půlnoční úvaha u hrnku polévky z pytlíku

Kdo jsem?
Chci říct - jak mám chtít poznávat lidi až na dna jejich duší, když nejsem schopná říct, kdo jsem já sama?
Snažíme se snad skrze poznávání ostatních poznat sebe?
Nejsme nakonec jen mozaikou střepin zrcadel, v níž se v každém kusu odráží ti, co máme na blízku?
Modeluje nás jen okolní svět?
... A co se pak tedy stane, když jsme sami? Myslím tím úplně sami se sebou?
Možná proto se všichni samoty tak strašně bojíme. Možná proto v ní mnozí zešíleli.

Na plese

nejdřív mi bylo hrozně, protože jsem cítila, jak mi chybí

tak jsem mu řekla, jestli se nechce jít projít a pokecat si

a on že na to zrovna myslí

tak jsme šli courat městem

povídali jsme si o tom, jak jsme se měli poslední měsíc

pak jsme strašně dlouho stáli nad řekou a objímali se

a chvíli to skoro vypadalo, že se k sobě vrátíme

ale oba jsme si uvědomili, že to asi nejde

ale že nám na sobě navzájem hodně záleží

a mě najednou bylo hrozně fajn

cítila jsem se tak jistě a vyrovnaně

bylo skvělý vědět, že ho vlastně neztrácím

nevím, jak to dokázal

určitě v tom byla magie