Pořád se mi nedaří přestat utíkat sama před sebou. Ale přináší to místy i pozitivní věci, když se zrovna schovávám před svými myšlenkami v práci. Tentokrát to, díky mé nepříznivé psychicko-fyzické kondici a tudíž neschopnosti opustit domov, schytal náš špajz. Doteď díra veskrze špinavá - a to nechceš...Celkem mě tahle terapie prací naplňuje, člověk za sebou alespoň vidí výsledky. Sice to pak v sobě nese jisté stigma, ale vnímám ho jen já, tak což. Taky občas neuškodí si připomenout...
Původně šlo jen o to špajz vybílit. Ale jak to tak už chodí, není to nikdy tak jednoduché, obzvlášť pro mě, jakožto člověka, co nerad dělá věci napůl. A tak jsem vyklidila obsah, odebrala fochy, vyndala žebříčky, na kterých desky držely, vysadila oboje dveře, odšroubovala pantíky, abych je nemusela obmalovávat. Pak jsem vysmejčila vnitřek od pavučin a prachu, natřela první vrstvou, obílila rám ze všech stran první vrstvou, nabílila žebříčky první vrstvou, sundala z desek plastovou krytinu přišpendlenou tisíci napínáčků a šla spát.
Ráno jsem vstala, přebílila špajz druhou vrstvou, zrovna tak futra, zrovna tak žebříčky. Pak ještě horní i dolní dvířka z vnitřní strany, všechny desky jsem vzala dráťákem a pak rejžákem a jarovou vodou. Mezitím všechno proschlo, i druhá vrstva na obou dvířkách, tak jsem vytřela podlahu uvnitř a jala se zpět přišroubovávat pantíčky a podobné nesmysly, které jsem předtím odmontovala. Nejvtipnější však byl závěr, kdy jsem vítězoslavně vmanipulovala oba žebříčky dovnitř, vše řádně zdokumentovala a těšila se na třešničku, kterak vezmu desky a ladně je tam zpět usadím. 
Ale chybička - ne vždy jde všechno podle plánu a tak po asi 20 minutách mordování, vzteklého nadávání a používání celé váhy mého těla, jsem je tam s absolutním vypětím všech sil narvala - a přitom odřela mé pracně natřené žebříčky :(Toliko asi k fyzickému postupu prací.
Snažila jsem se nemyslet - to byl původní účel. Ale ani hudbou myšlenky nelze vyhnat a ty se točily v kruzích. Měla jsem radost. Jak mi jde práce od ruky a že v podstatě všechny dílčí úkony celkem v pohodě zvládám. Zvládám sama. A to byla ta nebezpečná hrana, přes kterou poslední dobou tak často padám. V podstatě od mala se snažím být soběstačná v co nejvíce věcech - přijde mi to velmi logické a životu-příchylné. Vystačit si sama, nemuset se v základu na nikoho spoléhat. Což se asi zřejmě neslučuje s obrazem křehké dívky volající po záchraně. Jenže já nejsem chlap a druhou silnější polovičku k sobě chci a potřebuju, to už jsem si uvědomila dávno. Jak se mám vyrovnat s tím, že většina z mých odfajfkovaných "vyhovujících" mi řekne, že se mě bojí? Jsem silná a díky tomu zvládám být sama - ale nezůstávám sama, právě protože jsem silná? Jenže síla je opojná a nehodlám se jí vzdát.
Takže nezbývá, než hledat dál a doufat, že přece jen se najde někdo ... někdo ...
 |
| Autorka na samospoušť, předstírající, že nepřemýšlí o divných věcech a že je děsně cool a šťastná. |
 |
| První tři šťastní obyvatelé nové špajzovny. |
