Čmáranice ze školního sešitu...

Soapy lady

Etheric lady

Concentrated depression

Ztráty a nálezy

Obloha šedivá snad už tisíce let. Domy prázdné a tiché. Ulice osamocené a bez duše. Jako by je někdo dusil. Žádný zvuk se tu nerozléhá přirozeně. Lidé tu také žijí. Přežívají. Dožívají. Chodí se skloněnými hlavami. Pomalu se plouží, těžce. Jako by tu snad byla větší gravitace. Jsou prázdní a tiší jako všechny chátrající budovy. Jsou přesně jako ty zdi, popraskaní, poznamenaní, ošlehaní, mlčenliví. Slepí. Bloudí nesměle po chodnících, které nikdo neuklízí.

Město se rozprostírá v docela jiné dimenzi. Je obrovské. Lidé do něj přicházejí a zase z něj odcházejí.Občas má někdo to štěstí, že chytne ten správný vlak, páchnoucí a oprýskaný, který ho vyveze pryč z tohohle pekla.

Nezáleželo na tom, jaký byl den. Nestalo se nic, co by se nedělo jiné dny. Plynuly líně, jako řeka v deltě. A byly zrovna tak špinavé. Nad městem ležel jako balvan ocelový příkrov mraků. Místo deště se na zem snášel jemný popílek. Dýchalo se těžce, ale na to tu byli zvyklí všichni.

Mladík se zastavil na rohu a opřel se o stěnu. Namáhavě oddychoval. Měl vlasy černé jako noc, která už zapomněl jak vypadá a voní. A na nich a na ramenou mu ležel prach. Díval se na pukliny v asfaltovém chodníku. Z oka mu vypadla slza a roztříštila se mu u nohou. Kdyby tak mohl něco cítit. Byl k smrti unavený věčným chozením. Vzmohl se a šel dál. Procházel ulicemi tohohle nekonečně ohromného města, rozvážně a chladně. Očima nepřítomně bloudil po zemi. Občas zaslechl další páry nohou v podivných ozvěnách. Nevnímal je. Ani oni jeho. Neexistovali. Ani on. Ani město, jehož ulicemi bloudil. Byl ztracený v hledání. Byl ztracený ve své hlavě a ve svých myšlenkách. Přestože nad ničím nepřemýšlel. Náhle, snad poprvé, ho něco vytrhlo z netečnosti. Do zorného pole se mu dostala pata železného zdobeného sloupku. Pokusil se pomalu zvednout hlavu. Ztuhlý krk ho příliš neposlouchal. Sloupů se mu táhla přes cestu celá řada. Nesly děravou stříšku zakrývající perón. Nádraží. Mýtické místo. Táhlo se snad donekonečna, koleje, peróny a zase koleje. V očích bez lesku se snad mohlo zračit něco jako překvapení.Nestál tu žádný vlak, kterým by mohl odjet. Vpravo se krčil malý domek s vylámanými dveřmi a omšelým nápisem "Ztráty a nálezy". A za matnými špinavými okny plápolala svíce. Mladíka to zasáhlo.Skoro nedočkavě zamířil ke třem schůdkům, překročil práh. Když se rozkoukal, spatřil proti dveřím pult, za nímž byla židle. V ní se krčil seschlý stařík s lesknoucíma se očima. Zvědavě si mladíka prohlížel. Pak energicky vyskočil a beze slova vytáhl odněkud tenkou knížku. Nalistoval asi třetí stránku s pár neumělými obrázky načmáranými tuší. Mladík si je bez zájmu prohlížel, pak však na jeden ukázal. Stařeček se na něj usmál a pak ukázal na schody vedoucí někam pod povrch.

Dole bylo chladno. Drápy zimy se do mladíkova těla zaťaly bez varování. Od úst mu stoupaly obláčky páry. Opatrně se rozhlédl po rozlehlém sklepení. Celé ho zaplňovaly police naplněné neskutečným harampádím. Visely od vysokého stropu jedna pod druhou na řetězech.

Stařík ho táhl někam dozadu. Kolem regálu s deštníky, taškami, brýlemi. Až někam nakonec. Až k posledním policím. Mladík se usmál. Našel. Bylo tam vedle sebe poskládáno tisíce ztracených lidských srdcí. Mezi nimi bezpečně poznal to svoje.

Kudy jít a kam se dát? Koho minout s kým se znát?

Dendrobátky

... Nelze si je nezamilovat. Tyhle malinký žabičky asi při tvoření světa naskákaly Bohu do palety a pořádně tam řádily...

Každopádně, mám dneska takovou radost, že mám konečně hotovou seminárku, že z ní sem snad i kus dam, právě kvůli těmhle roztomilým stvořením. Enjoy :)

Zařazení:

říše: Živočichové (Animalia)

kmen: Strunatci (Chordata)

podkmen: Obratlovci (Vertebrata)

třída: Obojživelníci (Amphibia)

podtřída: Bezocasí (Ecaudata)

řád: Žáby (Anura)

čeleď: Pralesničky (Dendrobatidae)

rod: Dendrobates, Phyllobates

Dnes je známo přibližně 170 druhů pralesniček. Zástupci této čeledi jsou drobné žáby žijící v tropické Střední a Jižní Americe, od Nikaraguy po Brazílii a Bolívii, nejvíce druhů obývá Kolumbii, Ekvádor a Peru. Mnoho druhů je velmi pestře zabarveno, což u nich má, jako u většiny nápadně zbarvených živočichů, varovnou funkci, ovšem u těchto obojživelníků opodstatněnou. Zdaleka ne všechny druhy jsou nebezpečné, skutečně jedovatých je asi třetina (Dendrobatinae). Ostatní pralesničky využívají toho, že svou barvou "kamuflují" nebezpečnost. Navíc jsou některé svým zbarvením spíše "zneviditelněny" v terénu. Ovšem ty, co svou výstrahu myslí vážně, jsou extrémně jedovaté. Avšak je tomu tak pouze u jedinců, kteří se pohybují ve svém přirozeném prostředí. Teprve nedávno bylo zjištěno, že jejich jedovatost je podmíněná stravou. Ti, kteří jsou chovaní v zajetí, nemají jed prakticky žádný, protože v potravě, kterou přijímají, chybějí složky, které jsou nutné pro jeho tvorbu. Jedovatí mravenci, termiti, pavouci a také některé druhy jedovatých rostlin, obsahující nebezpečné alkaloidy, tvoří více než 50% jejich potravního spektra, což způsobuje jejich sekundární toxicitu.

Je známo přes 220 typů toxických alkaloidů pralesniček: batrachotoxiny, pumiliotoxiny, histrionicotoxiny a další formy toxinů. Slouží primárně k ochraně před predátory.

Kožní žlázy žáby Phyllobates aurotaenia a Phyllobates terribilis obsahují steroidní alkaloid batrachotoxin. Sekret je používán Indiány ze západní Kolumbie k lovu - je základem šípového jedu, který slouží k výrobě otrávených šipek do foukaček. Jedná se o silný a rychle působící jed. Odtud jsou pralesničky nazývány "šípové žabky".

Nebezpečnost batrachotoxinu spočívá v přerušení přenosu signálů z nervové soustavy k hladkému svalstvu a výsledkem je zástava dýchání a ochromení srdeční činnosti.

Letální dávka pro 68kg člověka může být přibližně 100 mikrogramů, tedy ekvivalent váhy dvou zrnek jemné kuchyňské soli.

Batrachotoxin

Podle údajů domorodci nachytají žáby a vězní je v dutém kmeni dokud nepotřebují jed. Potřebují-li ho, vyjmou žábu a do krku jí zasadí dřevěné ostří. Toto utrpení způsobí, že žába se začne "potit", zejména na zádech, kde se vytvoří vrstva bílé pěny. Ta je nejsilnějším jedem, jenž dokáže vyprodukovat, a domorodci v něm namáčejí hroty svých šípů. Ty si uchovají svou smrtící sílu po celý rok.

Podle jiných zdrojů domorodci žáby nabodnou na zahrocené větve a otáčejí jimi nad ohněm, dokud nezačnou vylučovat sekret, který zachytávají do nastavených nádobek, případně zahřívají žáby uzavřené přímo v bambusové tyči, a vyloučený sekret mísí s výtažkem amarylkovité rostliny Buphane toxicaria. Takto připravené šípové jedy mohou být účinné i několik desítek let.

Apocalypse

Pátého dne

se spustil lijavec

a pršelo až místo cest

potoky a říčky

se začaly pod nohy plést

pak vše utichlo

i stálý tep

olověných kapek do listoví

a bušilo to ticho v nás

každý měl strach

setmělo se vprostřed dne

a dusno nás k zemi připoutalo okovy

pak přiřítil se ďáblů konvoj

a nad hlavami nebeský řev

pořád bylo ticho

jen místo potoků tekla krev

a my skřípěli zuby bolestí

plakali

a zatínali pěsti

když brali nám svobodu

jako vítr bere dech

jako když nezůstane ani lístek

na stromech

naše utrpení trvalo věčnost

a když ďáblové odešli

nezůstalo v nás nic

jen slepé vypálené oči

a slepá vypálená srdce