Pondělní ráno

Prší

dětská pískoviště prázdnotou zejí

Prší

moje ústa pro sebe se trpce smějí

Prší

tvé ruce se od mých neohřejí

Prší

My lidé

Rodíme se a umíráme, my lidé, přemnožení škůdci planety Země. A je nás stále více a naše díla jsou stále méně hmotná. A až nás jednou konečně něco vyhubí, nezbyde po nás nic. Jen možná pár větrem ošlehaných pyramid, pár podivných soch ze železa a spoustu součástek z plastu, hlavně taková malá placatá kolečka s jemnými rýhami a malinké zlaté plíšky, které už nikdy nikdo nepřečte - jak a proč by vlastně měl či chtěl. Asi bychom měli začít tesat všechny ty naše vědomosti a poznatky do skal, jinak i ony zemřou spolu s naší civilizací, upadnou v zapomnění, protože tu nebude nikdo, kdo by řekl, jak daleko došly naše výzkumy v oblastech genetiky a astronomie. Snad ti, co přijdou po nás, budou mít přírodu ve větší úctě. Snad budou rádi dýchat čerstvý vzduch a pít vodu z potoků. Pokud budou mít tu možnost a my jim tu alespoň něco z čistého bohatství Gaiy zanecháme.

Cesta srdce

Zaplaň, má naděje

ať roztají ledové hradby

pokoř můj strach

a veď mne cestou srdce.

Struna osudu zapěje

uvalí nás do své klatby

sevře okovy

a dá vizi svobody

bez bolesti

zápěstí

Tarot

Pod žhnoucím sluncem

vprostřed pouště studna

a nad ní v konopné smyčce

kotník viselce

z vyděšených úst kape krev

supi už se slétají

ale žízeň

vítězí

Pár letních haiku z Vysočiny

molo rybníka

hvězdy se vpíjí do slov

čekám na tebe

japonské hůlky

ukryté mezi rákosem

ve vlasech ženy

skrze hladinu

zrcadlící oblaka

kapra neuvidíš