Čas loučení

Jak se věci mohou změnit během jednoho týdne. Stav, který si už skoro nepamatuji. Tam někde dole v bažinách smutku a beznadějí. A nepomáhá nic, vím, že až čas mi hodí záchranné lano.

Stalo se, že během jednoho týdne odešli tři lidé, které jsem měla ráda. Jeden velmi náhle a snad tam, kde mu bude lépe. Těžko se věří tomu, že už nikdy nepřijde na některou z rodinných oslav.

Druhého jsem se vzdala dobrovolně, snad pro svoje dobro, snad jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla, jak mi tvrdí mí přátelé. Nic to nemění na tom, že jsem se v něm zklamala a že to bolí.

Třetí se vymazala z mého okruhu přátel ze své vůle. Poněkud překvapivě pro mne, přestože ona mne za kamarádku nepovažuje od té doby, co se denně nevídáme ve škole.

Všichni tři mi otevřeli oči. Každý z nás může odejít s následujícím okamžikem. Může zmizet, ať si to přeje, či ne. Tahle tři prázdná místa v mém srdci mi dennodenně způsobují mentální embolii. Svírají mi hrudník, nutí mne znenadání zastavovat na ulici a zhluboka dýchat, abych mohla jít dál. Ale také mne nutí objímat lidi, které mám ráda, říkat jim, jak moc pro mne znamenají. Fackují mne za malichernosti, kterými se zabývám. Bojují proti každé lži, kterou říkám sobě nebo ostatním. Ačkoli mi úsměv nejde přes pusu vůbec tak snadno jako dřív, stále dokážu vidět ty malé jiskřičky pozitiv, které by to mohlo mít pro mou budoucnost.

Škoda, že to člověku musí docházet až při takových příležitostech.