pátek 6. prosince 2013

Co schází

Jsem naruby.

Jsem relaxovaná, v naprostém klidu, nic mi nehrozí, nemám důvod být ve stresu. Přesto moje srdce buší, jako bych míjela nějakou zásadní skutečnost, jako bych měla někam běžet a něco udělat. Jako by moje nečinnost byla neopustitelnou chybou.
Čekám na spoustu věcí. Některé nikdy nepřijdou, ale není řešením, jít jim naproti.
Nechávám volně řetězit myšlenky. Jsou melodické, hladké, útulné.
Už zase se mi chce utíkat a vzpouzet. Jen není dost odvahy.
Chce se mi zůstávat v nadhledu, ale pořád padám dolů a z přízemnosti a zase složitě škrábu nahoru. Dole se mi moc nelíbí. Ale jsou tam lidi. Mám ráda lidi.

Hvězdy se mi odráží na kůži. Z břicha stéká víno, které nabrečely.
Pára z úst se stává mlhou.
Samota křídly andělů.
Na břehu řeky namrzají kameny, ramena tuhnou.
Chci jít domů, jen nevím, kde to je. Ale tady a teď by mělo být krásně. Co tomu schází?

2 komentáře:

  1. To znám. Je to neklid před bouřkou.

    OdpovědětVymazat
  2. Vyvolává neklid bouřku nebo tušení bouřky neklid?

    OdpovědětVymazat