Víte co? Připadám si poslední dobou nějaká divná. A ani se mi tohle nechce psát, natož publikovat. Ale mám nutkání svůj aktuální stav zachytit, ačkoli se to pravděpodobně stejně nepovede.
Rozčiluje mě, že se nemůžu zbavit denního snění, pořád mi ulítávaj myšlenky a často dost nesmyslně daleko. Nemůžu si pomoct a občas přemýšlet nad tím, čím to je. Jestli teď v mém životě chybí skutečné podněty, které by byly schopné mě zabavit a udržet v přítomnosti. Ne, že by to bylo nepříjemné, já moc ráda sním s otevřenýma očima. Jenže pak mám výčitky, že mi utíká to „tady a teď“, což mi z přesvědčení přijde trestuhodné.
Občas se s tím snažím něco dělat, rozdmýchávat staré a nedořešené věci, nečekat, až se něco stane. Vytáčí mě, že sama sebe nutím být iniciativní, pořád někoho tahat na víno, ven, pošťuchovat, psát, volat. Ale když já nic, tak nikdo taky nic a mě je pak smutno. A to já jsem radši vytočená, než smutná, hehe.
Vedu teď se sebou malou válku, jak tomu říkám. Je moc klid a já přemýšlím, co dál. Jsem příliš spokojená a moc usazená, blízko není nic znepokojujícího, žádná případná rýpání v žaludku. Možná trochu doufám, že je to ticho před bouří, ale na to je moc čistý vzduch. Všechno je tak, jak má být, žádné vlny, život není vzhůru nohama a to mě nebaví.
Asi se začnu dovolávat někam nahoru, abys tam s tím někdo něco udělal. A pak zas budu litovat, známe. Prozatím, než se začne něco dít, věnuji volný čas studiu. Nemyslím školu, spíš život, lidi a universum, to se dá studovat pořád. A až se něco stane, třeba se zas svěřím blogu. A Vám.
Žádné komentáře:
Okomentovat