Láska k matematikovi

Přála bych si,

aby o mně mohl říct

"tahle slečna

je jiná,

je výjimečná,

chytrá,

vtipná, sličná"

a on zatím jen

"dávej pozor,

tady je tečna,

ta je zákeřná

a nebezpečná,"

s vášní v očích

... pro ni,

mrchu.

Před bouří

Na obzoru se valí černá mračna, bouře se nám žene vstříc jako stádo bizonů. Je slyšet dunění tisíců kopyt a občas lze zahlédnout výboj spojující jejich žíznivé oči s chvějící se zemí. Můj koníček neklidně pohazuje hlavou. Hrabe kopyty, řičí a vzpouzí se. Vyhazuje. V očích mu hoří ohníčky a trhá starou uzdou, dávno zakoupenou od Rozumu. Je to překrásný kůň, temný jako nitro země, silný jako příboj. Ale nezkrotný a plachý.

Cítím jeho zrychlený tep, jeho zpocené plece ozařují blesky. Zvířený prach kolem nás začínají dusit kapky těžké jako ocelové hřeby. Zatančil na místě a svaly se napjaly. Zavírám oči. Své klisně nikdy neporučím. Zkrotit ji může jedině mužská ruka. Jen ta má tu sílu, jen ta má tu moc.

...Má klisna nese jméno Vášeň.

Mentální detox

Nehýbala by se, ale třas ji nutí. Težko říct, čím to je, v pokoji je teplo. Možná probíhajícím detoxem... Ještě v poledne nebyla střízlivá. Je jí dost divně. Chladnou jí konečky prstů. Chladnou její touhy. Chladne celá společně s počasím. Kalamita, závěje. Kolaps. I ona kolabuje. Má pocit, že se všechny pochody v jejím těle zastavují. Cítí se zvrhle probuzená. Čeká, co se stane. Přemýšlí a dost ji to bolí. Nic se jí nechce. Spát. Ani bdít. Nehce jíst. Nechce se dívat na pitomé americké filmy. Bez děje. Bez inteligentního dialogu. Ano, nechce mít život jako americký film. Hledá přidanou hodnotu. Cíl. Jenže teď jí jeden zmizel a ona je náhle bezradná. Co dělat? Nevidí do budoucnosti. Ale přesto je přece všechno podle jejích představ a plánů, tak proč se cítí tak zmatená?

Odhodlala se a zvedla se z křesla. Potřebuje něčím pohnout. Možná se to od ní teď očekává. Prohlíží svůj zrcadlový obraz. Proč tolik vrásek na čele? Kde se tam vzaly? A oči bez jiskry. Vzepřít se... Jenže čemu? Vždyť ani to neví. Smutný úsměv. Je to k smíchu. Jo, je to k smíchu. Tyhle její nálady. Už ví, proč je jí divně. Už ví, co je příčina. Je to samota. Samota uvnitř sebe sama.

...Hladina se vyrovnává, myšlenky se uklidňují. Zaklání hlavu, nechává spadnout párek slz do vlasů. Po páteři jí projede mráz, až se z toho otřese. Pouští tichou, uklidňující hudbu, zapaluje svíčku ve tvaru srdce, co na tom, že ráno bude vyhořelá. Konečky prstů proudí teplo. I s pocitem samoty se dá žít. Každý občas musí. Nebude se bránit. Není těžké se s tím srovnat. Pohled do budoucna s odhodláním... No, spíš smířením. Má ze sebe radost. A ona to zas nechápe. Jak se jí může nálada změnit v takovéhle míře? Zřejmě snadno... Ale uvidí se ráno.

Chladnu

Bílá mlha,

bílý sníh,

tvoje ústa

samý smích

Mrtvou naději

dávám k ledu

v mrazu doufat

nedovedu

v mrazu doufat

zapomínám

Bílá mlha,

bílý sníh,

tvoje oči

samý hřích

Chladnu

v tichu dlouhých nocí

chladnu

v tichu závějí

tvé rty už se mi nesmějí

Klec v kleci

Autorka si takhle jednou odpoledne zdřímne a zdá se jí sen...

Je podzim. Plave oblečená a v tanečních botách v plaské přehradě s rozečtenou knížkou o farmakologii a že je to hrozně monotónní pohyb, tak při tom plavání usne. No a najednou jí dojde, že se nějak nemůže nadechnout. Ví že je to jenom sen, ale - sakra - vůbec se nemůže probudit. Najednou je ve značně omámeném stavu nad hladinou a knížka je skoro celá mokrá a ještě k tomu asi ztratila jednu botičku. A navíc teď se teprv pořádně začíná topit, protože voda nějak podezřele zhoustla.

No zabte mě, takovýhle sny... xD