Archivní víno 2008: Žblepty ze schůzky s andělem

Čas šel pozpátku, řasy na obloze byly černý

Odpovědi se třepetají nad hladinou zrcadlící tmu

brzdy křičí do noci jak raněná zvěř

NEJSEM IMPULZIVNÍ

spadané listí se válí po ulicích nepatřičně jako odpadky

dveře do kostela byly otevřený

Přerod II. (4)

Předchozí části zde a zde.

Po nějaké době mě z mdlob probral jediný jiný zvuk, než jen nekonečné kvílení větru a šlehání ostrých krystalků ledu o tvář. Byl to něžný krásný zvuk a když jsem se snažil zjistit odkud přichází, zdálo se, že snad z mých vlastních útrob. Trochu mě to překvapilo. Trhnul jsem sebou a rozevřel křečovitě ztuhlé paže. Vyklouzla z pod nich černá kočka, hebká jako letní noc. Začalo se mi všechno pomalu vybavovat. Znovu jemně zamňoukala a pak do mě začala šťouchat čumákem. Zkusil jsem se pohnout, takhle mizerně už jsem se fakt dlouho necítil.

Pekelně dlouho jsme chodili ledovou pustinou. Vůbec jsem netušil, kde jsem, jestli je to jen v mojí hlavě, nebo jestli je to skutečný svět nebo jiný paralelní.

Lidské cítění pro mě bylo utrpení. Bolelo a pálilo mě všechno, nezvládal jsem to. Když se začalo stmívat, podlomily se mi kolena. Moje malá upírka žalostně kňourala, klesla vedle mě. Začal jsem usínat a věděl jsem, že to rozhodně není dobře. To byla jedna z mých posledních myšlenek, než mě začínaly zafoukávat závěje.

Už zase jsem se vznášel v temnotě. Beztvarý a bezejmený. No do háje, mam to ale pech.

Ani jsem se nebál, nic horšího, než sežrání a následné vyvržení Vlčí mordou mě už asi nečekalo. Pak jsem ji ucítil. Ne svou malou upírku. Bylo to, jako bych ve svých nejkrvežíznivějších letech ucítil mladého člověka. Ale tohle nebyla krev. To byla moc a moudrost. Žena. "Královno..." pomyslel jsem si, že bych tak asi řekl.

"Mm, pozoruhodné," zazvonil mi ve mě její "hlas". "Daruji Ti život, Emitrene. Zasloužíš si ho. Nevím, co jsi byl, když Tě vyvrhl a nevím, co budeš, až se teď probudíš. Ale lepší než nic. Padej."

Prostor se zase nepřátelsky zahoupal a já padal. Achjo. Mam to ale pech.

Malířka

Asi už bych měla být velká,

ale pořád jsem ta samá

malá hloupá holka

to osud netušil,

když rozdával mi karty,

že si to vyložím napůl jako velku výzvu

a napůl jako nekonečnou párty

a já znovu opakuju stejné chyby,

minulost i budoucnost

stále další „kdyby“

a když mi do klína padá hvězda

stejně nikdy neuvěřím,

že se mi to jen nezdá

jsem vděčná všemu a všem,

co mi otevíraj oči,

ikdyž pak málo chápou,

proč se často slané ke slunci či k zemi stočí

ale víc než pel smutných dnů

mne děsí, že zapomenu

...pročs lilie mi dal

a pak odešel

...proč jsi plakal

a pak odešel

...proč na harmoniku jsi mi hrál

a pak odešel

...proč pod okny jsem ti stála

a tys nepřišel

...proč šels se mnou nocí do rána

a paks' odešel

...pročs jeřába mi skládal

a pak ses odmlčel

...proč srdce jsi mi dal

a ani trochu strachy nekřičel

Ale já vám všem slibuju,

že neodejdu z tohoto světa

dobrovolně dřív, než pochopím,

že to, jak žiju,

je v každé chvíli smyslem

bez kontextu,

dokonalým pixelem abstraktního obrazu života

KDO JSEM

Jsem něco.

Jsem.

Jsem jednotka víry.

Jsem hráč

hraju o prožití života

chci cítit víc

chci být

chci vědět

Jsem touha

po dosažení dokonalosti

po nekonečném rozhledu

pochopení

Touha je dynamická.

Nekonečnost je nedosažitelná.

Úvaha na téma "kdo jsem" z velikonočního putování Nangá parbat 2011

Fantastické vzpomínky senzaika

Ráda se procházím touto čtvrtí města. Je plná ruin továren a domů, kdysi bývala honosnou periferní průmyslovou zónou. Miluji to ticho, co tu teď panuje. Žádné auto nebo elektromobily, žádné hulákající reklamy, stovky hučících lidí na ulicích, ale hlavně tu chybí ten charakteristický nikdy neutichající jekot nadzemních vlaků vznášejících se na magnetickém polštáři. Jekot, po kterém den nesnesitelně bolí hlava a další dva je na zvracení. Jisté vlnové frekvence, které my, senzaikové, nesnášíme. Ano, samozřejmě, že nevadí všem lidem, to by pak nadzemkou nikdo nejezdil. Ale pár vyvolených dětí, které jestě nemají úplně zdegenerované smysly, to pištění nenávidí.

Proto je mou oblíbenou čtvrtí tato. Bezpochyby, je to tu rájem bezdomovců. Většinou nejsou agresivní, ale pár z nich se vždycky najde. Proto tu nosím dlouhý kožený plášť s kapucí a výhružné ostny boxerů na obou pěstech. Téměř každou noc tu na ně dělá ochranná služba zátah, už se s pár hlídkami dost znám, vždycky mě varují, ať se tu nepotuluji, ale já se jim vždycky jen vysměju, protože vidím do těch jejich malých prázdných hlav. Jeden z nich, takový mladý a pohledný ochrankář už mě dokonce pozval na drink. Sice na druhou stranu města, ale začínám uvažovat o tom, že svolím. Přece jen, není až zas tak zábavné toulat se tu sama. Smutek ze smrti rodičů od velké havárie už vybledl, doma jen mladší bráška, postižený nesmyslnou touhou najít smysl všeho, co se kolem nás děje...

Dnes je nádherně. Naprosté jasno, nebe je temně indigové a blyští se na něm hvězdy, dokonce srpek měsíce shlíží na to, co z nás zbylo. Jsem z toho zmatená, je nezvyklé nemít neustálý přehled o čase, který je obvykle promítán na příkrov mraků, součást denní rutiny. A chybí i ty ohyzdné zářící reklamy. Perfektní.

Dostala jsem chuť podívat se na město odněkud shora. Popoběhla jsem ulicí, přeskočila pár trubek a převrácených laviček a skrz nejbližší budovu vyšplhala na chatrné zbytky střech. Ovanul mě svěží vítr, nadul plášť. Těšila jsem se na třpytící se záři města, na jeho vzdálený hukot, na útržky směšných myšlenek, vznášející se nad ním. Takhle z dálky bylo vlastně krásné.

Stála jsem na okraji a dívala se na černočernou díru v zemi. Ohromný kráter místo hlučného centra, prázdný jak jizva v srdci. Němá ústa otevřená k nebesům. Ach. Paměť je vrtkavá jako mladá jankovitá kobyla. Co bylo, není. Má fantazie tu díru nezakryje. Je načase jít zpátky a spánkem na chvíli zapomenout. Ano. Musím se vrátit. Ulehnout mezi své bratry bez domova.