Nadhodila jsem si na ramenou batoh a znova se rozhlédla po cihlových budovách kolem mě. Nepřestávaly mě fascinovat. Dokázala bych se na ně dívat klidně ještě 14 dní. Ještě 14 dní, možná měsíc, možná i déle bych dokázala být hostem v téhle krásné zemi, v Belgii. Nepromarnila jsem tu ani minutu, každá byla užita do sytosti.
... Tak, jak se to ostatně snažím dělat s každou perleťovou minutou, která se sype z roztrženého náhrdelníku života. Nechat ji se protočit ve vzduchu, zalesknout, sledovat její výjimečnost, zahlédnout v ní můj vlastní odraz reality a pak ji nechat s cinknutím dopadnout na zem. Tyhle perly tady a v Nizozemí byly tak snadno líbivé. Tak snadno k obdivování. Krásně se prožívaly. I ty líné, osobní chvilky hledání v mapách, hledání na internetu, hledání vlakových spojení. Ty chvíle sdílení, otevřenosti a vlídnosti ke ztracené cizince. A pak, ty okamžiky neskutečných odlesků, výjevů, co se zarývají hluboko. Myšlenek, které mohly být o samotě v cizí zemi probuzeny. Probuzeny, uspořádány, zformovány, zapsány. Ty unavené chvíle, kdy nohy odmítaly udělat další krok a já je poslechla a na chvíli nechala spočinout a mezitím se bavila sledováním náhodných kolemjdoucích a v pár vteřinách si představovala jejich životní příběh.
Je mnoho obyčejné dokonalosti na světě.
A v tuhle chvíli, na Brusselsestraat v Lovani, při přemítání nad tím, že už za chvíli nebudu její součástí, se to stalo. Pocítila jsem najednou obrovský příval radosti, který vyplňoval celý můj hrudník a zevnitř tlačil na žebra, jak chtěl ven. Celkem nový pocit, obyčejně stejnou měrou tlačí smutek na žebra zvenčí, když je svazuje. Tlačí a bolí. Ale teď... Jen čirá radost, výboj, hluboký a rozlehlý pocit štěstí, které trvá. Protože když odezněl, zůstalo po něm zvláštní místo za horními žebry. Zlatavé, vzdušné, dávající pocit bezpečí. Možná, kdybych věděla, jaký pocit je otevřít v sobě nějakou čakru, mohl by to být tenhle.
A je tam, pořád. Občas myšlenkou do toho místa sáhnu a cítím, že tam stále je.
