TiraMísa

Souhra náhod tomu chtěla, abych si oprášila výrobu tiramisu - neboli TiraMísy, jak mu od jedné z prvních tuplovaných oslav říkáme (je ho spousta a dlabe se z mísy a skvěle ho umí vyrobit Tkaj :).
Ta koincidence spočívala v tom, že jsem včera zahlédla u nás v Normě zlevněné cukrářské piškoty. Dnes jsem začala přemýšlet, co vyrobím na zítřejší oslavu Vódi a Šáti. A myšlenky opět zavadily o piškoty. Vyslovila jsem myšlenku nahlas před svou kamarádkou a ta pohotově odvětila, že v Lidlu mají zlevněné mascarpone. Doteď jsem dělala tiramisu pěkně po česku, z pomazánkového másla. A tak jsem se rozhodla ho trochu poitalštět. A před necelou půl hodinou vzniklo a má se k světu. A ze skromné ochutnávky musím říct, že rozdíl je zatraceně znát.

Tiramisu jsem dělala do zaklapávací dortové formy a úplně přesně mi na něj stačily tyto ingredience:

2x 250g mascarpone
2x vejce
1x 200g cukrářských piškotů
pár lžic moučkového cukru
pár lžiček rumu
kafe
holandské kakao navrch






Vyšlehané žloutky s cukrem se přidají do mascarpone a pak se opatrně zamíchá sníh. Toť celé.
Piškoty prolévám kafem s rumem, s tím rumem se to nesmí přehnat (bohužel nefunguje to tak, že čím víc rumu, tím lepší :)).

A zde je výsledek, který byl velmi chutný. S tiramisu z pomazánkových másel se to vážně nedá srovnávat... :)

...

Nenávidím to, že se musím vracet domů,
ale čím dřív se vrátím
tím dřív zapomenu

Svěřím to blogu... a Vám

Víte co? Připadám si poslední dobou nějaká divná. A ani se mi tohle nechce psát, natož publikovat. Ale mám nutkání svůj aktuální stav zachytit, ačkoli se to pravděpodobně stejně nepovede.

Rozčiluje mě, že se nemůžu zbavit denního snění, pořád mi ulítávaj myšlenky a často dost nesmyslně daleko. Nemůžu si pomoct a občas přemýšlet nad tím, čím to je. Jestli teď v mém životě chybí skutečné podněty, které by byly schopné mě zabavit a udržet v přítomnosti. Ne, že by to bylo nepříjemné, já moc ráda sním s otevřenýma očima. Jenže pak mám výčitky, že mi utíká to „tady a teď“, což mi z přesvědčení přijde trestuhodné.

Občas se s tím snažím něco dělat, rozdmýchávat staré a nedořešené věci, nečekat, až se něco stane. Vytáčí mě, že sama sebe nutím být iniciativní, pořád někoho tahat na víno, ven, pošťuchovat, psát, volat. Ale když já nic, tak nikdo taky nic a mě je pak smutno. A to já jsem radši vytočená, než smutná, hehe.

Vedu teď se sebou malou válku, jak tomu říkám. Je moc klid a já přemýšlím, co dál. Jsem příliš spokojená a moc usazená, blízko není nic znepokojujícího, žádná případná rýpání v žaludku. Možná trochu doufám, že je to ticho před bouří, ale na to je moc čistý vzduch. Všechno je tak, jak má být, žádné vlny, život není vzhůru nohama a to mě nebaví.

Asi se začnu dovolávat někam nahoru, abys tam s tím někdo něco udělal. A pak zas budu litovat, známe. Prozatím, než se začne něco dít, věnuji volný čas studiu. Nemyslím školu, spíš život, lidi a universum, to se dá studovat pořád. A až se něco stane, třeba se zas svěřím blogu. A Vám.

Průtrž

Těžké provazce deště
Ještě, ještě!
Smývají z rukou hlínu
A vinu
Buší do týla

Co všechno jsem chtěla
Pohřbívám hluboko
Nechám si jen
surovost žití
Neoddám se bolesti
Má duše je silná
a širá a nemá strach

Blíž k Zemi

Místo abych se přidala ke spolužákům, co šli do hospody, jela jsem na kole domů. Delší klidnější trasou, kolem rybníků. Začalo pršet a mně se to líbilo. Měla jsem radost, že přišlo trochu vláhy pro vyprahlou zemi. Občas mě minulo auto a já jsem měla dojem, že mě všichni ti řidiči hrozně litují, že jedu na kole a moknu. Já jsem se ale přistihla, že lituju je, protože sedí zavření v autě a necítí, jak nádherně ten déšť voní a chutná.
Když jsem byla dost mokrá na to, aby už nemělo smysl spěchat, zastavila jsem se u březového hájku a natrhala plný pytel kopřiv na čaj (který je naprosto famózní!).
Zbytek cesty domů jsem sledovala odkvétající stromy. Vzpomínala jsem na loňské jaro, kdy jako bych snad poprvé v životě doopravdy sledovala zázrak proměny pupenů v listy a kdy jsem naprosto uhranutě hltala tu nenapodobitelnou zeleň, kterou pak v jiné roční období už na stromech neuvidíte. A letos jsem zašla ještě o krok před a poprvé si všimla, jak úžasně některé stromy kvetou. Nemluvím o třešních, ale třeba o javorech. Kvetou zeleně, takže je to v té záplavě snadno přehlédnutelné. Jenže jakmile jsem si jich všimla, už nešlo odtrhnout pohled.
Když jsem byla malá, milovala jsem přírodu, ryzím dětským způsobem. Když jsem se pozorně zaposlouchala, slýchávala jsem tlukot Země. Přišlo mi to neobyčejné. Jako bych jen já měla ten dar, hýčkala jsem si to spojení a nikdy o tom nikomu neřekla. Pak jsem ale tuhle zvláštní schopnost ztratila, když jsem začala příliš hledět do sebe a z lásky k přírodě se stala spíše póza.
Chci ho zase slyšet. Ten krásný tlukot, spojení se Zemí. Chci to víc, než cokoli jiného a víc než kdy dřív. A pomalu si začínám myslet, že bych si to zas po letech mohla zasloužit.