Chybí jen horká vana, nůž a odvaha

Existuje i básnička, kterou jsem k tomu psala, samozřejmě. Ale nedám ji sem, vy byste zas řekli, že člověk, kterej má v sobě takovýhle hnusy, nemůže bejt normální, že potřebuje pomoct (což jste si stejně řekli nejspíš už při čtení nadpisu).

Takže si radši vychutnejte jen tuhle nádheru, Vivaldiho, naprostýho génia.

Edited: 9/10/2010

A víte co? Já sem tu básničku přece jen dám, číst ji přece nemusíte, že jó.

Moje srdce

chce dávit

a v žilách teče dehet

hnus

chorobný plamen

stravuje duši

děje se to znovu

svědomí je mokvající ranou

jak jen můžu vydržet

v tomhle těle

s tímhle vědomím

třesu se odporem k sobě samé

hořící svíce

a Vivaldi

chybí jen horká vana

nůž

a odvaha

Nic zvláštního se nestalo...

Ještě příští rok a stane se to tradicí...

Nic zvláštního se nestalo
jenom pršelo a pak přestalo,
jak to bejvá, když je listopad.
Nic zas tolik zvláštního,
myslim, bylo pátýho,
promiň, ale nebudem, už nebudem si lhát...

Žádná velká věc se nestala,
jen ty ses náhle zeptala:
"Máš mě vlastně ještě vůbec rád?"
Na nic míň a na nic víc,
jenže nevím, jak ti říct,
promiň, ale nebudem, už nebudem si lhát...

... Krev žádná, jen fleky od vína,
budeme zas od nuly začínat.
Jo, holka znáš to, je to divnej svět,
tak neptej se, když nechceš znát odpověď.

Život a čas jdou někam spolu...

Zase jsem sama

mám prázdné ruce

černé od krve

a prázdné oči

neschopné slz

hlava se točí

přede mnou tma

utkaná nicotou

v ní šedá zeď

nemůžu skrz

pocit zmaru

a bezmoci

Při hledání Kouzla jsem zakopla akorát o chapadlo koncentrované deprese

Zachytit štěstí
a zatím
cesta samoty do nikam
střepy v zatnuté pěsti
zdmi křik proniká
na kolenou v dešti
cíl v překážkách zaniká
s hlavou co třeští

- něco ani kouzlo nezlomí

ztraceni v zatracení

Studená myšLenka páteční noci

... Stačí jen čekat..?
Smát se, bát se, vztekat?

Stačí jen snít?
Skrz slzy do noci klít?

Stačí přijmout skutečnost?
Upadnout v němou netečnost?


Mě nedostanou. Nikdy nepřestanu bušit pěstmi do zdí, co přede mne staví.

WANTED alife or dead

V nekonečném tichu samoty
v zajetí klamné slepoty
čekám na znamení
zatím se nic nemění

V nekonečném tichu samoty
v zajetí plaché němoty
budím se noc co noc bez křiku
v domnění, že už bereš za kliku

V nekonečném tichu samoty

bloudím v kruhu

možná ten, koho hledám, jsi právě Ty

Pár kapek deprese do tůně optimismu neuškodí

Není na to lék
vlasy třpytící se v slunci
nevyspíš se z toho
bílé klouby zatnutých pěstí
alkoholem nesmyješ ten pel
třesoucí se rty
ani ta nejdelší pouť tě neočistí
slzy na tvářích schnoucí v mírném vánku
nepomůže ani samota, ani společnost, nepomůže nic, než-
křik, plný bolesti a beznaděje, křik

Chtěla bych,
aby se mi zdál sen,
dlouhej a nádhernej
jako padající hvězda,
zaplňující duši
-aspoň na chvíli...

Na chvíli smířená a klidná
- s vírou či sílou to nemá co dělat,
ani s šálkem čaje a dekou,
s užíváním mládí a svobody

je to pocit
chvíli před pádem
do ledový vody
(dobrovolným)

Por que quiero espaniol

Z dálek klamných

volají hlasy

ruce hladí duši

nevíš komu patří

no sabes quiénes son

marné čekání

la espera vana

na čest a nezištnost

por la honor y limpieza

naivitou protkaná

a po každé bodné ráně

jen necitlivá jizva

solo la cicatriz insensible

chorý optimismus

se pere s realitou

s fantazií

con la fantasía

y muere

v záplavě plyšáků šeptám si:

„Estoy en la luna...“

a pláču smích

y lloro la risa

¿entiendes?

Porque tengo que amar...

Porque lágrimas no van...

Porque, mi grande sol

(por que quiero espaniol)

Kéž nás jaro profackuje

zabráni do svých duší
hlučně
posloucháme hluší
stručně
čtem pohledy
pučí
tučně
deprese
nás mučí
slušně
brečí
slzy z očí
křičí
city v křečích
příčí
se nám řeči
o nich

proč ne..?

Ranní stíny

v noci je to všechno jiný
podvědomí, nevědomí
z denních snů ani stíny
protože jsou všechny splněný

tělo se chvěje,
ruce chladné se klepou
dřív naději slepou
cítím ožívat, procitat

vteřinama chci se prožívat
nepočítat
ale do paměti vrývat
fantazie realitou smývat

jenže ráno jako by noc nebyla
se všemi činy odplula
všechna objetí jako by se zdála
všechny pohledy do očí, úsměvy, doteky vzala

ráno je to všechno jiný
v podvědomí
všechny mý představy zlomený
vyřčený, splněný, zrazený

když postel stelu
pro sebe se smutně směju

krásný pocity se ještě chvíli
v pokoji vznáší
než je sluneční paprsky do dne
rozpráší

*
nic neni jiný
z noci zbyly
jen vzpomínek stíny

Feeling blue?

přes závoj
pochyb
skenuju tvou duši

skepse
smejvá naivitu
černou tuší

Snad raději nevědět jistě

Pozdě v noci

slzy

do polštáře

myšlenky:

zničit žháře

co spálil moje srdce

(protože mám podezření

- a snad raději nevědět jistě

že už nikdy nebude milovat

tak spontánně, nevinně a čistě)

pozdě v noci

vztek

do polštáře:

zničit všechny lháře!

Pozdě v noci

slova

do polštáře

doufání

k uzoufání

nezodpovězené přání

snad je srdce fénix

Vánoční depka

Spínač cvakl a elektrony se daly do pohybu. Vlákna žárovek se rozžala a tma utekla pod umyvadlo. Staré kohoutky zanaříkaly jako by je ty jemné ruce znásilňovaly. V zrcadle se mihl odraz. Teď jsme tu dvě, pomyslel si vzor a překročil okraj sprchového koutu. Dveře razachotily a za vteřinu se do nich opřel proud horké vody. Stála tam nehnutě zahalena párou. Kdyby jen dokázala myslet na něco jiného, než že už zase jsou Vánoce a ona je sama. Kdyby jen dokázala chvíli nemyslet... Minutová ručka oběhla třicetkrát dokola zamlženými hodinami, když proud vody zničeho nic ustal. Chrámové nedotknutelné ticho přerušila rázným pohybem. Hleděla do prostoru bílé sterilní koupelny, spíš možná tam hleděly její nepřítomné oči. Prošla do obývacího pokoje, pak do ložnice. Na osušku zapomněla, na to, že jí z vlasů stéká voda. Sedla si na postel, na nočním stolku zapálila svíčku a zavřela oči. Kéž by ty vzpomínky zmizely, kéž by nebyly. Vyvolávala si je bolestně před očima, jednu po druhé, nevnímala slzy ani chlad. Jako by je měla vidět naposled. Přebírala je, trhala a zahazovala. Nakonec si před očima promítla tuhle smutnou noc.

Ráno byla rozlámaná. Sedla si na posteli a zděsila se, když zjistila, že vosk z rozteklé svíčky je všude na jejím novém světlém koberci. Nemohla si vzpomenout, co včera dělala, asi se někde jen pořádně opila. Trochu ji bolela hlava, ale vlastně jí bylo fajn. Vlastně jí bylo celkem fajn...

Jen vy, moje slova

Křik zadrhává se v hrdle

slzy kanou

jedna za druhou

v těsném sledu

objetí kolem ramen

vždyť to jsou mé ruce

a střepy vzpomínek řežou

do kolen

chodidla zebou na ledu

ale bolest v hrudi je větší

prázdný pohled do prázdna

a procitnutí

jak rána pěstí

zbyla jste jen vy,

moje slova

a spoustu procent ve sklence

která se rozbila

kterou jsem rozbila

nikomu nedávám vinu

to je jen depka

a počátek alkoholismu

První sníh

Objímá mne pocit zmaru

jak mráz zalézá pod kůži

místo lásky ohně žáru

samota mne usouží

moje slepé srdce řve

na hluchý rozum

a otevírá všechny dveře

ikdyž neví vlastně komu

prodírám se mlhou, prodírám se tmou

procházím krajinou neznámou, děsivou

- duší svou...

Nic zvláštního se nestalo...

Nic zvláštního se nestalo
jenom pršelo a pak přestalo,
jak to bejvá, když je listopad.
Nic zas tolik zvláštního,
myslim, bylo pátýho,
promiň, ale nebudem, už nebudem si lhát...

Žádná velká věc se nestala,
jen ty ses náhle zeptala:
"Máš mě vlastně ještě vůbec rád?"
Na nic míň a na nic víc,
jenže nevím, jak ti říct,
promiň, ale nebudem, už nebudem si lhát...

... Krev žádná, jen fleky od vína,
budeme zas od nuly začínat.
Jo, holka znáš to, je to divnej svět,
tak neptej se, když nechceš znát odpověď.

Hezká listopadová píseň od Chinasek, pořád mi leží v hlavě... (Obzvláště dnes :)

Nechci snít...

Chci začít znova, ale nevim jak

proměna už proběhla

jen možná byla nedokonalá

Komu mam svěřit svoje horký slzy? Není nikdo

Všechny svý verše spálim

Chci začít znova

Jsem naivní?

Celou noc jsem se budila
hodinu co hodinu
až do rána

Celou noc jsem na Tebe čekala

a v žaludku ten divnej pocit
jako bys byl už za dveřma

Celou noc jsi mi chyběl,
Ty a spánek

a ráno bylo vedle mě místo prázdný a nevyspalý
úplně stejně jako večer

Ztraceno v...

V noci marně hledám spánek
-snad slzy rozpouští ho

dívám se do zdi
a objímám peřinu

šedivá pustina mé mysli a sny tak barvité

vraždím vpomínky,
ale jsou nesmrtelné

netečnost mne objímá
a pohlcuje

Jsi anděl, co padá

Ale já jsem tě chtěla milovat se vším, co máš i nemáš, tak proč jsi mi to nedovolil? Proč jsi mi ukazoval jen to, co jsi chtěl? Ale o tom přece láska není, láska je o tom poznat toho druhýho do poslední buňky, milovat ho i s klady a zápory, rozložit ho a složit a to ty jsi udělal, stála jsem před tebou obnažená a dívala se na tvou přetvářku a naivně a bláhově si myslela, že tě znám. Pak ta maska spadla a já jsem se vyděsila, to, co jsem viděla, nebyl můj anděl. Byl jsi to ty, smrtelný člověk, normální kluk, který mě nemiluje.

Bolí mě, že jsi mi lhal vším a pak mi to řekl.