Hadí kněžka

Nadpozemská fotka. Díky, brácho!

Slabá chvilka při učení dějepisu a chemie

Slyším bít třikrát zvon hřbitovní,

za patnáct minut půlnoc.

Všude ticho, jen bouřka lehká letní

nechává mě vychutnat si ozářený lesopark a ozvučené ticho.

Venku je podivně,

vzduch voní oranžovými lampami a napětím,

čekám v okně,

zda-li přijde půlnoc...

Blesk sjel z nebe a nastotisíckrát se v mžiku rozvětvil jak strom

a na sítnici mi vypálil svůj obraz a pak přišel hrom,

vysoký a zřetelný, zapraštěl jako dveře nebeské brány.

... chvíli dozníval, tišeji a tišeji

a pak zpoza lesa zase zvon

-čtyřikrát. Uhodil, jako by tak činil už věky...

přesně, úder za úderem

a byly v tom cítit všechny ty mrtvé duše,

kterým zvonil na cestu poslední.

Čas otočil přesýpací hodiny na další den,

ale ten teď vypadá víc než vzdáleně...

Sedm minut po dvanácté

Hukot náklaďáku

se slévá s křikem nočních ptáků

a obloha podřímává a uspává mě svým občasným bouřivým mručením

VŠECHNA HISTORIE SVĚTA

I TA NEJTAJNĚJŠÍ SLOŽENÍ VŠECH LÁTEK

- už mě nezajímáte...

a mušky dál slepě nalétávají do žárovky,

jako by se jich to vůbec netýkalo.

Pop-artový výkřik

Les, já a barvičky