Zemřelo pár nadějí
v propasti všednosti nepochopení
ke slovu se dostává realita
demonstruje
svítá
a mělo by být líp
místo toho je jen nijak
sny se rozplynuly v horkém dešti
a zatím venku závěje
třeba se časem pochopí
že takhle je to pro všechny nejlepší
a už se nebudu drát
proti proudu téže řeky,
do které jsem vstoupila už tolikrát
a že každá noc je smazána ránem
nikdo nic neví a všichni ví všechno
drží nás pohromadě tahle tajemství?
Svazují nás dohromady?
Je těžké se nevracet
nedělat ty samé chyby
když vlastně chceme
a jsme tak rozpolcení
tak roztříštění
ve vlastních závějích minulosti
zaprášení a de facto mrtví
jak ožít
jak se očistit
smýt a prohlédnout
odprostit to mezi řádky
od beznaděje a smutku
možná, že ...
tajemství je ukryto uprostřed lží
ve štiplavém kouři
ve třpytícím se sněhu
prosvítá za záclonou
jako olejová lampa
nebo v kapkách lechtajících na zádech po koupeli
stravuje nás svět
svazuje nás mysl
tělo je hrobem duše
v němž zvolna zhasínáme
aniž bychom něco zanechali
nakonec i popel odvane ledový vítr ze severu
nikdo nevěří, že se něco stane
usínají s klidem
s pomalým tepem
nebudí se ze spaní
zděšení
nikdo necítí to napětí
které nás nutí dělat věci
ale čert to vem
jak často se smějem
jen tak z radosti žití
jak často pláčem štěstím
kolik dní se snažíme prožívat, ne přežívat
jak málo se divíme
jak málo se pozastavujeme
a jak málo pěšky chodíme
a proč tvrdíme
že čerstvý vzduch nás otravuje
kdo je teď zdrcen?
Kdo zpytuje?
Nikdo.
To je náš svět, vítejte.
A ráno na shledanou.