sobota 30. ledna 2010

4:20

4:20, Múza bdí
zatahám ji za vlasy
pak ji praštím lopatou
snad zas usne
a nebude mě otravovat v tuhle hodinu
o kterej většinou ani nevim, že existuje...
Bác!

Na hranici

Jdou si
pro mě

zapalte
pochodně

šílí
zvoníci

upalují
čarodějnici

... a ani nevědí, že se zrovna nespletli

Šachta

Potmě
v časovym výtahu
svý budoucnosti
stojíme na prahu
s opicí za krkem
jak po tahu
blížíme se do posledního patra
a jestli si do tý doby neprochlastáme játra
(zdviž chátrá a chátrá)
nebo neprokouříme plíce
první, co pak selže
bude nejspíš srdce

tenhle barák
má hodně poschodí
možná proto
v něm nikdo pěšky nechodí

středa 27. ledna 2010

Malé ranní smrti

Po noci nadejde úsvit
a my už nikdy nebudeme stejní
zbyde šmouha na duši
vzpomínka na vůni, pohlazení
pohled jak nůž vášně, jak krápník ledu
vražen okem do hlavy
viník, vrah se najde snadno
- nechal otisky prstů na osrdečníku

sobota 9. ledna 2010

Pro nikoho, kdo má dobrou náladu

Zemřelo pár nadějí
v propasti všednosti nepochopení
ke slovu se dostává realita
demonstruje
svítá

a mělo by být líp
místo toho je jen nijak
sny se rozplynuly v horkém dešti
a zatím venku závěje

třeba se časem pochopí
že takhle je to pro všechny nejlepší
a už se nebudu drát
proti proudu téže řeky,
do které jsem vstoupila už tolikrát

a že každá noc je smazána ránem
nikdo nic neví a všichni ví všechno
drží nás pohromadě tahle tajemství?
Svazují nás dohromady?

Je těžké se nevracet
nedělat ty samé chyby
když vlastně chceme
a jsme tak rozpolcení
tak roztříštění
ve vlastních závějích minulosti
zaprášení a de facto mrtví

jak ožít
jak se očistit
smýt a prohlédnout
odprostit to mezi řádky
od beznaděje a smutku

možná, že ...

tajemství je ukryto uprostřed lží
ve štiplavém kouři
ve třpytícím se sněhu
prosvítá za záclonou
jako olejová lampa
nebo v kapkách lechtajících na zádech po koupeli

stravuje nás svět
svazuje nás mysl
tělo je hrobem duše
v němž zvolna zhasínáme
aniž bychom něco zanechali
nakonec i popel odvane ledový vítr ze severu

nikdo nevěří, že se něco stane
usínají s klidem
s pomalým tepem
nebudí se ze spaní
zděšení

nikdo necítí to napětí
které nás nutí dělat věci
ale čert to vem

jak často se smějem
jen tak z radosti žití
jak často pláčem štěstím
kolik dní se snažíme prožívat, ne přežívat

jak málo se divíme
jak málo se pozastavujeme
a jak málo pěšky chodíme
a proč tvrdíme
že čerstvý vzduch nás otravuje

kdo je teď zdrcen?
Kdo zpytuje?
Nikdo.
To je náš svět, vítejte.
A ráno na shledanou.