neděle 22. listopadu 2015

Chyba

Tohle už nezachrání
žádná Kniha o štěstí

Vyprahlé srdce a vyprahlá náruč
slzami rozpitá klávesnice
a posedlost hledáním důvodů
naivní naděje točícího se soukolí

Ztrácím sílu a iluze, ztrácím čas čekáním a očekáváním
hledáním smyslu a spravedlnosti

Je chyba ve mně nebo ve světě?

Možná žádná chyba není

neděle 11. října 2015

pátek 9. října 2015

Jablečná sezóna


Křížaly. Kdo by je nemiloval.


Oproti loňsku přišlo pár vylepšení postupu a mechanismu výroby:


1) Doubledecker. 
Hodně praktické a urychlující a zjednodušující. Chci mít víc křížal. Hehe.


2) Odšťavňovač.
A ne ledajaký. V dnešní době elektronických, elektrotechnických a elektromechanických vymožeností jsem při výmalbě špajzu našla tenhle skvost, o kterém jsem si původně myslela, že je mlýnek na maso. Maminka mě vyvedla z omylu. 
A tak jsem ho chtěla co nejdříve zužitkovat. A abych byla správně alternativně "bio" a "eko", sešrotovala jsem zbytky z výroby křížalek ještě na jablečnou šťávu. Yamii. 
Teď už jen na balkóně založit kompost a budu aspoň částečně spokojená. Hehe.




Tolik z reportu od kuchyňské linky. 
Zásoby jablečných ňaminek se rozšiřují, zima může pomalu přijít :)


pondělí 28. září 2015

Terapie prací 2. aneb psychické a fyzické postupy

Pořád se mi nedaří přestat utíkat sama před sebou. Ale přináší to místy i pozitivní věci, když se zrovna schovávám před svými myšlenkami v práci. Tentokrát to, díky mé nepříznivé psychicko-fyzické kondici a tudíž neschopnosti opustit domov, schytal náš špajz. Doteď díra veskrze špinavá - a to nechceš...

Celkem mě tahle terapie prací naplňuje, člověk za sebou alespoň vidí výsledky. Sice to pak v sobě nese jisté stigma, ale vnímám ho jen já, tak což. Taky občas neuškodí si připomenout...

Původně šlo jen o to špajz vybílit. Ale jak to tak už chodí, není to nikdy tak jednoduché, obzvlášť pro mě, jakožto člověka, co nerad dělá věci napůl. A tak jsem vyklidila obsah, odebrala fochy, vyndala žebříčky, na kterých desky držely, vysadila oboje dveře, odšroubovala pantíky, abych je nemusela obmalovávat. Pak jsem vysmejčila vnitřek od pavučin a prachu, natřela první vrstvou, obílila rám ze všech stran první vrstvou, nabílila žebříčky první vrstvou, sundala z desek plastovou krytinu přišpendlenou tisíci napínáčků a šla spát.
 Ráno jsem vstala, přebílila špajz druhou vrstvou, zrovna tak futra, zrovna tak žebříčky. Pak ještě horní i dolní dvířka z vnitřní strany, všechny desky jsem vzala dráťákem a pak rejžákem a jarovou vodou. Mezitím všechno proschlo, i druhá vrstva na obou dvířkách, tak jsem vytřela podlahu uvnitř a jala se zpět přišroubovávat pantíčky a podobné nesmysly, které jsem předtím odmontovala. Nejvtipnější však byl závěr, kdy jsem vítězoslavně vmanipulovala oba žebříčky dovnitř, vše řádně zdokumentovala a těšila se na třešničku, kterak vezmu desky a ladně je tam zpět usadím. 
  Ale chybička - ne vždy jde všechno podle plánu a tak po asi 20 minutách mordování, vzteklého nadávání a používání celé váhy mého těla, jsem je tam s absolutním vypětím všech sil narvala - a přitom odřela mé pracně natřené žebříčky :(


Toliko asi k fyzickému postupu prací.

Snažila jsem se nemyslet - to byl původní účel. Ale ani hudbou myšlenky nelze vyhnat a ty se točily v kruzích. Měla jsem radost. Jak mi jde práce od ruky a že v podstatě všechny dílčí úkony celkem v pohodě zvládám. Zvládám sama. A to byla ta nebezpečná hrana, přes kterou poslední dobou tak často padám. V podstatě od mala se snažím být soběstačná v co nejvíce věcech - přijde mi to velmi logické a životu-příchylné. Vystačit si sama, nemuset se v základu na nikoho spoléhat. Což se asi zřejmě neslučuje s obrazem křehké dívky volající po záchraně. Jenže já nejsem chlap a druhou silnější polovičku k sobě chci a potřebuju, to už jsem si uvědomila dávno. Jak se mám vyrovnat s tím, že většina z mých odfajfkovaných "vyhovujících" mi řekne, že se mě bojí? Jsem silná a díky tomu zvládám být sama - ale nezůstávám sama, právě protože jsem silná? Jenže síla je opojná a nehodlám se jí vzdát.
Takže nezbývá, než hledat dál a doufat, že přece jen se najde někdo ... někdo ...

Autorka na samospoušť,
předstírající, že nepřemýšlí o divných věcech
a že je děsně cool a šťastná.
 
První tři šťastní obyvatelé nové špajzovny.

Strach z pozítří

myšlenky odírají vědomí
bolest bdění
temná hodina
ale tělo žije
krev šumí v uších

strach z pozítří
oprávněný? ptáš se
kdo ví, je to jen předtucha
ale noční děsy až moc opravdové

dokonalé linie
vedle sápání se po životě
náhle nedávají smysl
a my bráníme tu hladkost a eleganci?

čtvrtek 24. září 2015

Adekjino období

unikla mi ta chvíle
kdy začaly okraje listů řeřavět
tep se zpomalil
jako ranní pára, co jde od úst

duše se chumlá
do hřejivých vzpomínek
a šály fantazie

i po tolika létech
zůstává podzim mou větší láskou
jsme si tak podobní
studení
přesto plni teplých barev
a touhy po pohlazení

pondělí 21. září 2015

středa 24. června 2015

neděle 7. června 2015

Skutečné začátky bylinkaření

Je to sice už nějaký čas, co jsem se velmi vehementně hrnula do různých alternativních věcí, jako je třeba pěstování bylinek, ale člověk si časem uvědomí, že nic nejde lámat přes koleno. Že pokud pro to není ten správný čas, tak to nejde a už vůbec ne samo. A pak se jednoho dne ráno vzbudíte a víte, že je TEN den. Den přesně stvořený pro to si zajet koupit hlínu a se spolubydlící vytvořit spoustu budoucí radosti :)

Sušená majoránka a sušící se tymián...



Naše ochucené květníčky, krom výše zmíněné majoránky a tymiánu ještě všeobecné známá bazalka, pozůstatky řeřichy a neustále se znovuzrozující máta :)


neděle 31. května 2015

Na trati

Zamlžené slunce
zpívám si naposled
trať ubíhá

kolik sevření
skrývá pozdní jaro
vím už po 24.
... a znovu jinak
(a víc)

čekám a čekám
a klišé se hromadí
ve stozích mých básní

stohy o větru o čase
o rytířích srdce
a trať stále ubíhá

včera jsem umřela
v minulém životě
dnes jsem našla
sílu bojovat

často se ptám
proč je tak těžké
pěstovat štěstí
proč stále uvadá
čím ho mám živit
jak ho vychovat
a trať dál ubíhá

kostky jsou vrženy
přehrady strženy
a já dýchám dál
oproti plánům

pátek 24. dubna 2015

Volný pád

padám dolů
do sebe
do temných zákoutí
noční můry se zas
hlásí o slovo

slunce svítí
a všechno kvete
a já nemůžu ven
tma je tu
uvnitř mě
a ruce i oči chladné
jed začíná působit

dívej se na mne
a nepoznáš
jen když mne
uvidíš samotnou sedět
v parku a přemýšlet
zjistíš
že se nesměji
a v očích mám nepřítomný stín

možná když mi
půjčíš trochu
radosti
vrátím ti ji
i s úroky vděku
a kdo ví
třeba i lásky
ať už je to cokoliv

můžem v parku
sedět dva
nechám se objímat
a budu mlčky kreslit
léto
ale ani nevím
jestli je to to
co chci

plynu světem
jak rychlá řeka
a nemám čeho
se zachytit

sobota 28. března 2015

Rošáda

Jsem prostou ozvěnou
sebe v tvé mysli
neviděn ryju ti vzkazy
do zdí tvého vězení
za chvíli zešílíš

znáš barvy bolesti
co tlačí tě pod žebry
přijdu si pro tebe
znám tě
má sklenko vína
neodmítneš
nabízené rámě

oči plné ledu
ruce žhnou
… měl jsem tě raději
když to bývalo opačně

sobota 14. března 2015

Podkres přítomnosti

Začínám se bát, že začínám chápat a vidět.

Příliš často se přistihnu, že vědomě uvolňuji zatnuté ruce.

Mám pocit, jako by právě dozněl nějaký monotónní zvuk, který zněl tak dlouho, že už ani nevím odkdy. Dozněl, ztichl, právě před chvílí, a teď už ani nevím, co to bylo za zvuk, jen jako by najednou něco chybělo, podkresová hudba na pozadí života. Melodie, co činila svět měkčí a neskutečnější a náhle tu není, vše je ostré a já jsem až příliš vzhůru.

Kdo ví, co se ve skutečnosti děje.

Už to zase začalo...


pátek 13. března 2015

Po-zimní poznámky z notýsku.

Hledání odpovědí.
Vůně jarní energie v běhu. Klidně se ptej
Rozpínání srdce
Chuť obejmout svět.
Budeme jediní?
Najdeme odpovědi?
Nebo se ztratíme v prachu, ačkoli nechci.

Píšu si do notesu, když o nás přemýšlím, a pořád dokola mi vychází jen:

"Věci prostě jsou. Záleží jen na Tobě, jak s nimi naložíš."

neděle 15. února 2015

...

Hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do Tebe.
F. Nietzsche

středa 11. února 2015

Čtyři dohody

Jaroslav Dušek to umí neuvěřitelně vystihnout...

úterý 27. ledna 2015

Brian L. Weiss: Jen láska je skutečná

...
"Láska je definitivní odpověď. Láska není abstrakcí, nýbrž skutečnou energií nebo spektrem, které můžete 'vytvořit' a udržovat ve své bytosti. Buďte zkrátka milující. Začínáte se dotýkat Boha uvnitř sebe. Ciťte se milujícími. Vyjádřete svou lásku.
Láska rozpouští strach. Nemůžete se bát, když cítíte lásku. Protože všechno je energie a protože láska zahrnuje všechny energie, je všechno láska. Toto je silné vodítko k povaze Boha.
Když jste milující a beze strachu, dokážete odpustit. Dokážete odpustit druhým a dokážete odpustit sobě. Začínáte vidět správným pohledem. Vina a hněv jsou odrazem téhož strachu. Vina je subtilní strach namířený dovnitř. Odpuštění vinu a strach odstraňuje. Jsou to zbytečné, škodlivé emoce. Odpusťte. To je čin lásky.
Pýcha se může bránit odpuštění. Pýcha je jedním z projevů ega. Ego je pomíjivé, nepravé já. Vy nejste svoje tělo. Nejste svůj mozek. Nejste svoje ego. Jste větší než toto všechno dohromady. Potřebujete, aby vaše ego přežilo v trojrozměrném světě, ale potřebujete jen tu část ega, která zpracovává informace. Zbytek - pýcha, arogance, obrana, strach - je víc než zbytečný. Zbytek ega vás odděluje od moudrosti, radosti a Boha. Musíte přesáhnout své ego a najít své pravé já. Pravé já je vaše stálá, nejhlubší část. Je moudrá, milující, bezpečná a radostná.
Intelekt je v trojrozměrném světě důležitý, ale intuice je důležitější.
Zaměnili jste realitu s iluzí. Realita je poznání vaší nesmrtelnosti, božskosti a bezčasovosti. Iluze je váš pomíjivý trojrozměrný svět. Tato záměna vám škodí. Prahnete po iluzi bezpečí místo po bezpečí moudrosti a lásky. Prahnete po tom, být přijati, když ve skutečnosti nemůžete být odmítnuti. Ego vytváří iluzi a skrývá pravdu. Ego musí být odstraněno, aby bylo možno vidět pravdu.
S láskou a porozuměním přichází vyhlídka na nekonečnou trpělivost. K čemu je vám spěch? Stejně neexistuje čas, to vám jen tak připadá. Když neprožíváte přítomnost, když jste pohrouženi do minulosti nebo si děláte starosti s budoucností, působíte si velkou bolest a smutek. Čas je také iluze. Dokonce i v trojrozměrném světě je budoucnost jen souborem pravděpodobností. Tak proč si kvůli tomu děláte starosti?
Vlastní já může podstoupit terapii. Terapií je porozumění. Láska je ta největší terapie. Terapeuti, učitelé a guru vám můžou také pomoct, ale jen na omezenou dobu. Cesta vede dovnitř a dřív nebo později po té stezce musíte šlapat sami. I když ve skutečnosti nejste nikdy sami.
Měřte čas, pokud musíte, podle toho, co jste se naučili; ne na minuty, hodiny nebo roky. Můžete se vyléčit během pěti minut, když dojdete k řádnému porozumění. Nebo za padesát let. Obojí je stejné.
Minulost musí být připomenuta a potom zapomenuta. Nechte ji být. Platí to o traumatech z dětství a traumatech z minulých životů. Totéž ale platí pro postoje, špatné představy, systém víry, který do vás tlučou, pro všechny staré myšlenky. Skutečně pro všechny myšlenky. Jak můžete vidět se všemi těmi myšlenkami čerstvě a jasně? Co když se potřebujete naučit něco nového? S čerstvým pohledem na věc?
Myšlenky vytvářejí iluzi oddělenosti a rozdílu. Ego tuto iluzi zachovává a ta iluze vytváří strach, úzkost a obrovský smutek. Strach, úzkost a smutek zase vytváří strach a násilí. Jak může na světě existovat mír, když převládají tyto chaotické emoce? Jen to rozřešte. Vraťte se ke zdroji problému. Jste zpátky u myšlenek, starých myšlenek. Přestaňte myslet. Místo toho využijte své intuitivní moudrosti k opětovnému prožitku lásky. Meditujte. Přesvědčte se, že všechno je propojeno a závislé na sobě navzájem. Vizte jednotu, ne rozdíly. Vizte své pravé já. Vizte Boha.
Meditace a zrakové představy vám pomůžou přestat tolik přemýšlet a pomůžou vám vykročit na cestu zpět. Nastane léčení. Začnete používat svou nevyužitou mysl. Prohlédnete. Pochopíte. A zmoudříte. Pak nastane mír.
Máte vztah sami se sebou i s ostatními. A žili jste v mnoha tělech a mnoha podobách. Tak se zeptejte svého současného já, proč se tak bojí. Proč se bojíte rozumně riskovat? Bojíte se o svou pověst, bojíte se toho, co si myslí ostatní? Tyto strachy mají kořeny v dětství nebo ještě předtím.
Položte si tyto otázky: Co ztratím? Co nejhoršího se může stát? Stačí mi ke spokojenosti prožít zbytek života takhle? Přihlédnu-li ke smrti, je toto takový risk?
Nebojte se při svém růstu u ostatních lidí vyvolávat hněv. Hněv je jen projevem jejich nejistoty. Když se budete tohoto hněvu bát, bude vás to brzdit. Hněv by byl jen hloupost, kdyby nevytvářel tolik smutku. Rozpusťte svůj vlastní hněv v lásce a odpuštění.
Nedovolte, aby vás deprese nebo úzkost brzdila v růstu. Deprese je ztráta perspektivy, zapomínání a považování věcí za samozřejmé. Zostřete svůj pohled. Znovu si sestavte žebříček hodnot. Pamatujte si to, co by se nemělo pokládat za samozřejmé. Posuňte svůj pohled na věci a pamatujte si, co je důležité a co je méně důležité. Opusťte vyjetou kolej. Nezapomeňte doufat.
Úzkost neznamená být ztracen v egu. Je to ztráta vlastních hranic. Je tam matně připomenutá ztráta lásky, zraněná pýcha, ztráta trpělivosti a míru. Pamatujte si, že nejste nikdy sami.
Nikdy neztrácejte odvahu riskovat. Jste nesmrtelní. Nikdy vám nikdo nemůže ublížit."
...

neděle 18. ledna 2015

Suma 2014

Drobný sebezpyt z loňského roku :) Loni to mělo úspěch, tak to tu máte letos zas.

2014 v číslech:

Víkendů mimo domov: 32
Nocí pod teepee/podsadou: 25
Nocí pod širákem: 6 (hrozně málo! Musím se polepšit :)
Nachozených km na puťácích (Velikonoce, léto, podzim): ~ 240

Plesů: 4
Běhání: 6
Plavání: 13
Stěna + skály: 14 + 1

Navštívených zemí: 2 (Ukrajina, Belgie)
Nově poznaných měst: 4 (Brusel, Bruggy, Jičín, Pardubice)

Změna školy: 0 :)
Změna barvy vlasů: 3
Platonických lásek: 2
Srdečních zklamání: 2
Velkých kulturních zážitků: 4

2014 v obrazech:

Velikonoční putování po Šumavě

Zuzanky svatba

Tábor pod Přimdou

Fonticulus

Puťák "Z lágru do lágru"

Vinobraní

Podzimní cyklojízda

Lezení na skalách u Polínka

Podzimní Chlum

Podzimní Sofronka

Silvestrovské táboření




pátek 16. ledna 2015

sobota 3. ledna 2015

Richard Bach: Most přes navždy

...
"Já mám otázku pro Leslie. Jak člověk pozná, že se setkal se svým životním druhem?"
Má žena se na mě na zlomek sekundy podívala ustrašeně, posunula si mikrofon.
"Jak člověk pozná, že potkal svého životního druha?" opakovala tak klidně, jako by to dělala stále. "Já jsem to nepoznala. Bylo to ve výtahu. 'Jedete nahoru?' zeptala jsem se. 'Ano,' odpověděl. Ani jeden z nás nevěděl, co budou ta slova znamenat pro lidi, kterými jsme nyní.
O čtyři roky později jsme se poznali a náhle se z nás stali nejlepší přátelé. Čím víc jsem ho znala, tím víc jsem ho obdivovala, tím víc jsem si myslela, jaký je to překrásný člověk!
To je klíč. Hledejte milostné aféry, které se časem zlepšují, obdiv roste, důvěra se posiluje i přes bouře.
S tímto mužem jsem poznala, že mohu prožívat hlubokou intimitu a radost. Dřív jsem si myslela, že jsou to jen mé zvláštní potřeby, osobní znaky životního druha. Teď mám za to, že to platí pro všechny, ale protože je tak zoufale toužíme najít, snažíme se smířit s něčím menším. Jak se můžeme opovažovat žádat intimitu a radost, když to nejlepší, co můžeme najít, je vlažný milenec a mírné štěstí?
V našich srdcích však víme, že to, co je vlažné, se změní ve studené; mírné štěstí se stane jistým druhem bezejmenného smutku, dotěrných otázek: Je tohle láska mého života, je tohle všechno, proč jsem tady? A naše srdce vědí, že tady musí být něco víc, a my toužíme po někom, s kým jsme se nikdy nesetkali.
Velmi často se jedna polovina páru snaží vzlétnout, zatímco druhá klesá dolů. Jeden jde kupředu a ten druhý se ujišťuje, že při každých dvou krocích dopředu udělají tři kroky dozadu. Myslím, že je lepší se naučit být šťastný sám, milovat své přátele a svou kočku a čekat svého životního druha, který nikdy nepřijde, než dělat takovýto tupý kompromis.
Životní druh je někdo, kdo má zámek, do něhož zapadne náš klíč, a klíč, který zapadne do našeho zámku. Když se cítíme dostatečně v bezpečí, abychom otevřeli své zámky, vystoupí naše pravé já a my jsme naprosto upřímně těmi, kým opravdu jsme; můžeme být milováni pro to, kým jsme, a ne pro to, co předstíráme, že jsme. Každý odhaluje tu nejlepší část toho druhého. Nezáleží na tom, co se kolem nás děje. S tímto člověkem jsem v bezpečí v našem vlastním ráji. Náš životní druh je někdo, kdo sdílí naše nejhlubší touhy, náš smysl pro směr. Když jsme dva balóny a náš společný směr je vzhůru, je šance, že jsme našli toho pravého člověka. Náš životní druh je ten, kdo uvádí život v život."
...