Do zimy

něco se mi rve v hrudi

něco mě v noci budí

chci to utopit lihem

chci to zahnat smíchem

je to tak cizí

jak tvoje teplo mizí

rty mě z tebe pálí

rozpouštím se v oblak páry

odcházím do zimy

nakonec změnili jsme se i my

Slepá

Pohlcena mléčnou slepotou

nemohu svou holí

nahmatat

v závějích

to pak bolí

i popadnout dech

odcházím sama

mlžnou samotou

malůvky na zadýchaných sklech

podléhám mrazení

překročiv práh

časových rovin

kdosi narušil hladinu

s odrazem hvězd

to zanechá v iluzích

tančit sladkobolné blues

bez šrámu

Tebe

není radno si ji

s nočním nebem plést

Zimní zahrádka

Křehká panenka schovaná za listy zrcadel

co po nocích se nechává unášet na křídlech letadel

a do konečků vlasů smáčených v krvi

vplétá jeřáby

složené z cizích životů a vůně tykvové polévky

a těch japonských jeřábů už je

...stovky

Tiše chodí po zeleném saténu

a koupe se ve vypuštěném bazénu

v ruinách městských lázní

kam chodí už jenom blázni

A všechny chvíle prožité

vetkává do řádek deníku

kdyby nepsala, zapomene - je to složité

ztracené obrovské srdce z perníku

V noci pláče a do slz křičí pohádky

pak ráno snídá rajčata a jahody ze zimní zahrádky

a u toho se usmívá, že ještě žije

dokud ji vlastní cit nezabije

možná už zítra

Všem Martinům

Všem Martinům,

jezdcům na bílých koních

s šíjí býčí

v sluncem pobitých zbrojích

uhrančivých očí...

Všem Martinům

- Vás neměnila bych.

Fokus

Zapékaný kuskus

Nejlepší recepty vznikají u obědů typu CDD, neboli Co Dům Dal. A tak moje dnešní sólistické vaření a zapékání zrodilo lehkou pochoutku i na Váš stůl :)

Ingredience (hmotnosti a počty od oka):

- kuskus

- zeleninový bujón

- olivový olej

- sůl

- vegeta

- vejce

- smetana

- hořčice

- tvrdý sýr

- slanina

Kuskus jsem uvařila podle návodu, až na to, že místo osolené vody jsem použila vodu s rozpuštěnou kostkou zeleninového bujónu. Pak jsem vymastila vybranou nádobu na zapékání, na dno vyskládala plátky slaniny, přikryla uvařeným kuskusem a na vrch dala proužky tvrdého sýra. Šoupla jsem to do trouby nechat chvíli zapéct a mezitím si připravila směs, kterou to pak zaleji. Skládá se z rozšlehaných vajec, trochy smetany, lžičky plnotučné hořčice, špetky soli a jako dochucení vegeta.

A to je vlastně celé, až se kuskus trochu zapeče, stačí zalít směsí a čekat asi tak 15 minut a pochoutka je hotová.

Slanina se dá samozřejmě pro vegetariány nahradit třeba cibulí nebo jinou zeleninou - ovšem to nemám odzkoušeno.

Bílé prázdno

Dnes už na tebe nechci myslet,

ale dochází mi síly,

děsí mě prostor,

obrovský, nekonečný, bílý,

probouzí ve mně hněv a vztek,

nutí zadržovat slzy;

přece jsi přede mnou neutek',

vše skončilo by příliš brzy.

Bez soudu do žaláře uvržená,

za city, jenž nebyly nadsázka.

Všechna znamení věštby potvrzená:

Ty, Marnost a Porážka.

Můj křik k tobě nedoléhá,

do tvého soukromého světa.

Snad ty se svým městem,

ale to spíš já jsem prokletá.

Pak noc co noc,

vize, obrazy.

Možná že škrtíš mě,

cítím, že mi dochází(š)

Limax maximus

... Nelze se nezamilovat.

Upside down, falling

Chci ovládat svůj život. Mít alespoň chvíli pocit, že nad ním mám kontrolu, že by něco mohlo být jinak, než tak, jak to zrovna je. Být se svým životem spojená a nedívat se na něj jako na divadelní představení. Cítím se jak v kleci, beznadějně, že se všechno musí dít podle osnovy. Cítím se jako nástroj něčeho přesahujícího. Bezmocně. A ztraceně. Kdo nebo co mi dá pocit, že jsem to skutečně já? Se svou minulostí, se svou osobností a svobodnými rozhodnutími? Jak spojit duši, tělo a osud?

Jak dlouho už se mi chce kvůli tomu křičet, dny a týdny. Chybí mi rovnováha, padám z hrany a nikdo se nedívá, natož aby mě chytal. Chybí řád, chybí směr. Přebývá prázdnota, emoce kynou a transformují se v jiné.

Zem není tam, kde má být. Pocit závratě mě děsí, strach z výšek neznám.

Dachstein

Železná Ruda a cibule vs. cibule

Kostel Panny Marie

Soudci

Ne, přece jim neprozradím, že se mi chce plakat. Budu se usmívat, sice smutně, ale budu. Nebudou vědět, proč jsem se právě opařila horkým čajem a vylila ho na zem a proč dělám, že mi to nevadí. Dnes je mi pod jejich tvrdými pohledy úzko. Oni to nemyslí zle, jsou čestní a přímí, takoví, jací by měli být. Ale dnes... Dnes se mi chce schoulit do náruče, která už není. Do tepla peřiny, pod křídla papírových jeřábů. Zavřít oči, ale nespat, jen nechat fantazii, aby tahala za nitky a nechala plynout příběh tak, jak se mohl stát, kdyby něco bylo jinak. Jak odlišný by byl dnešní den, třeba by mi nebylo tak teskno. Ale slzy dnes soudcům neukážu. Možná, v noci do polštáře skane jedna nebo dvě, budou horké a slané. Koncentuju do nich všechno, co mě teď bolí. Všechny touhy a myšlenky, vzpomínky. Pak se budu cítit uvolněně a tak hezky melancholicky a ráno mi bude báječně. Líp, než kdy dřív. Neměla bych teď přisypávat sůl do rány, cos zanechal, neměla bych se mučit... Ale já chci, to svírání hrudníku tolik připomíná tvé objetí a to mne konejší a uklidňuje. Postupně budu zapomínat, den za dnem budou unikat promile chuti tvých rtů a vůně tvojí kůže, těch jiskrných pohledů, vzpomínek na tvou dokonalost. Barvy budou blednout, obrysy se ztrácet a já časem zapomenu. Zapomenu i na to, že možná ta myšlenka, co probleskuje jak vlnka na jezeře pochyb je pravdivá. Zapomenu, že líbal a objímal bys mě stejně, i kdybych to nebyla já.

Skoba ve zdi duše

Jsme zapadaní lítostí

oba

zbyla železná studená

skoba

po našem společném obraze v mé mysli

nezbývá než mlčet a začít kreslit

znova

stejně už mi nějak docházely

slova

Brno milované, Brno prokleté

Skulptura a její fotograf před Mahenovo divadlem

Katedrála sv. Petra a Pavla

Kostel sv. Jakuba

Ještě než vítr dozpívá

Ve vlnící se trávě

lehám na tvé břicho

oči nám svítí, nic neříkáme,

je ticho

Stromy šuměly překvapením

a připadaly si méněcenně

před námi dvěma a před souzněním,

naší snadnou hrou na mlčení

krásou podplácené

Tak nedívej se do země,

zazpívej mi a pohlaď mě,

ještě než vítr dozpívá,

pak, jak zmizíš ty,

zmizím i já

Malá zlodějka

Za tvými zády

copatá holka, co tě tahá za kabát,

co jiného ti zbývá

než se jejímu dotírání shovívavě smát.

Malá zlodějka tvých chvil,

co ses jí tolik zalíbil...

Ona ví, že jsi lhář

a budeš si s ní jen chvilku hrát

ale kdyby ses otočil,

zjistil bys, že má mojí tvář.

Denní snění

Srdce tluče o mříže z žeber,

chce bít duet, nemá s kým.

Noc co noc já sotva spím,

tak poslední naději mi neber.

A skrze denní snění,

že po mně budeš toužit,

slyším v dáli hřmění

a vidím supy kroužit,

však pro mne není odrazení...

Nakonec zajdu,

utopená vlastní představou,

aniž tě v ní najdu.

Srdce tluče o mříže z žeber,

chce bít duet s tvým, můj pane,

i když se tak málo známe,

smyčku dotáhni a svobody mi uber.

Benátky

Dolomity

v trní

můj drahý

jenž nejsi můj

možná bys raděj nahý

v trní byl

než se mnou

Nechtěná povodňová turistika

Před povodní

Venku prší

mě prší v duši

ty sis nevšim'

všimli si naši

ty ses totiž vůbec nedíval

omlouvá tě, že jsi daleko?

Ta jiná

Sama na sebe si splétám past,

když kus tvého srdce

chci pro sebe si krást.

Mladé, čisté, žádná zrada,

žádný podvod ani klam,

tak proč se tak snažím

udělat ten první šrám,

proč chci být ta,

co jinak obejme a pohladí,

ta, které tvůj pohled

do mé hlavy nevadí

Mezi mnou a tebou

už navždycky to bude jiné,

ale nás to nezměnilo,

nás ne.

Pondělní ráno

Prší

dětská pískoviště prázdnotou zejí

Prší

moje ústa pro sebe se trpce smějí

Prší

tvé ruce se od mých neohřejí

Prší

My lidé

Rodíme se a umíráme, my lidé, přemnožení škůdci planety Země. A je nás stále více a naše díla jsou stále méně hmotná. A až nás jednou konečně něco vyhubí, nezbyde po nás nic. Jen možná pár větrem ošlehaných pyramid, pár podivných soch ze železa a spoustu součástek z plastu, hlavně taková malá placatá kolečka s jemnými rýhami a malinké zlaté plíšky, které už nikdy nikdo nepřečte - jak a proč by vlastně měl či chtěl. Asi bychom měli začít tesat všechny ty naše vědomosti a poznatky do skal, jinak i ony zemřou spolu s naší civilizací, upadnou v zapomnění, protože tu nebude nikdo, kdo by řekl, jak daleko došly naše výzkumy v oblastech genetiky a astronomie. Snad ti, co přijdou po nás, budou mít přírodu ve větší úctě. Snad budou rádi dýchat čerstvý vzduch a pít vodu z potoků. Pokud budou mít tu možnost a my jim tu alespoň něco z čistého bohatství Gaiy zanecháme.

Cesta srdce

Zaplaň, má naděje

ať roztají ledové hradby

pokoř můj strach

a veď mne cestou srdce.

Struna osudu zapěje

uvalí nás do své klatby

sevře okovy

a dá vizi svobody

bez bolesti

zápěstí

Tarot

Pod žhnoucím sluncem

vprostřed pouště studna

a nad ní v konopné smyčce

kotník viselce

z vyděšených úst kape krev

supi už se slétají

ale žízeň

vítězí

Pár letních haiku z Vysočiny

molo rybníka

hvězdy se vpíjí do slov

čekám na tebe

japonské hůlky

ukryté mezi rákosem

ve vlasech ženy

skrze hladinu

zrcadlící oblaka

kapra neuvidíš

Praha --> Plzeň

A vlak už mě zas obejmul a kolíbá mě svojí písní

dnes nějaká smutná

protkaná vší únavou,

zlobou a tísní

těch, co ráno nevstanou

a já jsem taky vyčerpaná,

plná chuti žít

po dnešku mě bolí nohy a pálí rty

ve vzduchu to páchlo osudovostí už od rána

a to mě štvalo

srdce prostě odmítalo pochopit, že o nic nejde,

ale ono možná o něco jde,

to zas odmítala pochopit hlava

Epitaf

nedej se zlákat

dívenko mladá

nedej se zlákat

vábením vraha

sladkými slovy

tvé srdce klame

co zbyde ti víc

než slzy slané?

už v síti chycená

už není návratu

žehlím si kapesník

chystám si lopatu

"zde leží nebohá

má sestra nejdražší

skonala bolestně

se srdcem na kaši!"

Pěna prošlých dnů

v tmavém koutě

ve stínu

sbírá se pěna

prošlých dnů

ulpívá v kruzích na sklenici

pokrývá prachem klávesnici

zhasíná světla na ulici

stala se

mořem bez břehů

součástí

tělních oběhů

V atlase květin

Založená v atlase květin

mezi blínem a rulíkem

vylisovaná a vybledlá

křehká a nádherná

zapomenutá vzpomínka

s křídly jak babočka

drolí se v prstech

nepočká

uniká

bolí mne

jak pláče a naříká

Bohémská

Zkouřená a zpitá

- docela jinej pohled na svět

tenhle stav skýtá

Zmámená mysl najednou neví

a morálka - děvka

moc snadno sleví

hlava těžká - sama netečnost

něco mi říká "tvoje budoucnost"

a tomu bych se zasmála

Štamgastova noční polemika

Už piju jen tequilu

ten muj drink svatej

na stesk a na smůlu

léčim se na svej barovej židli vyhřátej

Každej další den prohranej v pokeru,

kdy se s opicí v objetí ve svý posteli sama proberu

je jak čárka na účtě života

a on mi to nakonec někdo spočítá

Docela mě zajímá kdy, a čím se vlastně platí

- jestli, když nemam nic, mě na ulici hodí a zmlátí

a kdo za mě mý dluhy vrátí

(nebo jestli se to mezi těma ostatníma ztratí?)

...

"Tak co? Eště jednu zlatou?"

"Jo, jo, ale ta už bude poslední, radši."

"Hele, kotě, nepřemejšlej moc, prej to bolí."

"Nebudu, slibuju."

Vzduch byl těžký každou vůní
v ten večer předmájový
sny duní

čarodejnice plakaly, psi vyli
ohně do tmy zaplály

a zdálo se, že na chvíli
lehký déšť vpíjející se do rtů
nutí ke smíchu
tušíc, že noc nebude bez hříchu

Útěk do divočiny

Tam za hranicí všedního bytí

jsou hvězdy blíž a víc se třpytí

V horách, co do srdce zasejí

zas trochu tuláctví, radosti a nadějí

Zjišťujem, že v nás zbyla unce života,

ta s každým hltem z potoka víc procitá

Na duši pohnuti, vnitřně zocelení,

toužíme utéct a nebýt nikdy nalezeni

foto by Danick

Chybí jen horká vana, nůž a odvaha

Existuje i básnička, kterou jsem k tomu psala, samozřejmě. Ale nedám ji sem, vy byste zas řekli, že člověk, kterej má v sobě takovýhle hnusy, nemůže bejt normální, že potřebuje pomoct (což jste si stejně řekli nejspíš už při čtení nadpisu).

Takže si radši vychutnejte jen tuhle nádheru, Vivaldiho, naprostýho génia.

Edited: 9/10/2010

A víte co? Já sem tu básničku přece jen dám, číst ji přece nemusíte, že jó.

Moje srdce

chce dávit

a v žilách teče dehet

hnus

chorobný plamen

stravuje duši

děje se to znovu

svědomí je mokvající ranou

jak jen můžu vydržet

v tomhle těle

s tímhle vědomím

třesu se odporem k sobě samé

hořící svíce

a Vivaldi

chybí jen horká vana

nůž

a odvaha

Některé myšlenky by se neměly ztratit

Vyhrabáno z archivu - podzim 2009

Vidím věci, které nejsou,

slyším slova, která nikdo neřekl.

Sním cizí sny

a žiju cizí život.

Možná ani tyhle pocity nejsou moje.

Ale nechci, aby mi je někdo bral, jsou mou součástí, stejně jako radost a štěstí.

Je těžké porozumnět mojí duši, pokouším se o to už pár let.

Třeba to není nutné.

Svěřím to novému listu ve wordu ;)

a pak půjdu spát...

Některé myšlenky by se neměly ztratit...

necitim se byt velka... odmlouvam si a neposloucham se... tresty nevykonavam... jim sladkosti, i kdyz jsem si je zakazala a chodim pozde spat a nechce se mi vstavat... v noci se mi styska a brecim u romantickych filmu, skacu do kaluzi a smeju se v desti, sbiram listi a hazu ho nad sebe, cmaram si obrazky do sesitu a potajmu posloucham za dvermi, kopu do kaminku a plivu z balkonu, po pivu se hloupe smeju, koukam se do slunicka, kreslim prstem na sklo, zpivam si ve sprse a loudam se i kdyz jdu pozde,

ale,

jen samota polyká moje mlčení, jen víčka skrývají zmatek v myšlenkách.

..::milý Ježíšku, prosím přines mi pod stromeček růžové brýle, opravdu nutně bych je do příštího roku potřebovala::..

Chtěla bych tančit valčík na ledě.

Am I insane..?

Čmáranice ze školního sešitu...

Soapy lady

Etheric lady

Concentrated depression

Ztráty a nálezy

Obloha šedivá snad už tisíce let. Domy prázdné a tiché. Ulice osamocené a bez duše. Jako by je někdo dusil. Žádný zvuk se tu nerozléhá přirozeně. Lidé tu také žijí. Přežívají. Dožívají. Chodí se skloněnými hlavami. Pomalu se plouží, těžce. Jako by tu snad byla větší gravitace. Jsou prázdní a tiší jako všechny chátrající budovy. Jsou přesně jako ty zdi, popraskaní, poznamenaní, ošlehaní, mlčenliví. Slepí. Bloudí nesměle po chodnících, které nikdo neuklízí.

Město se rozprostírá v docela jiné dimenzi. Je obrovské. Lidé do něj přicházejí a zase z něj odcházejí.Občas má někdo to štěstí, že chytne ten správný vlak, páchnoucí a oprýskaný, který ho vyveze pryč z tohohle pekla.

Nezáleželo na tom, jaký byl den. Nestalo se nic, co by se nedělo jiné dny. Plynuly líně, jako řeka v deltě. A byly zrovna tak špinavé. Nad městem ležel jako balvan ocelový příkrov mraků. Místo deště se na zem snášel jemný popílek. Dýchalo se těžce, ale na to tu byli zvyklí všichni.

Mladík se zastavil na rohu a opřel se o stěnu. Namáhavě oddychoval. Měl vlasy černé jako noc, která už zapomněl jak vypadá a voní. A na nich a na ramenou mu ležel prach. Díval se na pukliny v asfaltovém chodníku. Z oka mu vypadla slza a roztříštila se mu u nohou. Kdyby tak mohl něco cítit. Byl k smrti unavený věčným chozením. Vzmohl se a šel dál. Procházel ulicemi tohohle nekonečně ohromného města, rozvážně a chladně. Očima nepřítomně bloudil po zemi. Občas zaslechl další páry nohou v podivných ozvěnách. Nevnímal je. Ani oni jeho. Neexistovali. Ani on. Ani město, jehož ulicemi bloudil. Byl ztracený v hledání. Byl ztracený ve své hlavě a ve svých myšlenkách. Přestože nad ničím nepřemýšlel. Náhle, snad poprvé, ho něco vytrhlo z netečnosti. Do zorného pole se mu dostala pata železného zdobeného sloupku. Pokusil se pomalu zvednout hlavu. Ztuhlý krk ho příliš neposlouchal. Sloupů se mu táhla přes cestu celá řada. Nesly děravou stříšku zakrývající perón. Nádraží. Mýtické místo. Táhlo se snad donekonečna, koleje, peróny a zase koleje. V očích bez lesku se snad mohlo zračit něco jako překvapení.Nestál tu žádný vlak, kterým by mohl odjet. Vpravo se krčil malý domek s vylámanými dveřmi a omšelým nápisem "Ztráty a nálezy". A za matnými špinavými okny plápolala svíce. Mladíka to zasáhlo.Skoro nedočkavě zamířil ke třem schůdkům, překročil práh. Když se rozkoukal, spatřil proti dveřím pult, za nímž byla židle. V ní se krčil seschlý stařík s lesknoucíma se očima. Zvědavě si mladíka prohlížel. Pak energicky vyskočil a beze slova vytáhl odněkud tenkou knížku. Nalistoval asi třetí stránku s pár neumělými obrázky načmáranými tuší. Mladík si je bez zájmu prohlížel, pak však na jeden ukázal. Stařeček se na něj usmál a pak ukázal na schody vedoucí někam pod povrch.

Dole bylo chladno. Drápy zimy se do mladíkova těla zaťaly bez varování. Od úst mu stoupaly obláčky páry. Opatrně se rozhlédl po rozlehlém sklepení. Celé ho zaplňovaly police naplněné neskutečným harampádím. Visely od vysokého stropu jedna pod druhou na řetězech.

Stařík ho táhl někam dozadu. Kolem regálu s deštníky, taškami, brýlemi. Až někam nakonec. Až k posledním policím. Mladík se usmál. Našel. Bylo tam vedle sebe poskládáno tisíce ztracených lidských srdcí. Mezi nimi bezpečně poznal to svoje.

Kudy jít a kam se dát? Koho minout s kým se znát?

Dendrobátky

... Nelze si je nezamilovat. Tyhle malinký žabičky asi při tvoření světa naskákaly Bohu do palety a pořádně tam řádily...

Každopádně, mám dneska takovou radost, že mám konečně hotovou seminárku, že z ní sem snad i kus dam, právě kvůli těmhle roztomilým stvořením. Enjoy :)

Zařazení:

říše: Živočichové (Animalia)

kmen: Strunatci (Chordata)

podkmen: Obratlovci (Vertebrata)

třída: Obojživelníci (Amphibia)

podtřída: Bezocasí (Ecaudata)

řád: Žáby (Anura)

čeleď: Pralesničky (Dendrobatidae)

rod: Dendrobates, Phyllobates

Dnes je známo přibližně 170 druhů pralesniček. Zástupci této čeledi jsou drobné žáby žijící v tropické Střední a Jižní Americe, od Nikaraguy po Brazílii a Bolívii, nejvíce druhů obývá Kolumbii, Ekvádor a Peru. Mnoho druhů je velmi pestře zabarveno, což u nich má, jako u většiny nápadně zbarvených živočichů, varovnou funkci, ovšem u těchto obojživelníků opodstatněnou. Zdaleka ne všechny druhy jsou nebezpečné, skutečně jedovatých je asi třetina (Dendrobatinae). Ostatní pralesničky využívají toho, že svou barvou "kamuflují" nebezpečnost. Navíc jsou některé svým zbarvením spíše "zneviditelněny" v terénu. Ovšem ty, co svou výstrahu myslí vážně, jsou extrémně jedovaté. Avšak je tomu tak pouze u jedinců, kteří se pohybují ve svém přirozeném prostředí. Teprve nedávno bylo zjištěno, že jejich jedovatost je podmíněná stravou. Ti, kteří jsou chovaní v zajetí, nemají jed prakticky žádný, protože v potravě, kterou přijímají, chybějí složky, které jsou nutné pro jeho tvorbu. Jedovatí mravenci, termiti, pavouci a také některé druhy jedovatých rostlin, obsahující nebezpečné alkaloidy, tvoří více než 50% jejich potravního spektra, což způsobuje jejich sekundární toxicitu.

Je známo přes 220 typů toxických alkaloidů pralesniček: batrachotoxiny, pumiliotoxiny, histrionicotoxiny a další formy toxinů. Slouží primárně k ochraně před predátory.

Kožní žlázy žáby Phyllobates aurotaenia a Phyllobates terribilis obsahují steroidní alkaloid batrachotoxin. Sekret je používán Indiány ze západní Kolumbie k lovu - je základem šípového jedu, který slouží k výrobě otrávených šipek do foukaček. Jedná se o silný a rychle působící jed. Odtud jsou pralesničky nazývány "šípové žabky".

Nebezpečnost batrachotoxinu spočívá v přerušení přenosu signálů z nervové soustavy k hladkému svalstvu a výsledkem je zástava dýchání a ochromení srdeční činnosti.

Letální dávka pro 68kg člověka může být přibližně 100 mikrogramů, tedy ekvivalent váhy dvou zrnek jemné kuchyňské soli.

Batrachotoxin

Podle údajů domorodci nachytají žáby a vězní je v dutém kmeni dokud nepotřebují jed. Potřebují-li ho, vyjmou žábu a do krku jí zasadí dřevěné ostří. Toto utrpení způsobí, že žába se začne "potit", zejména na zádech, kde se vytvoří vrstva bílé pěny. Ta je nejsilnějším jedem, jenž dokáže vyprodukovat, a domorodci v něm namáčejí hroty svých šípů. Ty si uchovají svou smrtící sílu po celý rok.

Podle jiných zdrojů domorodci žáby nabodnou na zahrocené větve a otáčejí jimi nad ohněm, dokud nezačnou vylučovat sekret, který zachytávají do nastavených nádobek, případně zahřívají žáby uzavřené přímo v bambusové tyči, a vyloučený sekret mísí s výtažkem amarylkovité rostliny Buphane toxicaria. Takto připravené šípové jedy mohou být účinné i několik desítek let.

Apocalypse

Pátého dne

se spustil lijavec

a pršelo až místo cest

potoky a říčky

se začaly pod nohy plést

pak vše utichlo

i stálý tep

olověných kapek do listoví

a bušilo to ticho v nás

každý měl strach

setmělo se vprostřed dne

a dusno nás k zemi připoutalo okovy

pak přiřítil se ďáblů konvoj

a nad hlavami nebeský řev

pořád bylo ticho

jen místo potoků tekla krev

a my skřípěli zuby bolestí

plakali

a zatínali pěsti

když brali nám svobodu

jako vítr bere dech

jako když nezůstane ani lístek

na stromech

naše utrpení trvalo věčnost

a když ďáblové odešli

nezůstalo v nás nic

jen slepé vypálené oči

a slepá vypálená srdce

Láska k matematikovi

Přála bych si,

aby o mně mohl říct

"tahle slečna

je jiná,

je výjimečná,

chytrá,

vtipná, sličná"

a on zatím jen

"dávej pozor,

tady je tečna,

ta je zákeřná

a nebezpečná,"

s vášní v očích

... pro ni,

mrchu.

Před bouří

Na obzoru se valí černá mračna, bouře se nám žene vstříc jako stádo bizonů. Je slyšet dunění tisíců kopyt a občas lze zahlédnout výboj spojující jejich žíznivé oči s chvějící se zemí. Můj koníček neklidně pohazuje hlavou. Hrabe kopyty, řičí a vzpouzí se. Vyhazuje. V očích mu hoří ohníčky a trhá starou uzdou, dávno zakoupenou od Rozumu. Je to překrásný kůň, temný jako nitro země, silný jako příboj. Ale nezkrotný a plachý.

Cítím jeho zrychlený tep, jeho zpocené plece ozařují blesky. Zvířený prach kolem nás začínají dusit kapky těžké jako ocelové hřeby. Zatančil na místě a svaly se napjaly. Zavírám oči. Své klisně nikdy neporučím. Zkrotit ji může jedině mužská ruka. Jen ta má tu sílu, jen ta má tu moc.

...Má klisna nese jméno Vášeň.

Mentální detox

Nehýbala by se, ale třas ji nutí. Težko říct, čím to je, v pokoji je teplo. Možná probíhajícím detoxem... Ještě v poledne nebyla střízlivá. Je jí dost divně. Chladnou jí konečky prstů. Chladnou její touhy. Chladne celá společně s počasím. Kalamita, závěje. Kolaps. I ona kolabuje. Má pocit, že se všechny pochody v jejím těle zastavují. Cítí se zvrhle probuzená. Čeká, co se stane. Přemýšlí a dost ji to bolí. Nic se jí nechce. Spát. Ani bdít. Nehce jíst. Nechce se dívat na pitomé americké filmy. Bez děje. Bez inteligentního dialogu. Ano, nechce mít život jako americký film. Hledá přidanou hodnotu. Cíl. Jenže teď jí jeden zmizel a ona je náhle bezradná. Co dělat? Nevidí do budoucnosti. Ale přesto je přece všechno podle jejích představ a plánů, tak proč se cítí tak zmatená?

Odhodlala se a zvedla se z křesla. Potřebuje něčím pohnout. Možná se to od ní teď očekává. Prohlíží svůj zrcadlový obraz. Proč tolik vrásek na čele? Kde se tam vzaly? A oči bez jiskry. Vzepřít se... Jenže čemu? Vždyť ani to neví. Smutný úsměv. Je to k smíchu. Jo, je to k smíchu. Tyhle její nálady. Už ví, proč je jí divně. Už ví, co je příčina. Je to samota. Samota uvnitř sebe sama.

...Hladina se vyrovnává, myšlenky se uklidňují. Zaklání hlavu, nechává spadnout párek slz do vlasů. Po páteři jí projede mráz, až se z toho otřese. Pouští tichou, uklidňující hudbu, zapaluje svíčku ve tvaru srdce, co na tom, že ráno bude vyhořelá. Konečky prstů proudí teplo. I s pocitem samoty se dá žít. Každý občas musí. Nebude se bránit. Není těžké se s tím srovnat. Pohled do budoucna s odhodláním... No, spíš smířením. Má ze sebe radost. A ona to zas nechápe. Jak se jí může nálada změnit v takovéhle míře? Zřejmě snadno... Ale uvidí se ráno.

Chladnu

Bílá mlha,

bílý sníh,

tvoje ústa

samý smích

Mrtvou naději

dávám k ledu

v mrazu doufat

nedovedu

v mrazu doufat

zapomínám

Bílá mlha,

bílý sníh,

tvoje oči

samý hřích

Chladnu

v tichu dlouhých nocí

chladnu

v tichu závějí

tvé rty už se mi nesmějí

Klec v kleci

Autorka si takhle jednou odpoledne zdřímne a zdá se jí sen...

Je podzim. Plave oblečená a v tanečních botách v plaské přehradě s rozečtenou knížkou o farmakologii a že je to hrozně monotónní pohyb, tak při tom plavání usne. No a najednou jí dojde, že se nějak nemůže nadechnout. Ví že je to jenom sen, ale - sakra - vůbec se nemůže probudit. Najednou je ve značně omámeném stavu nad hladinou a knížka je skoro celá mokrá a ještě k tomu asi ztratila jednu botičku. A navíc teď se teprv pořádně začíná topit, protože voda nějak podezřele zhoustla.

No zabte mě, takovýhle sny... xD

4:20

4:20, Múza bdí

zatahám ji za vlasy

pak ji praštím lopatou

snad zas usne

a nebude mě otravovat v tuhle hodinu

o kterej většinou ani nevim, že existuje...

Bác!

Na hranici

Jdou si

pro mě

zapalte

pochodně

šílí

zvoníci

upalují

čarodějnici

... a ani nevědí, že se zrovna nespletli

Šachta

Potmě

v časovym výtahu

svý budoucnosti

stojíme na prahu

s opicí za krkem

jak po tahu

blížíme se do posledního patra

a jestli si do tý doby neprochlastáme játra

(zdviž chátrá a chátrá)

nebo neprokouříme plíce

první, co pak selže

bude nejspíš srdce

tenhle barák

má hodně poschodí

možná proto

v něm nikdo pěšky nechodí

Malé ranní smrti

Po noci nadejde úsvit

a my už nikdy nebudeme stejní

zbyde šmouha na duši

vzpomínka na vůni, pohlazení

pohled jak nůž vášně, jak krápník ledu

vražen okem do hlavy

viník, vrah se najde snadno

- nechal otisky prstů na osrdečníku

Pro nikoho, kdo má dobrou náladu

Zemřelo pár nadějí

v propasti všednosti nepochopení

ke slovu se dostává realita

demonstruje

svítá

a mělo by být líp

místo toho je jen nijak

sny se rozplynuly v horkém dešti

a zatím venku závěje

třeba se časem pochopí

že takhle je to pro všechny nejlepší

a už se nebudu drát

proti proudu téže řeky,

do které jsem vstoupila už tolikrát

a že každá noc je smazána ránem

nikdo nic neví a všichni ví všechno

drží nás pohromadě tahle tajemství?

Svazují nás dohromady?

Je těžké se nevracet

nedělat ty samé chyby

když vlastně chceme

a jsme tak rozpolcení

tak roztříštění

ve vlastních závějích minulosti

zaprášení a de facto mrtví

jak ožít

jak se očistit

smýt a prohlédnout

odprostit to mezi řádky

od beznaděje a smutku

možná, že ...

tajemství je ukryto uprostřed lží

ve štiplavém kouři

ve třpytícím se sněhu

prosvítá za záclonou

jako olejová lampa

nebo v kapkách lechtajících na zádech po koupeli

stravuje nás svět

svazuje nás mysl

tělo je hrobem duše

v němž zvolna zhasínáme

aniž bychom něco zanechali

nakonec i popel odvane ledový vítr ze severu

nikdo nevěří, že se něco stane

usínají s klidem

s pomalým tepem

nebudí se ze spaní

zděšení

nikdo necítí to napětí

které nás nutí dělat věci

ale čert to vem

jak často se smějem

jen tak z radosti žití

jak často pláčem štěstím

kolik dní se snažíme prožívat, ne přežívat

jak málo se divíme

jak málo se pozastavujeme

a jak málo pěšky chodíme

a proč tvrdíme

že čerstvý vzduch nás otravuje

kdo je teď zdrcen?

Kdo zpytuje?

Nikdo.

To je náš svět, vítejte.

A ráno na shledanou.