Obloha šedivá snad už tisíce let. Domy prázdné a tiché. Ulice osamocené a bez duše. Jako by je někdo dusil. Žádný zvuk se tu nerozléhá přirozeně. Lidé tu také žijí. Přežívají. Dožívají. Chodí se skloněnými hlavami. Pomalu se plouží, těžce. Jako by tu snad byla větší gravitace. Jsou prázdní a tiší jako všechny chátrající budovy. Jsou přesně jako ty zdi, popraskaní, poznamenaní, ošlehaní, mlčenliví. Slepí. Bloudí nesměle po chodnících, které nikdo neuklízí.
Město se rozprostírá v docela jiné dimenzi. Je obrovské. Lidé do něj přicházejí a zase z něj odcházejí.Občas má někdo to štěstí, že chytne ten správný vlak, páchnoucí a oprýskaný, který ho vyveze pryč z tohohle pekla.
Nezáleželo na tom, jaký byl den. Nestalo se nic, co by se nedělo jiné dny. Plynuly líně, jako řeka v deltě. A byly zrovna tak špinavé. Nad městem ležel jako balvan ocelový příkrov mraků. Místo deště se na zem snášel jemný popílek. Dýchalo se těžce, ale na to tu byli zvyklí všichni.
Mladík se zastavil na rohu a opřel se o stěnu. Namáhavě oddychoval. Měl vlasy černé jako noc, která už zapomněl jak vypadá a voní. A na nich a na ramenou mu ležel prach. Díval se na pukliny v asfaltovém chodníku. Z oka mu vypadla slza a roztříštila se mu u nohou. Kdyby tak mohl něco cítit. Byl k smrti unavený věčným chozením. Vzmohl se a šel dál. Procházel ulicemi tohohle nekonečně ohromného města, rozvážně a chladně. Očima nepřítomně bloudil po zemi. Občas zaslechl další páry nohou v podivných ozvěnách. Nevnímal je. Ani oni jeho. Neexistovali. Ani on. Ani město, jehož ulicemi bloudil. Byl ztracený v hledání. Byl ztracený ve své hlavě a ve svých myšlenkách. Přestože nad ničím nepřemýšlel. Náhle, snad poprvé, ho něco vytrhlo z netečnosti. Do zorného pole se mu dostala pata železného zdobeného sloupku. Pokusil se pomalu zvednout hlavu. Ztuhlý krk ho příliš neposlouchal. Sloupů se mu táhla přes cestu celá řada. Nesly děravou stříšku zakrývající perón. Nádraží. Mýtické místo. Táhlo se snad donekonečna, koleje, peróny a zase koleje. V očích bez lesku se snad mohlo zračit něco jako překvapení.Nestál tu žádný vlak, kterým by mohl odjet. Vpravo se krčil malý domek s vylámanými dveřmi a omšelým nápisem "Ztráty a nálezy". A za matnými špinavými okny plápolala svíce. Mladíka to zasáhlo.Skoro nedočkavě zamířil ke třem schůdkům, překročil práh. Když se rozkoukal, spatřil proti dveřím pult, za nímž byla židle. V ní se krčil seschlý stařík s lesknoucíma se očima. Zvědavě si mladíka prohlížel. Pak energicky vyskočil a beze slova vytáhl odněkud tenkou knížku. Nalistoval asi třetí stránku s pár neumělými obrázky načmáranými tuší. Mladík si je bez zájmu prohlížel, pak však na jeden ukázal. Stařeček se na něj usmál a pak ukázal na schody vedoucí někam pod povrch.
Dole bylo chladno. Drápy zimy se do mladíkova těla zaťaly bez varování. Od úst mu stoupaly obláčky páry. Opatrně se rozhlédl po rozlehlém sklepení. Celé ho zaplňovaly police naplněné neskutečným harampádím. Visely od vysokého stropu jedna pod druhou na řetězech.
Stařík ho táhl někam dozadu. Kolem regálu s deštníky, taškami, brýlemi. Až někam nakonec. Až k posledním policím. Mladík se usmál. Našel. Bylo tam vedle sebe poskládáno tisíce ztracených lidských srdcí. Mezi nimi bezpečně poznal to svoje.
Husí kůže.. moje duše říka I like.
OdpovědětVymazatJeště si pamatuje, když kráčela těmi ulicemi..