Těžká půlnoční úvaha u hrnku polévky z pytlíku

Kdo jsem?
Chci říct - jak mám chtít poznávat lidi až na dna jejich duší, když nejsem schopná říct, kdo jsem já sama?
Snažíme se snad skrze poznávání ostatních poznat sebe?
Nejsme nakonec jen mozaikou střepin zrcadel, v níž se v každém kusu odráží ti, co máme na blízku?
Modeluje nás jen okolní svět?
... A co se pak tedy stane, když jsme sami? Myslím tím úplně sami se sebou?
Možná proto se všichni samoty tak strašně bojíme. Možná proto v ní mnozí zešíleli.

Tenhle způsob léta...

Nic mi nepřipomene léto víc, než vůně jahod.

Společnice

Chceš mě obejmout?

Mám strach, že bys objal vzduch.

Ne, necítím se prázdně, jen jaksi neskutečně.

Zamilovala jsem se do dokonalosti květin, které mi stojí na stole. Nejsem schopná od nich odtrhnout pohled. Tak sametové... 

Stačí se dívat a vím přesně co bych cítila pod prsty, kdybych ty okvětní lístky pohladila. Jak snadno umí tyhle němé tváře přijímat lásku. A jak snadno se smím usmát, když je vidím. Jsou to dokonalé společnice. Přijmou i mojí bolest, vyslechnou všechna má slova a přesto zůstávají stále stejně nádherné.

Miluji je, protože jsou tak skutečné.