Mám hrozný strach. Mám strach, co
bude. Protože nemám ráda tenhle svět. Miluji život, to ano. Ale
tenhle svět je zvrácený. Nechápu jeho hodnoty. Nerozumím
společnosti. Ve většině ani nerozumím lidem. Není jednoduché
si to umět přiznat. Ale pro mě je důležité si to uvědomit a
zaznamenat, když už jednou za čas přijde procitnutí. Jako by se
zvedla mlha a já viděla život jako celek. Ne jen můj život, ale
život všech a všeho. A je to děsivé a krásné. Děsivě krásné.
Jako bych se právě teď mohla rozhodnout, zda budu jedním z lidí
zahleděných do svých problémů nebo zda se posunu na jinou úroveň
a budu brát vše s právě takovým nadhledem, jako to vidím teď.
Mohla bych na tohle všechno
zapomenout. Bylo by to tak snadné o tom nepřemýšlet. Ale já
nemůžu, bojím se dát si klapky na oči. Tak, jako se občas bojím
usnout. Vždycky je šance, že sen, do kterého upadnu, se stane
mojí realitou. Protože: co je to realita? Všechny smysly mohou být
zmateny. Všechny smysly jsou jen elektrické signály putující do
mozku.
Rozmáhá se mi to v hlavě jako nádor.
Stále častěji se sama sebe ptám, proč tu jsem, když tu nechci
být. Ale pak si říkám, že jsou i dobré a krásné věci, pro
které stojí za to si tenhle život prožít. Vesměs to nemá mnoho
společného s lidmi a společností. Povětšinou je to příroda,
její místy ještě neposkvrněná čistota. Její upřímnost.
Hloubka a pocit bezpečí, které cítím z šumění lesů, z
pohlazení větru, z vůně rozpálené smoly. Ten nejkrásnější
pocit, když slunce ráno opět vyjde. A to zklamání, když vidím,
že lidé jsou rozespalí a nevrlí, protože je brzy ráno a oni
musí do práce. Chtěla bych jim říct: „No tak se podívejte!
Vždyť tohle je to, co nám dalo život, slunce, to nejpřívětivější
a nejhřejivější, co vás vůbec může potkat! Nechte ho
proniknout do sebe, zavřete na chvíli oči a nechte paprsky
proniknout víčky! Přece se nemůžete neusmát, když vidíte, že
zrovna vyšlo, aby dalo život i novému dni!“ Mělo by to smysl?
Slunce není jejich bohem, i když by mělo být. Jejich bohem jsou
peníze. Je mi zle, když si uvědomím, že je to pravda.
Ach ano, pravda. Pravda je jedna z těch
pěkných věcí. Není jiná verze pravdy. Jiné verze pravdy jsou
lži. A láska. Nádherná to věc. Ale pokřivená lidmi. Existuje
jistě někde na dnech našich srdcí, neposkvrněná a neskutečně
čistá, bez žárlivosti, bezelstná a nenárokující. Snažím se
ji najít. Vydolovat zpod všech nánosů hrůz, co jsem viděla, co
mi bylo vštěpeno a ukázáno. Zpod toho, co lidé dělají. Jak
lásku przní. Nechci je následovat. Ale dělám to. Jako by to bylo
zapleteno jak chaluhy do mé genetické informace.
Bojím se. Neumím se nebát a nechat
vše plynout a čekat, co přinese zítřek. Na to jsem moc člověkem.
Bojím se, že až budu mít děti,
nebudu jim umět vysvětlit důležitost duševního bohatství. Že
jednoho dne, až přijde další procitnutí, je uvidím sedět u
rozmanitých elektronických zařízení, nevnímající život a
jeho podstatu. Bojím se, že v tu chvíli budu nenávidět je, i
sebe.
Mám stále častěji čím dál
silnější pocit, že do tohohle světa nepatřím. Že nemám šanci
to tu vydržet. Pokud nezahořknu nebo nepodlehnu přízemnímu
lidství.
Lidé v sobě mají mnoho. Mají dar
cítit a vnímat, slyšet a vidět nádhery tohohle světa. Lidé
zapomněli. Lidé to v sobě zahubili. Je mi to líto za nás
všechny. Budu se snažit celý život, abych nezapomněla, ale nikdo
mi nezaručí, že se mi to povede. Budu kráčet stezkou dobra,
pravdy a lásky a každého se budu snažit probudit. Každého, kdo
o to bude stát a kdo bude chtít oprášit svou duši a rozbušit
své srdce, kdo bude chtít vymotat plevel ze své DNA.
A jestli jste si po dočtení tohoto textu řekli sami sobě "bullshit", tak padejte z mého blogu a už se sem víckrát nevracejte, protože jste přesně z těch lidí, co mám ráda nejméně ;) (Sorry, jsem trochu Jožo v ráži.)
A jestli jste si po dočtení tohoto textu řekli sami sobě "bullshit", tak padejte z mého blogu a už se sem víckrát nevracejte, protože jste přesně z těch lidí, co mám ráda nejméně ;) (Sorry, jsem trochu Jožo v ráži.)