do města, začalo sněžit.
Drobně a pak stále víc a víc,
až se vločky lepily do velkých
chomáčů
a beze zvuku se vrstvily na zemi, stromech, autech.
Všimla jsem si, že se široce
usmívám. Nemohla jsem se nabažit té poletující nádhery, která
měkce pokrývala všechno, jako by to chtěla pojmout tím nejvřelejším studícím
objetím.
Leckde ještě netknutý bílý háv se třpytil jak ta nejkrásnější svatební látka.
Obrovský pocit nekonečné radosti se mi rozpínal v hrudi,
až jsem to přestala snášet a
vtlačila ho do slz.
Jak úžasný zázrak nám příroda seslala, něco
tak božského,
co úplně změní ráz krajiny,
atmosféru každého místa, zvuku...
Musela jsem se divit, jak moc
se mnou jedna procházka v chumelenici pohnula, jak
mě nechala se
zamilovat
a cítit se dokonale šťastně
