Po probuzení vstřebáváš skrz tvář
neposlušný paprsek tlumeného slunce,
co se prodral nejdřív mraky,
pak mezi domy,
pak mezi stromy
a pak oknem.
Je to protivné a zázračné.
Za prostřední hranicí matrace
leží tvůj motor, tvůj pohon,
ten, který když je poblíž,
je to slunce míň protivné
a víc zázračné.
Vlastně, když tam je,
se ta zář vstřebá tak hluboko,
že začne naplňovat srdeční komory.
Jednu
a druhou,
bublá to tělem, žilami,
kroutí nenechavostí palci u nohy.
A ty chceš prasknout,
odhodit svou slupku
a nechat všechny své emoce venku,
v divočině reality, pěkně zranitelné
a vystavené, aby je viděl
a aby ony mohly dýchat.
To všechno se děje,
ačkoli on jenom leží a existuje.
Leží, existuje
a každým svým minulým činem vyzařuje
nepřetržitý hutný proud absolutního bezpečí, stálosti, radosti, zvědavosti, otevřenosti,
který by pomáhal chránit ty emoce,
které by se vyvalily, kdybys praskla.
V tom spojení je všechno.
Můžeme růst, můžeme se učit.
Můžeme bláznit
a taky můžeme být potichu a každý sám.
Je tak obsáhlé a tak jasné,
(jako ty ranní paprsky,)
že by ho asi nebylo potřeba popisovat.
(Ale kdo si je uvědomuje?)
A navíc ty chceš.
Protože si ho hýčkáš,
a chceš říct všem, že to existuje.
