pátek 20. prosince 2013

Nový rok nastevřel dveře...


... Po dlouhé době se mi chtělo vyrobit PF :) Letošní rok mě naučil strašně moc věcí. Budu se snažit mít je na paměti, nezapomenout je, ale ani neustrnout. Budu se učit, poučovat, odpouštět, hledat, naslouchat, dívat se, divit se, snažit se chápat a pochopit. Protože tak je mi dobře, tak konečně cítím nějaký cíl, tak vidím smysl.

Zima s andělem

cáry mlhy
ovíjí zápěstí
teplo z krbu
zbytečných bolestí

chybí strana
v knize mých zítřků
ulicí hnána
větrem bez kontextu

sedám ti na klín
anděli prokletý
hřej mě až do jara
v náruči z perutí

Moji mentoři

Nietzsche (Nečasové úvahy)
"Kdo vás nutí, abyste soudili? Jako soudcové byste museli stát výše než ten, koho máte soudit; zatímco vy jste pouze přišli později."

Weiss (Poselství Mistrů)
"Odpustit neznamená zapomenout, ale porozumět."
"Doufat je v pořádku, očekávat nikoli."

pátek 6. prosince 2013

Co schází

Jsem naruby.

Jsem relaxovaná, v naprostém klidu, nic mi nehrozí, nemám důvod být ve stresu. Přesto moje srdce buší, jako bych míjela nějakou zásadní skutečnost, jako bych měla někam běžet a něco udělat. Jako by moje nečinnost byla neopustitelnou chybou.
Čekám na spoustu věcí. Některé nikdy nepřijdou, ale není řešením, jít jim naproti.
Nechávám volně řetězit myšlenky. Jsou melodické, hladké, útulné.
Už zase se mi chce utíkat a vzpouzet. Jen není dost odvahy.
Chce se mi zůstávat v nadhledu, ale pořád padám dolů a z přízemnosti a zase složitě škrábu nahoru. Dole se mi moc nelíbí. Ale jsou tam lidi. Mám ráda lidi.

Hvězdy se mi odráží na kůži. Z břicha stéká víno, které nabrečely.
Pára z úst se stává mlhou.
Samota křídly andělů.
Na břehu řeky namrzají kameny, ramena tuhnou.
Chci jít domů, jen nevím, kde to je. Ale tady a teď by mělo být krásně. Co tomu schází?

úterý 26. listopadu 2013

Milenka Zima

Přišlo další z mých 4 nejoblíbenějších ročních období. 


Ráno mě probouzí jiskření prvních trolejbusů, když stírají námrazu z trolejí. Výboje ozařují celou ulici, jak kdyby zrovna projížděla sanita s rozsvíceným majákem a ještě k tomu to hrozivě praská. 
Nikdy se nenabažím křupání ojíněné ranní trávy, když spěchám do školy. Vzduch je čirý a ostrý jako břitva. A když se začnou snášet velké chuchvalce vloček, tak tiše, že si toho člověk uvnitř mnohdy vůbec nevšimne, rozlije se mi po tváři výraz tříletého právě obdarovaného děcka.

Včera večer jsem se vracela pozdě domů. Bylo těsně kolem nuly, to se pozná. Vzduch tím mrazem voněl, dýchala jsem ho zhluboka a do celého těla, jak nás učí na józe. Dávno zasunutá vzpomínka se okamžitě vrátila, jako by zima nikdy ani neodešla, jako kdyby těch půl roku tepla neexistovalo. Křehly mi prsty a očima jsem hltala černé nebe, na kterém se třpytily hvězdy. Byly jasnější než obvykle, vzduch se přestal tetelit a nerušil obraz dokonalosti. A dnes ráno sněžilo. Vyšli jsme ven z domu a já, slušně oděná dvaadvacetiletá dáma, jsem začala ječet a skákat, točit se a smát se. A lidé jako obvykle nechápali, protože teď je přece zas ta blbá zima.

Je pravda, že občas se divím i sama sobě, co mě na tomhle ročním období tolik fascinuje. Proč miluju pálení mrazu na tvářích a v konečcích prstů, oblaka páry jdoucí od úst, křupání sněhové krusty nebo to, jak měkký čerstvě padlý sníh tlumí všechny zvuky, jak vrže pod podrážkami, jak se rozpouští na horké kůži dlaní. A proč pro mě jeden z největších zážitků života bylo naložit si plnou krosnu na záda, obout sněžnice a jít 4 dny, bez jakékoli vidiny teplé místnosti, kde by bylo možno se zahrabat na peci, namísto toho spát ve stanu na sněhu a ráno vlastním teplem rozmrazovat mrazem zkamenělé boty. 
Snad jsem kdysi v minulém životě bydlela daleko na severu a delší zima mi chybí, kdo ví.
 

Časoprostor

Snažím se nebýt konzervativní. A jsem hrozně ráda, když můžu přiznat, že se mi na něco změnil názor. Nevím, proč to lidé neradi dělají, proč lpí na jistých myšlenkách či stranách kvůli pár věcem a nedají nikomu ani ničemu šanci, aby jejich názor vystředil, opravil, obrátil. Nejsme programy, abychom zastávali ten samý názor věčně, protože nám ho někdo narval do hlavy. Jsem na sebe vždycky v jistém smyslu hrdá, když uznám, že to, co jsem považovala za pravdu tehdy, se změnilo. Jiné okolnosti, nové souvislosti a voilá, máme tu zbrusu nový názor.
Teď se mi to děje s mým náhledem na náhodu. Tvrdošíjně jsem dlouhé roky zastávala tvrzení, že "náhoda neexistuje". Že se všechno děje z určitého důvodu, protože na to, aby to byla náhoda, je to prostě příliš neuvěřitelné. Že kdyby nikdo neřídil chod věcí, tak se to prostě nestane. Že osud je mazaný a pečlivě tahá za nitky tak, aby to dopadlo přesně tak, jak to má být. Měla jsem pro to stovky důkazů, událostí, které by se nestaly, kdybych neposlechla své impulzivní já a nezachovala se tak, jak jsem měla původně v plánu. Kdybych neposlouchala ten dobrodružný šepot v mé hlavě "udělej to", "jdi tam," "skoč!" Toho bych nepotkala. Tím by zbytek mého života byl úplně odlišný. A jeho taky. Osud. Pche.
Čím dál víc si začínám myslet, že to všechno naopak náhoda je. Že to nemá žádný smysl, že události se dějí random a proto je to tak spletité a zajímavé a proto jsem si tolikrát říkala, že tohle by nikdo nevymyslel, že se to muselo stát, jedno jakými cestami.
Chod věcí si představuji jako prostor, ve kterém jsou určité "panely" - události, lidé, cokoli. A přítomnost, kterou žijeme, je kulička, kterou někdo pustil shora a ona přirozeně vlastní vahou padá a naráží do těch panelů v prostoru. Těmi odrazy se směřuje dál a dál, proto někdy můžu mít pocit, že by se to samé mohlo stát jinou cestou. Mohlo, protože tam ten panel existuje, záleží jen na předchozí dráze, na úhlech odrazů, na ostatních kuličkách, skákajících kolem. Tenhle časoprostor obsahuje nejrozmanitější alternativy našich životních příběhů.
A tak možná jen záleží na místě, kde jsme do života vypuštěni. Ale ani to ne, protože dostat se lze kamkoli. Chce to jen čas.

sobota 23. listopadu 2013

Šedá zóna

noční obloha
plná snů
vábí mne
přesto neusnu

černá jsou slova
bílá setkání
ale šedá je to
co hrůzu mi nahání

večer mne uspává
ráno mne budí
stínová naděje
v nohách mě studí

teď hledám pevný bod
ve zmateném vesmíru
snad jiný osud
v souhvězdích bez štírů

pátek 15. listopadu 2013

Listopad



... Krev žádná, jen fleky od vína,
budeme zas od nuly začínat.
Jo, holka znáš to, je to divnej svět,
tak neptej se, když nechceš znát odpověď.

úterý 12. listopadu 2013

Playground

Při tradičním líném podvečeru jsem se proklikávala skrze články na internetu. Pár z nich mě docela zaujalo, spíše tématem, než formou, protože ta byla poměrně žalostná. Pojednávaly o životě po smrti, o zkušenostech s klinickou smrtí, o návratech zpět do těla. Pod jedním z článků bylo vloženo video z youtube s prostým názvem Afterlife. Mělo hodinu. Tušila jsem, že ho dokoukám, ačkoli bylo už po půlnoci, když jsem ho spouštěla.
Tento hodinový program byl pojat velice americky. Rozdělen na kapitoly, obohacen o osobní zkušenosti svědků, názory renomovaných odborníků a diplomovaných profesorů. Jeden z nich, Raymond Moody, byl můj oblíbenec už jako autor, nicméně to, co z něj vyzařovalo v tomto pořadu, mě přesvědčilo, že je to sympatický chlapík i naživo.
Dramatickými důkazy se skrze minuty video dobralo konce. Vědoucní páni mě zas po čase uklidnili. Dokázali mi, že existuje život po životě, respektive, že smrt je vlastně nadbytečný výraz všech světových jazyků. Taky mi dodali opět chuť nebát se jít mimo proud, protože krom toho, že čas na Zemi je omezený, máme pravděpodobně víc pokusů si ho prožít. Ovšem, tito pánové mě také lehce namíchli a zklamali, protože jako už to u badatelů bývá zvykem, položili spoustu otázek a už se na ně nenamáhali odpovědět. Ale já, posilněna noční hodinou, jsem se rozhodla, že se nedám, že si na své otázky najdu odpovědi.

Souhlasím s tezí, že těla jsou jen fyzickými schránkami pro naše duše, které mají v porovnání s masem, kostrou a orgány nezměrnou hodnotu. Že duše je to, o co tu jde. Také se shoduji s těmi, co tvrdí, že pokud schránka z nějakého důvodu nevydrží, duše se od ní odpoutá a vrací se kamsi zpět. Do nebe, do ráje, k Bohu, každý tomu říká jinak. Já si to představuji jako místo, kde jsou všechny duše shromážděny a ve skutečnosti tvoří dohromady právě to, co my nazýváme vyšší mocí. Tak, jako jednotlivé neurony tvoří mozek, i jednotlivé duše tvoří naše Universum (Boha, whatever). To jsou mé poměrně čerstvé myšlenky, ještě se stále formují. Rozhodla jsem se ale, že se zamyslím nad tím, k čemu jsou nám tyhle naše pozemské schránky. Ve videu Afterlife všichni úspěšně navrátivší se ze "záhrobí" vypráví s rozzářenýma očima, že tam nahoře, za tím tunelem, je to pravé doma. Že cítili spoustu světla a lásky a že se jim vůbec nechtělo zpátky do hmotného těla. Tak proč tedy vlastně všichni žijeme? Nemyslím si, že by nás někdo tam nahoře nutil, abychom šli na Zemi. Zkusila jsem si představit, jak to na takovém místě asi vypadá. Ta láska, sdílení, světlo, nádhera, radost... Nemůžu si pomoct, ale nedokážu si v tom představit dynamiku. Všechna ta slova mají nekonečně táhlý, hebký, trvalý a statický charakter. Takže, má nová myšlenka: naše Universum se potřebuje vyvíjet, posouvat. Ale ve svém skvělém sdílení a dokonalosti a velikosti to prostě nelze. A tak se skrze své části, které posílá žít lidské životy na Zem, učí, seberealizuje, pozoruje. Poznává možná i samo sebe. Vždyť jak bychom mohli cítit nekonečnou lásku, kdyby si nikdo z nás během života neprožil bolest? Jak bychom ocenili božské světlo, kdybychom neznali temnotu noci a šeď sychravých dní? Co když je tedy Země opravdu jen hřiště, které existuje, abychom se učili? Jestli ano, pak krutě selháváme. Zapomněli jsme ohlížet se vzhůru, zabředli do starostí o peníze a majetek. Ztratili jsme to opravdu důležité - spojení se svou duší. Zemi drancujeme a z jejích darů vymýšlíme jedy a těmi pak trávíme ji i sebe. Smutné.
Přemýšlela jsem také o Darwinovi, jestli to nakonec přece jen není jedna velká lež (cítila bych obrovské zadostiučinění). Nicméně, mohl mít pravdu, možná existuje evoluce, možná naše první podoba opravdu byla opice. Možná Universum jednou za čas Zemi trochu upgraduje.
Taky mě napadlo - pokud je Země naše hřiště, jsou tedy zvířata, stromy, vody jen kulisy? Naše "hračky"? Proto nejsou schopny "vyšších citů"? Protože jen lidská těla jsou schránkami pro duše Universa? I tak by to mohlo být. Ale jsme si jistá, že Gaia, Země jako celek, je živám či minimáoně centrálně řízená. A pokud ano, a má spojení s Universem, pak není čemu se divit, že nám posílá takové facky, zřejmě se vzkazem: "Proboha probuďte se a přestaňte řešit kokotiny. Začněte řešit opravdu důležité věci!" Třeba umět žít pospolu, vzájemně se učit, milovat, prostě se duševně rozvíjet...
Také jsem přemýšlela o lidské lásce. Do konceptu by zapadala tím, že - vulgárně materialisticky řečeno - Universum potřebuje přísun těl pro své duše. A tak se zamilováváme a plodíme. A většinou si pěkně projdeme celou životní lekcí díky strachu ze smrti, který je pojistkou, aby se nám odsud hned tak nechtělo.

A tak mi to teď přijde krásně křišťálově průzračné. Jen ten smysl pokulhává. Protože člověk s takovými myšlenkami zůstává v naší společnosti povětšinou nepochopen. "Cože? Ty se neženeš za penězi?! Ty mluvíš s větrem a se stromy?" - a když už jsme u toho: "Cože, co to proboha vůbec píšeš za bláboly?" :D Prostě jedna radost, tenhle svět. Nějak se bojím, že nám Universum skrze jednotlivé zabedněné dušičky kolektivně hloupne.

Mimochodem - báječně mi do tohohle konceptu zapadají práničtí lidé, reiki, telepatie, psychosomatika,... Ale o tom zas jindy.

pondělí 11. listopadu 2013

pátek 8. listopadu 2013

Čas loučení

Jak se věci mohou změnit během jednoho týdne. Stav, který si už skoro nepamatuji. Tam někde dole v bažinách smutku a beznadějí. A nepomáhá nic, vím, že až čas mi hodí záchranné lano.
Stalo se, že během jednoho týdne odešli tři lidé, které jsem měla ráda. Jeden velmi náhle a snad tam, kde mu bude lépe. Těžko se věří tomu, že už nikdy nepřijde na některou z rodinných oslav.
Druhého jsem se vzdala dobrovolně, snad pro svoje dobro, snad jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla, jak mi tvrdí mí přátelé. Nic to nemění na tom, že jsem se v něm zklamala a že to bolí.
Třetí se vymazala z mého okruhu přátel ze své vůle. Poněkud překvapivě pro mne, přestože ona mne za kamarádku nepovažuje od té doby, co se denně nevídáme ve škole.
Všichni tři mi otevřeli oči. Každý z nás může odejít s následujícím okamžikem. Může zmizet, ať si to přeje, či ne. Tahle tři prázdná místa v mém srdci mi dennodenně způsobují mentální embolii. Svírají mi hrudník, nutí mne znenadání zastavovat na ulici a zhluboka dýchat, abych mohla jít dál. Ale také mne nutí objímat lidi, které mám ráda, říkat jim, jak moc pro mne znamenají. Fackují mne za malichernosti, kterými se zabývám. Bojují proti každé lži, kterou říkám sobě nebo ostatním. Ačkoli mi úsměv nejde přes pusu vůbec tak snadno jako dřív, stále dokážu vidět ty malé jiskřičky pozitiv, které by to mohlo mít pro mou budoucnost.

Škoda, že to člověku musí docházet až při takových příležitostech. 

úterý 29. října 2013

Linka N

buď se zblázním
nebo mi to začne být jedno
a první varianta
víc než slibná
ale na to jsem zatím dost klidná

přes chtěnou pověst samotáře
mi vítr žene
slzy na chladné tváře

kdy podlehnu a přestanu
chtít bojovat jako každý
kdy odešlu zprávu končící
„bez boha, ale navždy“

možná v prvním sněhu
pohřbím svou trpělivost
zestudím tvou
mnou smyšlenou něhu

co nikdy nebylo ani nebude
jiná dimenze či svět
kdy se konečně přestanu pokoušet
lámat osud v kole
(naříká)

a slzu nejlíp
otře vlastní ruka
okovy mříže
má dobrovolná muka

poslední zastávka na lince
„Nadhled“ je svoboda
výš než záchranná síť
garantuje zachování existence

úterý 22. října 2013

Plasy

 


pondělí 21. října 2013

Nihil

včera v noci
jsem měla drobnou existenční krizi
konečně jsem plně pochopila
význam nihilismu
svět na chvíli přestal existovat
úplně ztratil obrysy i plasticitu
a pak jsem z něj na chvíli
zmizela i já
úplně bez varování
... nikdo si toho ani nevšiml
ale mě z toho bylo
fakt špatně

sobota 19. října 2013

Chci:

se nebát, že mi zmizíš
.
s tebou sedět na hradbách a mlčet
.
tě umět obejmout na rozloučenou
.
se červenat, až mi dáš první květinu
.
sledovat, jak běží žirafy
a držet tě při tom za ruku
.
s tebou tančit na blues
tváří opřená o tvůj krk
.
tě už nikdy znovu nevidět, 
pokud mi nedovolíš poslouchat
tlukot tvého srdce

Kladruby

Klášter, kde lišky dávají dobrou noc.
(Opravdu jsme na procházce křížovými chodbami dormitáře viděly v druhém patře lišku :)







neděle 13. října 2013

Milenec Podzim

... Šla jsem ven být se světem











středa 9. října 2013

Vzpomínky

Včera jsme stěhovali stůl, který jsem kdysi obývala, ke spolubydlům do pokoje. Navrhovala jsem si ho sama, takže má pár much, třeba to, že je neuvěřitelně těžký. Ještě těžší byla ale jiná věc. Stěhování znamená, že se ze stolu vyndají šuplíky, aby ses ním lépe manipulovalo. Věděla jsem, že v nich zbyly nepodstatné věci, když jsem pokoj, kde stůl stál, opouštěla. Třeba mimo důležitý archivní šuplík tam byl i jeden, který jsem netušila, že bude tak složité vyklidit. Součást každého běžného kancelářského pokoje - štosy čistých i popsaných papírů.
Dneska jsem se pustila do překlízení, aby spolubydlové měli stůl kompletní. Začala jsem papírovou sekcí. A hodně jsem se zmýlila, když jsem si říkala, že to bude méně časově náročné. Fascinovalo mě prohlížet si druhé strany papírů, které kdysi sloužily k úplně jiným účelům a nechávat pomalu vynořovat dávno zapadlé vzpomínky staré tři, pět, deset i třeba patnáct (!) let. Vypočítané matematické příklady, kterým už dnes nerozumím, test na horniny z biologie. Příprava družinových schůzek, ale i rádcovského kurzu, kde jsem vypomáhala. Útržky neodeslaných dopisů, nedodělaných kreseb, nedopsaných povídek, črtaných pozvánek na oslavy narozenin. Psaníčka, která jsme si s kamarádkami posílaly na gymplu po třídě. Vzkazy, které jsme si doma nechávali s bráchou. Nevypsané diplomy, zkažené kartičky ke hře. Pololetní výpisy známek, omluvenka z tělocviku, protože jsem měla naražené koleno. Stovky a stovky písmen černých, zelených, modrých a růžových na bílém, které měly význam větší nebo menší a já je teď znovu četla a po každém zajímavém listu jsem musela vydechnout. Tohle, že jsem uměla? Tohle jsem dokázala napsat? Tohle jsem dokázala připravit? Postupně jsem začala pociťovat hrdost vůči svému minulému já. Těžko říct, jestli jsem k sobě teď o tolik kritičtější, ale mám pocit, že toho zvládám mnohem méně a jsem k sobě neskutečně pohodlná a nerada si na svůj hřbet nakládám víc, než musím.
Ale nevím, jak to bylo tehdy. Neumím říct. Pokaždé, když se dostanu ke svým vzpomínkám, jsou neskutečné. A obzvláště dneska jsem měla pocit, že ani nejsou mé. Že žiju jen teď, teď, teď a že každá minulá vteřina už je implantovaná vzpomínka a že jsem ji snad nemohla prožít. Všechno, čím víc do minulosti, tím více dýchá neskutečnem a nerealitou a já musím pokaždé přemýšlet, jestli jsem je opravdu žila já, když jsem byla tehdy tak jiná a když všechno bylo jiné. A navíc nemám žádnou záruku, žádné ujištění a vzpomínky jsou tak bezzubé a bez hran. Prostě divné. Ale baví mě nad tím přemýšlet, baví mě hýčkat si některé vzácné chvíle a pocity, co se staly, vybavovat si je pořád dokola, ať už byly minulé úterý nebo v létě na táboře, nebo pod stanem na sněhu na začátku roku. A tak nelituji toho času, stráveného na zemi obklopena papíry v absolutní fascinaci mimo čas. Nelituji, protože jsem se nad tím mohla zamyslet, zavzpomínat a najít třeba tohle:

Nedatováno. Přeškrtaný nadpis: Tohle je hrozně těžká těžká těžká

Nevím. Nevím, protože až o něj přijdu, tak (pravděpodobně) nebudu moci zhodnotit, kolik pro mě znamenal, než jsem ho ztratila. Života si hrozně moc vážím, jsem šťastná, že mi byl dán a když se nad tím zamyslím, tak mi přijde, že některé věci, které se ve světě řeší, nebo které řeším já jsou malichernosti.

  • Zůstane duše bez těla?
  • Když nebudu znát odpověď na tuhle otázku, zemřu šťastně?
  • Co je za vesmírem? (A neříkej, že nic)


středa 25. září 2013

Domácí zákoutí

 Podzimní zátiší

Připraveno na deštivý podzim a nástup zimy: papuče, křeslo a opravená lampa :)

neděle 22. září 2013

sobota 21. září 2013

i n f i n i

nekonečno
vábící luka
a teplo v těle

nekonečno
pocit zvoucích paží
víno na jazyku

nekonečno
volnost, rozbřesk smyslů
mimo (ten váš) svět

nekonečno
splynutí a ostrost
slaná hořkost a bolest mizí

nekonečno
po pás v roji meteorů
den je šedá hladina zdola

nekonečno
oči slepé vidoucí vše
život volá

nekonečno
duše se rozpíná až kosti praští
na ruce pár srdcí

nekonečno
tady a teď jsem
a to stačí

středa 4. září 2013

Mezi živými

Už dost dlouho se mi zdálo, že tak nějak jen jsemale ne aktivně. Že žiju, přijímám a skrytě obdivuju všechny, co jsou schopní vytvářet, přispívat. Byla jsem si vědoma, že pouze existuju, zaklíněná v jakémsi mezičasí a že se bojím pohnout. A sváděla to na rovnováhu, které ale zoufale chyběla dynamika.
A tady to je. Letošní rok jsem přepadla přes pomyslnou hranu. Těžko říct, co přesně mě nakonec zezadu koplo pod koleno, jisté je, že padám a že v tom letu je neuvěřitelně energie, konečně! Někde jsem v sobě našla bránu k nekonečnému zdroji nadšení a touze nejen myslet, co všechno bych mohla dělat, ale dokončit cestu těch myšlenek. A je to nekonečný koloběh, dokončené myšlenky, rozbíhající se projekty, všechno mi zas dává novou energii a odměňuje vložené úsilí.
Někdy stačí si sepsat svoje sny a postupně je začít realizovat. Dokud jsem si neudělala seznam, netušila jsem, jak snadné to vlastně je. A tak už jsem přihlášená na kurzy jógy a lekce francouzštiny, vyhlížím si gramofon, vyrábím prototypy zboží, které chci prodávat na Fleru a za týden jedu na seznamovací kurz mé nové alma mater.
Nikdy v životě mi nebylo tak lehko a dobře jako teď. Není nic lepšího, než si plnit své sny.

pondělí 19. srpna 2013

siete meses

nedává to smysl
mám chuť skočit
a nechci umřít

nedává to smysl
dva poháry
a ticho

šest let
a přesto jak malej

nedává to smysl
jen tak
třeba se právě tam potkáme

mi nedá spát
i po sedmi měsících

neděle 18. srpna 2013

Equilibrium








Zdá se, že jsem ji opravdu našla...

Flight OS 1119 ZAKINTHOS - PRAGUE

Jak vůbec můžeme? Kdo nám dal právo?

Přelétáme kdesi na Bělehradem. Dokud jsem se kochala obrovskými jezery a rozervanými horami nad vnitrozemským Řeckem, Albánií a Makedonií, bylo mi báječně. Teď ve mně všechno křičí a srdce krvácí, když sleduji, jak ani hektar země nedýchá svou přirozeností, jak je každá píď maďarských planin rozbitá do malých zelených a žlutých políček, které jsou chaoticky protínány dálnicemi, lesy se sem nevejdou, a když ano, jsou taktéž pěstovány. Řeky se snaží zuby nehty hájit svou originalitu, ale jsou přetínány přehradami, v městech drženy nábřežími a v hranatém konceptu polí vedeny umělými kanály. Pohled na tyhle pixely naší zemědělské činnosti přímo fyzicky bolí. Když musíme obdělávat každý rovný metr země, abychom se nasytili, není nás přece jen příliš? Nedopřáváme si přílišného luxusu na úkor přirozené krajiny? Jak moc musela zasáhnout do chodu tisíce let dodržovaných pravidel přírody naše posedlost lány obilí a řepky, posedlost regulací vodních toků, rychlou dopravou po silnicích řezajících do hladkých paží krajiny, jak moc, jen abychom měli dost a stejně stále chtěli víc...

Dívám se na dokonale azurové nebe nad mlžným oparem, tak modré, že na zem skrz těch posledních zaneřáděných 10 kilometrů nikdy není vidět. Dívám se na mozaiku polí a říkám si, kdy tohle skončí. Kdy se Země vzepře těm, co si myslí, že ji mohou měnit a ovládat jak se jim zachce, protože jim přece patří. Kdy a čím nás setřese ze svého hřbetu, až pochopí, že se o ni nezajímáme, že jsme sobečtí, oslněni sami sebou, svými vynálezy, svou dokonalostí a brzy i nesmrtelností. Že nám chybí pokora, že se nikdy nezamýšlíme nad tím, že ona nám dala život a živí a miluje nás stejně jako každá matka svoje děti. A my ji na oplátku trýzníme, brázdíme, vysáváme, těžíme a zlobíme se a divíme, když na nás přichází povodně a sucho a kobylky a požáry a eroze a zemětřesení a tání ledovců...

Ale nemám o ni strach. Vím, že až to bude příliš, tak nás dokáže vymazat velmi rychle. Ale ani se nebojím, že by byla nucena to udělat. Spolehlivě spějeme k tomu, že, pokud nezměníme naše myšlení, hodnoty každého jednoho z nás a tím všech, zničíme svou skvělou civilizaci plnou automobilů, iPadů, hodin, ledniček, ponorek, letadel a vysavačů úplně bez pomoci sami...



sobota 10. srpna 2013

První půlrok (života a) utříděných myšlenek

  • Štěstí je stav mysli, ne okolnost.
  • Duality jsou jen dvěma stranami jedné mince.
  • Samota není negativum. Samota neexistuje. Jsem součástí všeho. Všechno jedno jest.
  • Minulost nelze přepsat (netřeba litovat), budoucnost nelze naplánovat (netřeba doufat). Lze jen žít, tvořit a užívat si příběh svého života. V přítomnosti, ta jediná je "skutečná".
  • Netřeba se ptát, odpovědi přijdou samy. Stačí poslouchat. Ale beztak už je známe. Jen z nich máme strach. Nebo snad ne? Bububu :)



pátek 9. srpna 2013

Věčnost

Už se opět našla?
Co? Věčnost.
Jsou to moře, zašlá
se sluncem.

Ó, má strážná duše,
šeptejme svůj slib,
noci, jež zní hluše,
dne, jenž nezní líp.

Tak se zbavíš zlosti,
souhlasů a tíh,
lidské poslušnosti;
poletíš jak vích...

Z atlasových pecí
dýchá povinnost,
aniž možno říci:
Už je toho dost.

Není východiska,
není naděje,
člověku se stýská...
jen klid prospěje.

Už se opět našla.
Co? Věčnost.
Jsou to moře, zašlá
se sluncem.

A. Rimbaud (Opilý koráb; 1872)

středa 7. srpna 2013

Ibišek II., zrod Karkade






Nápoj ze sušeného květu Ibišku nese egyptské jméno Karkade, v Kamenné čajovně je s oblibou nazýván dětskou krví. A není se čemu divit. 
Připravený nápoj je kyselý, proto se hojně sladí. Má silné antioxidační účinky dané obsahem anthokyanu. 

Anthokyan je ve vodě rozpustný pigment měnící barvu podle pH, od modré v zásaditém prostředí (odtud název z řečtiny: ánthos = květ, kyanos = ocelově modrý) po červenou v kyselém. Nejlepší demonstrací je květ plicníku lékařského, který v poupěti je červený, po rozpuku fialový a po opylení zmodrá. Stejné barvivo obsahují třeba pomněnky, vlčí máky nebo růže.

Anthokyany spadají do skupiny flavonoidů. Flavonoidy jsou sekundární metabolity vyskytující se v rostlinách, hlavně v bobulích, tmavých plodech jako je arónie, černý rybíz, borůvky, ostružiny, ale i v zelenině, ve vrbové či borové kůře, v kakau, bylinkách (rozmarýn) a ve velké míře v čaji. (Prostě si představte všechny možné zdravé věci, a tam to určitě je. Jako tofu. Nebo sója. Luštěniny taky.) A hlavně ve starém červeném víně (hurá). Je prokázán jejich pozitivní vliv na zdraví, blíže kardiovaskulární systém, ve smyslu snižování krevního tlaku, antitrombického efektu (tím pádem obrovského snížení rizika infarktu a mrtvice), prevence koronárních onemocnění.
Celá pointa toho, proč jsou takovým zázrakem, tkví v oněch antioxidačních účincích. Různými vlivy (UV záření, gama paprsky,...) a pochody jak fyziologickými, tak patologickými, se v těle tvoří volné radikály - částice s nepárovým elektronem, které jsou silně reaktivní, narušují fyziologické pochody, struktury bílkovin, lipidové membrány molekul nebo i strukturu DNA, což může vést k rakovinnému bujení a další nekalé věci. Antioxidanty však celou beznadějnou situaci zachraňují a to tím, že umí tyto radikály "zhášet" - předávají jim ten elektron, který jim chybí k uklidnění se. 
Konec dobrý, všechno dobré. Vidíte, proto máme jíst zeleninku a ne hamburgr, vysvětleno na základě biochemických pochodů lidského těla.

O flavonoidech jsem čerpala z tohoto článku. A z wikipedie, ale pssst.