Při tradičním líném podvečeru jsem se proklikávala skrze články na internetu. Pár z nich mě docela zaujalo, spíše tématem, než formou, protože ta byla poměrně žalostná. Pojednávaly o životě po smrti, o zkušenostech s klinickou smrtí, o návratech zpět do těla. Pod jedním z článků bylo vloženo video z youtube s prostým názvem Afterlife. Mělo hodinu. Tušila jsem, že ho dokoukám, ačkoli bylo už po půlnoci, když jsem ho spouštěla.
Tento hodinový program byl pojat velice americky. Rozdělen na kapitoly, obohacen o osobní zkušenosti svědků, názory renomovaných odborníků a diplomovaných profesorů. Jeden z nich, Raymond Moody, byl můj oblíbenec už jako autor, nicméně to, co z něj vyzařovalo v tomto pořadu, mě přesvědčilo, že je to sympatický chlapík i naživo.
Dramatickými důkazy se skrze minuty video dobralo konce. Vědoucní páni mě zas po čase uklidnili. Dokázali mi, že existuje život po životě, respektive, že smrt je vlastně nadbytečný výraz všech světových jazyků. Taky mi dodali opět chuť nebát se jít mimo proud, protože krom toho, že čas na Zemi je omezený, máme pravděpodobně víc pokusů si ho prožít. Ovšem, tito pánové mě také lehce namíchli a zklamali, protože jako už to u badatelů bývá zvykem, položili spoustu otázek a už se na ně nenamáhali odpovědět. Ale já, posilněna noční hodinou, jsem se rozhodla, že se nedám, že si na své otázky najdu odpovědi.
Souhlasím s tezí, že těla jsou jen fyzickými schránkami pro naše duše, které mají v porovnání s masem, kostrou a orgány nezměrnou hodnotu. Že duše je to, o co tu jde. Také se shoduji s těmi, co tvrdí, že pokud schránka z nějakého důvodu nevydrží, duše se od ní odpoutá a vrací se kamsi zpět. Do nebe, do ráje, k Bohu, každý tomu říká jinak. Já si to představuji jako místo, kde jsou všechny duše shromážděny a ve skutečnosti tvoří dohromady právě to, co my nazýváme vyšší mocí. Tak, jako jednotlivé neurony tvoří mozek, i jednotlivé duše tvoří naše Universum (Boha, whatever). To jsou mé poměrně čerstvé myšlenky, ještě se stále formují. Rozhodla jsem se ale, že se zamyslím nad tím, k čemu jsou nám tyhle naše pozemské schránky. Ve videu Afterlife všichni úspěšně navrátivší se ze "záhrobí" vypráví s rozzářenýma očima, že tam nahoře, za tím tunelem, je to pravé doma. Že cítili spoustu světla a lásky a že se jim vůbec nechtělo zpátky do hmotného těla. Tak proč tedy vlastně všichni žijeme? Nemyslím si, že by nás někdo tam nahoře nutil, abychom šli na Zemi. Zkusila jsem si představit, jak to na takovém místě asi vypadá. Ta láska, sdílení, světlo, nádhera, radost... Nemůžu si pomoct, ale nedokážu si v tom představit dynamiku. Všechna ta slova mají nekonečně táhlý, hebký, trvalý a statický charakter. Takže, má nová myšlenka: naše Universum se potřebuje vyvíjet, posouvat. Ale ve svém skvělém sdílení a dokonalosti a velikosti to prostě nelze. A tak se skrze své části, které posílá žít lidské životy na Zem, učí, seberealizuje, pozoruje. Poznává možná i samo sebe. Vždyť jak bychom mohli cítit nekonečnou lásku, kdyby si nikdo z nás během života neprožil bolest? Jak bychom ocenili božské světlo, kdybychom neznali temnotu noci a šeď sychravých dní? Co když je tedy Země opravdu jen hřiště, které existuje, abychom se učili? Jestli ano, pak krutě selháváme. Zapomněli jsme ohlížet se vzhůru, zabředli do starostí o peníze a majetek. Ztratili jsme to opravdu důležité - spojení se svou duší. Zemi drancujeme a z jejích darů vymýšlíme jedy a těmi pak trávíme ji i sebe. Smutné.
Přemýšlela jsem také o Darwinovi, jestli to nakonec přece jen není jedna velká lež (cítila bych obrovské zadostiučinění). Nicméně, mohl mít pravdu, možná existuje evoluce, možná naše první podoba opravdu byla opice. Možná Universum jednou za čas Zemi trochu upgraduje.
Taky mě napadlo - pokud je Země naše hřiště, jsou tedy zvířata, stromy, vody jen kulisy? Naše "hračky"? Proto nejsou schopny "vyšších citů"? Protože jen lidská těla jsou schránkami pro duše Universa? I tak by to mohlo být. Ale jsme si jistá, že Gaia, Země jako celek, je živám či minimáoně centrálně řízená. A pokud ano, a má spojení s Universem, pak není čemu se divit, že nám posílá takové facky, zřejmě se vzkazem: "Proboha probuďte se a přestaňte řešit kokotiny. Začněte řešit opravdu důležité věci!" Třeba umět žít pospolu, vzájemně se učit, milovat, prostě se duševně rozvíjet...
Také jsem přemýšlela o lidské lásce. Do konceptu by zapadala tím, že - vulgárně materialisticky řečeno - Universum potřebuje přísun těl pro své duše. A tak se zamilováváme a plodíme. A většinou si pěkně projdeme celou životní lekcí díky strachu ze smrti, který je pojistkou, aby se nám odsud hned tak nechtělo.
A tak mi to teď přijde krásně křišťálově průzračné. Jen ten smysl pokulhává. Protože člověk s takovými myšlenkami zůstává v naší společnosti povětšinou nepochopen. "Cože? Ty se neženeš za penězi?! Ty mluvíš s větrem a se stromy?" - a když už jsme u toho: "Cože, co to proboha vůbec píšeš za bláboly?" :D Prostě jedna radost, tenhle svět. Nějak se bojím, že nám Universum skrze jednotlivé zabedněné dušičky kolektivně hloupne.
Mimochodem - báječně mi do tohohle konceptu zapadají práničtí lidé, reiki, telepatie, psychosomatika,... Ale o tom zas jindy.
Žádné komentáře:
Okomentovat