Ráno mě probouzí jiskření prvních trolejbusů, když stírají námrazu z trolejí. Výboje ozařují celou ulici, jak kdyby zrovna projížděla sanita s rozsvíceným majákem a ještě k tomu to hrozivě praská.
Nikdy se nenabažím křupání ojíněné ranní trávy, když spěchám do školy. Vzduch je čirý a ostrý jako břitva. A když se začnou snášet velké chuchvalce vloček, tak tiše, že si toho člověk uvnitř mnohdy vůbec nevšimne, rozlije se mi po tváři výraz tříletého právě obdarovaného děcka.
Včera večer jsem se vracela pozdě domů. Bylo těsně kolem nuly, to se pozná. Vzduch tím mrazem voněl, dýchala jsem ho zhluboka a do celého těla, jak nás učí na józe. Dávno zasunutá vzpomínka se okamžitě vrátila, jako by zima nikdy ani neodešla, jako kdyby těch půl roku tepla neexistovalo. Křehly mi prsty a očima jsem hltala černé nebe, na kterém se třpytily hvězdy. Byly jasnější než obvykle, vzduch se přestal tetelit a nerušil obraz dokonalosti. A dnes ráno sněžilo. Vyšli jsme ven z domu a já, slušně oděná dvaadvacetiletá dáma, jsem začala ječet a skákat, točit se a smát se. A lidé jako obvykle nechápali, protože teď je přece zas ta blbá zima.
Je pravda, že občas se divím i sama sobě, co mě na tomhle ročním období tolik fascinuje. Proč miluju pálení mrazu na tvářích a v konečcích prstů, oblaka páry jdoucí od úst, křupání sněhové krusty nebo to, jak měkký čerstvě padlý sníh tlumí všechny zvuky, jak vrže pod podrážkami, jak se rozpouští na horké kůži dlaní. A proč pro mě jeden z největších zážitků života bylo naložit si plnou krosnu na záda, obout sněžnice a jít 4 dny, bez jakékoli vidiny teplé místnosti, kde by bylo možno se zahrabat na peci, namísto toho spát ve stanu na sněhu a ráno vlastním teplem rozmrazovat mrazem zkamenělé boty.
Snad jsem kdysi v minulém životě bydlela daleko na severu a delší zima mi chybí, kdo ví.
Žádné komentáře:
Okomentovat