pátek 26. února 2010

Ztráty a nálezy

Obloha šedivá snad už tisíce let. Domy prázdné a tiché. Ulice osamocené a bez duše. Jako by je někdo dusil. Žádný zvuk se tu nerozléhá přirozeně. Lidé tu také žijí. Přežívají. Dožívají. Chodí se skloněnými hlavami. Pomalu se plouží, těžce. Jako by tu snad byla větší gravitace. Jsou prázdní a tiší jako všechny chátrající budovy. Jsou přesně jako ty zdi, popraskaní, poznamenaní, ošlehaní, mlčenliví. Slepí. Bloudí nesměle po chodnících, které nikdo neuklízí.
Město se rozprostírá v docela jiné dimenzi. Je obrovské. Lidé do něj přicházejí a zase z něj odcházejí.Občas má někdo to štěstí, že chytne ten správný vlak, páchnoucí a oprýskaný, který ho vyveze pryč z tohohle pekla.

Nezáleželo na tom, jaký byl den. Nestalo se nic, co by se nedělo jiné dny. Plynuly líně, jako řeka v deltě. A byly zrovna tak špinavé. Nad městem ležel jako balvan ocelový příkrov mraků. Místo deště se na zem snášel jemný popílek. Dýchalo se těžce, ale na to tu byli zvyklí všichni.
Mladík se zastavil na rohu a opřel se o stěnu. Namáhavě oddychoval. Měl vlasy černé jako noc, která už zapomněl jak vypadá a voní. A na nich a na ramenou mu ležel prach. Díval se na pukliny v asfaltovém chodníku. Z oka mu vypadla slza a roztříštila se mu u nohou. Kdyby tak mohl něco cítit. Byl k smrti unavený věčným chozením. Vzmohl se a šel dál. Procházel ulicemi tohohle nekonečně ohromného města, rozvážně a chladně. Očima nepřítomně bloudil po zemi. Občas zaslechl další páry nohou v podivných ozvěnách. Nevnímal je. Ani oni jeho. Neexistovali. Ani on. Ani město, jehož ulicemi bloudil. Byl ztracený v hledání. Byl ztracený ve své hlavě a ve svých myšlenkách. Přestože nad ničím nepřemýšlel. Náhle, snad poprvé, ho něco vytrhlo z netečnosti. Do zorného pole se mu dostala pata železného zdobeného sloupku. Pokusil se pomalu zvednout hlavu. Ztuhlý krk ho příliš neposlouchal. Sloupů se mu táhla přes cestu celá řada. Nesly děravou stříšku zakrývající perón. Nádraží. Mýtické místo. Táhlo se snad donekonečna, koleje, peróny a zase koleje. V očích bez lesku se snad mohlo zračit něco jako překvapení.Nestál tu žádný vlak, kterým by mohl odjet. Vpravo se krčil malý domek s vylámanými dveřmi a omšelým nápisem "Ztráty a nálezy". A za matnými špinavými okny plápolala svíce. Mladíka to zasáhlo.Skoro nedočkavě zamířil ke třem schůdkům, překročil práh. Když se rozkoukal, spatřil proti dveřím pult, za nímž byla židle. V ní se krčil seschlý stařík s lesknoucíma se očima. Zvědavě si mladíka prohlížel. Pak energicky vyskočil a beze slova vytáhl odněkud tenkou knížku. Nalistoval asi třetí stránku s pár neumělými obrázky načmáranými tuší. Mladík si je bez zájmu prohlížel, pak však na jeden ukázal. Stařeček se na něj usmál a pak ukázal na schody vedoucí někam pod povrch.
Dole bylo chladno. Drápy zimy se do mladíkova těla zaťaly bez varování. Od úst mu stoupaly obláčky páry. Opatrně se rozhlédl po rozlehlém sklepení. Celé ho zaplňovaly police naplněné neskutečným harampádím. Visely od vysokého stropu jedna pod druhou na řetězech.
Stařík ho táhl někam dozadu. Kolem regálu s deštníky, taškami, brýlemi. Až někam nakonec. Až k posledním policím. Mladík se usmál. Našel. Bylo tam vedle sebe poskládáno tisíce ztracených lidských srdcí. Mezi nimi bezpečně poznal to svoje.

Kudy jít a kam se dát? Koho minout s kým se znát?

čtvrtek 25. února 2010

Dendrobátky







... Nelze si je nezamilovat. Tyhle malinký žabičky asi při tvoření světa naskákaly Bohu do palety a pořádně tam řádily...
Každopádně, mám dneska takovou radost, že mám konečně hotovou seminárku, že z ní sem snad i kus dam, právě kvůli těmhle roztomilým stvořením. Enjoy :)

Zařazení:
říše: Živočichové (Animalia)
kmen: Strunatci (Chordata)
podkmen: Obratlovci (Vertebrata)
třída: Obojživelníci (Amphibia)
podtřída: Bezocasí (Ecaudata)
řád: Žáby (Anura)
čeleď: Pralesničky (Dendrobatidae)
rod: Dendrobates, Phyllobates

Dnes je známo přibližně 170 druhů pralesniček. Zástupci této čeledi jsou drobné žáby žijící v tropické Střední a Jižní Americe, od Nikaraguy po Brazílii a Bolívii, nejvíce druhů obývá Kolumbii, Ekvádor a Peru. Mnoho druhů je velmi pestře zabarveno, což u nich má, jako u většiny nápadně zbarvených živočichů, varovnou funkci, ovšem u těchto obojživelníků opodstatněnou. Zdaleka ne všechny druhy jsou nebezpečné, skutečně jedovatých je asi třetina (Dendrobatinae). Ostatní pralesničky využívají toho, že svou barvou "kamuflují" nebezpečnost. Navíc jsou některé svým zbarvením spíše "zneviditelněny" v terénu. Ovšem ty, co svou výstrahu myslí vážně, jsou extrémně jedovaté. Avšak je tomu tak pouze u jedinců, kteří se pohybují ve svém přirozeném prostředí. Teprve nedávno bylo zjištěno, že jejich jedovatost je podmíněná stravou. Ti, kteří jsou chovaní v zajetí, nemají jed prakticky žádný, protože v potravě, kterou přijímají, chybějí složky, které jsou nutné pro jeho tvorbu. Jedovatí mravenci, termiti, pavouci a také některé druhy jedovatých rostlin, obsahující nebezpečné alkaloidy, tvoří více než 50% jejich potravního spektra, což způsobuje jejich sekundární toxicitu.
Je známo přes 220 typů toxických alkaloidů pralesniček: batrachotoxiny, pumiliotoxiny, histrionicotoxiny a další formy toxinů. Slouží primárně k ochraně před predátory.
Kožní žlázy žáby Phyllobates aurotaenia a Phyllobates terribilis obsahují steroidní alkaloid batrachotoxin. Sekret je používán Indiány ze západní Kolumbie k lovu - je základem šípového jedu, který slouží k výrobě otrávených šipek do foukaček. Jedná se o silný a rychle působící jed. Odtud jsou pralesničky nazývány "šípové žabky".
Nebezpečnost batrachotoxinu spočívá v přerušení přenosu signálů z nervové soustavy k hladkému svalstvu a výsledkem je zástava dýchání a ochromení srdeční činnosti.
Letální dávka pro 68kg člověka může být přibližně 100 mikrogramů, tedy ekvivalent váhy dvou zrnek jemné kuchyňské soli.
Batrachotoxin

Podle údajů domorodci nachytají žáby a vězní je v dutém kmeni dokud nepotřebují jed. Potřebují-li ho, vyjmou žábu a do krku jí zasadí dřevěné ostří. Toto utrpení způsobí, že žába se začne "potit", zejména na zádech, kde se vytvoří vrstva bílé pěny. Ta je nejsilnějším jedem, jenž dokáže vyprodukovat, a domorodci v něm namáčejí hroty svých šípů. Ty si uchovají svou smrtící sílu po celý rok.
Podle jiných zdrojů domorodci žáby nabodnou na zahrocené větve a otáčejí jimi nad ohněm, dokud nezačnou vylučovat sekret, který zachytávají do nastavených nádobek, případně zahřívají žáby uzavřené přímo v bambusové tyči, a vyloučený sekret mísí s výtažkem amarylkovité rostliny Buphane toxicaria. Takto připravené šípové jedy mohou být účinné i několik desítek let.

pátek 19. února 2010

Apocalypse

Pátého dne
se spustil lijavec
a pršelo až místo cest
potoky a říčky
se začaly pod nohy plést

pak vše utichlo
i stálý tep
olověných kapek do listoví
a bušilo to ticho v nás
každý měl strach

setmělo se vprostřed dne
a dusno nás k zemi připoutalo okovy
pak přiřítil se ďáblů konvoj
a nad hlavami nebeský řev
pořád bylo ticho
jen místo potoků tekla krev

a my skřípěli zuby bolestí
plakali
a zatínali pěsti
když brali nám svobodu
jako vítr bere dech
jako když nezůstane ani lístek
na stromech

naše utrpení trvalo věčnost
a když ďáblové odešli
nezůstalo v nás nic
jen slepé vypálené oči
a slepá vypálená srdce

středa 17. února 2010

Láska k matematikovi

Přála bych si,
aby o mně mohl říct
"tahle slečna
je jiná,
je výjimečná,
chytrá,
vtipná, sličná"
a on zatím jen
"dávej pozor,
tady je tečna,
ta je zákeřná
a nebezpečná,"
s vášní v očích
... pro ni,
mrchu.

sobota 13. února 2010

Před bouří

Na obzoru se valí černá mračna, bouře se nám žene vstříc jako stádo bizonů. Je slyšet dunění tisíců kopyt a občas lze zahlédnout výboj spojující jejich žíznivé oči s chvějící se zemí. Můj koníček neklidně pohazuje hlavou. Hrabe kopyty, řičí a vzpouzí se. Vyhazuje. V očích mu hoří ohníčky a trhá starou uzdou, dávno zakoupenou od Rozumu. Je to překrásný kůň, temný jako nitro země, silný jako příboj. Ale nezkrotný a plachý.

Cítím jeho zrychlený tep, jeho zpocené plece ozařují blesky. Zvířený prach kolem nás začínají dusit kapky těžké jako ocelové hřeby. Zatančil na místě a svaly se napjaly. Zavírám oči. Své klisně nikdy neporučím. Zkrotit ji může jedině mužská ruka. Jen ta má tu sílu, jen ta má tu moc.

...Má klisna nese jméno Vášeň.

čtvrtek 11. února 2010

Mentální detox

Nehýbala by se, ale třas ji nutí. Težko říct, čím to je, v pokoji je teplo. Možná probíhajícím detoxem... Ještě v poledne nebyla střízlivá. Je jí dost divně. Chladnou jí konečky prstů. Chladnou její touhy. Chladne celá společně s počasím. Kalamita, závěje. Kolaps. I ona kolabuje. Má pocit, že se všechny pochody v jejím těle zastavují. Cítí se zvrhle probuzená. Čeká, co se stane. Přemýšlí a dost ji to bolí. Nic se jí nechce. Spát. Ani bdít. Nehce jíst. Nechce se dívat na pitomé americké filmy. Bez děje. Bez inteligentního dialogu. Ano, nechce mít život jako americký film. Hledá přidanou hodnotu. Cíl. Jenže teď jí jeden zmizel a ona je náhle bezradná. Co dělat? Nevidí do budoucnosti. Ale přesto je přece všechno podle jejích představ a plánů, tak proč se cítí tak zmatená?
Odhodlala se a zvedla se z křesla. Potřebuje něčím pohnout. Možná se to od ní teď očekává. Prohlíží svůj zrcadlový obraz. Proč tolik vrásek na čele? Kde se tam vzaly? A oči bez jiskry. Vzepřít se... Jenže čemu? Vždyť ani to neví. Smutný úsměv. Je to k smíchu. Jo, je to k smíchu. Tyhle její nálady. Už ví, proč je jí divně. Už ví, co je příčina. Je to samota. Samota uvnitř sebe sama.
...Hladina se vyrovnává, myšlenky se uklidňují. Zaklání hlavu, nechává spadnout párek slz do vlasů. Po páteři jí projede mráz, až se z toho otřese. Pouští tichou, uklidňující hudbu, zapaluje svíčku ve tvaru srdce, co na tom, že ráno bude vyhořelá. Konečky prstů proudí teplo. I s pocitem samoty se dá žít. Každý občas musí. Nebude se bránit. Není těžké se s tím srovnat. Pohled do budoucna s odhodláním... No, spíš smířením. Má ze sebe radost. A ona to zas nechápe. Jak se jí může nálada změnit v takovéhle míře? Zřejmě snadno... Ale uvidí se ráno.

neděle 7. února 2010

Chladnu

Bílá mlha,
bílý sníh,
tvoje ústa
samý smích

Mrtvou naději
dávám k ledu
v mrazu doufat
nedovedu
v mrazu doufat
zapomínám

Bílá mlha,
bílý sníh,
tvoje oči
samý hřích

Chladnu
v tichu dlouhých nocí
chladnu
v tichu závějí
tvé rty už se mi nesmějí



pondělí 1. února 2010

Klec v kleci

Autorka si takhle jednou odpoledne zdřímne a zdá se jí sen...
Je podzim. Plave oblečená a v tanečních botách v plaské přehradě s rozečtenou knížkou o farmakologii a že je to hrozně monotónní pohyb, tak při tom plavání usne. No a najednou jí dojde, že se nějak nemůže nadechnout. Ví že je to jenom sen, ale - sakra - vůbec se nemůže probudit. Najednou je ve značně omámeném stavu nad hladinou a knížka je skoro celá mokrá a ještě k tomu asi ztratila jednu botičku. A navíc teď se teprv pořádně začíná topit, protože voda nějak podezřele zhoustla.

No zabte mě, takovýhle sny... xD