Na obzoru se valí černá mračna, bouře se nám žene vstříc jako stádo bizonů. Je slyšet dunění tisíců kopyt a občas lze zahlédnout výboj spojující jejich žíznivé oči s chvějící se zemí. Můj koníček neklidně pohazuje hlavou. Hrabe kopyty, řičí a vzpouzí se. Vyhazuje. V očích mu hoří ohníčky a trhá starou uzdou, dávno zakoupenou od Rozumu. Je to překrásný kůň, temný jako nitro země, silný jako příboj. Ale nezkrotný a plachý.
Cítím jeho zrychlený tep, jeho zpocené plece ozařují blesky. Zvířený prach kolem nás začínají dusit kapky těžké jako ocelové hřeby. Zatančil na místě a svaly se napjaly. Zavírám oči. Své klisně nikdy neporučím. Zkrotit ji může jedině mužská ruka. Jen ta má tu sílu, jen ta má tu moc.
...Má klisna nese jméno Vášeň. 
Žádné komentáře:
Okomentovat