Nehýbala by se, ale třas ji nutí. Težko říct, čím to je, v pokoji je teplo. Možná probíhajícím detoxem... Ještě v poledne nebyla střízlivá. Je jí dost divně. Chladnou jí konečky prstů. Chladnou její touhy. Chladne celá společně s počasím. Kalamita, závěje. Kolaps. I ona kolabuje. Má pocit, že se všechny pochody v jejím těle zastavují. Cítí se zvrhle probuzená. Čeká, co se stane. Přemýšlí a dost ji to bolí. Nic se jí nechce. Spát. Ani bdít. Nehce jíst. Nechce se dívat na pitomé americké filmy. Bez děje. Bez inteligentního dialogu. Ano, nechce mít život jako americký film. Hledá přidanou hodnotu. Cíl. Jenže teď jí jeden zmizel a ona je náhle bezradná. Co dělat? Nevidí do budoucnosti. Ale přesto je přece všechno podle jejích představ a plánů, tak proč se cítí tak zmatená?
Odhodlala se a zvedla se z křesla. Potřebuje něčím pohnout. Možná se to od ní teď očekává. Prohlíží svůj zrcadlový obraz. Proč tolik vrásek na čele? Kde se tam vzaly? A oči bez jiskry. Vzepřít se... Jenže čemu? Vždyť ani to neví. Smutný úsměv. Je to k smíchu. Jo, je to k smíchu. Tyhle její nálady. Už ví, proč je jí divně. Už ví, co je příčina. Je to samota. Samota uvnitř sebe sama.
...Hladina se vyrovnává, myšlenky se uklidňují. Zaklání hlavu, nechává spadnout párek slz do vlasů. Po páteři jí projede mráz, až se z toho otřese. Pouští tichou, uklidňující hudbu, zapaluje svíčku ve tvaru srdce, co na tom, že ráno bude vyhořelá. Konečky prstů proudí teplo. I s pocitem samoty se dá žít. Každý občas musí. Nebude se bránit. Není těžké se s tím srovnat. Pohled do budoucna s odhodláním... No, spíš smířením. Má ze sebe radost. A ona to zas nechápe. Jak se jí může nálada změnit v takovéhle míře? Zřejmě snadno... Ale uvidí se ráno.
na západě svítá?
OdpovědětVymazat