pondělí 27. května 2013

Řekněme tomu „nová kapitola“

Den se minul se dnem tak těsně, až o sebe křísly. A z té jiskry vyšlo nové slunce.

Ačkoli byli příliš unaveni studenou nocí, která je škádlila a ryla své ledové pařátky do chodidel a dlaní, vstali. Bytí přestalo unavovat tak náhle a prudce, jako když přestane fučet vítr nesoucí štiplavý déšť.

Klid, nekonečný rozlehlostí travnatých plání, naplnil jejich duše, utišil hlad.
Ševelivá hudba osik vyplnila ticho lesních chrámů.

Oni poslouchali, dívali se očima i duchem. 
Chutnali vodu i zem, trávu i ranní mlhu, 
cítili bolest, radost. 
Oni žili.




středa 22. května 2013

Medus... Lampidia... Moře, oči, samota

... když už nezbývá nic, než pastelky. Když už je toho tolik, že to nelze snést. Když nechci být sama...


pondělí 20. května 2013

Drážďany



Na balkónu Evropy
pod vším tím staronovým barokem
zvuk jazzové trumpety
parníky svítí na vodě

Drážďany voní a chutnají létem,
zlou bolestí války, co prohnala se světem
ale lidský hlahol, baroko a jazzový hlas
zacelí ty hluboké jizvy snáz




úterý 14. května 2013

Od dveří

věděla jsem to, už když jsem tě prvně viděla od dveří
věřila jsem tomu, čemu jiná nevěří
zahlédla budoucnost za oponou odkrytou průvanem
my dva už se znovu cizinci nestanem'

už nemám strach, nemám důvod se bát,
že nikdy nebudu ti na rameni spát
stane se přesně to, co má se stát

pondělí 13. května 2013

neděle 12. května 2013

The end

This is the end
Hold your breath and count to ten
Feel the earth move and then
Hear my heart burst again

V hlavě mi zpívá Adele a mohutně podporuje ten nenechavý pocit neodvratného konce. Šimrá mne na tvářích každé ráno jako paprsky sotva probuzeného slunce. Sedá nenápadně na hruď, vrství se a těžkne. Dočítám knížku, už zbývá jen pár stran a je téměř jisté, co na nich bude. Tuším i posledních pár vět:

"Za lodí zbyla jen zvířená zpěněná bílá voda a i ta se po pár vteřinách slila s okolní masou, jako by nikdy neexistovala. Ona stála na molu, s pocitem hluboké lítosti, neschopná byť jednou mrknout, z pálících očí se jí řinuly slzy. Promarnila svou šanci, nenasedla na stejnou loď, co on. Nedokázala mu říct... Co vlastně, vždyť kdyby to bylo správně, nemusela by vůbec nic říkat. Proto to muselo být takhle. Neudělal ke mně ten krok, který jsem potřebovala, abych se mohla dotknout jeho strniště a konečně pořádně pohlédnout do jeho modrých očí. Neudělal ten krok... 
Z šedivých mraků nad přístavem začalo nepříjemně mrholit. Loď naposledy zatroubila svým hlubokým dunivým a pro ni srdcervoucím tónem. Myslela, že se nedokáže už nikdy pohnout. Na krátký okamžik pevně stiskla víčka, rukávem otřela zbytky mokrých cestiček na tváři. Pak se rychle otočila na patě a odběhla s myšlenkou, že sem už se nikdy nevrátí. Ačkoli věděla, že to brzy nebude pravda."

Ach. Trochu jsem fňukla a zavřela knížku. Těžkla mi v rukách, jak jsem hladila její hřbet. Nese to v sobě, chudinka. Snad k ní existuje druhý díl, který bude začínat: "O několik měsíců později..." Cítila bych se hned mnohem lépe. A ta knížka taky. Beztak, všechno jsou to skutečné pocity.
Skončil jeden příběh. Její nebo můj, kde je rozdíl. Čas napíše další, možná není třeba cítit smutek. Tak proč se mi vtírá i do snů? Obracím v rukách knížku a pak ji pokládám zpět do regálu knihovny. Je na čase si vybrat něco, co dopadne dobře...