The end

This is the end

Hold your breath and count to ten

Feel the earth move and then

Hear my heart burst again

V hlavě mi zpívá Adele a mohutně podporuje ten nenechavý pocit neodvratného konce. Šimrá mne na tvářích každé ráno jako paprsky sotva probuzeného slunce. Sedá nenápadně na hruď, vrství se a těžkne. Dočítám knížku, už zbývá jen pár stran a je téměř jisté, co na nich bude. Tuším i posledních pár vět:

"Za lodí zbyla jen zvířená zpěněná bílá voda a i ta se po pár vteřinách slila s okolní masou, jako by nikdy neexistovala. Ona stála na molu, s pocitem hluboké lítosti, neschopná byť jednou mrknout, z pálících očí se jí řinuly slzy. Promarnila svou šanci, nenasedla na stejnou loď, co on. Nedokázala mu říct... Co vlastně, vždyť kdyby to bylo správně, nemusela by vůbec nic říkat. Proto to muselo být takhle. Neudělal ke mně ten krok, který jsem potřebovala, abych se mohla dotknout jeho strniště a konečně pořádně pohlédnout do jeho modrých očí. Neudělal ten krok... 
Z šedivých mraků nad přístavem začalo nepříjemně mrholit. Loď naposledy zatroubila svým hlubokým dunivým a pro ni srdcervoucím tónem. Myslela, že se nedokáže už nikdy pohnout. Na krátký okamžik pevně stiskla víčka, rukávem otřela zbytky mokrých cestiček na tváři. Pak se rychle otočila na patě a odběhla s myšlenkou, že sem už se nikdy nevrátí. Ačkoli věděla, že to brzy nebude pravda."

Ach. Trochu jsem fňukla a zavřela knížku. Těžkla mi v rukách, jak jsem hladila její hřbet. Nese to v sobě, chudinka. Snad k ní existuje druhý díl, který bude začínat: "O několik měsíců později..." Cítila bych se hned mnohem lépe. A ta knížka taky. Beztak, všechno jsou to skutečné pocity.
Skončil jeden příběh. Její nebo můj, kde je rozdíl. Čas napíše další, možná není třeba cítit smutek. Tak proč se mi vtírá i do snů? Obracím v rukách knížku a pak ji pokládám zpět do regálu knihovny. Je na čase si vybrat něco, co dopadne dobře...