Milenka Zima

Přišlo další z mých 4 nejoblíbenějších ročních období. 

Ráno mě probouzí jiskření prvních trolejbusů, když stírají námrazu z trolejí. Výboje ozařují celou ulici, jak kdyby zrovna projížděla sanita s rozsvíceným majákem a ještě k tomu to hrozivě praská. 

Nikdy se nenabažím křupání ojíněné ranní trávy, když spěchám do školy. Vzduch je čirý a ostrý jako břitva. A když se začnou snášet velké chuchvalce vloček, tak tiše, že si toho člověk uvnitř mnohdy vůbec nevšimne, rozlije se mi po tváři výraz tříletého právě obdarovaného děcka.

Včera večer jsem se vracela pozdě domů. Bylo těsně kolem nuly, to se pozná. Vzduch tím mrazem voněl, dýchala jsem ho zhluboka a do celého těla, jak nás učí na józe. Dávno zasunutá vzpomínka se okamžitě vrátila, jako by zima nikdy ani neodešla, jako kdyby těch půl roku tepla neexistovalo. Křehly mi prsty a očima jsem hltala černé nebe, na kterém se třpytily hvězdy. Byly jasnější než obvykle, vzduch se přestal tetelit a nerušil obraz dokonalosti. A dnes ráno sněžilo. Vyšli jsme ven z domu a já, slušně oděná dvaadvacetiletá dáma, jsem začala ječet a skákat, točit se a smát se. A lidé jako obvykle nechápali, protože teď je přece zas ta blbá zima.

Je pravda, že občas se divím i sama sobě, co mě na tomhle ročním období tolik fascinuje. Proč miluju pálení mrazu na tvářích a v konečcích prstů, oblaka páry jdoucí od úst, křupání sněhové krusty nebo to, jak měkký čerstvě padlý sníh tlumí všechny zvuky, jak vrže pod podrážkami, jak se rozpouští na horké kůži dlaní. A proč pro mě jeden z největších zážitků života bylo naložit si plnou krosnu na záda, obout sněžnice a jít 4 dny, bez jakékoli vidiny teplé místnosti, kde by bylo možno se zahrabat na peci, namísto toho spát ve stanu na sněhu a ráno vlastním teplem rozmrazovat mrazem zkamenělé boty. 

Snad jsem kdysi v minulém životě bydlela daleko na severu a delší zima mi chybí, kdo ví.

 

První krok

A tak se mi začíná zdát, že prvním krokem k pointě toho všeho, je najít sám sebe. Pochopit, kdo jsem já a jaké zaujímám postavení v tomhle světě. Kdo jsem vůči ostatním, vůči vesmíru. Vymezit se natolik, abych zjistila, že vlastně nemám žádné hranice, zaškatulkovat se natolik, abych zjistila, že nikam nepatřím, najít konkrétní domov, abych zjistila, že domov není jedno místo na zemi. Procítit a pojmenovat všechny emoce, které mnou prochází, vztáhnout je vůči všem kolem sebe, abych zjistila, že jsou bezzubé a bez hran, že je to bezmezné všechno, že je to Láska s nuancemi, že vše je v mé hlavě a že ta je součástí veškerého života.

Brouzdám po naší planetě, někdy až příliš zamyšlena, abych dokázala jen a pouze vnímat přítomnost, dech, barvy, vůně. Přesto podaří-li se mi najít vhodné místo a čas, zavřu oči, vyprázdním svou mysl a dokážu být.

To jest krok první. A ten druhý? Otevřít se, najít cestu k ostatním, pochopit principy a fungování lidí a přírody? Najít někoho a něco, v co budu věřit, kromě sebe?


Attraversiamo.

Řekněme tomu „nová kapitola“

Den se minul se dnem tak těsně, až o sebe křísly. A z té jiskry vyšlo nové slunce.

Ačkoli byli příliš unaveni studenou nocí, která je škádlila a ryla své ledové pařátky do chodidel a dlaní, vstali. Bytí přestalo unavovat tak náhle a prudce, jako když přestane fučet vítr nesoucí štiplavý déšť.

Klid, nekonečný rozlehlostí travnatých plání, naplnil jejich duše, utišil hlad.
Ševelivá hudba osik vyplnila ticho lesních chrámů.

Oni poslouchali, dívali se očima i duchem. 

Chutnali vodu i zem, trávu i ranní mlhu, 

cítili bolest, radost. 

Oni žili.

The end

This is the end

Hold your breath and count to ten

Feel the earth move and then

Hear my heart burst again

V hlavě mi zpívá Adele a mohutně podporuje ten nenechavý pocit neodvratného konce. Šimrá mne na tvářích každé ráno jako paprsky sotva probuzeného slunce. Sedá nenápadně na hruď, vrství se a těžkne. Dočítám knížku, už zbývá jen pár stran a je téměř jisté, co na nich bude. Tuším i posledních pár vět:

"Za lodí zbyla jen zvířená zpěněná bílá voda a i ta se po pár vteřinách slila s okolní masou, jako by nikdy neexistovala. Ona stála na molu, s pocitem hluboké lítosti, neschopná byť jednou mrknout, z pálících očí se jí řinuly slzy. Promarnila svou šanci, nenasedla na stejnou loď, co on. Nedokázala mu říct... Co vlastně, vždyť kdyby to bylo správně, nemusela by vůbec nic říkat. Proto to muselo být takhle. Neudělal ke mně ten krok, který jsem potřebovala, abych se mohla dotknout jeho strniště a konečně pořádně pohlédnout do jeho modrých očí. Neudělal ten krok... 
Z šedivých mraků nad přístavem začalo nepříjemně mrholit. Loď naposledy zatroubila svým hlubokým dunivým a pro ni srdcervoucím tónem. Myslela, že se nedokáže už nikdy pohnout. Na krátký okamžik pevně stiskla víčka, rukávem otřela zbytky mokrých cestiček na tváři. Pak se rychle otočila na patě a odběhla s myšlenkou, že sem už se nikdy nevrátí. Ačkoli věděla, že to brzy nebude pravda."

Ach. Trochu jsem fňukla a zavřela knížku. Těžkla mi v rukách, jak jsem hladila její hřbet. Nese to v sobě, chudinka. Snad k ní existuje druhý díl, který bude začínat: "O několik měsíců později..." Cítila bych se hned mnohem lépe. A ta knížka taky. Beztak, všechno jsou to skutečné pocity.
Skončil jeden příběh. Její nebo můj, kde je rozdíl. Čas napíše další, možná není třeba cítit smutek. Tak proč se mi vtírá i do snů? Obracím v rukách knížku a pak ji pokládám zpět do regálu knihovny. Je na čase si vybrat něco, co dopadne dobře...

Zrození rozumu

Racionálno se probralo k životu. Naučilo se nějakým záhadným způsobem ovládat moje emoce. Narvalo jim do zpěněné huby otěže, drsné, které rvou koutky. Na těchto otěžích balancují a visí nad propastí.
Racionálno je učí. Učí je bolestí, kde je jejich místo. Emoce se vzpínají, chtějí padat dolů. Je to jejich přirozenost. Překročení hranic, těžiště za okrajem srázu, pocit volného pádu jako orgasmus naplňující každou buňku, každé zákoutí duše. Obyčejně. Teď ne. Přišlo despotické racionálno. Silné, silnější, než cokoli jiného. Jediné, co na zpěněné emoce kdy platilo, poprvé je krotí, drží na uzdě. Pevně, má svaly z ocele.
Kde se vzalo? Z ničeho nic se vynořilo a opakovaně mě vyvádí z rovnováhy. Jsem zvyklá na pády a bolest. A teď - už se nadechuji a čekám chvíli beztíže před zpřelámáním všech údů - náhle nic. Pád nepřichází, ani bolest. Je to strnulé, klidné. Emoce jsou bezmocné. Tiší se, zkoumavě hledí na racionálno, které má pohled pevný jako skála, zarputilý, odhodlaný splnit svůj úkol.
Snad se zjevilo jako poslední záchrana mé duše. Možná, bez mého vlastního přičinění, se odněkud vygenerovalo jako nutnost, jako esenciální potřeba přežití. Jako poslední možnost, jak mě a mou duši chránit.
A tak se bouře uklidnila, vítr se utišil. A mé city toužebně hledící k temným hlubinám propasti, naklánějící se zapřené o okraj, se smířeně přestaly cukat. Pohyb ustal. Musím se sžít s tím, že to není špatně. Musím si zvyknout na tento nový element, mající vlastní hlavu, učit se od něj, nemít strach se jím nechat ovládnout. Doufat, že emoce naučí. A že až jim otěže sejme, že racionálno neodejde. Že se opře o nejbližší strom a zpod krempy kovbojského klobouku na ně bude dohlížet. Že bude stačit jeho pohled, aby odehnal jejich touhu vrhnout se dolů, aby zmenšil jejich neohroženou vášeň k pocitu pádu, neřízeného, s jasným koncem.
Třeba to je konec jedné éry. Možná se hnuly zemské desky a okraje propasti se přiblížily. Pak se objevuje nová otázka - až se přiblíží natolik, že propast půjde přeskočit - co je na druhé straně?

Splynutí

hebké obnažené dřevo padlého kmene připomínalo paže mého milého

temné oči znepokojených srnek skrývaly jeho pohled

v šumění stromů byl klid a něco důvěrně známého, stejně jako v jeho přítomnosti

hlas větru ševelil nepoznaně; studeně hladil uši a čechral vlasy, lákal slzy k tvářím

louka, tichá, rozlehlá, zvoucí, jen nechat se jí obejmout, 

svou krásnou samotou tolik stejná jako jeho širá duše

byl všude, v každém zvuku, v každém kameni i mraku

byl ve mně, tloukl mým srdcem, stal se mou součástí

Už jsem si zvykla, že neříkáš věci bezvýznamně. Zeptat se tě, jestli to vůbec něco znamenalo, by byla urážka, to nemohu udělat. Mohu se ale zeptat na něco, co jsi řekl před několika měsíci? Budeš si to pamatovat? Jak těžké bude ti vysvětlit, proč se na to ptám a proč si myslím, že to něco znamenalo? Ne něco, ale co.

Stažená ramena a pohledy do prázdna zůstávají. Chci věřit tomu, že se nemusím bát, že o tebe přijdu. Chci věřit tomu, že všechno má svůj důvod. A stále ještě chci věřit přes všechny námitky okolí tomu, že jsme dva díly skládanky a že ty to víš. Že ses , jako já, ani nemusel zamyslet, abys na to přišel. 
A pokud to nevyjde teď, tak snad v příštím životě. Třeba se právě tam konečně opravdu potkáme.

Jedna divná noc

Deje se neco? Pouzivas nejak moc smajliku... Znam te dost dlouho na to abych poznal ze je neco spatne...

Povzdechla si a rukou si projela vlasy. Zaklonila hlavu a nevěřícně se pro sebe zasmála. Že mě zná? Zvedla se od monitoru a vyšla otevřenými dveřmi na balkón. Byla dusná letní noc, obrovské město se tetelilo. Opřela se o zábradlí. Jak se tohle jen stalo? Ten někdo neurčitý, sedící na druhé straně komunikátoru ji opět donutil přemýšlet. Zapálila si cigaretu. Jako tenkrát, když napsal poprvé...

Tak jsem Te konecne nasel :)

Měla zrovna dost práce, aby ji další ze zpráv zaslanýh omylem na její ICQ vytrhla z procesu.

Jasny, chapu, ze nepises, asi si jeste namol coo? :)) Ale reknu ti, kote, jeste jsem nikdy nepotkal nikoho, kdo by si umel TAKHLE uzivat zivota :P

Znechuceně si odfrkla. Zrovna teď opravdu nepotřebovala, aby jí někdo připomínal, že venku je taky svět, který se směje a baví. A vůbec, poslední dobou měla akorát vztek, samotu a chlast. A taky hodně práce. Ale to už bylo ve výhodném balení.

Vis, co me ale dostalo? Jak dokazes brat zivot s nadhledem a lehkosti... :) to je fajn, ze si nezatezujes hlavu treba praci nebo neuspechama, to bych chtel taky umet...

Nevěřícně hleděla na obrazovku. Začínala toho kluka na druhý straně nesnášet. A tak její nehty zaklapaly o klávesnici.

HELE, "KOTE", ASI SI NA SPATNY ADRESE. NESTVI ME MOC, ZROVNA SE UTAPIM V PRACI. TAKZE SI DEJ ODCHOD, KRIZEK VPRAVO NAHORE. NAZDAR

Obyčejně odpovídala jinak. Ale byl to důvod k zlomyslnému úšklebku. Když už ne k radostnému pousmání. Jaká se z ní stávala mrcha...

Nevěřícně hleděl na obrazovku. Co to zatraceně... Asi se překlepl v čísle. Ví bůh, koho teď urazil a ještě vyrušil v práci. Každopádně teď má kontakt na nějakou naštvanou osobu a ne na tu kočku, co včera potkal. Ani neznal její jméno, sotvakdy ji ještě potká. Zamířil kurzorem na křížek vpravo nahoře, ale těsně než okno zavřel, se pozastavil. Ještě to zkusí.

Nadech, vydech. Zkus to taky! Omlouvam se, ale nevypadas tedy, ze by Te dnes v noci zivot tesil. Nechci zbytecne otravovat... Jen rad lidem davam chut myslet „out of box“ ;)

No to snad ne! Emily vztekle odhodila propisku a s vervou jí vlastní zaklapla notebook. Cítila, jak jí buší krev ve spáncích. Život, život. Jasně, určitě nějakej studentík, co dostává prachy od rodičů a může si ho užívat, jak se mu zlíbí. Pomalu se jí zatmívalo před očima. Nějakej zasranej malej hajzl, co vůbec netuší, co život obnáší. Co práce obnáší. Křečovitě zaťala prsty do okraje stolu, chtělo se jí křičet. Práce nad hlavu, práce, která ji ani v nejmenším nebaví. A Patrikovo věci v bednách za dveřmi, čekající akorát na to, až si je laskavě odveze. Skřípala zuby. Proč má sakra takovou smůlu? Vždyť to všechno až donedávna klapalo. A teď tu sedí sama, v neovladatelném vzteku sama na sebe. Na koho jiného taky?

Zjistila, že stále zadržuje dech. Zvolna vydechla . Nepomohlo to. Opatrně se nadechla. Zamotala se jí hlava. Srdce jí bilo jako splašené. Točila se jí hlava. A ona začala panikařit. Tyhle situace prostě nezvládala. Nebyl tu nikdo, kdo by jí pomohl, zavolal sanitku. Mobil! Zatraceně, ten jsem zapomněla v práci, doprdele, doprdele!

Sesunula se ke zdi a dala hlavu mezi kolena. Točila se jí jak na centrifuze. Počítač! Třesoucí se rukou po něm hrábla na stůl.

Koukalo na ni otevřené okno ICQ.

ZAVOLEJ MI SANITKU. NEMAM TELEFON. UHRAZE 25, BYT 4. PROSIM, TO NENI VTIP.

Odklepla z posledních sil enter a omdlela.

Probral ji závan svěžího nočního vzduchu. Zprudka ho nabrala do plic a otevřela oči. Ležela tam, kde omdlela. Akorát teď měla nohy opřené kolmo o stěnu a na hlavě mokrý hadr. Vedle ní na zemi stála sklenice s vodou. Trochu nechápala. Že by se Patrik vrátil?

„Patriku?“ zkusila chraptivě zavolat.

Z kuchyně se ozývalo cinkání lžičky o hrnek, jak si někdo něco míchal. Cinkání se blížilo, taktéž vrzání parket.

„Tak ses probrala,“ ozval se úplně cizí hlas, hrubý, ale prodchnutý starostí o ni, což ho dost zjemňovalo.

Otočila se tak, aby viděla víc, než Patrikovo papuče. „Co..?“ Dostala ze sebe jen, když dokázala přehlédnout neznámého od pat až po hlavu. Držel v ruce kouřící hrnek a usmíval se.

„Ahoj Emily-“ zarazil se trochu, „-promiň, koukal jsem na tvoje doklady, kdyby bylo potřeba odbornější pomoci,“ ukázal hrnkem na stůl, kde ležela její otevřená peněženka. „Jsem Marek, medik, neboj. Bydlím jen kousek odsud a odemkla mi paní domácí, kdyby ses na to chtěla zeptat, jakože asi jo.“

„Aha...“ zamračila se, ale stejně to nebyla schopná pobrat.

„Musíš se trochu šetřit. Máš dost vysokej tlak. A neměla bys tolik kouřit.“ Zase ukázal hrnkem, tentokrát směrem na balkón, kde byl akorát otevřenými dveřmi vidět popelník.

Emily si povzdechla. „No jo,“ ujelo jí na půl pusy.

„Nečekám tvůj vděk,“ usmál se zas Marek – medik, tentokrát trochu smutně. „Nečekám vůbec nic.“ Pokrčil rameny a položil hrnek na stůl.

V Emily se něco hnulo. Žaludek. Který se svíral hlady.

Podívala se na Marka a zašeptala: „Uvařil bys mi něco k jídlu?“

Medik Marek se naproti přes stůl chlámal smíchy. Emily vyprskla taky, naneštěstí měla zrovna v puse kus skvělých zapečených čínských nudlí. Výsledek ji donutil k další salvě smíchu.

„Cože?!“ hulákala na něj s plnou pusou mezi záškuby bránice. „Z kuchaře medik? Nebo z medika kuchař?“ z očí jí tekly slzy.

Marek se na ni podíval a s vážnou tváří zahlásil, že se to náhodou na koleji dost hodí, umět čínské nudle na tisíc způsobů. Dá se na to prý sbalit holka i kluk. „Jen jsem netušil, že u pracující zralé ženy to bude jediné, co najdu ve špajzu.“ Podíval se na Emily vyčítavě. Ta opět propukla v hurónský smích. „Jak zralé ženy? Jak to myslíš? Zas o tolik starší nejsem, chlapečku!“ smála se a Marek taky.

Stála na prahu dveří a podávala mu jednu z lahví vína. „Poděkuj za mě paní domácí. Netušila jsem, že si pamatuje, že tu vůbec bydlím.“

Marek na ni mrkl. „Spolehni se.“ Pak se na ni dlouze podíval. „Víš, Emily, tohle byl dost divnej večer. Nikdy bych od sebe nečekal, že něco takovýho udělam.“

„Jo. To souhlasim. Divnej večer. Asi nikdy neuvěřim, že se mi to celý nezdálo,“ dívala se na něj zamyšleně.

„Marku... Myslim, že už bychom se neměli vidět. Jsi z trochu jiný dimenze, se mi zdá. Asi bych ztratila tu trochu rovnováhy, co jsem si za ty roky vybudovala.“

Marek sklopil oči. „Oukej. Tvoje rozhodnutí. Ale opovaž se mě vymazat z ICQ, to bych ti nezapomněl. Pamatuj – vim kde bydlíš,“ zakřenil se.

Zavřela dveře dřív, než jeho kroky dozněly na schodech. Na čele ji pálil obtisk jeho rtů. A v očích slzy. Prošla bytem, zakopla o Patrikovo papuče a kopla do skleničky s vodou na podlaze. Ale nezaklela. Stoupla si na balkón a zapálila si cigaretu. Po jednom potáhnutí ji ale típla a odešla dovnitř. Vedle popelníku se na zábradlí houpal Markův náramek.

...

Jednou mi krása rozednění
roztrhá vnitřnosti
a lidé kolem, hledící do země
a do svých hlav
se budou divit, na co umírám
a já jen pokrčím rameny
a budu plakat a myslet
na žhnoucí oblohu na východě
a válející se mlhu
nad Mží.

Čas odpovědět...

(dopis z roku 2011 do budoucnosti=současnosti)

Společnice

Chceš mě obejmout?

Mám strach, že bys objal vzduch.

Ne, necítím se prázdně, jen jaksi neskutečně.

Zamilovala jsem se do dokonalosti květin, které mi stojí na stole. Nejsem schopná od nich odtrhnout pohled. Tak sametové... 

Stačí se dívat a vím přesně co bych cítila pod prsty, kdybych ty okvětní lístky pohladila. Jak snadno umí tyhle němé tváře přijímat lásku. A jak snadno se smím usmát, když je vidím. Jsou to dokonalé společnice. Přijmou i mojí bolest, vyslechnou všechna má slova a přesto zůstávají stále stejně nádherné.

Miluji je, protože jsou tak skutečné.

Šeříkové úvahy slečny K.

Seděla jsem na okně v 5.patře a kouřila Mírovo cigaretu. Ti dva kokoti spali a já přemejšlela o smrti. I pak, když jsem šla bosá domů a brečela, a brala to jako vigílii, jsem na každym mostě nad řekou řešila komu bych ublížila a jak moc bych ulehčila sobě. Dost jsem si přála, aby mě odpravil někdo jinej a nebyla to moje vina - tím by se lecos vyřešilo.

Vím, že mě pár lidí má rádo a že si teď myslí, že jsem mentálně narušená a rve mě to na kusy, když si představím, jak pro mě truchlí, ale často mívám pocit, že tenhle život prostě není pro mě, jenže já se smrti fakt nebojím, tak nějak důvěrně znám ten chlad v končetinách a krátící se dech...

Hm. Myslím, že by mě na tomhle světě udržela i jen ta nádherná vůně šeříku. Tak to se mi samotný trochu ulevilo.

...Nejde o to "co", ale "s kým"

Když jsem s vámi, to je jiné,

čas běží tak plynule,

bez těch známých zalknutí a záškubů,

které mi jak tisíce decibelů projíždí tělem.

S vámi je to skvělé,

žije a dýchá se mi přirozeně a lehce,

nemyslím na to, že mě bolí hrudník,

jak namáhavě zvedá ta kila, co na něm leží.

S vámi bych zastavila čas,

umřela pro ty pocity, co mi dáváte.

S vámi je to snadné,

asi tak snadné, jak by mělo žití být.

Přerod II. (4)

Předchozí části zde a zde.

Po nějaké době mě z mdlob probral jediný jiný zvuk, než jen nekonečné kvílení větru a šlehání ostrých krystalků ledu o tvář. Byl to něžný krásný zvuk a když jsem se snažil zjistit odkud přichází, zdálo se, že snad z mých vlastních útrob. Trochu mě to překvapilo. Trhnul jsem sebou a rozevřel křečovitě ztuhlé paže. Vyklouzla z pod nich černá kočka, hebká jako letní noc. Začalo se mi všechno pomalu vybavovat. Znovu jemně zamňoukala a pak do mě začala šťouchat čumákem. Zkusil jsem se pohnout, takhle mizerně už jsem se fakt dlouho necítil.

Pekelně dlouho jsme chodili ledovou pustinou. Vůbec jsem netušil, kde jsem, jestli je to jen v mojí hlavě, nebo jestli je to skutečný svět nebo jiný paralelní.

Lidské cítění pro mě bylo utrpení. Bolelo a pálilo mě všechno, nezvládal jsem to. Když se začalo stmívat, podlomily se mi kolena. Moje malá upírka žalostně kňourala, klesla vedle mě. Začal jsem usínat a věděl jsem, že to rozhodně není dobře. To byla jedna z mých posledních myšlenek, než mě začínaly zafoukávat závěje.

Už zase jsem se vznášel v temnotě. Beztvarý a bezejmený. No do háje, mam to ale pech.

Ani jsem se nebál, nic horšího, než sežrání a následné vyvržení Vlčí mordou mě už asi nečekalo. Pak jsem ji ucítil. Ne svou malou upírku. Bylo to, jako bych ve svých nejkrvežíznivějších letech ucítil mladého člověka. Ale tohle nebyla krev. To byla moc a moudrost. Žena. "Královno..." pomyslel jsem si, že bych tak asi řekl.

"Mm, pozoruhodné," zazvonil mi ve mě její "hlas". "Daruji Ti život, Emitrene. Zasloužíš si ho. Nevím, co jsi byl, když Tě vyvrhl a nevím, co budeš, až se teď probudíš. Ale lepší než nic. Padej."

Prostor se zase nepřátelsky zahoupal a já padal. Achjo. Mam to ale pech.

KDO JSEM

Jsem něco.

Jsem.

Jsem jednotka víry.

Jsem hráč

hraju o prožití života

chci cítit víc

chci být

chci vědět

Jsem touha

po dosažení dokonalosti

po nekonečném rozhledu

pochopení

Touha je dynamická.

Nekonečnost je nedosažitelná.

Úvaha na téma "kdo jsem" z velikonočního putování Nangá parbat 2011

Fantastické vzpomínky senzaika

Ráda se procházím touto čtvrtí města. Je plná ruin továren a domů, kdysi bývala honosnou periferní průmyslovou zónou. Miluji to ticho, co tu teď panuje. Žádné auto nebo elektromobily, žádné hulákající reklamy, stovky hučících lidí na ulicích, ale hlavně tu chybí ten charakteristický nikdy neutichající jekot nadzemních vlaků vznášejících se na magnetickém polštáři. Jekot, po kterém den nesnesitelně bolí hlava a další dva je na zvracení. Jisté vlnové frekvence, které my, senzaikové, nesnášíme. Ano, samozřejmě, že nevadí všem lidem, to by pak nadzemkou nikdo nejezdil. Ale pár vyvolených dětí, které jestě nemají úplně zdegenerované smysly, to pištění nenávidí.

Proto je mou oblíbenou čtvrtí tato. Bezpochyby, je to tu rájem bezdomovců. Většinou nejsou agresivní, ale pár z nich se vždycky najde. Proto tu nosím dlouhý kožený plášť s kapucí a výhružné ostny boxerů na obou pěstech. Téměř každou noc tu na ně dělá ochranná služba zátah, už se s pár hlídkami dost znám, vždycky mě varují, ať se tu nepotuluji, ale já se jim vždycky jen vysměju, protože vidím do těch jejich malých prázdných hlav. Jeden z nich, takový mladý a pohledný ochrankář už mě dokonce pozval na drink. Sice na druhou stranu města, ale začínám uvažovat o tom, že svolím. Přece jen, není až zas tak zábavné toulat se tu sama. Smutek ze smrti rodičů od velké havárie už vybledl, doma jen mladší bráška, postižený nesmyslnou touhou najít smysl všeho, co se kolem nás děje...

Dnes je nádherně. Naprosté jasno, nebe je temně indigové a blyští se na něm hvězdy, dokonce srpek měsíce shlíží na to, co z nás zbylo. Jsem z toho zmatená, je nezvyklé nemít neustálý přehled o čase, který je obvykle promítán na příkrov mraků, součást denní rutiny. A chybí i ty ohyzdné zářící reklamy. Perfektní.

Dostala jsem chuť podívat se na město odněkud shora. Popoběhla jsem ulicí, přeskočila pár trubek a převrácených laviček a skrz nejbližší budovu vyšplhala na chatrné zbytky střech. Ovanul mě svěží vítr, nadul plášť. Těšila jsem se na třpytící se záři města, na jeho vzdálený hukot, na útržky směšných myšlenek, vznášející se nad ním. Takhle z dálky bylo vlastně krásné.

Stála jsem na okraji a dívala se na černočernou díru v zemi. Ohromný kráter místo hlučného centra, prázdný jak jizva v srdci. Němá ústa otevřená k nebesům. Ach. Paměť je vrtkavá jako mladá jankovitá kobyla. Co bylo, není. Má fantazie tu díru nezakryje. Je načase jít zpátky a spánkem na chvíli zapomenout. Ano. Musím se vrátit. Ulehnout mezi své bratry bez domova.

Upside down, falling

Chci ovládat svůj život. Mít alespoň chvíli pocit, že nad ním mám kontrolu, že by něco mohlo být jinak, než tak, jak to zrovna je. Být se svým životem spojená a nedívat se na něj jako na divadelní představení. Cítím se jak v kleci, beznadějně, že se všechno musí dít podle osnovy. Cítím se jako nástroj něčeho přesahujícího. Bezmocně. A ztraceně. Kdo nebo co mi dá pocit, že jsem to skutečně já? Se svou minulostí, se svou osobností a svobodnými rozhodnutími? Jak spojit duši, tělo a osud?

Jak dlouho už se mi chce kvůli tomu křičet, dny a týdny. Chybí mi rovnováha, padám z hrany a nikdo se nedívá, natož aby mě chytal. Chybí řád, chybí směr. Přebývá prázdnota, emoce kynou a transformují se v jiné.

Zem není tam, kde má být. Pocit závratě mě děsí, strach z výšek neznám.

Soudci

Ne, přece jim neprozradím, že se mi chce plakat. Budu se usmívat, sice smutně, ale budu. Nebudou vědět, proč jsem se právě opařila horkým čajem a vylila ho na zem a proč dělám, že mi to nevadí. Dnes je mi pod jejich tvrdými pohledy úzko. Oni to nemyslí zle, jsou čestní a přímí, takoví, jací by měli být. Ale dnes... Dnes se mi chce schoulit do náruče, která už není. Do tepla peřiny, pod křídla papírových jeřábů. Zavřít oči, ale nespat, jen nechat fantazii, aby tahala za nitky a nechala plynout příběh tak, jak se mohl stát, kdyby něco bylo jinak. Jak odlišný by byl dnešní den, třeba by mi nebylo tak teskno. Ale slzy dnes soudcům neukážu. Možná, v noci do polštáře skane jedna nebo dvě, budou horké a slané. Koncentuju do nich všechno, co mě teď bolí. Všechny touhy a myšlenky, vzpomínky. Pak se budu cítit uvolněně a tak hezky melancholicky a ráno mi bude báječně. Líp, než kdy dřív. Neměla bych teď přisypávat sůl do rány, cos zanechal, neměla bych se mučit... Ale já chci, to svírání hrudníku tolik připomíná tvé objetí a to mne konejší a uklidňuje. Postupně budu zapomínat, den za dnem budou unikat promile chuti tvých rtů a vůně tvojí kůže, těch jiskrných pohledů, vzpomínek na tvou dokonalost. Barvy budou blednout, obrysy se ztrácet a já časem zapomenu. Zapomenu i na to, že možná ta myšlenka, co probleskuje jak vlnka na jezeře pochyb je pravdivá. Zapomenu, že líbal a objímal bys mě stejně, i kdybych to nebyla já.

My lidé

Rodíme se a umíráme, my lidé, přemnožení škůdci planety Země. A je nás stále více a naše díla jsou stále méně hmotná. A až nás jednou konečně něco vyhubí, nezbyde po nás nic. Jen možná pár větrem ošlehaných pyramid, pár podivných soch ze železa a spoustu součástek z plastu, hlavně taková malá placatá kolečka s jemnými rýhami a malinké zlaté plíšky, které už nikdy nikdo nepřečte - jak a proč by vlastně měl či chtěl. Asi bychom měli začít tesat všechny ty naše vědomosti a poznatky do skal, jinak i ony zemřou spolu s naší civilizací, upadnou v zapomnění, protože tu nebude nikdo, kdo by řekl, jak daleko došly naše výzkumy v oblastech genetiky a astronomie. Snad ti, co přijdou po nás, budou mít přírodu ve větší úctě. Snad budou rádi dýchat čerstvý vzduch a pít vodu z potoků. Pokud budou mít tu možnost a my jim tu alespoň něco z čistého bohatství Gaiy zanecháme.

Tarot

Pod žhnoucím sluncem

vprostřed pouště studna

a nad ní v konopné smyčce

kotník viselce

z vyděšených úst kape krev

supi už se slétají

ale žízeň

vítězí