Už jsem si zvykla, že neříkáš věci bezvýznamně. Zeptat se tě, jestli to vůbec něco znamenalo, by byla urážka, to nemohu udělat. Mohu se ale zeptat na něco, co jsi řekl před několika měsíci? Budeš si to pamatovat? Jak těžké bude ti vysvětlit, proč se na to ptám a proč si myslím, že to něco znamenalo? Ne něco, ale co.

Stažená ramena a pohledy do prázdna zůstávají. Chci věřit tomu, že se nemusím bát, že o tebe přijdu. Chci věřit tomu, že všechno má svůj důvod. A stále ještě chci věřit přes všechny námitky okolí tomu, že jsme dva díly skládanky a že ty to víš. Že ses , jako já, ani nemusel zamyslet, abys na to přišel. 
A pokud to nevyjde teď, tak snad v příštím životě. Třeba se právě tam konečně opravdu potkáme.