hebké obnažené dřevo padlého kmene připomínalo paže mého milého
temné oči znepokojených srnek skrývaly jeho pohled
v šumění stromů byl klid a něco důvěrně známého, stejně jako v jeho přítomnosti
hlas větru ševelil nepoznaně; studeně hladil uši a čechral vlasy, lákal slzy k tvářím
louka, tichá, rozlehlá, zvoucí, jen nechat se jí obejmout,
svou krásnou samotou tolik stejná jako jeho širá duše
byl všude, v každém zvuku, v každém kameni i mraku
byl ve mně, tloukl mým srdcem, stal se mou součástí
Žádné komentáře:
Okomentovat