pondělí 30. března 2009

Moře myšlenek


Zabírám, vesluji, ale vody se bouří! Hrajou si s mojí bárkou jako vítr s plamenem. Bojím se, aby můj život nebyl tím plamenem, aby vítr nezadul moc prudce a plamínek nezhasl. Zhasla by pak veškerá naděje, odplula do dalekého nebytí, nekonečného nekonečna černočerného vesmíru. Vesmír je jistě plný takových vyhaslých nadějí, hromadí se tam, proplétají, možná vytváří celé světy, paralelní vesmíry.
Bouře myšlenek se zklidnila, bárka už klidně brázdí vlnící se hladinu mysli. Přistávám u břehu, kde voda omílá oblázky. Je studená, ale stejně se v ní brouzdám až po kotníky. Není nad pocit náhlého tonutí v řízném chladu. Chladu takového, že mrazí i signály vysílané do mozku. Mozek se nebrání, snad dokonce odpočívá. Chtěla bych si odpočinout, vzít kartáč a kýbl s desinfekcí a řádně vydrhnout místnost mezi ušima.
Dívám se na oblohu. Je tak proměnlivo! Ale mě vlastně stačí vědět, že za mraky je slunce a je mi hned hezky. Škoda, že tenhle pocit neumí být věčný. Měla bych se vrátit. Brzy bude večer a jestli mě tu zastihne další bouře, nemusela bych se vrátit už vůbec.
Ikdyž vlastně... Proč plout? Nechám záplavu mých myšlenek, aby se rozestoupila a projdu suchou nohou.

Tíha bytí

Seděla na zápraží a broukala si tichou melodii. Se smířenýma očima čekala na východ slunce. Dříve než on, však přišel někdo jiný.

“Drahá, zavři bránu,

protivné světlo přichází k ránu!”

Ani se neotočila, jeho hlas zněl jako věky. Hořce se usmála a protočila v prstech medailon.

“Příliš dlouho žiji nocí

- chybí mi den, chybí mi pocit.”

Nespokojeně zavrčel v odpověď a vytratil se do stínů.


Z nesmrtelnosti zbyl jen popel, a ten rozfoukal ranní vítr.


pátek 20. března 2009

Ve světle na konci tunelu...


Stojí Adriel a nechce mě pustit dál.
Děkuju :)

Helluva Thursday

  • Nevrlá po ránu.
  • Kmenová snídaně, přemlouvám Jantar, abychom zapekly. Neúspěšně.
  • První dvě hodiny se píše Matematický Klokan, máme kategorii student. Z 24 příkladů spočítam 5 a to ještě z těch lehčích kategorií. Sebevědomí klesá závratnou rychlostí.
  • Třetí hodinu čeština. Dostanu napařeno přečíst Obyčejný život od Karla Čapka a udělat referát.
  • Čtvrtou hodinu seminář z biologie. Ještě nemám vybrané téma na referát, tak doufám, že mě to mine. Neminulo. Za 5.
  • A poslední třešnička na dortu, když s Iris, Jantar a Adriel hrajeme přes volnou hodinu, laborky z chemie a zemák Macháčka (každá má specifický trest za "výhru"), tak těsně před koncem hodiny přijde pár proher, zvoní a hle! I am a winner! YES...
Můj trest spočívá v tom, že v pátek večer v čajovně si objednám a vypiju konvičku čaje, zvaného Ku Ting, chutnajícího jako rozžvýkaný paralen.

Aspoň, že se všichni budou dobře bavit. A Radek bude mít radost, určitě...

What a helluva day! :D

neděle 15. března 2009

Zlomená víra

Ochutnávka z právě dopsané povídky. Dobrou chuť!

***

Poklekl. Má před sebou přece bohyni! Co na tom, že odvrženou. Pořád je to bohyně! „Paní. Kdybyste dokázala... Něco! Cokoliv udělat pro ty lidi... Znám je! Poctiví a pracovití, kdyby takoví byli všichni...“ zalykal se slovy a připadal si hloupě. Raphaeila mu naslouchala a dívala se nad tetelící se obzor pouště. Ano. Dokázala by toho...mnoho. Jenže co pro ty lidi? Jedna vesnice? Co z toho... Záchrana z osobního zájmu? Kam je jen poslat? Vzpomněla si na to, jak před poslední snídaní stála u okna a dívala se na Bílé město. Obrovské. A celé pro nás... Zalesklo se jí v očích.

Arianade. Já... myslím, že vím, co by se dalo dělat.“ Pohlédla na něj a pak na slunce vysoko na obloze. „Odvedu je do Bílého města,“ řekla spíš pro sebe než pro něj, ale znělo to nahlas mnohem nemožněji, než v myšlenkách.

Muž zalapal po dechu. „To město je mýtické!“ neudržel se.

A já též, že ano?!“ zamračila se bohyně.

Ach, prosím. Promiňte.“

Musíme se tam dostat co nejrychleji. Jak že jsi to říkal? Jabloňová osada? Mm, jablka...“ usmála se při vzpomínce na své sny v chrámu. A vítr serval listí z jabloní a vírem ho hnal kolem malých chatrčí, které vypadaly, že se každou chvíli rozpadnou... Stvoření z větru v podobě divokého nespoutaného býka se postavilo na zadní. Hromovým hlasem zaryčelo a zarylo rohy pod kořeny jedné jabloně a s řevem ji vytrhlo. Z jeho šíje na zem ladně sklouzla postava v nádherném šatu a statný muž ve zbroji. „Arianade? Tohle je ta tvá Jabloňová osada?“ „Má paní, je, ale brzy nebude, jestli ji Wiern nepřestane pustošit!“ „Ach, hlupáčku! Až se sem vrátíš, bude tisíckrát úrodnější než teď!“

Je to asi tři týdny cesty bez koní... Bez vody se ale nedostaneme za nejbližší dunu. Nemůžeme vzít tolik vody!“ Arianad bezmocně rozhodil rukama. „Nelze to!“

Bohyni říkej, že něco nejde!“ vykřikla Raphaeila. „Budeme tam ještě dnes večer.“

Arianad nevěřícně otevřel ústa. To už ale vztáhla ruce k azurovému nebi a šeptala tichá slova. „Vítr zpívá, ruku v ruce s tancem smrti, přijď na pomoc...“ náhlý poryv jí odrthl slabiky ze rtů, „... bílý de- a čer-á noc, tvým pánem, dech země a v očích bledí chrti, běž, běž mi na pomoc, to ti káže moje moc. …strhni listí z korun králů, rohy nechť jsou bičem pánů a tvá šíje po—bá -e býčí, tvá ničivá kopyta udělají přítř chtíči. Ruku - -uce s tancem........ na po-oc..--ech země...“ Arianad už neslyšel nic, jen skučení větru a hučení v dáli. Azurová obloha potemněla a ze severu se přihnaly šedočerné bouřkové mraky v nichž se hrozivě blýskalo. Nad pouští? Arianad zakroutil hlavou. Písek ho šlehal přes tváře a tak si zakryl obličej. Hukot sílil a země se začala chvět v pravidelných úderech. Zažil už ledacos, ale teď si musle přiznat, že to, co ho nutí zavírat oči není písek, ale prachobyčejný strach. Země se otřásala stále víc a lomoz divokého vichru se blížil s nezadržitelnou rychlostí. Voják už to nemohl vydržet a tak padl na všechny čtyři. Cítil, že to, co se blíží, ho za malou chvíli ovládne a tak začal zmučeně výt. V hlavě mu vířily myšlenky jako ostré střípky a rozdíraly mu vědomí.

„Dost!“ pronikl k němu mocný hlas. A pak muka ustala. Vítr se utišil. A on byl zas sám sebou. Opatrně si sundal ruce chránící hlavu. A pak pomalu otevřel oči. Písek, duny, azurové nebe. Snad se mu to všechno jenom nezdálo? A pak TO uviděl. Ohromné NĚCO se právě formovalo před Raphaeilou. Ta měla stále zavřené oči a vztažené ruce. Bytost vířila a přeskupovala se jako bouře nesená větrem. Dostávalo to konečnou podobu. Býka. Byl vysoký asi jako patnáct lidských výšek, s několikametrovými rohy a hrozivými kopyty. A Arianad se ho bál. Strašně moc, ale dokázal nevypustit jedinou hlásku ze staženého hrdla. Konečně se bohyně probrala z transu a se zájmem si prohlížela své dílo. Hladila skloněnou hlavu divokého tvora a dívala se skrz ní na roztřeseného vojáka.

Wiern.“ Arianad chvíli nechápal, pak mu došlo, že vyslovila jméno bytosti. „Rychlý jako vítr,“ zasmála se tomu přirovnání. „Budeme v tvé osadě do západu slunce.“

***

Pomalu padala tma na vzdušné bílé město. Poprvé od dob jeho stvoření. Raphaeile po tvářích skanuly slzy z tmy.

Bratře... Proč jsi tak krutý?

Raph, pohlédni na své ruce, sestřičko. Oni nezemřou. Ne hned. Ty je nasytíš, pro tuhle noc. Ty jsi je sem dovedla, ty je budeš krmit svou mocí, svým světlem. Ach, jak jsi ušlechtilá, nepřestaneš, dokud nebudeš muset. Pak pro tebe mám dárek, jednu komnatu, tady nahoře. Říkal jsem, že to bude nevyhnutelné. Stejně ti tví lidé zemřou.

Čím tma byla hustší, Raphaeilina kůže více zařila. Stála u fontány na nádvoří a ronila tmu. Lidé se budili, potřebovali dýchat. Vycházeli ze svých domů a shromažďovali se kolem ní. Raph plakala. Pomalu se otočila kolem dokola a pak zamířila do chrámu. Lidé šli za ní, tak blízko, jak si jen dovolili.

Jsi naše bohyně, naše paní.

Dej nám pár doušků světla. Obětuj trochu ze sebe.

Naše bohyně, chceme světlo!

Půjdeme za tebou. Kamkoli. Všude.

Milujeme tě a věříme v tebe. Dej se nám jako my tobě!

Raphaeila šla chrámem, mezi sloupy, s nepřítomným pohledem. Bude to bolet. Bude to hodně bolet.

***

Víš jak vypadá úplné ticho?

Ano,“ zašeptala do ranního šera, prvního příslibu svítání. „Už ano…“

Ležela v tuctech bílých polštářů a z koutků očí jí stékaly slzy z tmy. Vdechla zoufale poslední světlo v místnosti a zavřela černé oči. Holé šedé stěny a studená podlaha, všechno jako šílené odráželo vězení její duše.

Poznalas. To ticho je tady nahoře…


středa 11. března 2009

Ranní stíny

v noci je to všechno jiný
podvědomí, nevědomí
z denních snů ani stíny
protože jsou všechny splněný

tělo se chvěje,
ruce chladné se klepou
dřív naději slepou
cítím ožívat, procitat

vteřinama chci se prožívat
nepočítat
ale do paměti vrývat
fantazie realitou smývat

jenže ráno jako by noc nebyla
se všemi činy odplula
všechna objetí jako by se zdála
všechny pohledy do očí, úsměvy, doteky vzala

ráno je to všechno jiný
v podvědomí
všechny mý představy zlomený
vyřčený, splněný, zrazený

když postel stelu
pro sebe se smutně směju

krásný pocity se ještě chvíli
v pokoji vznáší
než je sluneční paprsky do dne
rozpráší

*
nic neni jiný
z noci zbyly
jen vzpomínek stíny

neděle 8. března 2009

Lucky bar

How lucky is lucky bar....

Lucky bar is lucky place

with the lucky face to face.
Sitting smoking on the bar
drinking feeling like a star.
Now

I know all you said
and it woud not be so bad
sit there with you
but I think you wouldn't want it too...

úterý 3. března 2009

Adriel


pondělí 2. března 2009

Typická neděle? Těžko...

Adekja je na návštěvě u Adriel (protože Adriel se nechtělo hejbat).

Kecáme, drbeme chlapy. Popíjíme kokosovej liquérek.

Najednou chuť, ale strašná. Chcem jen pařit, krávo!

Právě sme si uvědomily, že je nám 18 a že můžem. Ta moc je hrozná věc. Všechny nás jednou ovládne.

Razíme 16kou.

Že maj v Kamenný i v neděli nebyl kec. Radek Adekje nechce dát potáhnout z vodnice. “Musela bys ho mučit, aby ti dal!” na to Adriel pohotově reaguje, čemuž se pak tlemíme ještě asi půl hodiny.

Cestou k Hifáči potkáváme Mloka. Hifáč zavřen... Rockáč zavřen...

U Jekylla dáváme uplně malinkýho bavoráčka. Ale naše pařbychtivost stále sílí.

Na radu mého bratra míříme do Žumberské stodoly. Ani noha, židle s nohami nahoře.

Stavujem se v Mefistu. No, v pátek nebo kdykoli jindy než teď by to mohl bejt pěknej Music Club, místo ideální k paření. Teď tam popíjí jen obsluha...

Takže míříme k naší poslední spáse, do "21". Projdem průchodem, chvíli hledáme vchod, ale už před dveřma víme, že přece jen jsme se nakonec dočkaly. Z interiéru se škvírami v oknech valí decibely, který se už dovnitř nevešly.

Trhnutím otevírám a pokrčením ramen komentuji cedulku oznamující, že vstupuji do kuřácké zóny.

Hudba mě omotá svým rytmem, příjemné prostředí a přítmí, prostě pa-rá-da!

V místnosti jsou všehovšudy dva lidé. Pohlaví nelze určit. Po prázdném parketu běhají světelní pavoučci.

Jeden z lidí leží na baru. Druhý leží na jednom ze stolů. Ani jeden nevnímá. Ani jeden z nich si nevšiml, že jsme přišly.

Zaklapneme ústa, obočí vrátíme na jeho místo a zavíráme za sebou zvenku.

Chvíli bloumáme po nábřeží, pak míříme k čajovně. Cestou podruhé potkáváme Mloka.

Když míjíme vchod do Kamenný, skoro se srazíme s Radkem a Tamarou, co to tam zrovna zabalili.

Tak teda míříme na zastávku. Jsme z toho obě dost rozčarovaný. Když dojdem na zastávku, opět vidíme Mloka.

Já už se dneska rozhodně nedivím ničemu. Náhoda je blbec. Jenže náhoda přece neexistuje. Takže blbci teda nejsou..?