Zabírám, vesluji, ale vody se bouří! Hrajou si s mojí bárkou jako vítr s plamenem. Bojím se, aby můj život nebyl tím plamenem, aby vítr nezadul moc prudce a plamínek nezhasl. Zhasla by pak veškerá naděje, odplula do dalekého nebytí, nekonečného nekonečna černočerného vesmíru. Vesmír je jistě plný takových vyhaslých nadějí, hromadí se tam, proplétají, možná vytváří celé světy, paralelní vesmíry.
Bouře myšlenek se zklidnila, bárka už klidně brázdí vlnící se hladinu mysli. Přistávám u břehu, kde voda omílá oblázky. Je studená, ale stejně se v ní brouzdám až po kotníky. Není nad pocit náhlého tonutí v řízném chladu. Chladu takového, že mrazí i signály vysílané do mozku. Mozek se nebrání, snad dokonce odpočívá. Chtěla bych si odpočinout, vzít kartáč a kýbl s desinfekcí a řádně vydrhnout místnost mezi ušima.
Dívám se na oblohu. Je tak proměnlivo! Ale mě vlastně stačí vědět, že za mraky je slunce a je mi hned hezky. Škoda, že tenhle pocit neumí být věčný. Měla bych se vrátit. Brzy bude večer a jestli mě tu zastihne další bouře, nemusela bych se vrátit už vůbec.
Ikdyž vlastně... Proč plout? Nechám záplavu mých myšlenek, aby se rozestoupila a projdu suchou nohou.
Žádné komentáře:
Okomentovat