čtvrtek 30. října 2008

Krvavé archivní básně (2005)

Krev a slunce


„Krev a slunce kletba zní,“

jsou tvoje slova poslední.

Nocí tiše nářek se nese,

-Rod prokletý, rod upíří-

pomsta přijde, krev poteče,

křídla tmou zavíří;

smyslná slova,

srdce z ledu,

nenávist ková

chlad pohledu.


Před očima se mi stmívá,

smrt nahořklou prý příchuť mívá;

ne však smrt, to pomsta na mě se dívá.

Srdce puká,

dech života se krátí,

čekaj mě muka:

„Pomsta se vrátí!“

Převídals to a ona přišla

-už nikdy tě nebudu brát na lehkou váhu,

pak mohlo by se stát,

že řeknou: „Vrahu!

Ty jsi ten, co duše zabíjí,

co z živých dělá Neživé,

co z lidí dělá upíry.“


Vrah koní


Kopyta buší do kamení

Až vykřešou jiskru

Oheň bude znamení


Zpocená těla

K sobě se tisknou

Jediná střela-

(hříbě s klisnou)


Statný hřebec bez života

Zalitý potem svým, pěnou

A mými slzami

Zbyl strach, tma a samota…

(protkaná mými kletbami)


Zabij boha


Kdos vyslyšel boží volání,

Slzami brázděné smilování.


Ať ďábel nebo bůh

Zde vše spojí se v jeden kruh


Plášť černý, ona nemá jméno,

bledá, kosa přes rameno


přijde


Neriskuj! Protni srdce své, raděj zabij lásku,

zpřetrhej nitě, zruš tu boží sázku!


Pevně semkls jílec meče,

zatnul zuby, když čas se vlekl a ty v kleče


čekals


Až vyjde bůh tvůj jediný

Teď už udeř! Přec čekals hodiny…


Na obraze


Nocí tiše zavíří

Černá křídla upíří

Ostré zuby od krve

Už není sladší než prve


Na obraze v pustém domě

(všichni opustili ho krom mě)

stojí a na mě se dívá

chladný pohled často mívá

matka moje prokletá

to ona byla staletá

stále krásná, nestárnoucí

i po smrti v rakvi bdící


krev je její prokletí

jsem v jejím sladkém objetí

jen slunce sžehne každou krásu

a u Krista nenajdeš spásu


domem tiše nářek zní

…já chci se vrátit k ní.

Hloupý zamyšlení bez výsledku

Tak jsem si řekla, že se nad sebou musím zamyslet. Že je asi hloupatý, jíst všechno, co mi chutná, chodit spát, kdy se mi zlíbí, pořád courat někde venku a ještě ne úplně tam, kde bych měla být. Že bych asi měla přestat snít a fantazírovat, neměla bych pořád zapomínat na realitu a potloukat se mimo... Mimo dění. Měla bych asi něco pochopit. Jenže co, když se nesnažím chápat ani sama sebe? Ale zatím mi to prochází, zatím se tak cítím dobře, volně, svobodně a často i snad šťastně. Je to opojný pocit.

Asi je těžký vycouvat z tohole životního stylu..? Jak moc? No, zatím to nebudu zjišťovat. Slíbila jsem si, že se nad sebou zamyslím a to jsem i udělala. Trošku mě to vyděsilo, ale co se dá dělat? Takový fajn období nemůže dlouho trvat, tak si to musím užít...

Žena

Já...
foto by Danick
v ateliéru ZČU

čtvrtek 23. října 2008

Přerod (3)

Pro Adama, který má na věc docela opačný náhled...


Vznášel jsem se v prázdnotě a čekal, až se něco stane. Nedokázal jsem odhadovat čas, ani jsem se o to nepokoušel. Věděl jsem docela jistě, že to přijde, že tady nebudu pobývat jen tak bezprizorně, aniž by si mě někdo všimnul. Ta bestie, nejvyšší vlčí tlama by si nenechala ujít jedinou příležitost, aby byla silnější.

Věděl jsem, že všechny moje myšlenky jsou stále monitorovány. Takže jsem se snažil myslet na hlouposti a taky jsem myslel na svojí malou upírku. Jestli ji poznám, až uvidím její duši...

Vlastně jsem byl docela rád, že chvíli nejsem tělesně ani duševně mučen, jak tomu bylo, než ze mě dokázali lykani vyhnat život. Dalo jim to zatraceně hodně práce, přece jen, nebyl jsme už nejmladší. Ale nedostali ze mě nic, co by jim bylo něco platné. O naší královně toho naštěstí mnoho nevím a o tom, co vím, zase nevěděli oni, takže to ze mě ani nemohli vylámat. Snad jsem jim dokonce vyzradil pár věcí, o kterých až časem zjistí, že opravdu nejsou tak důležité.

Pokusil jsem si z nudy v prostoru představit nějaké body, vybavit si svoje tělo, zkusit se nadechnout. Bylo to k ničemu, ale chvíli mě to i docela bavilo.

Pak se náhle okolí nespokojeně zahoupalo, jako by žaludek chtěl vyvrhnout dráždivý element. K mému podivu jsem pocítil silnou závrať a rychlý pád. Takhle tedy vypadá sežrání? Táhne ti z kotle, tlamo, myslel jsem si, když mě pohlcovala rudá záře a když jsem v pádu minul pysky a výhružné tesáky. Vše jen nastrčená myšlenka, obraz, který neexistuje. Jak ubohé.

V tu chvíli jsem vypnul. Zastavil jsem všechny rušivé myšlenky, protože tohle byla moje jediná šance jak uniknout. Velká šance, můj existenční cíl. A neskutečná šance pro všechny upíry.


...Nejsem tady. Ale kde jsem se to potom ocitnul? Sublimace, vyvanutí...

Trvalo to velmi dlouho, pokud se vůbec dá mluvit o čase. Nepřestávali mě hledat, všude posílali své světelné hlídky, aby mi vzaly vědomí a stříbrné hlídky, aby mě obraly o myšlenky a vzpomínky. Teprve potom, když už by mě nepotřebovali, uklidili by zbytečný zbytek mé duše někam do kouta k ostatním. To protože duše upíra se nedá bezezbytkově zpracovat, vždycky něco zůstane. Stejně jako duše těch ohyzdných tlam.

Pak jsem se jim konečně ztratil. Jako kopanec okovanou botou byl návrat k vědomí. Obrnil jsem se stejnými myšlenkami, díky kterým jsem jim unikl a začal hledat. Bod nebo místo, slabé a slepé. Muselo tu být, ani ta nejvyšší vlčí morda není dokonalá. Jenže místo toho jsem narazil na smetiště. Tedy jak pro koho. Byl to zoufalý pohled, spíš pocit. Stovky tisíc tisíců rozervaných a zmasakrovaných dušiček dřív tak silných... Poznám ji? Ach ano, přímo cítím její vůni, je tu všude kolem... Tam je. Roztřesená a prázdná. Zahozená.

Náhle, jako lavina, se od ní začal šířit pocit. Jiný než bezmoc, utrpení a zoufalství. Něco docela jiného. A jako předtím bylo chrámové ticho, teď vše začalo šumět a kypět, stále víc a víc. Prostor se bránil, začal se hýbat a stahovat, ale zdálo se, že...

Trhlina se zvětšovala. Vyhledal jsem ji, tu jedinou kterou jsem poznal mezi ostatními a snažil se zmizet, dostat nás ven. A snad jen silou vůle se mi to podařilo. S tou totiž v těchto místech nikdo nepočítal.

Já, ona a ještě pár duší, které propadly, než se trhlina uzavřela jsme dostali krutou facku od ledového větru. Nejdřív jsem si myslel, že jsme jen v další sféře kolem reality, ale mýlil jsem se. Protože jsem otevřel oči. Pod bosýma nohama mě ve stejnou chvíli začal pálit led, tělo tuhlo a mysl se kalila. Jak příjemně skutečné...

Stejně jako černá kočka, která se mi třela o lýtko a kolem ní se vznášel oblak tak známé vůně.

neděle 19. října 2008

Pár fialových žbleptů z dneška

deset
počítáš, počítám
nemůžem se
dopočítat

ZÁVRAŤ
a střemhlavý pád do tvých očí
...vždycky do nich každá sama skočí?

bílá zeď a hlasy
Halo? Is there anybody in there?

Prázdné srdce
prázdná hlava
prázdné ruce
uprostřed tebe
stojím sama
malá lama :)
vetřelec
zahalen voňavým kouřem

úterý 14. října 2008

Antidepresivní rybičky

Ona plave
z orgánu do orgánu,
žere plevel,
kterej po ránu
omotává mozek
a kotníky na konci pelesti...

úterý 7. října 2008

Já..?

Kritizující
Riskující
Impulsivní
Smířená
Trpící
Ýá:)
Naivní
Asertivní

neděle 5. října 2008

Nechci snít...

Chci začít znova, ale nevim jak
proměna už proběhla
jen možná byla nedokonalá

Komu mam svěřit svoje horký slzy? Není nikdo

Všechny svý verše spálim

Chci začít znova

Jsem naivní?

Celou noc jsem se budila
hodinu co hodinu
až do rána

Celou noc jsem na Tebe čekala

a v žaludku ten divnej pocit

jako bys byl už za dveřma

Celou noc jsi mi chyběl,
Ty a spánek

a ráno bylo vedle mě místo prázdný a nevyspalý

úplně stejně jako večer

čtvrtek 2. října 2008

Plzeňský anděl strážný


Foto by Honza
Děkuju! :-*