Krev a slunce
„Krev a slunce kletba zní,“
jsou tvoje slova poslední.
Nocí tiše nářek se nese,
-Rod prokletý, rod upíří-
pomsta přijde, krev poteče,
křídla tmou zavíří;
smyslná slova,
srdce z ledu,
nenávist ková
chlad pohledu.
Před očima se mi stmívá,
smrt nahořklou prý příchuť mívá;
ne však smrt, to pomsta na mě se dívá.
Srdce puká,
dech života se krátí,
čekaj mě muka:
„Pomsta se vrátí!“
Převídals to a ona přišla
-už nikdy tě nebudu brát na lehkou váhu,
pak mohlo by se stát,
že řeknou: „Vrahu!
Ty jsi ten, co duše zabíjí,
co z živých dělá Neživé,
co z lidí dělá upíry.“
Vrah koní
Kopyta buší do kamení
Až vykřešou jiskru
Oheň bude znamení
Zpocená těla
K sobě se tisknou
Jediná střela-
(hříbě s klisnou)
Statný hřebec bez života
Zalitý potem svým, pěnou
A mými slzami
Zbyl strach, tma a samota…
(protkaná mými kletbami)
Zabij boha
Kdos vyslyšel boží volání,
Slzami brázděné smilování.
Ať ďábel nebo bůh
Zde vše spojí se v jeden kruh
Plášť černý, ona nemá jméno,
bledá, kosa přes rameno
přijde
Neriskuj! Protni srdce své, raděj zabij lásku,
zpřetrhej nitě, zruš tu boží sázku!
Pevně semkls jílec meče,
zatnul zuby, když čas se vlekl a ty v kleče
čekals
Až vyjde bůh tvůj jediný
Teď už udeř! Přec čekals hodiny…
Na obraze
Nocí tiše zavíří
Černá křídla upíří
Ostré zuby od krve
Už není sladší než prve
Na obraze v pustém domě
(všichni opustili ho krom mě)
stojí a na mě se dívá
chladný pohled často mívá
matka moje prokletá
to ona byla staletá
stále krásná, nestárnoucí
i po smrti v rakvi bdící
krev je její prokletí
jsem v jejím sladkém objetí
jen slunce sžehne každou krásu
a u Krista nenajdeš spásu
domem tiše nářek zní
…já chci se vrátit k ní.
Žádné komentáře:
Okomentovat