čtvrtek 23. října 2008

Přerod (3)

Pro Adama, který má na věc docela opačný náhled...


Vznášel jsem se v prázdnotě a čekal, až se něco stane. Nedokázal jsem odhadovat čas, ani jsem se o to nepokoušel. Věděl jsem docela jistě, že to přijde, že tady nebudu pobývat jen tak bezprizorně, aniž by si mě někdo všimnul. Ta bestie, nejvyšší vlčí tlama by si nenechala ujít jedinou příležitost, aby byla silnější.

Věděl jsem, že všechny moje myšlenky jsou stále monitorovány. Takže jsem se snažil myslet na hlouposti a taky jsem myslel na svojí malou upírku. Jestli ji poznám, až uvidím její duši...

Vlastně jsem byl docela rád, že chvíli nejsem tělesně ani duševně mučen, jak tomu bylo, než ze mě dokázali lykani vyhnat život. Dalo jim to zatraceně hodně práce, přece jen, nebyl jsme už nejmladší. Ale nedostali ze mě nic, co by jim bylo něco platné. O naší královně toho naštěstí mnoho nevím a o tom, co vím, zase nevěděli oni, takže to ze mě ani nemohli vylámat. Snad jsem jim dokonce vyzradil pár věcí, o kterých až časem zjistí, že opravdu nejsou tak důležité.

Pokusil jsem si z nudy v prostoru představit nějaké body, vybavit si svoje tělo, zkusit se nadechnout. Bylo to k ničemu, ale chvíli mě to i docela bavilo.

Pak se náhle okolí nespokojeně zahoupalo, jako by žaludek chtěl vyvrhnout dráždivý element. K mému podivu jsem pocítil silnou závrať a rychlý pád. Takhle tedy vypadá sežrání? Táhne ti z kotle, tlamo, myslel jsem si, když mě pohlcovala rudá záře a když jsem v pádu minul pysky a výhružné tesáky. Vše jen nastrčená myšlenka, obraz, který neexistuje. Jak ubohé.

V tu chvíli jsem vypnul. Zastavil jsem všechny rušivé myšlenky, protože tohle byla moje jediná šance jak uniknout. Velká šance, můj existenční cíl. A neskutečná šance pro všechny upíry.


...Nejsem tady. Ale kde jsem se to potom ocitnul? Sublimace, vyvanutí...

Trvalo to velmi dlouho, pokud se vůbec dá mluvit o čase. Nepřestávali mě hledat, všude posílali své světelné hlídky, aby mi vzaly vědomí a stříbrné hlídky, aby mě obraly o myšlenky a vzpomínky. Teprve potom, když už by mě nepotřebovali, uklidili by zbytečný zbytek mé duše někam do kouta k ostatním. To protože duše upíra se nedá bezezbytkově zpracovat, vždycky něco zůstane. Stejně jako duše těch ohyzdných tlam.

Pak jsem se jim konečně ztratil. Jako kopanec okovanou botou byl návrat k vědomí. Obrnil jsem se stejnými myšlenkami, díky kterým jsem jim unikl a začal hledat. Bod nebo místo, slabé a slepé. Muselo tu být, ani ta nejvyšší vlčí morda není dokonalá. Jenže místo toho jsem narazil na smetiště. Tedy jak pro koho. Byl to zoufalý pohled, spíš pocit. Stovky tisíc tisíců rozervaných a zmasakrovaných dušiček dřív tak silných... Poznám ji? Ach ano, přímo cítím její vůni, je tu všude kolem... Tam je. Roztřesená a prázdná. Zahozená.

Náhle, jako lavina, se od ní začal šířit pocit. Jiný než bezmoc, utrpení a zoufalství. Něco docela jiného. A jako předtím bylo chrámové ticho, teď vše začalo šumět a kypět, stále víc a víc. Prostor se bránil, začal se hýbat a stahovat, ale zdálo se, že...

Trhlina se zvětšovala. Vyhledal jsem ji, tu jedinou kterou jsem poznal mezi ostatními a snažil se zmizet, dostat nás ven. A snad jen silou vůle se mi to podařilo. S tou totiž v těchto místech nikdo nepočítal.

Já, ona a ještě pár duší, které propadly, než se trhlina uzavřela jsme dostali krutou facku od ledového větru. Nejdřív jsem si myslel, že jsme jen v další sféře kolem reality, ale mýlil jsem se. Protože jsem otevřel oči. Pod bosýma nohama mě ve stejnou chvíli začal pálit led, tělo tuhlo a mysl se kalila. Jak příjemně skutečné...

Stejně jako černá kočka, která se mi třela o lýtko a kolem ní se vznášel oblak tak známé vůně.

2 komentáře:

  1. No je to dost dobre...
    Akorat tam chybi jeste (hlavne v pasazich , kde popisujes pocity duse upira) nejaka esence, aby to bylo sugestivnejsi a pro ctenare lepe prozitelne.

    OdpovědětSmazat
  2. Ale jako hladovy vlkodlak kricim aaagr! Ustvu toho upira i jeko kosisku a dam si je k veceri.

    OdpovědětSmazat