Jedna divná noc

Deje se neco? Pouzivas nejak moc smajliku... Znam te dost dlouho na to abych poznal ze je neco spatne...

Povzdechla si a rukou si projela vlasy. Zaklonila hlavu a nevěřícně se pro sebe zasmála. Že mě zná? Zvedla se od monitoru a vyšla otevřenými dveřmi na balkón. Byla dusná letní noc, obrovské město se tetelilo. Opřela se o zábradlí. Jak se tohle jen stalo? Ten někdo neurčitý, sedící na druhé straně komunikátoru ji opět donutil přemýšlet. Zapálila si cigaretu. Jako tenkrát, když napsal poprvé...

Tak jsem Te konecne nasel :)

Měla zrovna dost práce, aby ji další ze zpráv zaslanýh omylem na její ICQ vytrhla z procesu.

Jasny, chapu, ze nepises, asi si jeste namol coo? :)) Ale reknu ti, kote, jeste jsem nikdy nepotkal nikoho, kdo by si umel TAKHLE uzivat zivota :P

Znechuceně si odfrkla. Zrovna teď opravdu nepotřebovala, aby jí někdo připomínal, že venku je taky svět, který se směje a baví. A vůbec, poslední dobou měla akorát vztek, samotu a chlast. A taky hodně práce. Ale to už bylo ve výhodném balení.

Vis, co me ale dostalo? Jak dokazes brat zivot s nadhledem a lehkosti... :) to je fajn, ze si nezatezujes hlavu treba praci nebo neuspechama, to bych chtel taky umet...

Nevěřícně hleděla na obrazovku. Začínala toho kluka na druhý straně nesnášet. A tak její nehty zaklapaly o klávesnici.

HELE, "KOTE", ASI SI NA SPATNY ADRESE. NESTVI ME MOC, ZROVNA SE UTAPIM V PRACI. TAKZE SI DEJ ODCHOD, KRIZEK VPRAVO NAHORE. NAZDAR

Obyčejně odpovídala jinak. Ale byl to důvod k zlomyslnému úšklebku. Když už ne k radostnému pousmání. Jaká se z ní stávala mrcha...

Nevěřícně hleděl na obrazovku. Co to zatraceně... Asi se překlepl v čísle. Ví bůh, koho teď urazil a ještě vyrušil v práci. Každopádně teď má kontakt na nějakou naštvanou osobu a ne na tu kočku, co včera potkal. Ani neznal její jméno, sotvakdy ji ještě potká. Zamířil kurzorem na křížek vpravo nahoře, ale těsně než okno zavřel, se pozastavil. Ještě to zkusí.

Nadech, vydech. Zkus to taky! Omlouvam se, ale nevypadas tedy, ze by Te dnes v noci zivot tesil. Nechci zbytecne otravovat... Jen rad lidem davam chut myslet „out of box“ ;)

No to snad ne! Emily vztekle odhodila propisku a s vervou jí vlastní zaklapla notebook. Cítila, jak jí buší krev ve spáncích. Život, život. Jasně, určitě nějakej studentík, co dostává prachy od rodičů a může si ho užívat, jak se mu zlíbí. Pomalu se jí zatmívalo před očima. Nějakej zasranej malej hajzl, co vůbec netuší, co život obnáší. Co práce obnáší. Křečovitě zaťala prsty do okraje stolu, chtělo se jí křičet. Práce nad hlavu, práce, která ji ani v nejmenším nebaví. A Patrikovo věci v bednách za dveřmi, čekající akorát na to, až si je laskavě odveze. Skřípala zuby. Proč má sakra takovou smůlu? Vždyť to všechno až donedávna klapalo. A teď tu sedí sama, v neovladatelném vzteku sama na sebe. Na koho jiného taky?

Zjistila, že stále zadržuje dech. Zvolna vydechla . Nepomohlo to. Opatrně se nadechla. Zamotala se jí hlava. Srdce jí bilo jako splašené. Točila se jí hlava. A ona začala panikařit. Tyhle situace prostě nezvládala. Nebyl tu nikdo, kdo by jí pomohl, zavolal sanitku. Mobil! Zatraceně, ten jsem zapomněla v práci, doprdele, doprdele!

Sesunula se ke zdi a dala hlavu mezi kolena. Točila se jí jak na centrifuze. Počítač! Třesoucí se rukou po něm hrábla na stůl.

Koukalo na ni otevřené okno ICQ.

ZAVOLEJ MI SANITKU. NEMAM TELEFON. UHRAZE 25, BYT 4. PROSIM, TO NENI VTIP.

Odklepla z posledních sil enter a omdlela.

Probral ji závan svěžího nočního vzduchu. Zprudka ho nabrala do plic a otevřela oči. Ležela tam, kde omdlela. Akorát teď měla nohy opřené kolmo o stěnu a na hlavě mokrý hadr. Vedle ní na zemi stála sklenice s vodou. Trochu nechápala. Že by se Patrik vrátil?

„Patriku?“ zkusila chraptivě zavolat.

Z kuchyně se ozývalo cinkání lžičky o hrnek, jak si někdo něco míchal. Cinkání se blížilo, taktéž vrzání parket.

„Tak ses probrala,“ ozval se úplně cizí hlas, hrubý, ale prodchnutý starostí o ni, což ho dost zjemňovalo.

Otočila se tak, aby viděla víc, než Patrikovo papuče. „Co..?“ Dostala ze sebe jen, když dokázala přehlédnout neznámého od pat až po hlavu. Držel v ruce kouřící hrnek a usmíval se.

„Ahoj Emily-“ zarazil se trochu, „-promiň, koukal jsem na tvoje doklady, kdyby bylo potřeba odbornější pomoci,“ ukázal hrnkem na stůl, kde ležela její otevřená peněženka. „Jsem Marek, medik, neboj. Bydlím jen kousek odsud a odemkla mi paní domácí, kdyby ses na to chtěla zeptat, jakože asi jo.“

„Aha...“ zamračila se, ale stejně to nebyla schopná pobrat.

„Musíš se trochu šetřit. Máš dost vysokej tlak. A neměla bys tolik kouřit.“ Zase ukázal hrnkem, tentokrát směrem na balkón, kde byl akorát otevřenými dveřmi vidět popelník.

Emily si povzdechla. „No jo,“ ujelo jí na půl pusy.

„Nečekám tvůj vděk,“ usmál se zas Marek – medik, tentokrát trochu smutně. „Nečekám vůbec nic.“ Pokrčil rameny a položil hrnek na stůl.

V Emily se něco hnulo. Žaludek. Který se svíral hlady.

Podívala se na Marka a zašeptala: „Uvařil bys mi něco k jídlu?“

Medik Marek se naproti přes stůl chlámal smíchy. Emily vyprskla taky, naneštěstí měla zrovna v puse kus skvělých zapečených čínských nudlí. Výsledek ji donutil k další salvě smíchu.

„Cože?!“ hulákala na něj s plnou pusou mezi záškuby bránice. „Z kuchaře medik? Nebo z medika kuchař?“ z očí jí tekly slzy.

Marek se na ni podíval a s vážnou tváří zahlásil, že se to náhodou na koleji dost hodí, umět čínské nudle na tisíc způsobů. Dá se na to prý sbalit holka i kluk. „Jen jsem netušil, že u pracující zralé ženy to bude jediné, co najdu ve špajzu.“ Podíval se na Emily vyčítavě. Ta opět propukla v hurónský smích. „Jak zralé ženy? Jak to myslíš? Zas o tolik starší nejsem, chlapečku!“ smála se a Marek taky.

Stála na prahu dveří a podávala mu jednu z lahví vína. „Poděkuj za mě paní domácí. Netušila jsem, že si pamatuje, že tu vůbec bydlím.“

Marek na ni mrkl. „Spolehni se.“ Pak se na ni dlouze podíval. „Víš, Emily, tohle byl dost divnej večer. Nikdy bych od sebe nečekal, že něco takovýho udělam.“

„Jo. To souhlasim. Divnej večer. Asi nikdy neuvěřim, že se mi to celý nezdálo,“ dívala se na něj zamyšleně.

„Marku... Myslim, že už bychom se neměli vidět. Jsi z trochu jiný dimenze, se mi zdá. Asi bych ztratila tu trochu rovnováhy, co jsem si za ty roky vybudovala.“

Marek sklopil oči. „Oukej. Tvoje rozhodnutí. Ale opovaž se mě vymazat z ICQ, to bych ti nezapomněl. Pamatuj – vim kde bydlíš,“ zakřenil se.

Zavřela dveře dřív, než jeho kroky dozněly na schodech. Na čele ji pálil obtisk jeho rtů. A v očích slzy. Prošla bytem, zakopla o Patrikovo papuče a kopla do skleničky s vodou na podlaze. Ale nezaklela. Stoupla si na balkón a zapálila si cigaretu. Po jednom potáhnutí ji ale típla a odešla dovnitř. Vedle popelníku se na zábradlí houpal Markův náramek.