Ráda se procházím touto čtvrtí města. Je plná ruin továren a domů, kdysi bývala honosnou periferní průmyslovou zónou. Miluji to ticho, co tu teď panuje. Žádné auto nebo elektromobily, žádné hulákající reklamy, stovky hučících lidí na ulicích, ale hlavně tu chybí ten charakteristický nikdy neutichající jekot nadzemních vlaků vznášejících se na magnetickém polštáři. Jekot, po kterém den nesnesitelně bolí hlava a další dva je na zvracení. Jisté vlnové frekvence, které my, senzaikové, nesnášíme. Ano, samozřejmě, že nevadí všem lidem, to by pak nadzemkou nikdo nejezdil. Ale pár vyvolených dětí, které jestě nemají úplně zdegenerované smysly, to pištění nenávidí.
Proto je mou oblíbenou čtvrtí tato. Bezpochyby, je to tu rájem bezdomovců. Většinou nejsou agresivní, ale pár z nich se vždycky najde. Proto tu nosím dlouhý kožený plášť s kapucí a výhružné ostny boxerů na obou pěstech. Téměř každou noc tu na ně dělá ochranná služba zátah, už se s pár hlídkami dost znám, vždycky mě varují, ať se tu nepotuluji, ale já se jim vždycky jen vysměju, protože vidím do těch jejich malých prázdných hlav. Jeden z nich, takový mladý a pohledný ochrankář už mě dokonce pozval na drink. Sice na druhou stranu města, ale začínám uvažovat o tom, že svolím. Přece jen, není až zas tak zábavné toulat se tu sama. Smutek ze smrti rodičů od velké havárie už vybledl, doma jen mladší bráška, postižený nesmyslnou touhou najít smysl všeho, co se kolem nás děje...
Dnes je nádherně. Naprosté jasno, nebe je temně indigové a blyští se na něm hvězdy, dokonce srpek měsíce shlíží na to, co z nás zbylo. Jsem z toho zmatená, je nezvyklé nemít neustálý přehled o čase, který je obvykle promítán na příkrov mraků, součást denní rutiny. A chybí i ty ohyzdné zářící reklamy. Perfektní.
Dostala jsem chuť podívat se na město odněkud shora. Popoběhla jsem ulicí, přeskočila pár trubek a převrácených laviček a skrz nejbližší budovu vyšplhala na chatrné zbytky střech. Ovanul mě svěží vítr, nadul plášť. Těšila jsem se na třpytící se záři města, na jeho vzdálený hukot, na útržky směšných myšlenek, vznášející se nad ním. Takhle z dálky bylo vlastně krásné.
Stála jsem na okraji a dívala se na černočernou díru v zemi. Ohromný kráter místo hlučného centra, prázdný jak jizva v srdci. Němá ústa otevřená k nebesům. Ach. Paměť je vrtkavá jako mladá jankovitá kobyla. Co bylo, není. Má fantazie tu díru nezakryje. Je načase jít zpátky a spánkem na chvíli zapomenout. Ano. Musím se vrátit. Ulehnout mezi své bratry bez domova.
Ty jo, takových písmenek pohromadě, to jsi psala teď?
OdpovědětVymazatSí, je to čerstvé, inspirovala mě čtvrteční noci zeď v Šumavské :)
OdpovědětVymazat